border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Vrtule a rozhledny
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vrtule a rozhledny Tisk E-mail
Jiří Bašta (baš, jb)   
Do panoramatu Podkrkonoší během podzimu přibyly na první pohled nepřehlédnutelné vertikály. Tři světle šedé ocelové věže s třílistými vrtulemi ve Zlaté Olešnici a ve Vítězné-Kocléřově jsou prvními a široko daleko jedinými větrnými elektrárnami. V Královéhradeckém kraji nemá využívání energie větru zdaleka takový potenciál jako turistika. Aby se turistům dostalo v kudrnaté podhorské krajině lepších a častějších výhledů z oblých či zalesněných kopců, přibyly tu loni nové dřevěné rozhledny na Stachelbergu, Markoušovickém hřebeni, Čápu nebo na Žernově. Nejsou tak nápadné jako elektrárny, ale od jedné ke druhé je za dobrého počasí dobře vidět.

Ocelový návrat
Větrné mlýny stávaly v Podkrkonoší na větrných hůrkách všude tam, kde chyběl dostatek vody pro pohon výkonnějších a postupně modernizovaných vodních mlýnů. Poslední větřák stál nad Borovnicí. Provozován byl do počátku 40. let 20. století a už dosti zchátralý byl rozebrán v roce 1968. Obrovské třílisté vrtule na trubkových no­hách tedy vracejí do zdejší krajiny využívání energie větru po více než sedmdesátileté přestávce. Ponechme stranou diskusi o efektivitě větrné energetiky – ekonomických a technických argumentů pro i proti nalezneme v jiných médiích dost a dost; kromě toho úředně stanovená výkupní cena elektřiny z větrníků klesá, a tak se tato starost od nás spotřebitelů, kteří to ve výsledku platíme, přece jen pomalu přesouvá na stranu investorů. Když pomineme emise hluku nebo konflikty s ptáky a netopýry, můžeme se spokojit s tím, že jde o de­centralizovanou výrobu, rozprostřenou po krajině, blízkou odběratelům a zabírající minimum půdy, stejně jako kdysi mlýny před zprůmyslněním mlynářství. Nevyhneme se však otázce, jak ten náš kraj bude vypadat? A nehrozí promoření Podkrkonoší větrnými farmami?
Podle studií Ústavu pro výzkum atmosféry Akademie věd tady lokalit vhodných pro výstavbu není mnoho. Chráněná území, čili většina hor a vrchovin, jsou tabu a v nižších polohách větry jakž takž dostatečně proudí pouze na několika málo místech. Zcela jiná je situace ve Frýdlantském výběžku: na návětrné straně Jizerských hor pracuje už několik výroben na českém území a obyvatelé pohraničních vsí se obávají výstavby několika desítek větrných elektráren v bezprostředním sousedství – na výsypce hnědouhelných dolů a po okolí v bogatyňském apendixu Polska.
Ve východním Podkrkonoší tedy nejspíš zůstane u elektráren ve Zlaté Olešnici a ve Vítězné-Kocléřově; plány na další dvě elektrárny u Královce investoři sami opustili ve stadiu zjišťovacího řízení v procesu posuzování vlivu na životní prostředí, když byl vyhodnocen jako konfliktní.
 
