border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Horská zimní střediska v Jizerských horách (II) – Jak se lyžaři potkali s lyžařskými vleky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Horská zimní střediska v Jizerských horách (II) – Jak se lyžaři potkali s lyžařskými vleky Tisk E-mail
Pavel D. Vinklát (pdv)   
Letos je tomu 50 let, kdy se na Tanvaldském Špičáku v Albrechticích v Jizerských horách roztočila kola a ocelové lano vleku vyvezlo první lyžaře. Tehdy na jaře 1965 přepravoval na vrchol hory jen pár desítek milovníků sjezdového lyžování. Někteří si jako slalomáři libovali ve všemožných druzích oblouků, další coby sjezdaři si užívali rychlou adrenalinovou jízdu a nemnozí zde na lyžích okusili první pocity sněhu.

Uznání a obliba sjezdového lyžování
Z hlediska měření sil je sjezdové lyžování (sjezd, slalom) o hodně mladším bratříčkem klasického (běh, skok). Vždyť teprve v roce 1930 na kongresu FIS v Oslo se sjezdové lyžování stalo oficiální součástí FIS. O to, že světová lyžařská federace uznala sjezdařská a slalomová pravidla, se zasloužil pře­devším Arnold Lunn, neúnavný britský propagátor sjezdových disciplín. Sjíždění svahů si již dříve osvojila řada lyžařů a postupně nabývalo na popularitě. Jeho obliba vedla ve druhé polovině třicátých let k masovému provozování hlavně v alpských zemích, proto se v Rakousku, Švýcarsku a Německu začaly budovat lyžařské vleky a lanovky. Sjezdové lyžování brzy zdomácnělo i v Československu, lyžaři nacházeli vhodné terény v našich nejvyšších horách – v Tatrách a v Krkonoších. Na krkonošské Studniční hoře již v roce 1928 vznikla tradice Májového závodu s mezinárodní účastí sjezdařů a počátkem třicátých let byl dokonce v Modrém dole na svahu Studniční hory provozován jednoduchý lyžařský vlek poháněný automobilovým motorem. Od roku 1937 začal Svaz lyžařů organizovat republiková mistrovství v alpské kombinaci mužů a žen, ale za druhé světové války české hory připojením k Německu osiřely.
Brzy po válce začal vzrůstat zájem o sportovní a rekreační lyžování u všech vrstev obyvatelstva, ale masovost brzdil zvláště nedostatek lyžařské výstroje a nevalné možnosti dopravy do hor, což se dařilo Svazu lyžařů řešit. Zasloužil se také o vybudování sedačkové lanovky ve Svatém Petru ve Špindlerově Mlýně, která byla uvedena do provozu na jaře 1947. Současně se projektovaly lanovky i v ostatních pohraničních horách a v jejich blízkosti se budovaly sjezdovky a slalomové svahy.

