border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Na Černou horu a zase dolů
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Na Černou horu a zase dolů Tisk E-mail
Jana Feistauerová   
Trasu prvního novoročního výšlapu jsme naplánovali s ohledem na nedávné Vánoce a s nimi spojené labužnické úlety, které na sice jen čtrnáctikilometrovém, ale zato náročném okruhu slibujeme rozpustit ve stoupání na jednu z krkonošských dominant, Černou horu. Nejnamáhavější úsek leží nedaleko za samotným začátkem trasy v Černém Dole, odkud se vydáváme po žlutém značení nejkratší cestou vzhůru. Už nás ani nepřekvapuje mlhouno a mrholení, jež se staly našimi obvyklými průvodci na toulkách. Vystoupáme 650 výškových metrů, tak bychom mohli přes mléčně bílou clonu projít a nahoře chytit trochu lepší počasí. Jednu výhodu nulový výhled do daleka bezesporu má – nevidíme, kam až se to chceme vyškrábat.
 
Okruh začíná na náměstí v Černém Dole. Celkem pohodlně se sem i odsud dostanete autobusem z Trutnova či Vrchlabí. Autobusová zastávka je přímo na náměstí a rozcestníky na dohled. Vyrážíme po žluté, na kterou se napojujeme na silnici za poštou. Po spojnici Černého Dolu a Janských Lázní jdeme jen chvíli, protože nás žlutá značka odvádí do postranní uličky za textilní továrnou, jednou ze dvou, které v Krkonoších ještě fungují. Ani ne po půl kilometru nás žlutá vede prudkou odbočkou vpravo do prudkého stoupání dvoustopou cestou. Po levé straně máme potemnělý Menšíkův les, vpravo míjíme okraj zástavby, která přechází do past­vin. Lesní cesta je vystlaná jehličím, s místy vyčuhujícím kamením, občas kamení zcela převáží a činí stoupání nesnadnějším. Co se téměř nemění, je sklon stoupání, který hraničí mezi sportovním zážitkem a vražedným expandérem plicních sklípků. Ve dvoukroku stíháme rychlý nádech i funivý výdech, při vší snaze o efektivní rozložení sil to ani jinak nejde. Svaly si žádají přísun kyslíku. Podle všeho jsou zdejší smrky němými aktéry přeměny obhospodařované horské louky v les. Jako zjevení na nás napravo od cesty znenadání promluví asi metr vysoká zídka vyskládaná z kamení. Její vzhled vypráví o budním hospodářství, které zde zčásti zaniklo spolu s odchodem německy mluvícího obyvatelstva po druhé světové válce. K zídce přisedají vzrostlé smrky, které za chvíli neobejme už ani dospělák. Na vrcholku leží mechová peřina, z níž se hlásí půlmetrové větvoví smrkových náletů. Na plošině vlevo nad námi bychom očekávali stopy po zmizelé boudě, ale nacházíme tu manipulační plošinu na lesní cestě.
Pokračujeme po zpevněné cestě k Vendlovce. Tady je stoupání o něco mírnější. K rozcestí U Zrcadlových Bud pokračujeme po modré. Značení je tu nepřehledné – mapy nás odkazovaly na žlutou značku, bez zběžné kontroly směru bychom ale značení v terénu hledali marně. Od směrovníku vzhůru vede pohádkově krásná štětovaná cesta. Stoupání opět nabírá sklon. Jednotlivé stupně nerovnoměrně roztroušených schodů směřují doslova do nebe a bo­hužel také do mlhy. Na stromech se začínají objevovat první zmrzlé krůpěje a cesta je pocukrovaná. Před námi jen jeden pár stop a nikde ani živáčka. Do rytmu dechu mi v hlavě s přibývající sněhovou bělostí zní „Vyrostla malá jedlička…“ Tady určitě řádil Mrazík, na stromech jsou ledové jehličky uspořádané ve směru proudění větru. Jen kousek pod vrcholkem Černé hory už leží skoro souvislá sněhová pokrývka a ze vzdáleného výskání a smíchu usuzujeme, že si té trochy sněhu užívají i nějaké děti. Tlupu malých skřítků s pekáči a kluzáky potkáváme pod Sokolskou boudou. Nebýt té dětské radosti, bylo by člověku v těchhle místech úzko. Jak mohl někdo nechat zajít tak daleko neutěšený stav kdysi výstavné horské boudy. Nabízí se srovnání s Petrovkou, snad aby tu preventivně hlídkovali hasiči…
