border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Jan Vaněk
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jan Vaněk Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
Letos pošesté bude uděleno výroční ocenění osobnostem, které se významně zasloužily o rozvoj krkonošské oblasti, zvláště pak Krkonošského národního parku. Cena ředitele Správy KRNAP je od loňska udělována pěti osobnostem, z toho jedné in memoriam a nově jedné v samostatné kategorii „Za vědu a výzkum“. Loni obdrželi cenu zoolog Jan Vaněk, lidová vypravěčka Slávka Hubačíková, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše Jaroslav Hovorka, biolog Správy KRNAP Jan Materna za výzkum a bývalý ředitel Správy KRNAP Jiří Novák in memoriam. Postupně vás seznamujeme s nositeli Ceny ředitele za rok 2014, zatímco vy už můžete promýšlet nominace za rok 2015.

Pro naše čtenáře není jméno dnes představovaného laureáta neznámé. Ba právě naopak, protože již od sedmdesátých let je pravidelným přispěvatelem časopisu Krkonoše – podílel se na seriálech článků Fauna Krkonoš, Ohrožené organismy krkonošské přírody, Krkonošská tundra nebo Živáčkové, je autorem mnoha samostatných článků, nejčastěji z oblasti zoologie. Z té je mu pak nejbližší svět bezobratlých – entomologie. Tento obor vystudoval a zůstal mu věrný po celý život, byť si všeliká žoužel a breberky musely vybojovávat prostor mezi úředními lejstry, šanony a koordinováním činnosti pracovníků oddělení speciální ochrany přírody Správy KRNAP, jehož vedoucím byl víc než tři desetiletí. Když Honza Vaněk odcházel v roce 2010 do důchodu, loučili jsme se s jeho aktivní prací na Správě KRNAP článkem Jan Vaněk – osudy jednoho zoologa-ochranáře (K+JH č. 8/2010), ve kterém je zachyceno vše podstatné o jeho celoživotním působení v této instituci. Proto také můžeme být v tomto medailonku trochu stručnější než jindy a spíše doplníme, co se před pěti lety do článku nevešlo nebo co nového do životopisu našeho kolegy a kamaráda přibylo.


Honzo, pokud vím, pocházíš z jihočeské Soběslavi. Kde jsi ale přišel ke Krkonošům – na studiích (Univerzita Karlova, katedra systematické zoologie, obor entomologie)?
K horám jsem měl vždycky dobrý vztah – do svých sedmi let jsem totiž vyrůstal v šumavském Vimperku, až pak jsme se přestěhovali do Soběslavi. Po vysoké škole, to bylo v roce 1970, jsem měl nabídku jít do Kroměříže. Ale věděl jsem, že bude volné místo v Krkonošském muzeu, a protože jsem horolezil a lezl do jeskyní, měl jsem spády jít do hor. V horolezeckém klubu Slavie přírodní vědy jsem se seznámil s legendárním Gustou Ginzelem, spával jsem u něj v Hnojovém domě na Jizerce. Když jsem se do muzea ještě za studií hlásil, odpovídal mi ještě první ředitel Miroslav Klapka, ale na podzim 1970 mě už přijímal jeho nástupce soudruh Veselý. Muzeum se chystalo k velké rekonstrukci, dělal jsem tam všechny potřebné práce, pomáhal jsem třeba i s evidencí obrazů. V muzeu jsem byl dva roky, pak jsem přešel na ochranu přírody výměnou za ornitologa Petra Milese. Ochrana přírody se nakonec stala mým osudem.

Jakými posty jsi tedy na Správě prošel?
Kromě muzejničení na začátku jsem vlastně celou dobu až do odchodu do penze v červnu 2010 zůstal na odboru ochrany přírody. Krátce po příchodu ředitele Jiřího Svobody v roce 1974 se ochrana přírody rozdělila na všeobecnou (ta fungovala na způsob dnešní státní správy) a speciální, která dělala víc výzkum, dodávala odborné podklady – já jsem se brzy stal vedoucím tohoto oddělení. A v té funkci jsem vydržel – kromě epizody, kdy jsem dělal vedoucího celého odboru – až do reorganizace v roce 2009. Takže jsem měl jistou možnost zasahovat i do koncep­čních záležitostí Správy v oblasti ochrany přírody.

