border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Nejen o vlacích, hranicích a konci války (Zdeněk Prokůpek)
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Nejen o vlacích, hranicích a konci války (Zdeněk Prokůpek) Tisk E-mail
Libor Dušek   
Předci Zdeňka Prokůpka žili po mnoho generací v česky mluvícím Podkrkonoší, respektive Horním Pojizeří. Pan Prokůpek vyrůstal v Horní Sytové, obci, která po mnichovských událostech ležela na hranicích protektorátu Čechy a Morava a německé říše. Tou dobou byl žákem čtvrté třídy obecné školy. Koncem války se prostřednictvím mládežnické skupiny Obránci českého lva aktivně zapojil do odboje. V době počátku květnového povstání v Podkrkonoší byl učněm na nádraží ve Staré Pace. Železnice se mu stala celoživotním údělem i radostí, modrou uniformu oblékal takřka každodenně, než odešel do penze.


■ Rod Prokůpků žije v Podkrkonoší už drahně generací, že?
Dědeček z otcovy strany Jan Prokůpek (* 1872) byl celej život truhlář, narodil se v Dolní Sytový, kam jeho rodina přišla z Bělý u Starý Paky, pak žil v Hájích nad Jizerou, kde byl předtim jeho brácha Josef, taky truhlář, kterej šel do Dolní Sytový. V Hájích dělal děda první lyže, nejdřív s těma „fuflikama“ na špičce. Za mlada taky pobejval ve Vídni, tam dokonce i viděl Lenina, když tam byly manifestace. Ale hlavně se tam seznámil s babičkou Kateřinou (* 1872), dcerou zámečníka Lejska, co pocházela z Josefova u Jaroměře. Tu jsem ale nepoznal, umřela, když jí bylo čtyřicet. Můj otec Miloslav se narodil v roce 1897 ve Vrkoslavicích u Jablonce nad Nisou, tam pobyli tři roky u příbuz­nejch, taky měli truhlářství. Vyučil se truhlářem v Jablonci, už na těžkejch litinovejch strojích, to tenkrát začínalo moderní truhlářství. Když děda ovdověl, tak se seznámil s vdovou Hofmanovou, ta měla asi pět dětí, u dědy to bylo vobdobný, a žili spolu na hromádce, aby nepřišli vo rentu. Ještě spolu měli začátkem války dceru Hanu. Otec byl ale de facto vychovávanej u jeho strejce Petra, tou dobou bezdětnýho, v Dolní Sytový, protože v do­mečku v Hájích bylo málo místa. Těsně po vyučení začala světová válka, tak jako mladej, osumnáctiletej, frčel na italskou frontu. Dva roky pobyl ve válce a vrátil se, nějakou chvíli byl sličenej z vojenskýho, ale pak ho poslali na Slovensko; vždycky si zpívával: Sotva že jsem z vojny přišel/už mě, už mě volali./Abych jim šel na Slo­ven­sko/vyhnat Maďary. Tak šel vyhánět Maďary, to už byla Čes­koslovenská republika.

■A předci z maminčiny strany?
Babička Marie, za svobodna Janatová, žila dlouho, do osmdesáti osmi, pocházela ze Svojku, to je mezi Jilemnicí a Lomnicí nad Popelkou. Děda John, tkadlec z Peřimova, byl ve válce, dostal tuberu a čtyři roky po válce zemřel, takže ho nepamatuju. Maminka Marie (* 1899) měla čtyři sestry. Naši se měli moc rádi, to bylo zřejmý i ze starejch dopisů, když si psali ještě před svatbou: Mařenko sem, Mařenko tam a vopačně (smích). Já měl jenom staršího bratra Miloslava (* 1922) a já se narodil sedm let po něm, v květnu 1929.
 
