border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Přehrady, které naštěstí nebyly postaveny
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Přehrady, které naštěstí nebyly postaveny Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Poměrně málo známou, pozapomenutou kapitolkou krkonošské historie je projekt několika údolních přehrad. Úzká erozní horská údolí k nim přímo vybízela. Argumenty pro výstavbu se však během času měnily. První, poměrně specifickou etapu odstartovala kumulace několika velkých povodní v posledních desetiletích 19. století – v letech 1882, 1883 a zvláště 1897. Ta byla tak výjimečná, že bezprostředně po události o ní vyšlo několik publikací v němčině i češtině. Nejstarší přehrady byly proto původně navrženy pouze jako ochrana před povodněmi. Jejich projektanti si uvědomovali, že objem nádrží v úzkých horských údolích je příliš malý na to, aby zásadněji ovlivňovaly průtoky při opravdu katastrofálních povodních (stoletých a vyšších). Proto jich zvažovali více nad sebou od hor až do vzdálenějšího podhůří. Na Labi byla postavena přehrada u Krausových Bud, dnes ofi­ciál­ně nazývaná „vodní dílo Labská“, a přehra­da Les Království nad Dvorem Králové (původně označovaná jako Tešnovská podle zdejšího mlýna Tešnova; název někdy bývá nesprávně uváděný jako Těšnov). V povodí Úpy na samotné Úpě byly zvažované přehrady v Obřím dole a Temném Dole (dnes součást Horního Maršova), na největším přítoku Malé Úpě přehrada Lata a níže po toku u Slatiny n. Ú. (tj. v horní části Babiččina údolí). Z nich nebyla realizovaná ani jedna.Na třetí velké krkonošské řece Jizeře měla být nejvýše postavena přehrada Karlov v Jizerských horách, dále Vilémov v Jizerském dole a v Podkrkonoší ještě v Benešově u Semil. Na jejím největším krkonošském přítoku Jizerce měla být postavena přehrada v Křížlicích. Ani z nich se žádná nerealizovala.
Tak vypadaly původní plány na výstavbu přehrad z prvních dvou dekád minulého století. Obě války i hospodářská krize jimi však pořádně zamíchaly a dvě labské přehrady stojí jen díky tomu, že se stihly z velké části postavit před první světovou válkou. S masivním nástupem elektrifikace počátkem minulého století se projekty doplňovaly o využití vody v hydroelektrárnách. Tato tendence se ještě zvýraznila po nástupu megalomanského komunistického režimu. Ve Státním vodohospodářském plánu z roku 1955 energetické zájmy již jednoznačně převládly, ale zatím v rámci původního výběru lokalit s tím, že se hráze oproti původním návrhům zvyšovaly a objem nádrží vzrůstal. S ohledem na malé průtoky horských řek však připadal v úvahu pouze špičkový provoz hydroelektráren. To s sebou přineslo významnou změnu, neboť pod všechny zvětšené přehrady musely být přidány menší vyrovnávací přehrady Paseky pod Vilémovem, Herlíkovice pod Labskou soutěskou a Lysečiny pod Temným Dolem. Tato díla spolu s Benešovem u Semil patřila do kategorie plánované. Dlouhodobý výhled zahr­noval dále přehrady uvažované (Fořt na Čisté, Lata na Malé Úpě, Karlov na Jizeře) a zařazené evidenčně (Slatina na Úpě, Křížlice na Jizerce).
Směrný vodohospodářský plán (dále jen SVP) z roku 1988 zcela ignoroval jakákoliv ochranářská a krajinářská hlediska stejně jako zájmy obcí. V Krkonoších oživil, resp. zvětšil všechny starší projekty a navíc navrhl hned devět nových! Vrcholem tohoto „plánování“ je návrh přehrady na Labi pod Dívčími lávkami, která by zatopila Labský důl téměř až pod ústí Pudlavy a Bílé Labe téměř k ústí Hřímavé bystřiny. Těmito nejnovějšími a doufejme, že i nereálnými vymyšlenostmi se zde zabývat nebudeme. Zaměříme se na řadu zajímavostí spojených se staršími projekty. Ty po sobě zanechaly nevelké, ale neobvyklé stopy v terénu.
