border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2014 arrow Jeleni mě chytli za srdce
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jeleni mě chytli za srdce Tisk E-mail
Libor Dušek   
Pan Čechotovský byl odmalička obklopen přírodou, k níž si vybudoval více než vřelý vztah, který později sehrál zásadní roli při volbě jeho povolání. Z rodného slovensko-moravsko-ra­kouského pomezí se po válce dostal na Tachovsko, kde se vyučil lesnické profesi, a odtamtud putoval do Krkonoš, které ho oslovily natolik, že se zde usadil natrvalo. Poválečné po­hra­niční regiony s sebou nesou očividně obdobné příběhy. Zážitků spojených nejen s lesem a lesnictvím, ale např. i poválečným Špindlem, filmem a Horskou službou, jejímž byl členem, má Alois Čechotovský nespočet. Část z nich najdete v následujícím rozhovoru.

Kde jste se narodil?
Narodil jsem se v listopadu 1931 jako prvorozený syn v krásné malé vesničce mezi dvouma kopcema, v Sološnici na Slovensku u Malacek, pod Malejma Karpatama. Táta Blažej (* 1909) byl řemeslník, měl malou dílnu a vyráběl různé násady, hrábě, vidle atd. Tam jsem prožil dětství a po válce jsme se přestěhovali celá rodina do pohraničí na Tachovsko. Dědečka a babičku z tatínkovy strany nepamatuju, ale dědeček z máminý strany byl taky ze Sološnice, malorolník, měl jednu kravku a živil se různejma pracema, jak to na vesnicích dřív chodívalo. Maminka Anna byla o rok mladší než tatínek a za svobodna se jmenovala Dinušová. I když to moje jméno napovídá k Polsku, mí předci žili na hranicích Slovenska, Moravy a Rakouska. Bylo nás devět dětí, osum ještě žije, jeden bratr na Šluknovsku, jinak všichni na Slovensku, v Sološnici jich je pět. V Sološnici jsem chodil do školy, chodili tam pak do měšťanky i děti z okolních vesnic. Když jsem byl ve druhý třídě, začala válka. Jako děti jsme koukali, jak nalítávaly letadla a všude to dunělo, když koncem války bombardovali Vídeň.

Od dětství jste určitě musel pomáhat při různých pracích…
Byl jsem nejstarší a ostatní museli nejstaršího poslouchat. Vedle naší chalupy tekl potok a v něm byli pstruzi, tak jsem tam byl namočenej vodmalička, ale moh jsem tam jen tehdy, až jsem měl splněné veškeré každodenní úkoly: postarat se o drůbež a husy, práce kolem baráku, pomoct „stařečkovi“, jak se řikalo dědovi. Táta měl heslo: „Po dobrém obědě si lehnout, po špatném se ani nehnout,“ vždycky si šel na hodinku zdřímnout a to byl okamžik, když jsem měl volno, tak šup do potoka na ryby! Ale domů jsem rybu nemoh přinést, to by byl průšvih, tak jsem měnil s dalšíma kamarádama za něco jiného.

Do toho přišla válka…
Otec měl spoustu českých kamarádů, protože vedle Sološnice byla kasárna, asi tři kilometry směrem k hranici, a von s těma důstojníkama hrál karty atd. Když přišla ta změna a český důstojníci vodjížděli do Čech a na Moravu, stáli na mostě dva gardisti a kontrolovali vozidla, co jela do Čech. Ale nebyl to žádnej velkej potok – jedno auto přijelo k mostu, a když viděli gardisty, šmikli to přes brod a gardisti zůstali stát s pusou votevřenou (smích). Táta potom v hospodě prohlásil, že je syn Československé republiky. Měl z toho voplejtačky, když se to potom přivostřovalo, tak jsme bydleli nějakou dobu v lesích pod stanem, protože jinak by ho zavřeli, to už bylo na jaře 1945, když tam šla fronta.

