border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2015 arrow Sněžné jámy novou cestou
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Sněžné jámy novou cestou Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   

Čtete-li krkonoše – jizerské hory pravidelně, jistě si při pohledu na titulek řeknete, že to je nedávno, co jste na těchto stránkách našli tip na výlet do Sněžných jam. My v redakci jsme si při plánování obsahu nového čísla také říkali: to jsou dva, maximálně tři roky. Jenže ejhle, článek Do Sněžných jam vyšel už v č. 9/2011! Tehdy jsme vás upozorňovali, že máte poslední možnost podívat se do Malé Sněžné jámy, kterou napříč procházela trasa zeleně značené turistické cesty nazývané Ścieżka nad Reglami. Jenže ještě celé další tři roky, až do podzimu 2014, návštěvníci Sněžných jam chodili po původní trase, oběma jámami. Vše se změnilo až letos v červnu – co, proč a hlavně kudy, vám hned prozradíme.

Je to tak, prvního června se pro návštěvníky hor otevřela nová turistická cesta. Přesněji – v úseku dlouhém tři čtvrtě kilometru v oblasti Sněžných jam se zcela změnil průběh stávající zeleně značené cesty, polskými turisty kdysi nazvané Ścieżka nad Reglami. Přeložení trasy turistické cesty není ničím mimořádným v běžné krajině, ba i v méně chráněných nižších partiích národních parků. V hřebenových polohách a v karech je to ale něco výjimečného (naposledy to snad bylo znovuotevření Jantarové cesty – spojky mezi hraniční hřebenovkou nad Malým rybníkem a Luční boudou – 1. srpna 1997); v minulých desetiletích byly naopak některé cesty, např. přes Kotel nebo Luční horu, bez náhrady zrušeny. Před několika lety se vedení Karkonoského Parku Narodowého (KPN) odhodlalo k ne­bývalému rozhodnutí – vybudování přeložky turistické cesty v jádrovém území národního parku.

V tomto případě jde vlastně o kombinaci obnovy starých chodníčků a zřízení cesty nové. Abychom byli přesní – slovo cesta je správné jen ve významu značená turistická cesta, fakticky jde o úzkou stezku nebo, chcete-li, horský chodník. Povrch této stezky je různorodý: od měkkého hlinitého svršku s travním drnem nebo jehličím (v úsecích nových průseků klečovými porosty) přes kamenito-

-hlinitý povrch a úseky nově dlážděné místním kamenem až po přechod po neupravených žulových blocích na břehu poledovcového jezírka. Pro turistu nejnápadnějším a stavebně nejzajímavějším počinem na nové trase je zřízení 34 m dlouhého a 1,2 m širokého dřevěného chodníku v nejnižší partii Malé Sněžné jámy. Překonání členitého dna sníženiny v moréně mostkem na kůlových stojkách mělo hned několik důvodů: minimální zásah do vzácného (údolním ledovcem formovaného) reliéfu, snadnější zřízení pohodlné cesty a také umožnění dobrého rozhledu tudy procházejícím turistům díky vyvýšené poloze nad terénem s keři kleče.

Starou pěšinu se povedlo využít např. na západním konci nové trasy, zcela nově byla cesta natrasována na morénovém hřebínku severně od velkých jezírek. Délka nové cesty je 748 metrů, zhotovila ji firma DAWO z Jelení Hory; náklady na opravy Ścieżky nad Reglami v celé délce 9 866 m jsou vyčísleny částkou 3 113 293 zlotých (z toho vlastní rekonstrukce cesty 2 571 064 Zł). Možná vás bude zajímat, kolik touto cestou za rok projde turistů: v minulé sezoně automatické sčítací zařízení napočítalo (v součtu obou směrů) 19 719 osob, dnem s největší návštěvností byla sobota 4. října 2014, kdy tudy prošlo 424 lidí.