Široká magistrála nás po půl kilometru přivádí k Černé boudě, již si dovolím označit na architektonický antiskvost – možná, že jinde by do očí tolik nebila, ale na jednom z krkonošských vrcholků bych trochu staromilsky očekávala něco střízlivějšího a hlavně citlivějšího k okolní krajině. Od Černé boudy pokračujeme směrem na Hrnčířské Boudy tři a půl kilometru po červené. Zasněžená široká cesta trochu klouže, jinak ale příjemně ubíhá z kopce. Pokud najdete čas i chuť, udělejte si krátkou odbočku na naučnou stezku Černohorské rašeliniště, jen kousek od turistické cesty stojí vyhlídková věž a rašeliniště z nadhledu stojí za to. Pasáž od Kolínské k Pražské boudě vypadá jako asfaltový provázek, na kterém jsou navlečené nabídky ubytování a občerstvení. Na začátku stojí výběh s holandskými kozami a ovečkami a na konci se vchází do lesa nad Hrnčířskými Boudami. Mlha nám z okolních krás mnoho nepoodhalila, a tak jsme přes špičku nosu nic dalšího neviděli.
Od Hrnčířských Bud pokračujeme ještě asi 150 metrů po červené k rozcestí Pod boudou Mír, kde se odpojujeme od cesty směrem do louky a chytáme se modrého značení. Ve chvíli, kdy zmizíme v lese, se ocitáme v pohádkové krajině. Zářezem v údolíčku zurčí potok, který po pár krocích smíchává své vody s dalším ručejem. Všechno se to děje rozostřené mlhou za lesního ticha. Nikde nikdo a měkká pěšinka je jen naše. Na cestách Krkonošemi jsem potkala jen málo takhle pěkných míst. Přes největší z přejitých můstků překonáváme říčku Čistou – v Černém Dole jsme ji přecházeli níže po proudu a vlévají se do ní všechny potůčky, které kolem nás zurčí. Část z kilometrového úseku vedoucího ke zpevněné cestě na Rejdiště přecházíme po chodníku z trámů nad zčásti za­mrzlým rašeliništěm. Bytelné trámy chodníku kloužou, a tak v krátkých krocích sešoupáváme vzorek podrážky přesvědčeni o tom, že nás to zachrání před utonutím a zetlením v rašelině. Poslední půlkilometr k Rejdišti, kde se odpojíme od modré, už šlapeme po široké zpevněné cestě.
Zbývají nám poslední dva kilometry po žlutém značení. První kilometr jen mírným stoupáním na Jelení vrch vede ještě po zpevněné dvoukolejce, cestou míjíme Ivančin pramen. Jakmile se rovinka přehoupne do výrazného klesání, změní se i kvalita cesty. Tohle je na pomalejší tempo a dobře volené kroky. Čtyři sta výškových metrů dolů je pořádný sešup. Pořád radši je ale absolvujeme tady, než v opačném směru přímo z Černé hory. Z Böhnischových Bud vidíme jen ty nejblíž cestě, ostatní se utápějí v mlze. Za prvním ohybem asfaltky scházíme na pěšinu loukami dolů. Na pastvinách se tu v létě pásly krávy, ty jsou ale přes zimu doma pod horami a podle bobků odhadujeme, že se tu teď živí jeleni. Pod námi tušíme Černý Důl – za jiného počasí by tu jistě byl nádherný výhled, my ovšem vidíme jen pár desítek metrů před sebe. Žlutého značení se držíme jen odhadem. Místy je nepřehledné, ale spíš ztracené, takže jednoduše scházíme kopec tam, kde tušíme vyšlapanou pěšinu. Na okraji Černého Dolu přicházíme k naučné stezce Okolo lomu a napojujeme se na asfaltku od černodolského lyžařského střediska. Do centra je to co by kamenem dohodil.

začátek a konec: náměstí v Černém Dole, 600 m n. m.
vrchol: konec průseku staré lanové dráhy na Černé hoře, 1 280 m n. m.
délka: 14 km
převýšení: 750 m


 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border