Za zmínku stojí také srovnání rozdílů mezi přehradami jizerskými a krkonošskými, které vyplývají z reliéfových rozdílů mezi oběma pohořími. Rozsáhlé vrcholové zarovnané povrchy Jizerských hor s mělkými až úvalovitými a přitom dostatečně dlouhými údolími s mírnými svahy umožňovaly budování poměrně nízkých přehrad (Bedřichov, Bílá Desná, Souš, Karlov), které měly nádrže v poměru k délce i velmi široké. Krkonoše nemají takové rozsáhlé zarovnané povrchy, proto byly všechny přehrady projektované do úzkých erozních údolí se strmými svahy. Délka jejich nádrží by podstatně převyšovala šířku a byly by vesměs hlubší, s vyšší hrází.
Ale vraťme se k počátkům. O katastrofálních povodních, které stály u zrodu nápadů na výstavbu přehrad, se můžeme dočíst v brožurách vydaných Správou KRNAP v roce 1997 a ještě podrobněji 2014, je proto zbytečné se o nich znovu rozepisovat. O organizačních záležitostech s tím spojených se zase dozvíme ve velice informativních kapitolách Ivana Rou­se v monografii Jizerské hory I, a proto zde budeme struční. Učebnicovým příkladem je Jizera a povodí jejího přítoku Kamenice. Tam se mimořádně rychle rozvíjel průmysl, v té době hlavně sklářský a textilní. Tím silně vzrůstal počet továren i hustota osídlení a komunikací. Povodňové škody byly v údolích s hustou zástavbou nesrovnatelně větší než v přechozích dobách, a to nutně vedlo k myšlence ochrany před budoucími velkými vodami pomocí přehrad. V době před 1. světovou válkou se k tomuto důvodu připojila i možnost jejich energetického využití. Na výstavbě přehrad, které by zamezily zničení továren a zároveň dodaly energii na jejich pohon, měli zájem zvláště průmyslníci. V povodí Kamenice a jejích pří­toků Černé a Bílé Desné se ustavilo již v roce 1904 Vodní družstvo pro regulaci vodních toků a výstavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici v Dolním Polubném, v němž byl vůdčí osobností známý stavitel přehrad Emil Gebauer. O něco později vznikla v Mladé Boleslavi obdobná organizace Komitét pro úpravu řeky Jizery a přítoků, jejíž činnost se týkala i západních Krkonoš. Členité povodí řeky, zdejší reliéfové poměry a počet­né obce v údolích vylučovaly výstavbu jediné přehrady, která by mohla podchytit velkou povodeň jako celek. Větší přítoky – Mumlava, Huťský potok, krkonošská Jizerka, nemluvě o největší Kamenici, vlévající se však až u Železného Brodu – mohly škodit samy o sobě. Proto se teoreticky uvažovalo o celé kaskádě. Určitou roli v otázce výstavby přehrad v povodí horního Labe (tj. včetně Úpy a Metuje) měl i Středolabský komitét pro úpravu a splavnění Labe od Mělníka do Jaroměře, který byl založen už roku 1899 v Pardubicích.

PŘEHRADA KARLOV
Karlov patří z horopisného hlediska do Jizerských hor, ale původní projekt měl vazbu také na krkonošské toky v povodí Mumlavy. Hned v prvních letech 20. století se na něj zaměřily boleslavský komitét i polubenské družstvo. I když se to nikde výslovně neuvádí, nelze vyloučit, že s ohledem na etnické poměry se nakonec komitét soustředil na přehrady od Vilémova po proudu a nejvýše položený Karlov přenechal německému družstvu. Gebauer dokonce vypracoval karlovský projekt již před rokem 1912, tedy v době, kdy se začaly stavět přehrady na obou Desných. V roce 1916 ho doplnil o vodní elektrárnu, situovanou na konci štoly dlouhé 5,25 km, v prostoru Údolí Naděje v Horním Kořenově. Spád vody měl být totiž navýšený ještě o celý dlouhý a mimořádně strmý úsek balvanitého toku pod hrází. Jenže záhy se protrhla přehrada na Bílé Des­né, jejíž stavbu Gebauer vedl, a tak měl v následujících letech jiné starosti.