Ještě malá poznámka k trase vnitřkem Malé Sněžné jámy: ta byla jako značená turistická cesta otevřena až po druhé světové válce polskými turisty z PTTK – najdeme ji třeba na turistické mapě Karkonosze 1 : 75 000 z roku 1960. Jak ale ukazují německé i české mapy z meziválečného období, pěšin sice bylo v oblasti Sněžných jam překvapivě hodně, ale nikdy tudy neprocházela hlavní značená turistická cesta. Už proto, že Sněžné jámy – Schneegruben – byly od 3. května 1933 německými úřady prohlášeny přírodní re­zer­vací (Naturschutzgebiet). Letos opuštěný úsek zeleně značené turistické cesty tedy fungoval necelých šedesát let.

 

S Michałem Makowským o cestách v KPN

Jaké důvody vedly ředitelství polského národního parku k rozhodnutí změnit trasu turistické cesty, a to dokonce v nejpřísněji chráněné části národního parku? Odpovídá pan Michał Makowski, který má v KPN na starosti turistiku včetně údržby cest.

„Roku 2008 jsme zahájili velký projekt na opravu zeleně značené cesty Ścieżka nad Reglami v celé její délce od Mokrého sedla pod Szrenicí až po cestu Petrowka – to je 10 kilometrů. S vlastními pracemi v terénu se začalo v roce 2009. Při přípravě projektu jsme zvažovali, jak lépe ochránit vzácné ekosystémy v Malé Sněžné jámě, obzvlášť v Čedičové rokli a poblíž ní – tu­risté se totiž rozlézali po jámě, sedali na loučku u potoka a na suti pod roklí. Také – většinou jen z nevědomosti – poškozovali vzácné rostliny. To se od nynějška dít nebude. Věděli jsme, že okrajem Sněžné jámy vedla stará německá cesta; některé její úseky se ještě daly najít. My jsme využili jenom část její trasy, východní část se nám nehodila, protože jsme chodník chtěli nasměrovat zpět k jezírkům na dně Velké Sněžné jámy. Když vedla cesta vnitřkem jámy, lidé si ji vlastně ani pořádně neprohlédli – na nové trase, hlavně z lávky na dolním konci jámy, si teprve uvědomí mohutnost ledovcového kotle; mohou se cítit jako v divadle, z odstupu vše dobře vidí.“

Současná podoba cesty je tedy definitivní?

„Projekt byl ukončen, nyní necháváme cestu usadit; ještě je tu jeden úsek, který bude třeba vydláždit štětovou technologií. Uvidíme po jedné dvou sezonách, bude-li ještě třeba něco upravit. Také uvažujeme o postavení dřevěné lávky přes skalní bloky na břehu zadního jezírka – tam je ale potíž se zapuštěním stojek mezi balvany.“

Jaké další cesty, kromě této ve Sněžných jámách, byly na polské straně Krkonoš v posledních letech rekonstruovány nebo se nyní opravují?

Michał Makowski nabízí až překvapivě dlouhý výčet cest, za kterým se skrývá obrovské množství práce, provedené jak při projektové přípravě, tak hlavně při vlastních cestářských pracích v terénu: „Právě skončily opravy ve východních Krkonoších – modře značené cesty z Pomezního sedla na Czoło (východní okraj Lesního hřebene), žluté z Budniků na Skalny Stół a černé cesty vedoucí Soví dolinou do Sovího sedla. Dokončujeme opravu žluté cesty z Karpacze k boudě Nad Łomniczką, před dvěma roky jsme opravovali navazující náročný úsek červené jámou Lomničky ke Slezskému domu. Loni se opravovala červená cesta na Sněžku, předtím Jantarová cesta k Luční boudě, červená Cesta přátelství nad Stawy, modrá v jámě Malého rybníka od boudy Samotnia ke Kozímu mostku a žlutá od Poledních kamenů na Pielgrzymy, loni se pokračovalo na Polanu. V západních Krkonoších to byla Korálová cesta od III. Drogy (Třetí cesty) nad Jagniątkówem až na hranici v Černém sedle, řada kratších úseků jiných cest a pak samozřejmě celá téměř desetikilometrová cesta Nad Reglami, jejíž součástí je i ten nový úsek ve Sněžných jámách. Také na enklávě parku na hoře Chojníku letos dokončíme kompletní rekonstrukci všech cest. Musím připomenout, že většina prací je prováděna buď čistě ručně, nebo jen s malou mechanizací.“ Když Michałowi chválím, jak obrovský kus práce současný KPN vykonal právě v položce „rekonstrukce a údržba cest“, jenom skromně poznamená: „Takový objem prací nám umožnily dotace z Evropské unie a ze státních fondů. Ale vy v Čechách toho opravujete ještě víc, máte mnohem větší národní park a s ním i síť turistických cest.“

