border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Všestranná lyžařina ve Dvoře Králové
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Všestranná lyžařina ve Dvoře Králové Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   
V análech SK a TJ Dvůr Králové nad Labem jsou zachyceny reprezentační výsledky všech lyžařských disciplín – běhu, skoku, sdruženého závodu, slalomu, obřího slalomu, sjezdu a dokonce i biatlonu. Lyžaři z města soutěžili na čtyřech zimních olympiádách. Toť důkaz, že v Polabí pod Zvičinou se v posledním století špičkově lyžovalo a trénovalo. Pramálo je u nás klubů, které jsou historicky takto všestranné.
 
Počátky
V ručně psaném seznamu závodníků, Hančových vrstevníků, je 140 jmen, mezi nimi pak dva jezdci ze Dvora, Jarolímek a Kadlec. Zejména prvně jmenovaný je zodpovědný za rozvoj lyžování ve městě a okolí. Architekt Karel Jarolímek (5. dubna 1888 – 20. února 1970) byl závodník, sportsman tělem i duší (pěstoval cyklistiku, tenis, bruslil, hrál fotbal, lyžoval, jezdil motocyklové závody), činovník, projektant a stavitel můstků, vedoucí olympijských výprav. Obětavý, pracovitý, kamarádský. Měl tři přezdívky – Táta, Archanděl (z arch.) a Čarokrása – ta poslední je těžko zdůvodnitelná. Zatímco ve startovní listině XV. veřejných závodů na lyžích ve Vysokém 13. února 1910 zástupce Dvora chybí, můžeme ve III. ročníku věstníku Zimní sport v přehledu klubů organizovaných ve Svazu lyžařů v Království českém pod číslem 16 číst „Lyžaři těl. Jednoty Sokol, Dvůr Králové (p. Lad. Měšťan, učitel)“. Sokolští lyžaři se tedy organizovali v roce 1909. Náčelník Sokola, učitel Měšťan, jezdil s několika přáteli na ski po okolí už v roce 1906. Od tohoto data je organizované lyžování spojeno se SK Horymír, jehož spoluzakladatelem byl K. Jarolímek, který posléze při Horymírovi v roce 1908 založil odbor pražského Českého spolku pro zimní sporty. Jarolímek promptně zajistil pro lyžecký odbor zapůjčení prvních sedmi párů ski od svazu lyžařů.
První lyžařský kurz v lednu 1911 vedl norský instruktor Nikolai Ramm Østgaard a účastníci poprvé viděli skok na lyžích. Jarolímek získává pro Dvůr Králové první titul mistra zemí Koruny české v roce 1913 na šumavském Špičáku. A to hned dvakrát – vítězí v běhu na 12 km v čase 57:06:00 min a v závodě sdruženém. O rok později reprezentuje náš svaz v Oslu na holmenkollenských hrách. Hned po zahájení závodní činnosti v době, kdy se Československo probouzelo z válečných útrap, je v roce 1920 na Štrbském Plese opět dvojnásobným československým šampiónem – v bě­hu na 18 km a v severské kombinaci.
Od sezony 1923 se už víc věnuje organizátorské a projekční činnosti. Jedním z jeho prvních můstků je pochopitelně ten domácí; na katas­tru Dolní Brusnice ho stihnul vyzdvihnout tak rychle, že už první lednovou neděli byla pod vrchem Kozel zakončena skokanská kvalifikace na I. ZOH. Skákalo se tehdy nad Bílou Třemešnou až 33 m; při tomto výkonu si vysocký Koldovský, který doskočil až do prohybu, při pádu vymkl levou ruku v rameni. Přesto o měsíc později v Chamonix závodil a skončil dvacátý!