■ Dětství jste tedy prožíval z velké části v období první republiky…
Otec dělal od pětadvacátýho roku na dráze, truhláře u traťmistra, a předtim nějakej čas doma truhlařili s dědou. V letech 1927–8 postavili Na Láně v Horní Sytový domek čp. 27, na tom makali i další příbuzný a mamka, samozřejmě si na to vzali půjčku ze spořitelny, pak museli dvakrát ročně platit 600 korun. Otec měl měsíčně tou dobou 550–750 korun, tak žili z desíti platů ročně. Splatili to ještě za války. V chalupě čp. 27 jsem se narodil, na posteli v koutě, ve velký světnici. Ještě tam byla síň, druhá světnička, schody na půdu a dva sklepy; ještě to má neteř. Maminka sušila a na čtyřkolovym vozejčku a v loktuších nosila trávu z kilometru pešunku (rozuměj z bočních stran železničního náspu, na kterých rostla tráva, pozn. aut.) od sytovskýho nádraží po cihelnu, co otec dvakrát do roka sekal. Dětství bylo pěkný, nemůžu si nařikat, často jsem dostal vejprask, že jsem zlobil (smích). Vzpomínám, jak jsem se jako kluk brouzdal Jizerou a služka vod továrníka Křížka (textiláka, co měl v Jesennym fabriku a krám a dělal i starostu Horní Sytový) vynášela smetí. Kluci Křížkovi byli o čtyři a šest let starší, tak už likvidovali hračky, který ta služka se smetím sypala na kraj řeky. Tak jsem vybral z popela vláčky, s kterejma jsem si ještě hrál (smích), pěkný, s olověnejma kolečkama. Naši by si to nemohli dovolit. Maminka doma taky navlíkala korale a zpívala si národní písničky, kerý jsem se vod ní učil. Jiný práce moc nebylo. Po válce pak dělali špagáty na povřísla. Já si jako malej hrál doma vprostřed sednice, občas jsem pomahal omejt nádobí. Ve sporáku byl vedle topeniště medenec asi na patnáct litrů vody, ta se vohřátá nabírala hrníčkem do dřevennýho škopíčku na mytí nádobí.

■ Chleba jste doma pekli?
Tam ne. Doma bylo pět koz, za války hlášený jen tři, aby bylo mlíko a maso. Nějaký slepice, aby byly vajíčka. Ty se musely za války taky dodávat. Každá domácnost měla pro vajíčka určitou značku, kdyby náhodou dodali zkažený, aby protektorátní úřady hned věděly, od koho to bylo! Na krávu nebylo místo.

■ Bratr byl o sedm let starší, to je u dětí velký rozdíl…
Brácha jak byl starší, tak jsem od něj chytal všechno možný. On už chodil do školy, do Horní Sytový, kde byl učitel Lebeda. A za mě tam nastoupil v pětatřicátym roce Vladimír Hraba, akademickej malíř, pocházel někde vod Kolína. Bylo tam všech pět ročníků v jedný třídě, dohromady okolo třiceti kluků i holek. Prváci a druháci seděli v jedněch lavicích, třeťáci a čtvrťáci v dalších a nejstarší páťáci spolu, takhle to měl rozsazený a z katedry všechno musel ukočírovat! Byl velice přísnej, předtim učil v Kolíně, pak na Benecku a otamtud ho dali k nám, do výběrový školy, co byla pod vedením okresu. Měli jsme drobek jiný učivo, naučili jsme se u něho daleko víc, než potom na měšťance.

■ Pamatujete si na den, když přišli na podzim roku 1938 Němci zabírat pohraničí?
Když to obsazovali, tak jsem je neviděl, ale pár dní potom. My byli v protektorátě, hranice byla silnice Vrchlabí–Liberec, silnici zabrali Němci, trať nechali v protektorátě, hranice na trati byla až u Mladko­va – mezi Sytovou a Poniklou, Poniklá už byla v Sudetech. Tam to dělil most Na Mejtě, jak jde k Vysokýmu, německá celnice byla v tom ostrym koleně. Nejdřív byla taky v Horní Sytový, za mostem německá a před mostem česká, pak se přestěhovali do vyhořelýho Harrachova mlejna a v Sytový na nádraží byli financi. Když to Němci na frontě prohrávali, tak tuhle celnici zrušili a zůstala jen v Hrabačově na křižovatce a ta Na Mejtě. Sytovou ale obsadili výpravčíma, který museli umět německy, třeba nějakej Vancl z Hrabačova a nějakej Kunát, co přišel až z Přelouče. Některý vlaky se v Sytový votáčely, některý jezdily do Rokytnice, podle potřeby. (Pomnichovskou situaci v Sytové a okolí, též řídícího učitele Hrabu zmiňuje např. i pan Hladík, srovnej s KJH č. 8/2012 „Bral bych ten život znova“, pozn. aut.)