Do školy jste chodil převážně za války…
Absolvoval jsem pět roků obecný školy a čtyři roky měšťanky. Ve škole jsme měli nějakýho ruskýho učitele, co asi kolaboroval s Němcema, uměl špatně slovensky, tak ten nás za naše lumpárny bez milosti třískal rákoskou a musel jsem „stát na koleni“, jak řikal (smích). Jinak nás učili Slováci. Němci tam měli svoji německou školu, ale my jsme se německy vůbec neučili. Za války tam byl celkem klid. Krátce po válce se některý vojáci vraceli z fronty, tak tam dělali hon na nějakýho Němce z Rakouska a ti místní ho tam zastřelili a to už byl mír, tak jsem si řikal, že by za to měli bejt odsouzený.

Co se dělo po válce?
V čtyřicátym šestym jsme se odstěhovali na Ta­chovsko do vesničky, která se jmenovala Lučina, dneska je tam postavená velká přehrada a vesnice zanikla. Jeli jsme vlakem a koukal jsem, jak jdou na Berounce ledy, takže to bylo na jaře, s se­bou jsme si vezli jenom nějaké oblečení a peřiny.

Co vaši rodinu vedlo k opuštění Slovenska?
Zaměstnání a bydlení, protože dům, co jsme měli, to byla taková pastouška, i když tam byla krásná a velká zahrada se spoustou švestek a jablek. V Lučině bylo ještě takových 5–8 rodin, který jsme tam ještě chytli před posledním odsunem, ti už pak nejeli vlakama, ale mohli si s se­bou vzít, co uvezli. S nima jsem ještě kamarádil a chytal od nich němčinu. Baráky tam byly prázdný, mohli jsme si vybrat chalupu a nábytek, jakej jsme chtěli, to byl pro nás velkej přepych. Táta nejdřív nastoupil u statkáře a pak dělal v lese dřevařinu. V roce 1947 byla velká kůrovcová kalamita, tam padly velké plochy. Ze začátku jsem taky dělal v lese, protože jsem ještě do žádný školy nechodil a musel jsem pomáhat živit rodinu. Ještě v čtyřicátym sedmym jsem chodil tátovi do Německa pro pivo (smích). Tenkrát bylo vše na lístky, tak jsme měli docela slušnej příděl, že nás bylo osm sourozenců (poslední brácha se narodil už v Čechách) a ještě jsme měli nějakou drůbež. Ze Sološnice tam přišlo ještě několik rodin sedláků, protože na Slovensku nebyla práce a tady se zpracovávala ta kalamita (všechno dřevo šlo do jihočeských papíren). Ale většina Slováků se pak vrátila zpátky, naši taky. Já jsem zůstal, protože jsem tam dělal praxi a chtěl jít na lesnickou školu. Tehdá začaly tzv. lesnický učiliště, před kterýma byla nutná roční praxe. Tohle učiliště bylo na Přimdě, na loveckym zámečku Dianabergu, co měl hrabě Kolowrat. Žil jsem tam na internátě a učil se tam dva roky dřevařskýmu řemeslu, myslivosti, pěstování lesa atd. Po učňáku jsem nastoupil na polesí Halže na Tachovsku, úplně u západních hranic. Už bylo po „únoru“, stavěli tam různé zábrany, nebyli tam už financové, ale pohraniční stráž, už vodsaď lidi utíkali.

Jak jste se z Tachovska dostal zrovna do Krkonoš?
V padesátym roce jsem dostal umístěnku do Špindlerova Mlýna, už byla zima. Šéf na mym polesí, nějakej Pražák, ing. Trávníček, znal Krkonoše a Špindl. Radil mi, ať ve Vrchlabí přenocuju v hospodě naproti nádraží. Z Prahy tehdá jezdil vlak Krakonoš, kterej jel bez přestupu až do Vrchlabí. V kupé jsem se setkal s nějakým Milanem Hlaváčem, kterej bydlel ve Špindlu, dělal účetního v jednom z hotelů, a ten mi poradil, ať jedu na Krausovky, k přehradě, kde maj lesáci učiliště, pak to měl ÚDA (Ústřední dům armády, pozn. red.). Tak jsem tam večer vystoupil a přišel mi otevřít kolega lesák, kterej už tam rok dělal instruktora, a řek mi, kam mám jít. V tý době nebyly pracovní síly a pořád se likvidovaly ty katastrofy po kůrovci z roku 1947. Tehdá i vysokoškoláci museli po škole jít na půl roku manuálně dělat do lesa. Tak jsem nastoupil ve Špindlu do lesa jako lesní dělník, nedostal jsem hned místo hajnýho nebo lesníka. Bydleli jsme v ubytovně Lověna, teď je to přestavěný na bytovej dům, tam nás bylo asi třicet. Bylo tam šest vysokoškoláků a i nějaký Slováci a dělali jsme všechny práce na likvidaci kůrovce a svážení dříví. Tenkrát ten postup v lesnictví byl na úplně jiný bázi. Všechno jsme se to učili převážně vod těch pár Němců, co tady zůstali. Všechno dříví se odkorňovalo, dělalo se to v nejdelších kusech v šestimetrových kládách. Na pa­sekách, kde se to zpracovávalo, se dělaly obrovské hromady dřeva, tzv. „kuželování“, dřevo vyschlo, nakuželovalo se a potom v zimě se sváželo na rohačkách na skládky. Dělalo se i metrové dříví, ale metrovina se dělávala po lesech, ta nepřišla na paseku. Do Vrchlabí se to vozilo na voze s koňma. Jirka Šíma, kterej u mě potom dělal dělníka, už jako malej kluk s tátou ve čtyři ráno vyrazili z Vrchlabí, naložili to a vodvezli na vrchlabskou pilu.