Ke Karlovu se polubenské družstvo vrátilo po válce, kdy dalo vykopat sondy na ověření geologického podloží. V roce 1927 měl Gebauer hotové kompletní plány, ale zkomplikovaly se pro změnu politické poměry. Přehrada přímo na hranicích s Německem představovala velká bezpečnostní rizika pro českou stra­nu, kam tok Jizery směřuje, a tak se projekt opět odložil. Jak ukázala 2. světová válka, oba­va byla oprávněná; v Německu bylo několik přehrad záměrně protržených v rámci bojových akcí Spojenců i samotných Němců. Oživení přinesl až rok 1940, kdy již bylo celé okolí připojené k Německu. Hráz byla ze zděné změněna na sypanou, ze systému převáděcích štol zůstalo jen u jediné z Jizerky a od poněkud megalomanského převodu z povodí Mumlavy bylo upuštěno. Po válce se o projektu ještě nějaký čas uvažovalo, posléze byl opuštěn, ale objevil se v SVP z r. 1988. V současnosti je realizace, doufejme, nemyslitelná.
Přehrada Karlov (název byl odvozen od osady Karlsthal, dnes Orle na polském břehu Jizery) měla být hned z několika hledisek mimořádná. Navzdory tomu, že měla uzavírat poměrně malé povodí (48 km²), měla mít její nádrž plochu 6,12 km², paradoxně daleko největší ze všech výše zmíněných přehrad (pro porovnání: nádrž Labská pod Špindlerovým Mlýnem má plochu jen 0,26 km² a přehrada Les Království 0,85 km²). Vzhledem k poměr­ně nevysoké hrázi (49,5 m) by byl objem nádrže „jen“ 57,5 milionů m³, ale i tak by byl hned druhý po Vilémovu s více než 2× vyšší hrází. Nádrž by zatopila větší část rozlehlé mezihorské deprese Velké Jizerské kotliny na zarovnaném povrchu Jizerských hor. Z dalších technických dat ještě dodejme, že délka hráze v koruně měla být 435 m a výška vzdutí 840 m n. m. Voda by tak dosahovala téměř až k hornímu konci rašelinišť Velké Jizerské louky pod Zelený kámen. Za povšimnutí také stojí, že větší část zátopy by se bývala nacházela v Německu. Snad kvůli poloze na státní hranici, snad kvůli rezervaci Rašeliniště Jizery je to jediný modernizovaný projekt, který měl v SVP menší plochu než původní plán (95 ha). I tak by velká část již od 60. let existující rezervace zmizela pod vodou.
Hodnota specifického odtoku v povodí přehrady je sice velmi vysoká (33,4 l/s/km²), přesto by samotná Jizera nedaleko pod prameny s průtokem necelé 2 m³/s jen obtížně naplnila tak velkou nádrž. To si Gebauer jako projektant uvědomoval, a proto plánoval převod vody sběrnými štolami nejen z nedaleké Jizerky, ale dokonce i z Mumlavy a jejích pravostranných přítoků Kamenice, Bílé vody a Milnice, čímž by přítok do přehrady vzrostl zhruba na dvojnásobek. Dodejme, že tím by přišel o vodu Mumlavský vodopád, jeden z vůbec nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších krkonošských objektů. Tento systém napájení velkých vodních děl je v „plochých“ reliéfových podmínkách Česka prakticky nepoužitelný, avšak v horách (známe ho zvláště z Alp, ale například i vysokých rumunských hor) je docela častý. Horské toky mají blízko pod prameny jen malý průtok a pro vyšší výkon elektrárny jich musí být podchycen větší počet. Do hlavní nádrže (často i velmi vysoké), ze které je napájena elektrárna, je voda převáděna sběrnými štolami z několika malých přehrad, postavených na sousedních tocích v nepatrně větší nadmořské výšce. U nás byly počátkem 20. století realizovány jen dva podobné menší převody, a to mezi přehradou na Bílé Desné a soušskou přehradou na Černé Desné, který ovšem skončil známou tragédií. Druhá přehrada Mšeno, též v Jizerských horách, využívá sběrných štol z Lužické a Rýnovické (Bílé) Nisy.