■ V jakém roce Němci celnici v Sytové na nádraží zrušili?
Nedovedu vodhadnout přesně, ale pak tam chodily jen hlídky. Když jsem potom od podzima 1940 chodil do Jilemnice do měšťanky, tak jsme měli Ausweiss – propustku, abysme mohli chodit ze Sytový do Hrabačova po silnici. Jilemnickej okresní úřad už ve vosumatřicátým vyměřil silnici z Ro­prachtic do Jilemnice přes Kolínův kopec, aby se nemuselo jezdit přes Sudety. Ještě jim nějaký prachy zbyly, i když dokázali tolik vrazit do pohraničního opevnění (smích). Vedle železničního mostu v Horní Sytový by byl i silniční, směrem k Jilemnici. Jenže 15. března 1939 obsadili protektorát a bylo po silnici.
 
■ Měšťanku jste tedy vychodil v Jilemnici…
Jo, u ředitele Kubánka, a němčinu nás učil nějakej Jelínek, vždycky řikal, že má třídu blbců (smích); no, byl to okupační jazyk, tak jsme byli na trojkách, čtyrkách. Ze začátku byla chlapecká čtyřletá a potom to Němci zrušili a do života nebo do učení se vycházelo ze třetí měšťanky, ale ještě uďáli dobrovolnej kurs, to už bylo smíšený. Takže čtvrtou měšťanku jsem absolvoval. Ve čtyřicátym čtvrtym jsem si podal žádost k dráze do výtopny Turnov, ale když jsem tam s otcem byl a viděl ty kluci umouněný vod vybírání sazí, tak mě to vodradilo a podal jsem si žádost ke stanici k Bahnbetrieb Junghelferům a ředitelstvím byl přijmut do učení jako Jungwerker – mladistvej pracovník do Starý Paky, čtyři kluci už tam byli. Bylo to tříletý, ale praxi jsme dělali hned, akorát jsme nemohli dělat noční služby, že nám nebylo osmnáct. Pokračovací škola byla v Turnově, tam jsme chodili jednou týdně. Třeba dva měsíce probíhalo zaškolení na výhybky, měsíc tranzito, měsíc skladiště, dva měsíce telegraf atd. Ještě jsme za války měli doškolovací kurzy němčiny. Pak od dubna 1946 jsem sloužil v Jilemnici.

■ V Horní Sytové žili nějací sudetští Němci?
S Němcema jsem v kontaktu moc nebyl. V Horní Sytový byl akorát Werner – ten uměl česky mizerně – a Schmied, voba si vzali Češky, tak tady zůstali, i když byli na východní frontě. S lidma pak vycházeli, s Wernerem se otec kamarádil, to byli normální lidi. Jinak se tady žádnej vodsun neprováděl, co se dělo ve Vrchlabí nebo v Rokytnici, jsem neviděl.

■ Skrz nádraží ve Staré Pace asi koncem války jezdily často vojenské transporty…
Vod Horek do vnitrozemí jezdily lazaretní vlaky zafáčovanejch vojáků, koukaly jim jenom voči. Taky vlaky na frontu. Rusové tenkrát dobejvali Budapešť. Nespočet vojenskejch transportů. Taky tam přijel transport vězňů z koncentráku, takovejch třicet uhláků plnejch lidí. Tak tam byli vodstavený a Němci s dvoumetrovejma holema a s flintou chodili vokolo vlaku a hlídali je. To byl ještě sníh, ti chudáci ve vězeňskejch šatech natahovali kostnatý ruce. My, co jsme měli s sebou svačiny, nebo cestující, kerý jezdili z práce, jsme jim házeli kousky housek nebo chleba a voni se vo to prali… V nádražní kronice Starý Paky je to všechno zapsaný. Co se dělo za války, měli napsaný volně na listech a uschovaný. Po válce to vytáhli, a že jsem uměl psát na stroji, tak jsem to tejden přepisoval v náměstkově kanceláři do oficiální kroniky.