Povězte něco více o rohačkách a jejich „řidičích“.
Většinou bydleli nahoře na Jeleních Boudách: Adolf, Spindler, ale především pan Hollmann, ten teda bydlel ve Špindlu za kostelem v baráku vedle fořtovny, kterýmu jsme říkali „betlém“. Zinnecker, ten spíš vyráběl a opravoval rohačky a bydlel ve Špindlu, za zotavovnou Zdař Bůh (později Foma Hradec Králové, pozn aut.) a dílnu měl kousek otamtud. Potom, když byl starej, tak to dělal nějakej pan Ježek, co bydlel na Krausovkách. Voni opravdu byli machři, my jsme o tom věděli prd. Ty kluky, co nastoupili do učňáku na Krausovkách, už to zas učili tam. Dokonce tam byl případ učně, kterej se na rohačkách zabil.
Udělala se svážkařská cesta až k místu, kde se dřevo skladovalo. Trasa se ušlapala až k dříví, takže se žádná cesta nepoškodila, šlapalo nás asi deset. Rohačky byly specielně upravený, aby vydržely náklad. Jsou určité zákony, které je nutno dodržovat, je nutné jet tak rychle, abys to ovládal. Na „nosech“ byly tzv. podmítky – řetězy svázané provazy. Tys tam musel hodit při brzdění obě najednou, jaks tam hodil jen jednu, tak rohačky zatáčely. Byly na to i specielní vysoké okované boty a těma se to i drželo v rozumné rychlosti. Rohy jsi měl v podpaždí a tím to celé řídil. Cesta musela být opravdu dobrá, perfektně ušlapaná i s mantinelama. Šestimetrový klády se nakládaly podélně a pochopitelně přečuhovaly z rohaček. Metrovina se rovnala příčně a za to ještě další balík metroviny, kerej to brzdil.

Dřevo se muselo připravit už v létě…
Dřevo se zpracovávalo celej rok. V době mízy se v rámci úmyslné těžby dělala tzv. tříslová kůra, na to byly specielní loupáky a šlo to do vítkovickejch železáren, kvůli nějakýmu chemickýmu procesu. Když pak dřevař svlíknul svůj oblek, tak kalhoty stály, jak to bylo nalepený tou pryskyřicí! (smích). Kůra se snášela v létě, jen bratři Berankovi na Tetřevkách, jedni z posledních dřevařů, kůru sváželi v létě na rohačkách, ale to se běžně nedělalo. Starej Beranek z Dolního Dvora, špičkovej dřevař, mluvil jenom německy, jeho děti měly české školy. Ten se odstěhoval až v 60. le­tech, nějak se vyplatili, všechno co měli, naložili na vagon a vodjeli do Německa; jeden z bratrů Beranků, Roland, se tady oženil a zůstal.