Popelnice a U Křížku – první vleky v Jizerských horách
V poválečných letech byl na Liberecku jako jeden z prvních založen 10. listopadu 1946 Lyžařský klub Liberec, který svými 500 členy patřil k největším v zemi. Jeho činnost se zprvu soustředila na Pláně pod Ještědem, ale ideální spojení Ještědu s kabinovou lanovkou (1933) ho přimělo systematicky stavět první sjezdovky právě zde. V letech 1950–2 vybudovali členové klubu na svazích Ještědu sjezdové tratě Ještědská a Pod lany a na nich 17. února 1952 uskutečnili první ročník sjezdařského závodu Ještědský pohár, který se jako sportovně hodnotný i divácky atraktivní podnik udržel 26 ročníků. V ještědském zimním středisku se první kotvový vlek VL 1000 (Transporta Chrudim) rozjel v roce 1964; byl dlouhý 750 m a končil na Černém vrchu (Ještěd, hora sportů a turistiky, Knihy 555, 2012).
V Jizerských horách stál u počátků prvních lyžařských vleků Zdeněk Vokatý (1926–2010), který by se mohl právem označit za průkopníka jizerskohorských lyžařských středisek. Své lyžařské mládí prožil v Pecce v Podkrkonoší a později žil v Mladé Boleslavi. V roce 1949 se přistěhoval do Tanvaldu a stal se členem TJ Spartak Smržovka. Vedl ho výborný lyžař Josef Švitorka. Tamní mladí sjezdaři trénovali Na Rohově, na svahu nazývaném Popelnice. A právě na něm Zdeněk Vokatý experimentoval s lyžařským vlekem. Inspiroval se ve Vysokých Tatrách v roce 1950, když se nad Skalnatým plesem nadchnul vlekem poháněným spalovacím motorem. Novinkou ihned zaujal své druhy z oddílu, a tak od sedláka ze Šumburku koupili elektrický naviják, původně sloužící k přibližování sena, sehnali ocelové lano, vyrobili šroubovici se dvěma závity, v tanvaldském Totexu jim zhotovili půltunové dubové saně. Dolní část lana měla poutka pro 12 lyžařů (třináctý se držel konce) a nahoře na horním konci lana se upevnily saně. Ty obsluha rozjela a lyžaři s dávkou šikovnosti vyjeli nahoru. Poté elektrický naviják vytáhl saně a jeden z lyžařů svezl lano s poutky. Brzy na svah za­vedli osvětlení, takže Popelnice byly údajně první sjezdovkou pro večerní lyžování u nás. Vlek sloužil nejen místním, využívali ho i lyžaři z Velkých Hamrů, Desné v Jizerských horách, Zásady či Železného Brodu.
Zapálený Zdeněk Vokatý stál rovněž u zrodu prvního lyžařského vleku vedoucího na Lysou horu v Horní Rokytnici. Vybudován byl v letech 1952–3 po vzoru lesní lanovky na tahání dřeva, lano však nevedli po stromech, ale po zapuštěných dřevěných sloupech (K+JH č. 2/2007).
Podle vleku na Popelnicích byl v letech 1954–5 dán do provozu vlek U Křížku (podle Mlýnského kříže), který ležel napůl v Desné a v Albrechticích. O jeho vybudování se zasloužil zejména Miloslav Zeman. Vlek dlouhý asi 200 m (a později osvětlený) měl převýšení 70 m, takže se na poměrně prudkém svahu z boudy na navijáku spouštěly těžké tažné saně, které šestici lyžařů vytáhly.
Ještě na konci padesátých let byl stále nedostatek vhodných sjezdařských terénů, souvislý svah leckde přetínaly polní cesty, horské silnice, elektrická vedení, ploty či různé objekty. Zaujatí sjezdaři testovali nové stráně, které tréninkově sjížděli a uskutečnili na nich vždy jen pár závodů. K takovým patřily ve Smržovce svahy pojmenované „U Sklárny“ (nad sklárnami), „Pod Vysokým napětím“, „Pirglovka“ (za Černým koněm) nebo ve Velkých Hamrech u dnešní školy.

„Kouťák“ – vlek v Janově nad Nisou
V Jablonci nad Nisou vznikl po válce silný lyžařský klub Severák. Zdeněk Vo­katý do něho vstoupil v roce 1957 po přestěhování do Jablonce. Později se coby činovník klubu dohodl s podnikem Jablonecká bižuterie a došlo k přejmenování na TJ Bižuterie. Tělovýchovná jednota sídlila v sokolovně (OV ČSTV). V dalších letech se Zdeněk Vokatý stal trenérem vrcholového střediska lyžařů v Jablonci nad Nisou, kam se řadili naši přední sjezdaři: Jaroslav Janda, Evžen Černík, Jan Čermák, Eva Mrklasová, Ilza Fiedlerová a další.
Na tréninky tehdy jezdili do vzdáleného Tanvaldu, proto začal oddíl připravovat stavbu svého vlastního vleku. Vybrán byl svah „Koutovka“ (podle Rudolfa Kouta) v Janově nad Nisou, u silniční odbočky na Semerink. Stráň, kde je dnes bobová dráha, se výhodně nacházela v blízkosti jablonecké městské dopravy. Díly vleku, již profesionálně vyrobené Transportou Chrudim, dopravili z Harrachova, kde nevyužité zarůstaly trávou. Na „Koutovce“ tak vznikl první moderní vlek s navíjecími bubínky, 6mm la­no poháněl elektromotor bez převodovky. Na osvětleném svahu dlouhém asi 150 m se konaly pravidelné středeční večerní závody ve slalomu, na které se sjížděli lyžaři z celého okresu. Veřejnosti se vlek otevřel roku 1962.

Buková hora – Jiřetín pod Bukovou
Na přelomu padesátých a šedesátých let se využívalo jako sjezdovka jižní úbočí Bukové hory (836 m n. m.) v Jiřetíně pod Bukovou, kde dvě třetiny tvořily ideálně louky dlouhé 1 km. V TJ Spartak Smržovka, kde trénovali Jaroslav Hanuš, Jindřich Drážný, Zdeněk Vokatý, Jiří Vacek, Jaroslav Rydval, Ota Šírek, Jaroslav Smutný a Josef Dolenský, se rozhodli na Bukové uspořádat přebory. V létě 1959 s pomocí několika dalších brigádníků čistili lesní průsek a v zimě 1959/60 zorganizovali krajské závody žactva. Sjezdovku hodlali protáhnout až na vrchol Bukové, ale k tomu již nedošlo. Zrak jim padl na protější Tanvaldský Špičák, na jehož prudkém severním úbočí viděl prozíravý Zdeněk Vokatý nové středisko zimních sportů. Každý to tenkrát považoval za nereálnou vizi, avšak tento odhodlaný „blázen do sjezdovek“ si umínil svůj projekt uskutečnit za každou cenu.