■ Na nádraží ve Staré Pace jste byl i v klíčových okamžicích května 1945?
3. května jsem byl zrovna na zaškolení v dopravní kanceláři na telegrafu. Školní úředník školení rozpustil a poslal nás na místo, kde mezi Košťálovem a Semilama vykolejil vlak s uhlím. Tak vlaky z obou směrů dojely k místu nehody, lidi přestoupili a vlaky couvaly zpátky. My jsme se tam vometali. Vod Semil přijel vlak, každej na klopě nebo na čepici trikolóru a řikali, že na Semilsku začlo povstání. Tímhle způsobem se to rozšířilo. Já jako kluk vod dráhy byl v hytláku s vlakvedoucím, s náma tam nějakej partyzán v kožeňáku, vytáh bouchačku a povidá: „S timhle musíme vodzbrojit Starou Paku.“ Tam totiž měli Němci svoji služebnu a hlídali si svůj provoz. Už třeba dopředu věděli, že nad Boleslaví letěj angloamerický letadla a za čtvrt hodiny poletěj nad náma, tak jsme vylezli a koukali. Pak jsme se dověděli, že letěli bombardovat Pardubice (jednalo se o třetí a poslední nálet spojeneckých vojsk, jehož cílem byla tehdejší rafinerie Fanto – dnešní Paramo, který proběhl 28. prosince 1944, pozn. aut.). Ale zpátky ke 3. květnu. Na hytláku jsme dojeli do Starý Paky, partyzán vystoupil a už tam byli i další. V tý době ještě wehrmacht pouštěl vojáky na dovolenku, nebo se vraceli z dovolenky. A jak ten německý voják šel s flintou po nástupišti a čekal na svůj vlak, tak ho dva partyzáni předešli, jeden mu na záda přiložil pistoli, druhej sundal flintu a pistoli, takhle je pěkně v klidu vodzbrojovali, žádný křičení, a vodváděli je do Starý Paky do sokolovny. Tam bylo sběrný středisko a takhle se získávaly zbraně. Vodpoledne byl z Horek nabídnutej vlak, ve kterym je prej i pár Němců. Byly tam mimo civilních vagonů ještě dva vagony s vojákama. Ze směru vod Horek je před mostem návěstidlo, tak se dohodli, že tam zastavěj vlak, parta ho vobstoupí a vodzbrojí. My na to z dopravní kanceláře koukali a začlo se tam moc střílet, ale zlikvidovali to, vlak vodzbrojili a získali tak i další zbraně. Pak vedli přes most zástup Němců s rukama nahoře do sokolovny. Zůstal tam mrtvej jeden náš, nějakej Tauchman, dozorce posunu. Dostal to do čela. Dali ho na deku a tim samym vlakem ho přivezli na stanici. Čekali jsme, až se to zklidní, provoz se zastavil a já pak s nějakym Karlem Polákem z Dolní Sytový (co byl vo osum let starší, nasazenej v Mostkách a jel domů) šel vo půlnoci pěšky domů. Během cesty třikrát čtyřikrát přes silnici zátarasy, ale když poznali, že jsme Češi, tak nás pustili dál. V Kruhu v hospodě jsme si ještě dali čaj.

■ Další den jste se do Staré Paky vrátil?
To už jsem byl doma, nikam jsem nejel. Povstání začalo v Horní Sytový. Transporty s německejma vojákama a vojenský auta ustupovaly, taky civilisti na kolách, pěšky, formani s koňma, nepřetržitej provoz. Středisko bylo nádraží, kde se shromažďoval veškerej posbíranej materiál. Dvacet metrů na obě strany silnice se válely papíry, výzbroj, výstroj, všechno vodhazovali. Proud lidí směřoval nejdřív k Rokytnici, k Harrachovu, pak si někdo vzpomněl, že se to pustí do vnitrozemí, kde to ovšem bylo pořád obsazeno Němcema, tak to poslali ze Sytový dólu na Háje a na Semily. Přitom ještě v Semilech u nich občas zbraně našli. Rusáci se zatím přes Krkonoše neškrábali, ti přišli o pár dní pozdějc. U nádraží chlapi chodili s flintama, za opaskem dva handgranáty, a odzbrojovali Němce pod pohrůžkou zastřelení. Na nádraží byly i dva kulomety, Němci začali střílet, Češi jim vodpovídali a já byl tenkrát nahoře nad nádražím v louce a Kunát nám ukazoval sborku a rozborku kulometu. Naštěstí žádný mrtvý po střelbě. Taky tam partyzáni vychmátli nějakýho esesáka. Choval se podivně, tak ho postavili ke zdi, kolem chumel lidí, šacovali ho, von furt dával ruku dólu, tak mu ji partyzán dal nahoru a von měl v podpaží vajíčko granátu. Granát mu vzali, von se jim vytrh, roztrh chumel lidí a utíkal přes nádraží, tak po něm starý fronťáci, co byli v první válce, stříleli a jeden ho zasáh a zjistili, že je tetovanej… Ještě ale byla oficiálně válka, tak ho někde v tichosti pochovali, nevim kde. Volksturm by se mstil, kdyby to prasklo. Po cestě domů jsem potkal německýho vojáka, kerej se mě ptal, kde jsou Američani a kde Rusové. Já na to, že Američani tři sta kilometrů na západ a Rusové třicet kilometrů za Krkonošema, ten se držel za hlavu a vyl jak šakal! Měli z Rusů strach, věděli, co tam udělali za svinstva. Taky byli ale hrdý, třeba jeden si sám nechtěl strhnout dištinkce, tak ať mu je strhnu. Tak jsem mu ty nárameníky usáp a hodil do louky a von šel dál.