První dny ve Špindlu byly tedy oproti práci v tachovském polesí krušné?
Na polesí na Tachovsku jsem měl jednou tolik a dělal jsem technickou práci, zajišťoval určité úkoly. Tak se mně to zpočátku nelíbilo. Naložili jsme první várku a svezli dolů a já byl rozhodnutej, že se vrátim zpátky na Tachovsko. Jak mě to s tim dřevem nešlo, tak jsem ho shodil a s prázdnejma rohačkama jsme ještě s dvouma kamarádama jeli po tý ušlapaný cestě dolu (smích). A po cestě jsme potkali šéfa polesí, nějakýho Košatskýho (vim, že měl pěknou dceru) a lesního Láďu Halouzka, tak na nás spustil. Já na to, že tady musím dělat manuelně za „tři šupy padesát“ a tam jsem dělal odbornou práci, a on na to: „Víte co? Pojďte s námi zpátky, uděláme nějakou rozumnou cenu, abyste na tom nebyli bitý“. Tak jsme to vytáhli, naložili, on nám slíbil cenu, nám se to zalíbilo, zajedno jsme si vydělali peníze, za druhý nás tam byla dobrá parta. Navíc na Pláně byla osobní jednomístná lanovka a ta nás ráno vyvezla v rámci zkušební jízdy s rohačkama nahoru. Nahoře byla ještě stará bouda, tam nějaký Štýblerovi, vozili jsme dříví až zeshora, dokonce i přes starou sjezdovku, ještě jsme z toho měli srandu, když nám někdo vletěl do dráhy a tam si zlámal lyže, nebo nabil nos (smích). Bylo to krásný, vydělali jsme si dost peněz, nehledě na to, že jsme jako těžce pracující měli ještě přídavky jídla. Paní správcová v Lověně výborně vařila a i nějaká zvěřina byla. Měli jsme se královsky, každý večer jsme byli v nějakym podniku, tak do jedenácti, dvanácti, abychom zas mohli být v sedum ráno v práci. Pro svobodný a mladý lidi to byla legrace. Pak přišel padesátej druhej rok, já odešel na vojnu.

Na vojně jste byl kde?
Byl jsem v Terezíně u ženijního útvaru, já, horák, kerej uměl špatně plavat (smích). Protože jsem dost sportoval, nastoupil jsem ke specielnímu oddílu k ženijnímu průzkumu a měli jsme na starost různé akce, když třeba tály ledy atd. Jako voják jsem za dva roky procestoval celou republiku. U útvaru jsem založil lyžařskej kroužek.

Lyžovat jste se naučil v Krkonoších?
Lyžovat mě učil pan Hanuš, to byl sdruženář v národním mužstvu, dělal správce ve Špindlu vedle Savoye v Tosce, tam byla nějaká léčebna a obvodní doktor. A ještě nějaký Lukešovi z Jilemnice, po práci jsme měli lyžařskej výcvik, vleky moc nebyly, tak se šlapalo. Vedle hotelu Dukla, stráň směrem k Labi, tam jsme tomu říkali „Ná­mluváček“, vyšlapals nahoru, sjels dolu.

Z vojny jste přišel v roce 1954, jestli správně počítám.
Na podzim v padesátym čtvrtym jsem se vrátil do Špindlu, to ještě existovalo to zařízení Lověna, ale parta už byla jiná, kamarádů zůstalo má­lo, ale ještě rok jsem dělal manuelně a pak až jsem začal jako hajnej a dostal jsem úsek Kozí hřbety. Bě­hem dvou-tří měsíců vodešel hajnej, kterej měl na starosti Pláně, a neměli jinýho, takže jsem měl na starosti dva úseky a přesně si pamatuju, že jsem měl základní plat 740 Kč (smích). Hájenka byla obsazená ještě lesníkem Zralým a ten měl nějakej průšvih s černejma dušema a vyhodili ho, tak jsem čekal, až se byt uvolní, zrovna jsem se tou dobou oženil, tak se mně nechtělo čekat. Nad „Zdař Bůh“ byla budova lesů, pěknej roubenej baráček čp. 75, tak tam jsem se nastěhoval, tam jsem byl asi rok, než se odstěhoval (ještě tam teda s náma chvíli bydlel) hajnej Bohouš Pešina z hájenky č. p. 204, kde jsme potom bydleli, ta byla asi 500 metrů níž k silnici.