Vítězná
Obec Vítězná leží na okresní silnici ze Dvora Králové do Pilníkova. Od Kocléřova, centra obce, silnice velkým obloukem stoupá na zalesněný Zvičinsko-kocléřovský hřbet. Lemuje ji třešňové stromořadí, nádherné v jarním květu. V polích s červenou půdou vyrůstá asi půl kilometru od vsi sloup osamělé větrné elektrárny, spuštěné 1. prosince 2014. Je to v současnosti největší větrná elektrárna v Česku. Věž je vysoká 119 metrů a rotor má průměr 112 metrů. To znamená, že stavba celkově dosahuje výšky 175 metrů! Aby sem mohly od Pilníkova projet kamiony s lopatkami na návěsech, musely se v lese na hřbetu vykácet stromy rostoucí na okraji silnice uvnitř zatáček, jinak by je soupravy nevytočily. Padly i třešně u vjezdu na pole. Olbřímí rozměry mají jednoduchou příčinu: výroba elektřiny z větru se vyplácí s menším počtem velikých strojů, které už lze zkonstruovat. Výš od země víc a spolehlivěji fouká – každý metr výšky je znát – a každé malé zvětšení průměru rotoru znamená, že stroj sbírá energii z mnohem větší plochy (vzpomeňme si na vzoreček πr²). Elektrárna Vítězná má instalovaný výkon 3 MW a investor počítá s výrobou 6 000 MWh ročně. Vyplývá to z toho, že dostatečně silný vítr, který se dá využít, vane v součtu přibližně po čtvrtinu roku. To se na každé nové lokalitě ověřuje během plánování výstavby nejméně ročním měřením (to požadují mimo jiné banky, které stavbu úvěrují).
Elektrárnu provozuje společnost Občanský větrný park. Mateřská firma Eldaco totiž přijatelnost svého podnikání zvyšuje nabídkou nákupu akcií pro místní obyvatele. Podle údajů firmy si prioritní akcie koupilo 400 akcionářů. Jak bude vypadat reálný provoz a jaká bude dividenda, to teprve uvidíme.

Zlatá Olešnice
Stejně jako ve Vítězné, i ve Zlaté Olešnici jsou instalovány dánské elektrárny Vestas, jedna s rotorem rovněž stodvanáctimetrovým a s výkonem 3 MW, druhá s rotorem stometrovým a výkonem 2 MW. Liší se výškou sloupu, „pouze“ 94 a 95 m. Přesto jsou významnou překážkou pro letectví a jako takové musejí být označeny denními i nočními světly. S tím souvisí i červený pruh na sloupu a červené konce lopatek na jinak matně šedém povrchu.
Obě elektrárny stojí uprostřed pastvin, proložených lesíky. Zarámování panoramatu Krkonoš ubírá horám na monumentalitě, v zamračený podvečer může být až děsivé. Při pohledu z nedalekého Stachelbergu nebo z Vraních hor jsou však věže překvapivě malé, panoráma podhůří se zdá být docela málo dotčené. A vzhledem k tomu, že doslova za rohem je Mrtvé jezero – odkaliště poříčské uhelné elektrárny, které pohltilo pod nánosy popílku celou vesnici – se větrníky zdají velmi přijatelnou daní za naše elektrické civilizační pohodlí. Ale zase obráceně: výkonná tepelná elektrárna se svým stabilním výkonem 110 MW udržuje kvalitu dodávek elektřiny v síti, se kterou mají větrné elektrárny, jak známo, problémy. Rozpaky tak budí spíše plán postavit nad Zlatou Olešnicí třetí větrnou elektrárnu. Oznámení o záměru prošlo v listopadu zjišťovacím řízením podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí se závěrem, že nepodléhá dalšímu posuzování. Předchozí dvě elektrárny jím projít musely. Podle návrhu však ani tzv. kumulativní vlivy (součet vlivů všech tří staveb najednou) nejsou nijak velké a dalšímu projednávání stavby tak nic nebrání; dokončení se plánuje na rok 2016.