Tanvaldský Špičák – Albrechtice v Jizerských horách
Ze zalesněného Špičáku (Spitzberg, 803 m n. m.) tehdy vyčnívala pouze kamenná rozhledna z roku 1909 s chatou, ale samotný kopec proslul již ve dvacátých letech sáňkařskou dráhou. Po všech zásadních povoleních začali na jaře 1960 mýtit porost a během letních měsíců sjezdovku čistili zdarma členové TJ Spartak Smržovka a TJ Bižuterie za pomoci příbuzných a přátel. V listopadu 1960 se Závodní sjezdovka (červená), dlouhá 1 350 m a v nejužším místě široká 8 m, mohla vyzkoušet. Stala se nejdelší sjezdovou tratí v Jizerských horách. Svah se ovšem musel vždy důkladně připravit, takže zhruba dvacítka členů lyžařského oddílu ušlapovala stoupáním sníh, při čerstvě napadlém i několikrát, a zaslouženou odměnou byl kilometrový sjezd. Ti nejzdatnější výstup zvládli pětkrát. Prudká horní část vedoucí mezi skalami, v níž se nacházela startovní budka, dostala název „myší díra“. Po jejím projetí se lyžař dostal na širokou a prosvětlenou část – „Václavák“ – a po něm následoval prudký, osm metrů široký sráz a místo s dvěma tzv. „velbloudími“ hrby, které byly využívány hlavně při sjezdu jako skok. Dále musel lyžař projet úzkou „klopenkou“, z níž se dostal na „bůchenvald“ (od bouchat sebou). Sjezdaři často nezvládli rychlost získanou po skoku a po projetí „klopenky‘‘ v „bůchenvaldu“ spadli.
Od roku 1960 se na Špičáku každoročně konaly závody všech kategorií (od žáků po muže) v tehdejších alpských disciplínách – slalomu, obřím slalomu a sjezdu. Na startu se objevovala i naše reprezentantka Eva Mrklasová z Železného Brodu. Před závody proběhla precizní úprava terénu a stavba závodní tratě, jejímž autorem býval většinou Jaroslav Hanuš, náš někdejší reprezentant.

Budování kotvového vleku
O postavení lyžařského vleku se rozhodlo v roce 1964. Výstavbou byla pověřena Transporta Chrudim a patronem projektu se stala jiřetínská TJ Tofa. Ve vykáceném průseku pracovali ve svém volnu brigádníci, ale i členové horské služby z Jizerských hor a Krkonoš, kteří hloubili a čistili betonové patky pro stožáry vleku. V dolní části na louce šlo vše rychle a hladce, problém nastal v úseku se skalami, což se neobešlo bez odstřelů.
Málokdo dnes ví, že se na Špičáku původně plánovala dvousedačková lanovka za 1 mil. Kčs. Zdeněk Vokatý se s podrobným projektem rozjel na ministerstvo do Prahy, ale nepochodil. Dlouho obcházel úřady, až se mu podařilo získat asi 300 000 korun alespoň na dvoukotvový vlek VL 1000/1. Jeho instalace proběhla v roce 1964 a na jaře 1965 se rozjel. Vlek ovšem ne­vedl až na vrchol, končil kousek nad tzv. „prďákem“. Ještě v roce 1965 došlo k rekonstrukci a umístění otočné stanice vleku VL 1000/2 až u rozhledny.
Vlek byl provozován pouze o víkendech, jeho obsluhu zajišťovali čtyři vlekaři, převážně členové oddílu TJ Bižuterie. Jedna jízda přišla na 1 korunu. Sjezdovku využívala asi padesátka lyžařů, šlo vesměs o sjezdaře z mateřského oddílu, ale nechyběli ani sportovci z okolí, z Tanvaldu, Smržovky, Desné, Železného Brodu. Albrechtice měly špatnou dostupnost veřejnou dopravou, což se projevilo slabým zájmem veřejnosti. Začal se zvyšovat až po roce 1968, zvláště na odpolední lyžování; sváteční lyžaři si totiž počkali, až byla sjezdovka ušlapaná a uježděná. Teprve po deseti letech začaly svah upravovat dvě rolby Kässbohrer (PB 25 060 D), velká rolba stejné značky (PB 170 DR) přibyla v roce 1988. Všechny dosud jezdí.

