border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Průsery, pokání, pokora
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Průsery, pokání, pokora Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   
Josef Jíra
Nadpis je výstižnou zkratkou života Josefa Jíry, energického sjezdaře a výsostného umělce. Josef Jíra starší, krejčí na Malé Skále, předsedal Lyžařskému odboru Sokola Malá Skála od jeho založení v roce 1929. Ve stejném roce, jedenáctého října, se Jírovým v Turnově narodil malý Josífek. Ne sudičky, ale otcův zájem o ski předurčil budoucímu reprezentantovi Československa sportovní specializaci. Od prvního klouzání, od prvních vejmazů na stráních Kopaniny, Frýdštejna či Vranova byla patr­ná soutěživost, urputnost a houževnatost začínajícího lyžaře. Jak šly zimy, krystalizoval oblíbený sešup s tatínkem od svaté Anny pod vrcholem Kopaniny vranovským údolím k rodinnému baráčku. Na zbytek roku mladý Jíra propadl rybařině a už se po skončení základní školy šikoval ke studiu rybářské školy. A zase mu do osudu zasáhl lyžař, a ne ledajaký. Profesor šperkařské školy Mirek Linka, sklářský rytec a výborný skokan na lyžích. U Jíry objevil kreslířské nadání, popostrčil ho k umění a umluvil rodiče ke vstupu syna na šperkárnu do Turnova. Tady Josef v roce 1942 začal studovat obor rytí drahokamů. Když mu bylo šestnáct, chytlo ho malování na celé půlstoletí.
A lyžoval – bez trenéra, v partě maloskalských vrstevníků Mirka Plátka, Milouše Ková­ře, Jirky Nejedla – ostošest. Jízda ve volném terénu, na neupravovaných svazích jim byla metodikou. Excelentně projížděl terénní skoky, boule, prohlubně – tady neměl konkurenci. Budoucí malíř šel i do obtížných, pohybově technicky náročných lyžařských partií bez rozmýšlení a po hlavě. To byl další povahový rys Josky – bystrost, energičnost. Jeho lyžařský přítel, o rok starší Zdeněk Remsa (k olympijskému zlatu přivedl Jiřího Rašku) parafrázoval lidově jeho energii: „⁠…z něj to všechno sršelo, tryskalo… hup, hup, hup, s ničím se nesral. Vycházela z něj síla.“ Remsovými slovy byl ohromným kamarádem, paličákem, nezkazil žádnou srandu.
Jelikož se od února 1942 nesmělo na území protektorátu závodit, jezdili maloskalští hošani sjezdy a slalomy výhradně tréninkově; občas si to rozdali mezi sebou systémem hromadného startu na střeše nad Frýdštejnem a vítězil ten, který první vyjel z lesa nad Malou Skálou. Z deseti jízd desetkrát vyhrál Jíra. Odvahou téměř šílenou. Možná i tady jsou zakódovány jeho váž­né lyžařské úrazy v sezonách 1950 a 1973. Ten druhý ho poznamenal na dva roky, kdy byl prakticky uzavřen v ateliéru a jeho lokomoce se zlepšovala jen velmi, velmi pomalu. Tehdy určitě nebral v potaz, že už není v pravidelné zátěži, a ve zralejším věku to pustil z kopce na­plno.