Posuzujeme-li projekt přehrady Karlov z čistě technického hlediska, nelze mu upřít výhodnost. Využití níže ležícího úseku toku s velkým sklonem by bylo menší obdobou lipenské přehrady na Šumavě. Projekt shodně využíval ideálních reliéfových poměrů, neboť umístil přehradu přesně v místě, kde se lomí sklonová křivka řeky. Mírný spád proti směru toku směrem do Velké Jizerské louky by umožnoval obrovský objem vody při relativně nízké hrázi. Dnes však víme, že samotný výkon elek­trárny není zdaleka jediné kritérium výhod­nos­ti a bylo-li by ho dosaženo za cenu zničení mimořádně hodnotné Velké Jizerské louky, bylo by to příslovečné Pyrrhovo vítězství.
Místo, kde měla stát hráz, je situované 350 m od Karlovského mostu proti proudu a je dostupné po lesní cestě na levém břehu. Zde se nachází první peřej na Jizeře, která stéká v délce několika desítek metrů po plotnách žulového – tedy pevného a stabilního – skalního podloží. Přehrada měla stát na začátku peřeje, aby využila i jejího spádu.
Za samostatnou zmínku stojí výše zmiňované sondy. Dobové zprávy o nich hovoří v množném čísle a Ivan Rous uvádí, že měly být hloubené nadvakrát, poprvé ve vágně uváděných „dvacátých letech“ a znovu konkrétně v roce 1926. Státní vodohospodářský plán zpřesňuje, že byly provedené v pravém břehu, ale nerozlišuje, zda se jedná jen o tyto starší sondy, i když je to pravděpodobné. Jejich hloubení byl v hrubě balvanitých svahových zvětralinách dosti obtížný úkol, a asi proto neměly podobu štol jako jinde (u ostatních přehrad podloží tvoří krystalické břidlice – fylity, svory, ruly –, kde se mohou různé horniny střídat a které vytvářejí častěji hlinitější zvětraliny s menšími úlomky). Přes uváděné množné číslo se mi podařilo identifikovat pouze jedinou, a to skutečně na pravém bře­hu, asi 10 m nad hladinou řeky. Její nezalesněný odval je patrný i při pohledu z cesty na levém břehu, ale z vlastní sondy v hustém mlází zbyla jen nálevkovitá jáma o průměru okolo 3 m a hloubce do 2 m. I kdyby se ostatní za ta léta samovolně zavalily, deprese a zvlá­ště odvaly po nich by musely zůstat zachovány. Důvod, proč nebyly sondy vyhloubené i v levém svahu (alespoň tam nejsou žádné patrné), spočívá nejspíše v tom, že se již jednalo o německé území a to by vyžadovalo samozřejmě povolení tamních úřadů.

KRKONOŠSKÉ PŘEHRADY
U dalších přehrad v regionu Krkonoš byla historie trochu odlišná. Měly mít původně po­slání výhradně protipovodňové. Jenže jak už to bývá, s časem, který od katastrofy v roce 1897 plynul, se vůle po realizaci protipovodňových opatření zmenšovala a upadala. Ne, že by se v tomto směru nic nevykonalo, naopak – regulace a úpravy horských, podhorských i dalších toků dosáhly v celých Čechách značného rozsahu (v letech 1906–13 vyšly o průběhu prací čtyři objemné zprávy s dlouhým názvem Erster–Vierter Jahres-Bericht der Landes-Komission für Flussregulierungen im Königreiche Böhmen), ale z finančně a stavebně nejnáročnějších velkých staveb se v našem regionu realizovaly jen již zmíněné přehrady Labská (1910–16) a Les Království (1910–20). O tom, že se reálně uvažovalo i o dalších přehradách, svědčí vedle písemných zpráv také systémy inženýrskogeologických průzkumných štol, nebo spíše jen krátkých štoliček ve svazích v místech, kde měly být postavené. Jejich společným znakem je to, že jsou řazené přibližně spádnicově v přímých liniích nad sebou v obou protilehlých svazích údolí, v celé výšce plánované přehrady.