 

Novou cestou po vlastních

Dost jsme toho o cestách jen namluvili, raději se je vydejme vyzkoušet přímo do hor. Tedy hlavně tu jednu, o které byla řeč především. Způsob přiblížení se ke Sněžným jámám tentokrát řešit nebudeme (naznačen byl v již zmíněném článku z roku 2011), každopádně musíte počítat s tím, že dojít od Vrbatovy boudy (kam dojedete kyvadlově-linkovým autobusem) ke státní hranici u Sněž­ných jam vám potrvá hodinu, zpátky jakbysmet (či vzhledem k „únavě materiálu“ o něco víc).

Sněžné jámy lze samozřejmě projít oběma směry – západovýchodním i východozápadním. Chcete-li si však přeložený úsek trasy Ścieżky nad Reglami opravdu užít, vřele bych doporučoval dát přednost průchodu od západu k východu. Má to své důvody: nástup od západu od boudy Pod Łabskim Szczytem (k ní sejdete buď po žluté od vysílače u Sněžných jam, nebo – jdete-li z Harrachova – od Mokrého sedla nad Voseckou boudou) je výrazně delší. Vracíte-li se tudy, dlouhý návrat může hlavně dětem smazat dojmy z hlubin karu. Zvolíte-li návrat přes sedlo Pod Smělcem a pak stále vzhůru kamennou stezkou úbočím Vysokého kola, řádně se zadýcháte, ale z jam vystoupáte zpět do Čech možná za třetinu času, potřebného ke zdolání trasy západní. A navíc si můžete zpětnými pohledy dolů (viz naše foto se zákresem trasy cesty) upřesnit svoji představu, kudy že jste to před pár desítkami minut právě prošli.

Když tedy přicházíte po zeleně značené stezce od západu, nezapomínejte se občas zastavit a rozhlédnout se, hlavně ohlédnout se zpět směrem k Jínonoši a Jizerským horám – jejich vzhled je odtud pro našince docela neobvyklý. Za chůze to moc nejde, při pohybu na stezce vedoucí po­většinou klečí zarostlými kamennými moři by­chom bez sledování terénu pod nohama snadno přišli k úhoně. Když by se už cesta měla malým výšvihem přehoupnout do Malé Sněžné jámy, narazíme na zátaras z vyřezané kosodřeviny. Stezka se tu lomí doleva, víc k severu a místo stoupání pokračujeme dál téměř vrstevnicově po nové trase, prořezané klečovo-smrkovou houštinou, porůstající morénový val, dole ohraničující Malou Sněžnou jámu. Mladší morény v předpolí Sněžných jam nesou označení Gawry, což znamená brlohy. Není divu, v neprůchodné změti balvanů a staletých kosodřevin se poslední slezští medvědi či vlci mohli skrývat opravdu bezpečně. Ještě níž, už pod horní hranicí lesa, jsou ukryty další, starší morény – akumulace hlinito-balvanitého materiálu, přemístěného ledovcem.