Místa plná rozhledů
Věže mnohem méně nápadné, ale pro veřejnost mnohem lákavější, vyrostly loni v létě a na podzim. Euroregion Glacensis zastřešil spolupráci několika partnerů, zejména obcí, na výstavbě zatím sedmi nových rozhleden na česko-polském pomezí v rámci společného projektu Místa plná rozhledů v Euroregionu Glacensis. Cílem projektu za 1,7 mi­lionu eur, financovaného především z prostředků Evropské unie (85 %), doplněných z peněz zúčastněných obcí (10 %) a státního rozpočtu (5 %), je oživení vyhlídkových míst, kterými kopcovitá krajina oplývá. Na české straně byly nově zřízeny rozhledny Eliška u Žacléře, Čáp u Teplic nad Metují, Žernov u České Skalice a Signál u Horní Radechové. Dál od našeho regionu to je ještě rozhledna Mariánka v podorlické Horní Čermné. Polští partneři připravili rozhledy na Stolové hory a Broumovsko: postavili novou rozhlednu Suszyna v Radkowě, rekonstruovali rozhlednu na hoře Sv. Anny v Nowé Rudě a modernizovali Altán lásky v Kudowě Zdroji. Všechny byly otevřeny od září do prosince 2014.
Shodou okolností ve stejné době postavily Lesy České republiky rozhlednu na Markoušovickém hřebeni v Jestřebích horách. Dá se říci, že díky těmto projektům můžeme z východního Podkrkonoší přes Jestřebí hory do Stolových hor putovat doslova od rozhledny k rozhledně. Je jich tu samozřejmě víc už od dřívějška, ale podívejme se nyní, jakou přidanou hodnotu přinášejí nové rozhledny na Trutnovsku. Teď v lednu jde zejména o plánování – beze zbytku využijeme dobrodiní nových staveb až na jaře.

Stachelberg
Vrch Stachelberg [Štachlberk] má i české překladové jméno Ježová hora, které se však nevžilo; nedaleká kóta 623 m n. m. u lomu Babí se jmenuje Hřebínek. Je znám především stejnojmennou nedokončenou největší tvrzí československého opevnění ze 30. let 20. století. Není z něj špatné podívání na Krkonošské podhůří, Trutnovsko a na Vraní, Jestřebí a Orlické hory a rozhledna Eliška je rozšiřuje na výhled takřka kruhový. Na plošině ve výšce 20,8 metru nad zemí si uvědomíme, jak mohutný je masiv Rýchor a jak je na jejich úpatí šikovně posazen Žacléř. V údolí Úpy nepřehlédneme oblaka páry z chladicích věží poříčské elektrárny a nad Zlatou Olešnicí dva větrníky, odsud překvapivě malé. Pevnostní areál máme jako na dlani a názorně vidíme, jak lze odsud ovládat Libavské sedlo – zemskou bránu, výborně se hodící pro ozbrojený vpád ze Slezska do Čech (a obráceně). Podle tabule spolku Stachelberg, který na tvrzi provozuje muzeum, si ujasníme, kudy se k Jestřebím horám táhla linie betonových pevností, protitankových a protipěchotních překážek.
Rozhledna Eliška je pojmenována po české a polské královně, ženě Václava II. To proto, že in­vestorem bylo město Trutnov, kdysi věnné město českých královen. Stavba začala v dubnu 2014, v květnu byla vybetonována základová deska. Od 10. srpna do 11. října probíhala montáž, pak dokončovací práce a 11. listopadu 2014 byla slavnostně otevřena pro veřejnost. Je nejmohutnější ze tří rozhleden, které navštívíme. Na tři sta impregnovaných borových dílů je spojeno ocelovými prvky.
Rozhledna je snadno přístupná od silnice Trutnov–Žacléř. Parkoviště v sedle nad Babím využívá ve sváteční i všední dny spousta rodin k nenáročné vycházce. Může však být i východiskem túry po zelené, modré a žluté turistická trase přes Křenov, Bernartice a Rybníček kolem olešnických elektráren do Petříkovic, kde je železniční zastávka na trati z Trutnova do Adršpachu. Můžete ji využít pro návrat – nebo pokračovat vzhůru za dalšími neotřelými výhledy.