Na Správě jsi prožil celý pracovní život – je některý časový úsek, o kterém si myslíš, že jsi byl horám nejužitečnější?
To byly doby těsně po sametové revoluci, kdy se tvořil nový zákon č. 114 na ochranu přírody a zastupoval jsem Správu KRNAP ve velké skupině, která zákon připravovala. Zákon funguje do dneška, a kdyby se důsledněji využívaly možnosti, které z něho vyplývají, podařilo by se zabránit mnoha a mnoha kauzám, které by nemusely vzniknout. Připadá mi, že například čím dál méně regulujeme pohyb vozidel po horách.
Ale když o tom uvažuji, nejvíc faktické práce pro hory, pro krkonošskou tundru, jsem možná udělal až jako důchodce v roce 2010 a vloni, kdy jsem už neúřadoval, ale dělal něco hmatatelného přímo v terénu. Byl jsem členem týmu uskutečňujícího projekt redukce poválečných výsadeb kleče – rozhodoval jsem o tom, jak budou do budoucna klečové porosty vypadat, hrál jsem si trošku na Pánaboha. Tam jsem využil všech zkušeností z různých oborů – geomorfologie, botaniky a zoologie –, které jsem za léta nashromáždil. Vedl jsem ruku partám, které pak fyzicky tu práci vykonávaly. Ale kosodřevinu jsme jen nevyřezávali, dělali jsme i tzv. pozitivní arondace, výsadby do míst, kde je naopak potřeba, aby rostla, hlavně na narušených plochách, kde se šíří expanzivní vegetace. A také v místě revitalizace na bývalé tyčované cestě přes Pančavské rašeliniště.

Honzo, přes vytížení ve funkci vedoucího ses nevzdal odbornosti entomologa…
Samozřejmě, snažil jsem se nejen úřadovat, ale pracovat i odborně. Věnoval jsem se a dosud věnuji dvoukřídlým (to jsou mouchy, komáři a podobná havěť – pozn. red.), motýlům a pak i pavoukům. A celou šíři bezobratlých Krkonoš jsem se snažil poznat. Stále se objevují nové druhy – pro Krkonoše, ale i pro celou Českou republiku. Nasbíraný materiál se ještě vyhodnocuje, takže s kolegy chystáme další články do sborníku opera corcontica.

Jaký objev, nález, poznatek ti během působení na horách udělal největší radost?
Přiznám se, že největší radost jsem měl z toho, když jsem po víc než padesáti letech, kdy tu byl nezvěstný, na Luční hoře a krátce poté i na Sněžce pozoroval ptáka kulíka hnědého a později se prokázalo i jeho hnízdění. Fotil jsem ho a přibližoval se k němu tak dlouho, až se jeho obraz nevešel do hledáčku. Teprve pak odběhl, táhl za sebou typicky křídlo – simuloval tak zranění, chtěl mě odlákat pryč, nejspíše od ukrytých mláďat.

■ I z předchozí odpovědi je vidět, že jsi také představitelem téměř vymírající skupiny přírodovědců se širokým rozhledem v mnoha oborech – nepřipadá ti, že mladí kolegové jsou příliš úzce specializovaní?
Širší pohled strašně chybí. Ochrana přírody je multidisciplinární obor a já jsem vždycky zastával globální pohled na věc – chránit prostředí, ne konzervovat jednotlivé druhy. A nesmí se zapomínat ani na obory neživé přírody: geologii, geomorfologii. A chceš-li argumentovat technikovi, musíš hovořit trochu jeho řečí, aby ti rozuměl. Multidisciplinární pohled je v ochraně přírody nezbytný.

Jak se z tvého pohledu proměňovaly problémy Krkonoš? A co se podle tebe bude nejvíc řešit v budoucnu?
Od samého počátku – kromě imisní ekologické katastrofy v poslední čtvrtině minulého století – to vždycky byla a zůstává velká návštěvnost Krkonoš a jejich využívání pro zimní turistiku, přesněji lyžařský sport. Ona už to není žádná turistika, ale hoblování svahů. A v nastávajícím sušším období se zasněžování, bez kterého by dnes sjezdařské areály snad ani nefungovaly, musí projevit změnami hydrologických poměrů. To, co dnes načerpáme z vodních toků na lyžařské svahy, se nějak musí projevit v hydrologickém režimu území. Nechci být špatným prorokem, ale myslím si, že Krkonoše začnou ztrácet význam pro zimní sporty – Alpy budou stále dostupnější a vzhledem k jejich výšce i rozloze tam vždycky budou i při nastupující klimatické změně pro sjezdové lyžování lepší podmínky. Moji nástupci budou možná řešit otázky asanací sjezdovek… Ale to koukám hodně dopředu. Tedy stále se nejvíc budou řešit problémy kolem sportu a turistiky.

Víme, že jsi i dobrý fotograf, a to nejen snímků pracovně-dokumentačních.
Fotografování je můj obrovský koníček, trochu jsem tím nahradil malování – byly to takové surrealistické obrázky – kterým jsem se zabýval v mládí. Výtvarničinu mám stále rád, fotografuji pořád, „za každého počasí“. Baví mě focení přírody od kytek a živáčků až po krajinu.

■ Na závěr se zeptám, co pro tebe znamená udělení Ceny ředitele Správy KRNAP?

Jsem rád, že si na nás emeritní pracovníky národního parku vzpomenou i při takových příležitostech, jako je udílení Ceny ředitele NP. Člověk je rád, že ještě nepatří do starého železa – je to ohodnocení celoživotní práce, slovy profesora Jeníka, brázdy, kterou jsem tu snad vyryl.



 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border