■ Vy jste osobně někoho odzbrojil?
Já ne, ale spoustu zbraní jsem našel, samopaly, handgranáty. Pak to všechno partyzáni vodvezli do skladu, byla toho hromada, ale kam to přišlo, nevim. Předtim nebyla ani puška a najednou tohle. My měli totiž za války mládežnickou organizaci Obránci českého lva, ta byla rozšířená až do Prachovskej skal a na Turnovsko. Tady to ved Věrouš Šimůnek, dál Joska Kapras, Pepik Šimek, Míla Mrzena, Joska Soukup a Ráďa Břach, syn jilemnickýho advokáta, základna byla v Jilemnici. Poskytovali jsme jídlo, skovávali jsme některý uprchlý po barákách. Taky jsme měli doma měsíc na půdě zajatce, co utek Němcům. Pro partyzány jsme dělali úkryty, pamatuju, jak jsme nosili prkna do jedný rokle ve Víchový, když se setmělo, ačkoliv to bylo na území zabranym Němcema! Třeba pod domkem Věrouše Šimůnka, kousek od Mejta, zůstal sklep ze zbořenýho baráku a v něm přechovali spoustu ruskejch, anglickejch a francouzskejch běženců. My jako kluci jim tam nosívali přes kopec jídlo a Šimůnkovi jim ho tam v noci nosili. Vchod byl krytej hromadou roští. V lesích Na Koutě v Dolní Sytový měli bunkry partyzáni a byli spřažený s partyzánama na kopci Strážníku a v Mříčný. (Více k tématu odboje na Jilemnicku např.: Oldřich Rydval, Semilsko v boji za svobodu 1938–1945, vydáno 1985.)

■ Po válce jste se vrátil do železniční školy?
Jo, do Paky, potom jsem dělal celej život na dráze. V šestačtyřicátym jsem byl přeloženej do Jilemnice, tam jsem ještě třeba vynášel plivátka, zametal čekárny, stíral prach. Pak jsem si uďál výhybkářský zkoušky, zkoušky pro průvodčího osobních i ná­kladních vlaků a lítal jsem v Jilemnici, pak jako vystřídač zastávek v Hrabačově a Sytový. Dneska to nic neznamená, ale tenkrát to bylo plný, třeba přitáhli deset vagonů nafty a benzinu, nejdřív pro soukromníky bratry Zikmundy, pak to zestátnili. Ještě teď jsou na hrabačovskym nádraží zakopaný prázdný cisterny po naftě, voleji a benzinu. Pro fabriky se vykládalo uhlí, barvivo, všelijaký kyseliny atd. Nakládaly se krásný látky, jelo to třeba až do Terstu, to muselo bejt všechno speciálně zabezpečený a prohlídnutý. V Terstu to naložili na loď a šlo to do Egypta a z Egypta za to například do Poniklý posílali krásnou egyptskou bavlnu. Tohle se dělo minimálně do jednapadesátýho roku. To jsem šel v dubnu na vojnu, byl jsem u tankánů v Milovicích, pak ve Šternberku na Moravě. Vojnu nám prodloužili vo sedum měsíců, tak jsem přišel domů až na podzim 1953. Mezitim jsem se voženil, s manželkou Bohuškou jsme spolu chodili už daleko před vojnou, pocházela z Dolní Sytový.

Aktualizováno ( Úterý, 20. leden 2015 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border