Markoušovický hřeben
Ty si musíme zasloužit, další rozhledna totiž stojí na Jestřebích horách čili Brendách ve výšce 708 m n. m. Ať půjdeme odkudkoli, převýšení výrazného hřebene proti údolím činí 200 (od Radvanic) až 300 metrů (od Malých Svatoňovic). Vezmeme-li to přes Petříkovice, budeme od tamní zastávky stoupat po zelené značce. Na okraji katastru Slavětína znovu projdeme linií těžkého opevnění, která využívá celý hřbet Jestřebích hor. Jako nestvůrně dlouhý had se tudy táhne parovod z elektrárny Poříčí do Radvanic, jen místo šupin je obložen plechy v barvě khaki.
Na Markoušovický hřeben se vyšvihneme od severu mezi mladými kulturními smrčinami, ale na jižním úbočí rostou často lesy listnaté. Rozhledna stojí na malé pasece přímo nad druhosledovým řopíkem. Na vyhlídkové plošině ve výšce 18 metrů nás uvítá vyřezávaný orel. Výhled, který by ze zalesněného hřebene jinak nebyl možný, zahrnuje Krkonoše, Rýchory, Vraní hory, Adršpašsko-teplické skály a Stolové hory; za skvělé viditelnosti je prý odsud vidět Kunětická hora a také Králický Sněžník. Uděláme si přehled o údolí Úpy a přes Poříčí vidíme až do centra Trutnova, kterému dominuje kostel Narození Panny Marie. Technické podrobnosti stavby rozhledny z douglasky, dubu a pozinkované oceli poskytuje informační tabule dole. Pro pohodlný odpočinek tu daly Lesy České republiky postavit ještě dřevěný altánek.
Nenechte se zaskočit prudkou střelbou, která se občas rozléhá radvanickým údolím. Nejde o přestřelku v lesích, ale o trénink. Povrchový areál radvanického uhelného dolu Celestýn, likvidovaného v letech 1994–6, byl přestavěn na policejní střelnici. Ostatní bývalé důlní areály, nad kterými můžeme při přechodu Brend projít, jsou tišší. Radvanická Kateřina II chátrá, v Odolově je věznice a v Tmavém dole domov důchodců.

Čáp
Naše cesta po nových rozhlednách však nevede po hřebeni až do Hronova, ale stáčí se k pískovcové oblasti Adršpašsko-teplických skal. Přitom přejdeme říčky Jívku a Dřevíč. Máme na vybranou, jestli jít pořád po zelené na Žaltman (741 m n. m.), užít si pro změnu výhled z tamní železné rozhledny z roku 1967 a za Kolčarkou odbočit vlevo po červené a jít přes Horní Vernéřovice a Studnici, nebo jít o něco kratší cestou, a sice po jiné červené přes Radvanice a Janovice, za nimiž se už vyhoupneme na kuestu, čili na hranu mírně ukloněné pískovcové tabule, z níž vznikla proslulá skalní města. Dáme se vpravo po okraji národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály a žluté a zelené značky nás dovedou smrčinou s roztroušenými pískovcovými skalkami a balvany na vrch Čáp (786 m n. m.).
Nejvyšší kopec, nejmenší rozhledna. Tady stačí dvě patra, vyhlídková podesta je ve výšce 9 metrů nad terénem. Celkem třináctimetrovou stavbu sem 9. září 2014 po menších montážních celcích přinesl vrtulník – do nošení materiálu na ramenou po kamenitých pěšinách by se dnes asi nikdo nehrnul. I když menší rozhlednu tady za první republiky bez techniky postavit dokázali. Všimněme si, že dřevěná věž má zase trochu jinou konstrukci a tvar, jen pozinkované schodiště je pořád stejné. Otevřena byla 20. září. K výčtu toho, co můžeme vidět, podobně jako z předchozích věží, přibyly například Ostaš, Broumovské stěny a Soví hory. Ale nechybějí – z tohoto odstupu už docela malé – rotory zlatoolešnických elektráren…
Po zelené turistické cestě se můžeme odebrat do Skal, staré osady se zámkem Bischofstein s romatickou skalní kulisou, ale to už je na jiné povídání. Jako jeden z cílů túry po rozhlednách nebo dílčího výletu z Janovic na Čáp můžeme doporučit Teplice nad Metují – a pak vyhlídkovou jízdu vlakem přes Adršpach a Janovice do Trutnova. Kombinací je tady neskutečně mnoho.
Na žernovskou rozhlednu u Babiččina údolí se vydáme někdy příště.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border