Skoky
Curriculum vitae velkého můstku v masivu Zvičiny je klopotné. V roce 1927 hostil v rámci skokanského přeboru Krkonošské župy pozdějšího olympijského medailistu Sigmunda Ruuda, který byl importovaným svazovým trenérem u nás. Při závodě vytvořil výkonem 44 m rekord můstku. Ve skutečnosti to bylo jen 38 m; tehdy bývalo zvykem v zájmu atraktivity pro diváky použít pro měření délek skoků takzvaný kratší metr, místo 100 cm jen 80 cm. Po válce se na můstku závodilo ještě 15 let – od roku 1947 do roku 1962. Po dalších 17 letech, kdy už byl nájezd shnilý, se v roce 1979 přestavěl a byl propočítán na K 50 m. Skákalo se až do sezony 1985/86; přesto výbor lyžařského oddílu TJ Dvůr Králové neměl o skokanské zařízení zájem. Šance chátrala, vichřice poškodila věž, prkna z nájezdu byla rozkradena. Když byl můstek v roce 1923 stavěn, „zatáhl“ stavební ná­klady Čarokrása Jarolímek ze svého a lyžařský klub mu pak ve splátkách peníze vracel. Podíl na vzniku skoku měl i lázeňský hoteliér František Hetfleisch; můstek přijal jako věcné břemeno (dříve služebnost) na svém pozemku a na stavbu poskytl gratis dřevo ze svého lesa.
Na tomto můstku skákal a trénoval své svěřence nestor dvorských trenérů Vlastimil Hroneš, ročník 1924. Jako trenér má na svědomí několik reprezentantů a olympioniků – Ladislava Žižku z Dolní Brusnice, který od klasických disciplín „zběhl“ k biatlonu, kde byl čtrnáctinásobným mistrem země a reprezentoval na ZOH 1968, 1972 a 1976. Výteční skokané Mirek Polák a Mirek Da­něk si reprezentační kombinézy vysloužili v ASVS Dukla Liberec, přesto jejich výsledky (Polák 167 m v Planici a oba 69. místo v celkové klasifikaci SP) i medaile z domácích a světových soutěží měly svůj původ v trenérském rukopisu Vlastíka Hroneše. Jemu „přidával“ trenérský tým Vondrouš, Krebs a Daněk. Společně připravovali dalšího reprezentanta, kombiňáka Rostislava Krause z Nemojova. V. Hroneš s lehkým úsměvem vzpomíná na svého kamaráda Láďu Krause, jak spolu jezdili na skokačkách přes zamrzlou přehradu z Nemojova na můstek do Chroustova na opačné straně Zvičiny. Tam a zpátky – slušná štreka!
Zvičina, Chroustov, Brusnice, Třemešná – to nebyly jediné můstky v okolí. Za války, v místech, kde je dnes zoologická zahrada, postavili studenti obchodní akademie ze Dvora útulný můstek v Údolíčku. Byla to pětadvacítka s přilehlou chatkou. Majitele pozemku, movitého sedláka, ukecali studenti s tělocvikářem Mischingerem, že mu hlínou zarovnají díry na poli nad Údolíčkem. Souhlasil. Přišla celá škola a v mnoha dřevěných nosítkách vynášeli školáci hlínu na buben a ná­jezd. Výsledkem nebylo srovnané pole, ale ještě větší díra. Skákalo se tam ale skvostně. Můstek pak byl zbourán při zabrání pozemku pro zoologickou zahradu.
Malý můstek u Lázní, za nímž bývala ohrada pro prasata, se z gruntu předělal, hoteliér znovu zalovil v peněžence. V roce 1978 byl dokonce pokryt umělou hmotou z nepoužívaného trutnovského můstku. Skákalo se pak celoročně, Hronešova parta košatěla, takže ve čtyřiaosmdesátém trénovalo u Lázní devatenáct talentů.
Na velkém můstku skákal za války i Zdeněk Remsa ze Studence, pozdější olympionik a trenér Jiřího Rašky. Místní činovníci z něj moc nadšení nebyli. Měl tak přesný a dynamický odraz, že jim skoro pokaždé strhnul sněhovou hranu odrazu a muselo se upravovat.
Zhruba ve stejné době, snad o pár roků později, měl kuriózní zářez na Jarolímkově šanci sám budoucí trenér V. Hroneš. Vzpomíná na událost jako na Den hrůzy. Kamarád kamarádů, Vladimír Kraus, namazal před závody Hronešovy skokačky klistrem! Za krásného počasí se na nájezdu Vlastík modlil, aby vůbec přejel hranu. Skočky nachytaly čerstvý sníh a skokan se po nájezdu jen chabě plížil. Aby přeletěl mezeru mezi stolem a bubnem, kde vedla vozová cesta, vzal prý takový odraz jako nikdy předtím a nikdy potom. Přeletěl!
A ještě jedno kuriózno zažili místní skokané na velké šanci. Při jednom ze závodů, kde to skutečně létalo, se jednomu z borců po doskoku uvolnila lyže a namířila si to po spádnici dolů, přímo k železniční trati. Právě houkal vlak od Mostku a ski stále zrychlovala. Železniční násep hravě prosvištěla mezerou mezi posledními dvěma vagony. Když si pro ni po závodě majitel dobelhal, byla elegantně přešmiknutá na tři díly; strefila se parádně. A přitom ujela dráhu skoro kilometr dlouhou.