Nové sjezdové tratě
Vedení TJ Bižuterie s narůstajícím zájmem lyžařské veřejnosti přemýšlelo o rozšíření lyžařského střediska. V plánu byly dvě sjezdovky. V roce 1970 se začal mýtit a upravovat tzv. „slalomák“ (černá). Vyžádal si stovky brigádnických hodin na odstranění pařezů, zarovnání terénu a odstřely skal (prováděl Alois Salus). Na černé sjezdovce (1 050 m) se postavily v letech 1979–82 dva vleky Tatrapoma, jeden hlavní a druhý pro dolní část nazvanou Zalomená (600 m). Rovněž byl z černé sjezdovky prokácen průsek – „rukáv“, který ústil na původní červenou sjezdovku. Čtvrtá v pořadí byla v roce 1979 zprovozněna „turistická“ sjezdovka s délkou 1 450 m (modrá). Zároveň v albrechtickém areálu probíhala výstavba provozních a obsluž­ných objektů; chata Krmelec (dnes penzion) byla zkolaudována v roce 1970, úpravou prošla ubytovna Sněženka. Ski chata na vrcholu Špičáku stojí od roku 1989.
Středisko Špičák na konci sedmdesátých let disponovalo sjezdovými tratěmi takové kvality, že na nich mohl proběhnout 21. února 1980 Evropský pohár žen ve slalomu (den předtím se jel na Ještědu obří slalom). Sjezdovky na Špičáku pak hostily desítky nejrůznějších závodů ve sjezdovém lyžování včetně Mistrovství Československa žactva v roce 1981.
O provoz zimního střediska na Špičáku pečovala od počátku jablonecká TJ Bižuterie s výjimkou let 1968–70, kdy ho zajišťovala TJ Tofa Albrechtice. V této době se již připravovalo budování dalších zimních středisek – Severák a Bedřichov. Zdeněk Vokatý a jeho schopní kolegové Miroslav Mastný, Jaroslav Smutný a další u toho nemohli chybět, s každým novým vlekařským dílem se stávali většími odborníky. Z mnohých Vokatého vylepšení a nápadů se např. začalo umísťovat otáčení vleku až za vrcholem, aby se lyžaři dostali včas z prostoru pod lany, puštěná kotva se navinula na bubínek, nepřicházela do kontaktu se sněhem a nenamrzala. Jako zaměstnanec TJ Bižuterie zastával Zdeněk Vokatý funkci vedoucího lyžařských vleků v letech 1973–86, v období 1986–9 Jiří Fukner a od jara 1989 dosud je vedoucím Ing. Pavel Bažant.

Současnost albrechtického skiareálu
Přelom let 1989–90 vedl k řadě „revolučních“ změn i na poli československé tělovýchovy. V květnu 1990 vznikla TJ Bižuterie, o. s., a stala se právní nástupkyní, která zastřešovala 17 sportovních oddílů (nyní 16 oddílů s 1 600 členy) a vlastnila rozsáhlý majetek, k němuž patřila i lyžařská střediska Tanvaldský Špičák, Severák a Bedřichov. V roce 2006 TJ Bižuterie založila dceřinou společnost SKI Bižu, s. r. o., kterou 100% vlastní; jejím účelem je výhradně provoz všech tří skiareálů.
V nových tržních podmínkách se rozvoj Tanvaldského Špičáku dotkl zejména přepravní technologie. V roce 1993 byl původní vlek VL 1000/2 nahrazen kotvovým vlekem rakouské firmy Doppelmayr a roku 2003 na jeho místě stejná firma nainstalovala čtyřsedačkovou lanovou dráhu s rozběhovým pásem. V témže roce byl kotvový vlek Doppelmayr modernizován a přesunut na černou sjezdovku na místo Tatrapomy a na sjezdovce Zalomená bylo nainstalováno osvětlení. Odpadlo také klasické trhání či štípání jízdenek, provozovatelé po roce 1994 zavedli odbavovací systém lyžaře AUTEC DIGI SKI a nyní je v provozu moderní bezdotykový systém AXESS 500. Tak jako v jiných zimních areálech došlo i na Špičáku k prodlužování provozu umělým zasněžováním. První velký zasněžovací systém, čerpající vodu z Kamenice, byl realizován v roce 1996 a druhá etapa po sedmi letech. Letos čeká čerpací stanice modernizace.
O tom, že rozvoj zimního střediska není u konce, svědčí v roce 2014 vy­budovaná a kotvovým vlekem opatřená pátá sjezdovka – Kostelní (1 180 m s převýšením 220 m). Areál, který navštíví za sezonu 115 000 osob, nabízí vedle sjezdovek Adrenalin park, lyžařskou školu, dětské hřiště, půjčovny..., navíc je s blízkými skiareály Severák a Bedřichov propojen skibusem.
Albrechtice v Jizerských horách jsou největším lyžařským střediskem Ji­zerských hor, ale že se jím skutečně stanou, předvídal před 55 lety jen Zde­něk Vokatý. Na Severáku v Hraběticích vznikalo pod jeho dohledem další.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border