Jak jste se poznali z manželkou?
Ve Špindlu byl obchodní dům Hradečan, tam moje paní Edita, za svobodna Šafářová, prodávala cukrovinky a nějaké to pitivo. Blížil se Silvestr, tak jsem u ní nakoupil a pozval jsem ji na toho Silvestra, abych tam byl s někym, koho trošičku znám (smích). Ještě před vojnou jsem se znal s budoucím tchánem. Vedle obecního úřadu ve Špindlu byla rozdělovna zboží, protože to bylo ještě na lístky. Boudy měly koně a saně a s nima to vozily třeba na Špindlerovku atd. I pivovar tam vozil zboží, byla tam i sběrna mlíka, protože některý lidi měli pozemek a krávu, tak tam museli odevzdávat mlíko. Otec ženy tam dělal šéfa přes rozdělování zboží, ale s Editou jsme se před vojnou neznali.

Jak byste popsal běžnou práci špindlerovského hajného v 50. letech?
To bylo náročný z toho důvodu, že nebyly pracovní síly. Bylo pár stálejch dřevorubců, třeba Jancákovi a Vejnarovi. Koně, s kterýma tahali dřevo, byli režijní, patřili polesí, ale oni se o ně starali. Měli práci, která byla normovaná, a podle toho si vydělávali. Později přešli koně do soukromí. Káceli vesměs lidi, kteří sem přišli na práci ze Slovenska, od Těrchové. Kůrovec pořád hrozil a normy na to byly hodně přísné, to nebyla žádná legrace. Pěstební činnost spočívala v tom, že v každém revíru se sebralo semeno ze šišek a tady se to vypěstovalo od malýho smrčku, takže byly plochy, kde se stromečky pěstovaly. To ob­nášelo hodně: zasejt, třídit, pikýrovat, plejt. To dělaly hlavně ženský, bylo jich tam asi šest přes léto, v zimě dělaly někde v hotelích. To nebylo jako dneska, že jsou zařízené školky třeba u Pardubic. Já měl školku ve Svatym Petru. Asi půl hektaru jsme vykáceli a buldozerem se to srovnalo. Na sázení a vožínání stromečků jsme měli smlouvy s určitýma školama, třeba s bydžovskou zdravotní školou, a jezdili i jiný středoškoláci a vysokoškoláci z Hradce Králové, Prahy atd. Když slez sníh, tak jsme měli týdně minimálně 200 žáků; byli ubytovaní v boudách. Zalesňovaly se vobrovský plochy, Pláně, Železná hora, Hromovka; dneska tam už někde zase jsou sjezdovky. To byla otázka dvou měsíců, protože se to muselo udělat v době vegetačního klidu, hned jak slez sníh. Samozřejmě nám pomáhali praktikanti a lesní dělníci, protože nebylo možný uhlídat, jestli lidi, co držej poprvý v ruce motyku, zasaděj stromek dobře. U toho jsem musel zajišťovat i ostatní věci: těžbu, kontrolu lapáků na kůrovce apod. Někdy v padesátym sedmym začalo DDT, to bylo svinstvo jako hrom, pak se zase zakázalo.
V padesátym osmym jsem se přesunul do Dolního Dvora. Já byl jeden z nejmladších lesníků a měl jsem šéfa předsedu ROH Václava Se­mence a von to byl pěknej rošťák a dělal všelijaký čachry s dřívím. Měl dvě děti, tak mně bylo blbý to nahlásit, protože by ho určitě vyhodili, tak jsem to neuďál a šel jsem na hájenku v Dolním Dvoře v údolí Hádek, protože tady byly taky nějaký problémy. Von na to stejně pak dojel, něco na něj prdlo a vyhodili ho (smích). Ze Špindlu se mi nechtělo, měl jsem domluvený místo sportovního referenta na vojenský zotavovně, ale jeleni mě chytli za srdce, tak jsem tady vydržel a jsem tady doteď (smích).

Co se změnilo oproti práci ve Špindlu?
Především jsem měl větší revír a o 500 korun větší plat, ale práce byla stejná. Plochy už byly více zalesněný, takže nebyly takový zalesňovací úkoly.