Na prvních stovkách metrů vlastně musíme mluvit o staronové trase, neboť tady se pracovníci KPN při vytyčování trasy snažili držet staré stezky, kterou můžete najít na mapách z doby kolem 2. světové války. Nově postavená je serpentina kamenného chodníku, klesajícího do nejnižšího bodu cesty, „hrdla“ mezi morénami pod Malými Sněžnými jezírky na spodním konci Malé Sněžné jámy. Sníženinu samotnou cesta překonává již výše popsaným víc než třicetimetrovým dřevěným můstkem (poval v pravém slova smyslu to není). Z něho se pohodlně rozhlédneme po impozantním amfiteátru ledovcového údolí – tento pohled z dostatečného odstupu je i pro kované znalce Krkonoš něčím úplně novým. Také si až odtud dostatečně uvědomíme mohutnost morénového valu, kromě jiného zadržujícího vodu Sněžných jezírek (Śnieżne Stawki) ve Velké Sněžné jámě. Naše cesta pak vystoupá na protáhlou boční morénu – krásná úzká stezka z rovnané žuly vedená téměř po jejím hřebeni už nekopíruje žádnou starou pěšinu, je zcela novým dílem. Zde procházíme partií mrtvého smrkového lesa z dob imisní kalamity, dnes však již s odrůstajícími novými stromy. Vybělené kostry smrků ve spojení s okolní bujnou zelení působí spíš pohádkově než hrůzostrašně – a fotografům nabízejí spolu s pozadím rozeklaných skalisek nové neobvyklé záběry.

Nejimpozantnější pohled nás však teprve čeká. Dočkáme se ho ve chvíli, kdy se přehoupneme přes vrchol hlavní morény, přehrazující Velkou Sněžnou jámu. Už tak pěkná velehorská scenérie předchozího úseku je totiž náhle doplněna o další rozměr – vodu. Před námi se zelená hladina většího ze dvou Sněžných jezírek, nad ním se tyčí skalnaté srázy ledovcového kotle, mnohdy ještě počátkem léta se zbytky sněhu v zářezech roklí. Opravdu jen málokdo se tu nezastaví v tichém úžasu (snad s výjimkou dětí, které jsou jaksi automaticky víc než čímkoliv jiným lákány vodou). Chladná voda ledovcového jezera nijak nepřekypuje životem, ale na mělčinách tu třeba pomalu lezou larvy chrostíků ukryté v trubičkovitých schránkách; na počátku června na ponořených balvanech okusovali řasy i pulci skokana hnědého. Cesta tu pár metrů vede přímo po břehu jezírka, potom prochází průsekem v kosodřevině (kostrbatý povrch stezičky plný kořenů a kmenů kleče bude jistě ještě dořešen), který po několika desítkách metrů končí připojením se k dosavadní zeleně značené turistické cestě. Tady, na úpatí Grzędy, hřebínku dělícího Velkou a Malou Sněžnou jámu, končí nově zřízený a právě otevřený úsek Ścieżky nad Reglami.

 

Ještě že už Krkonoše nic nedělí a hory jsou dostupné všem, po obou stranách státní hranice. Jinak bych musel Polákům tiše závidět. Nerad to přiznávám, jsem patriot, ale obdobu tak pohledově atraktivní trasy dostupné běžnému turistovi bych v české části pohoří jen těžko hledal.

Rádi polským kolegům poblahopřejeme k dobrému nápadu a velmi slušně odvedené práci, kterou v těžkých podmínkách bez jakékoliv mechanizace provedli cestáři, kteří v minulých letech postavili novou trasou vedoucí horský chodník. A co je hlavní, zatímco návštěvníkům Krkonoš byla nabídnuta nová a výhledy i okolní přírodou velmi atraktivní výletní trasa, Malá Sněžná jáma se tiše dostala mimo dosah lidí, povětšinou ani netušících, v jak výjimečné partii hor se pohybují. Geologické, geomorfologické, botanické i zoologické poklady tohoto nesmírně cenného – na endemity a glaciální relikty nejbohatšího – krkonošského ledovcového údolí tak byly předány zpět do opatrování matce přírodě. Ať si znovunabytého klidu Malá Sněžná jáma užívá co nejdéle, nejlépe navždy.

Aktualizováno ( Středa, 5. srpen 2015 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border