Nejspodnější štoly z těchto sérií jsou obvykle u báze svahu. Měly za úkol ověřit kvalitu geologického podloží, tj. přítomnost poruch, sklon a směr břidličnatosti a puklinových systémů, odlučnost horniny, náchylnost ke zvětrávání, mocnost zvětralinové vrstvy apod. Souhrnně řečeno, zda je místo vhodné pro výstavbu tak náročné stavby (varovným mementem mohla být i havárie přehrady na Bílé Desné). Po zhruba století, které uplynulo od jejich vyražení, je většina z nich zčásti či zcela zavalená. Na povrch ústily nejčastěji ve svahových sutích a zvětralinách a po zetlení výdřevy se ústí logicky zavalilo. Pouze několik štol, ražených přímo do skalního podloží, má větší otvor v různé míře zachovaný dodnes. I ty však jeví zřetelné stopy mrazového zvětrávání a řícení, proto doporučuji případným zvědavcům, aby do nich nevstupovali, neboť pohyb v nich může způsobit odtržení zvětralých a labilních partií. Ani to za riziko nestojí, je v nich jen holý kámen. Podstatně lépe jsou navzdory nevelkým rozměrům zachovalé jejich odvaly. Ty mají různý tvar, nejčastěji v závislosti na strmosti svahu. Některé byly záměrně vršené do šířky, aby po svahu sypaný materiál neohrožoval níže ležící štolu nebo komunikace. Některé zářezy štol i odvaly jsou dnes zarostlé hustým porostem z náletu, maliním, ostružinami a dalšími vysokými bylinami a jsou tak obtížně identifikovatelné. Štoly jsou sice známé míst­ním obyvatelům, o čemž svědčí příležitostné pěšiny, ale širší veřejnost o nich prakticky neví.

PŘEHRADA VILÉMOV
Druhou přehradou na Jizeře měl být Vilémov v Jizerském dole. Tento projekt má ze všech nepostavených přehrad nejtužší kořínek. Myšlenka na ni totiž přetrvávala ve všech plánovacích dokumentech, jen se změněným hlavním posláním – jako zdroj pitné vody pro Prahu přes Káraný. Snahy o její postavení nezanikly dodnes, přestože spotřeba pitné vody se v naší republice se od začátku 90. let razantně snižuje a tento důvod proto není vůbec aktuál­ní. Za snahou o stavbu přehrady stojí v současnosti ministerstvo zemědělství (podrobně viz str. 8). Jan Stejskal před deseti lety v článku v K+JH č. 10/2005 názorně ukázal, že argumenty ministerstva „pro“ byly kombinací naprosto vágních až nepravdivých informací, někdy i v úrovni „kdyby“, a nechybělo v nich ani licitování (když Vilémov ano, tak jiné přehrady ne), což je v případě výjimečných přírodních hodnot nepoužitelné a diletantské.
V roce 2011 byla přehrada ministerstvem zemědělství „definitivně“ vyřazená z Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod pro zásadní odpor všech dotčených obcí a jejich obyvatel a díky jednoznačně negativnímu stanovisku Správy KRNAP i Správy CHKO Jizerské hory (ty to mají přímo v popisu práce). Jenže politické tlaky a případně i klimatické změny dělají své a kdoví, čeho se ještě dočkáme. Různých přemetů pamatujeme všich­ni dost – viz lanovku na Sněžku, kdysi také „definitivně“ zamítnutou.
Letošní podrobný geomorfologický průzkum lokality ukázal ještě jeden velmi důležitý argument proti, dříve neznámý. Pravostranné sva­hy Jizerského dolu jsou největším sesuvným terénem celých Krkonoš (objemem sesutých hmot i plochou) a nachází se zde několik velkých fosilních sesuvů. Zatopení svahů do značné výšky by mohlo velmi reálně způsobit oživení těchto procesů, a to ještě v podstatně větší míře, a také urychlení jejich pohybu. Co by se stalo po sesunu větší masy do zaplněné přehrady, lze jen stěží předvídat – nelze ale vyloučit ani fatální následky v případě přelití vody přes korunu hráze.