Běh
Pro lyžaře Českého spolku pro zimní sporty ve Dvoře Králové byl veledůležitý padesátikilometrový závod na I. ZOH v Chamonix. Tady měli Dvoráci své želízko v ohni, startoval jejich Oldřich Kolář z Bílé Třemešné, který ve svazové klasifikaci neměl ještě ani první třídu! Přesto o kvalifikaci ve Vysokém (spolu s Němci z HDW) a o svém olympijském debutu napsal: „Při startu slabě sněžilo, takže sníh byl mokrý. Mazání lyží jsme tenkrát neznali, jedině svíčku. Ta však zase při stoupání klouzala. Často se nám na lyže lepil sníh, že jsme museli dřít lyži o lyži. Snad za celých 50 km jsme se nesvezli. Při průjezdu vysockým náměstím na nás místní čekali s teplými žehličkami; sedli jsme si na židli a oni nám lyže nažehlili parafínem. Po rovině se nám jelo dobře, ale běda, při stoupání jsme nemohli z fleku. Ale myšlenka, že kdo se umístí na předních pozicích, pojede na první olympiádu do Francie, nás hnala kupředu. Díky závadě na vázání Josefa Adolfa z Pece vyhrál Hevák, já jsem skončil čtvrtý a do Francie jel. Můj trenér Karel Jarolímek byl 21., asi jeden a půl hodiny za mnou. Třiadvacátého ledna jsme vlakem odjeli do Chamonix. V místě ZOH bylo dva týdny slunečno, ve dne voda, v noci vše zmrzlo a samý led. V takových podmínkách jsme jeli padesátku. Prvních 10 km bylo rovinatých s menšími sjezdy. Pak začalo prudké stoupání úžlabinou asi o 300 metrů výše. Stoupali jsme cik cak. Na nejvyšším bodě stoupání byl silný vítr. Stál tam muž ve strážní budce, ten jen vystrčil málo pootevřenými dveřmi ruku a v ní láhev s teplým čajem. Hned za ním následoval prudký sjezd na zledovatělém sněhu. Další trať vedla většinou vysokým lesem. Asi na 25. km čekal Jarolímek, dal mi asi půl pomeranče, to bylo celé občerstvení za 50 km. Na 40. km jsem byl tak zesláblý a chtěl jsem si odpočinout. Sešli jsme se čtyři jezdci, všichni na tom byli jako já. Jeden Francouz došel do statku a každému nám přinesl krajíc chleba. To nám stačilo, abychom dojeli do cíle. Umístil jsem se jako 19. Pouze čtyři národy dojely kompletní, mezi nimi i Čechoslováci. Ostatní měli hodně raněných nebo závod vzdali.“
Příběh prvního lyžařského olympionika ze Dvora Králové je poutavý, leč přejděme k moderním, alpským disciplínám.

Alpské lyžování
Lyžaři ze Dvora dokázali na severních svazích Zvičiny, kde je dnes pěkný sjezdařský areálek se třemi vleky, sportovní divy. Mezi roky 1938–40 byl reprezentantem RČS Oldřich Jarolímek, mladý Čarokrása. O dvě generace později, už v éře Olgy Charvátové, tady vyrostla další reprezentantka, Ilona Rejmánková. V roce 1982 na mistrovství republiky ve Špindlu brala tři medaile, bronzy v kombinaci a obřím slalomu, stříbro ve slalomu speciál.
Sečteno, podtrženo, za 70 roků aktivní lyžařiny odvedli vyznavači bílé stopy ze Dvora Králové neskutečnou porci práce. Vybudovali sjezdovky, vleky, osvětlení, provozovali tři můstky, lyžařskou školu, pravidelně se běhalo a závodilo v lesním běhu v parku u nemocnice. Dnes už lyžaře ve městě těší jen vzpomínky; a pokud se jimi probíráme, připomeňme i štafetové medaile Josefa Tomáše při mistrovstvích v roce 1958 a 1960. Byl osmým reprezentantem republiky z líhně pod Zvičinou.
Psali jste úžasnou historii sportu ve Dvoře Králové nad Labem – Jarolímkové, Kolářové, Hronešové, Polákové, Daňkové, Žižkové, Vondroušové, Krebsové, Krausové, Rejmánkové, Tomášové. Škoda, že dnes ve startovních listinách lyžařských podniků nečteme za značkou klubu – Dvůr Králové. Vrátí se ty časy?

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border