Slyšel jsem o Vaší spolupráci s filmem…
Já tam neúčinkoval jako herec, ale přes Horskou službu: zajišťovali jsme nošení kamer na místo, kde se filmovalo. Nebo když se začátkem 60. let točila Vánice, vozili jsme děti na zádech; můj kamarád, nebožtík Jirka Erbanů, s jednou holkou upad a zlámal si chudák ruku (smích). Jednou jsem šel na lyžích filmařům pro peníze z Luční boudy na poštu do Špindlu a nes jsem v ruksaku osmdesát tisíc. Tchán byl tou dobou správce rekreačky Zdař Bůh, tenkrát to měla Fotochema Hradec Králové, a švagr se tam přišel ukázat s holkou, se kterou chodí, tak mi ji představil, samozřejmě jsme museli něco vypít a já pak šel pěšky sám přes Kozí hřbety na Luční s tim balíkem peněz a řikal jsem si: „jak si sedneš, tak zmrz­neš,“ šichta to byla nahoru (smích). Třeba he­rec Menšík, když ho přivezli z Prahy, hned natáh ruku, aby měl za co pít (smích).
Taky jsme tam odstřelovali lavinu do Obřího dolu a tenkrát s tim Horská služba neměla zkušenosti, člověk si myslel, že se tam dá trhavina, bouchne to a sletí, ale to není pravda, má to nějaký zákonitosti. Střelivo jsme měli od střelmistra z lomu u Hříběcích Bud. Podminovali jsme lavinový převis, bylo to dost nebezpečný. Já byl uvázanej na laně a zajištěnej nahoře cepínem píchlym v zemi, kterej držel kamarád, a já tam píchal tyčí a dával nálože. Když to konečně bouchlo a letělo dolů, tak jsem si řikal, jakej jsem blbec. Režisér Čeněk Duba si furt vymejšlel, jakej kus laviny chce utrhnout, a podařilo se to až napotřetí. Prvně to bouchlo a lavina nespadla, podruhé jsme to zmenšili a přidali více trhaviny, taky nic. Na Luční boudě měli tehdá i krávy a prasata, takže pro těch 50–70 lidí, co běhalo kolem filmu, zabili prase a bylo zpestření. Tak se šli všichni najíst a já tam přes poledne zůstal hlídat podminovaný laviniště, ležim na kanadskejch sáních a opaluju se. Byla úplně jasná obloha a foukal studenej vítr a najednou slyším, jako by někde letělo letadlo, tak koukám po obloze, co se děje, posadim se na sáních a na druhý straně Obřího dolu se utrhla lavina a letěla dólu, sama od sebe. Když filmaři přišli, tak se chytali za hlavu, že to mohli natočit (smích). Napotřetí se to vodstřelilo, natočili to a bylo to v pohodě, ale pak nám řekli, že to nakonec udělali v ateliérech na Barrandově s moukou (smích). Když se končilo, tak se veškerá technika vozila na zádech na Špindlerovku, to jsme tahali 30 kilo i víc. Bylo to hezký, dobře placený, dva měsíce jsem tam s nima byl. Přes zimu jsem nebyl tak nepostradatelnej v lese.

A co raná 80. léta a oblíbený film S tebou mě baví svět?
Ještě před tím se točil společně s Polákama seriál Dlouhá bílá stopa, ale ten jsem ani neviděl, to bylo, když v Polsku začínala Solidarita. Tam jsme bydleli v hotelu a tak dobře nás platili zlotýma, že jsme ani nevěděli, za co je utratit.
S lidma, co dělali S tebou mě baví svět, byla výborná spolupráce. Natáčelo se to nad Dolním Dvorem, nad Zlatym mlejnem a v okolí. Když se začínalo, seděli jsme u tý chalupy a ze střechy byl sjetej sníh a v něm napícháno 20 flašek šampaňskýho, tak jsme se těšili, až to paní režisérka dopovídá a otevře se to (smích). Ta paní Poledňáková už od začátku vysvětlila, co chce udělat, a proto každej udělal maximum. Málokterej záběr se pak dělal podruhý, všechno navostro. Satinský mi vždycky říkal „náčelníku“(smích), protože jsem tam byl za Horskou službu. Ten vždycky říkal, že borovička je „bohovská pijatika“ a denně jí vypil půl litru. Já tam zastupoval za všechno možný a dělal tam takovýho bezpečáka, když se třeba točily ty scény v kajaku, na hrncích a s kočárkem, aby se nic nestalo. Jezdil jsem i nějaké ty lyžařské věci, třeba to poražení kadibudek, a občas jsem jel za Satinského.
 
Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border