Ke stavbě přehrady mělo být využité úzké údolí průlomového charakteru, výrazně ovlivněné průběhem poloh velmi tvrdých kvarcitů. Proto často mění směr a ve svazích se vyskytují početné skalní výchozy. Hráz měla stát nedaleko nad vilémovským zakleslým meandrem řeky, mezi Zabylým, Vilémovem a Havírnou, pod Kubovými skalami. Je to lokalita s pestrou geologickou stavbou; v těsném sledu se tu střídají svory s kvarcity, prostoupené navíc drobnými vložkami krystalických vápenců a fylitů. Projekt využil zdejších velmi strmých svahů (35–40 °), a proto to měla být podle údajů z roku 1955 vůbec nejvyšší krkonošská hráz (106,5 m) při délce koruny 370 m. Nádrž dosahovala celkový objem 65 mil. m³ a zatopená plocha 1,65 km². Při maximálním vzdutí by dosahovala hladina na Jizeře k bývalému závodu Cutisin na spodním konci Kořenova a na Mumlavě po pilu Janov. V poválečné době se samozřejmě počítalo již i se špičkovou vodní elektrárnou a potřebná nádrž na vyrovnání průto­ku v Pasekách by zatopila větší část Vilémova. Megalomanský projekt zanesený v 80. letech do SVP hráz zvýšil až na 134 m. Nádrž by pak sahala až k zástavbě Harrachova a na Jizeře až nad Údolí Naděje nad Horním Kořenovem. Přehrada by byla nejvyšší v republice už podle původního projektu (dosud jsou to přehrady Dalešice se 100 m a Orlík s 91 m). Je proto až výsměchem, že tak vysoká hráz je navržená právě do našeho nejvýznamnějšího a nejcennějšího národního parku.

Vilémovské štoly
V místě hráze, zhruba 350 m jižně od osady Zabylý, byly v obou svazích vytyčené průzkumné linie, každá po pěti štolách. Pravobřežní se od podobných linií jinde liší tím, že není spádnicová, ale probíhá šikmo svahem, tzn. směrem dolů je každá následující štola posunutá o 15–20 m směrem po proudu. Začíná nahoře zcela zavalenou štolou těsně nad cestou Planýrka u severního okraje složiště dřeva. Štoly této linie byly nejdelší ze všech štol tohoto typu v Krkonoších. Druhá shora, ražená přímo do skály, je otevřená a dlouhá 21 m. Podle velikosti odvalů lze odvodit, že i ostatní měly zhruba tuto délku. V místě zbylých tří jsou dnes zavalené zářezy, i když u 4. a 5. se zachoval ještě i malý otvor. Nejspodnější štola byla ražena asi 10 m nad řekou. Její odval spadal až do koryta, a proto je částečně narušen boční erozí vodního proudu.
Levobřežní linie je sice téměř přesně spádnicová, ale jako celek je posunutá oproti nejnižší pravostranné štole rovněž o 20 m po proudu. Nachází se ve svažité průrvě mezi dvěma liniemi skal poměrně rozsáhlého a vysokého mrazového srubu, asi 25 m proti proudu Jizery od odlámaného skalního suku na pobřežní straně silnice mezi Rokytnicí a Harrachovem. Nejspodnější dvě štoly, ražené ve zvětralinách, jsou zcela zavalené. Zbyly po nich jen nevýrazné deprese; odval hořejší z nich byl z větší části zlikvidován při přestavbách a roz­šiřování silnice. Třetí štola odspodu je dlouhá 10 m, ražená do rostlé skály a zcela zachovalá (patrně nejlépe ze všech štol tohoto typu v Krkonoších). Dodnes zachovalé ústí v rostlé skále má i následující čtvrtá štola, dlouhá 14 m.
(pokračování v příštím čísle)

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border