Kariéra sjezdaře byla po maturitě až k roku 1946 vertikálou. Na sklonku sezony 1947 exceloval Jíra ve slalomu 5. května pod Rennerovou boudou na Kozích hřbetech. Tady byl ještě ne devatenáctiletý junior těsně druhý za Antonínem Šponarem; ten byl v těch letech absolutní československou sjezdařskou jedničkou. To už se Jíra chystal k přijímačkám na Akademii výtvarných umění, kam se skutečně dostal do ateliéru profesora Mináře. Svým výkonem pod pramenem Bílého Labe přesvědčil tehdejšího vedoucího referenta sjezdařů Jardu Čtvrtečku o svých ambicích a byl jmenován do olympijského repre výběru pro ZOH 1948 ve Svatém Mořici. Medaili z domácího mistrovství žádnou neměl; v roce 1946 v Banské Bystrici byl dorostencem a startovat nemohl, a úspěšný rok čtyřicátý sedmý…? V juniorech měl vyhrát sjezd a možná i slalom, vzpomíná Zdeněk Remsa, ale na mistrovství ve Špindlu nestartoval?! Tenkrát přijelo do Špindlerova Mlýna téměř 600 závodníků nejenom lyžařských disciplín, ale i sáňkařů. Sportovci bydleli v mnoha hotelích a penzio­nech, k tomu rozhodčí a funkcionáři. 26. únor 1947 je datem velkého Joskova sportovního průseru, který se podařilo ututlat a ustát. O den později byl naplánován start mistrovského sjezdu. V předvečer závodu si junior Jíra neváhal odskočit na návštěvu paničky, ubytované v Alpském hotelu. Vyrušen nečekaným návratem manžela, vyskočil z okna pokoje v prvním patře pouze v jégrovkách. Šťastně přestál doskok a spoře oděn přiklusal do ubikace ke spolunocležníkovi, skokanu Remsovi. V euforické náladě z úspěšného úniku a seskoku se večer ožral pod obraz. Ráno před startem byl k nepotřebě a spolubydlící ho musel u trenéra sjezdařů omluvit, že je „nemocný“.
Po zisku tří titulů mistra republiky nastupuje Joska v září na AVU. O dva roky později pecka z jiného soudku – se dvěma spolužáky z kruhu profesorů Rady a Nejedlého odchází Jíra dobrovolně z Akademie. Ve Špindlerově Mlýně nastupují na lesní brigádu do party dřevařů. A fest se lyžuje a trénuje. Do toho na jaře po sezoně vzpomenutý úraz a návrat na Akademii. Lyžař a později ceněný umělec nikdy nepřestává bojovat s problémem, který řeší. Jsa výjimečně odvážný a kreativní ve snaze realizovat nápady bez ohledu na odpor, na který narážel, studuje, maluje a lyžuje. Trénuje tak urputně, že se vyrovná poloprofíkům, kteří v zimě z lyží ani neslezou. Tři roky po sobě je na mistrovství medailový: 1950 v Tatranské Lomnici bere bronz za kombinaci, v jednapadesátém ve Špindlu je opět bronzový – ve slalomu a o rok později tamtéž v kombinaci stříbrný. Suma šesti mist­rov­ských medailí pasuje Josefa Jíru na nejlepšího lyžaře mezi československými umělci. Pět roků byl státním sjezdařským reprezentantem.
Umělecky ho v začátcích práce ovlivnil Jindřich Prucha. Kamarádí se se sochařem Slavojem Nejdlem, mimochodem lyžařem Slavie Pra­ha, mistrem republiky ve čtyřboji (slalom, sjezd, běh, skok) v roce 1954. Jezdí za ním do jeho přírodního ateliéru – pískovcového lomu na Berounsku. Po své poslední lyžařské medaili ve dvaapadesátém nedokončil čestný rok na Akademii, vrací se na Malou Skálu a pracuje jako dělník při stavbách silnic a tunelů. Rok nato prožívá první svatbu, 1957 získává ateliér na Letné a má s ženou Vilmou dvě dcerky – Renátu a Markétku. Neotřelým pojetím prací ho pohlcuje expresionistický malíř Edvard Munch, doma se přátelí s Janem Bauchem a Jiřím Trn­kou. Osnuje založení skupiny m 57, sdružující i horolezce, bratry Karouškovy z Českého ráje.
Velkým zdrojem průserů se stává alkohol, který malíře a grafika Jíru ničí od mládí až do skonu. Stihl devět záchytek, z toho jednu za hranicemi. Pivo nevyznával, toliko si jím pomáhal z kocoviny. Opíjel se sám i ve společnosti, často až do stavu fyzické bolesti, prostě to s ním po alkoholických maratonech seklo. Následovalo pokání – návštěva kostela, mše, meditace nad stránkami z bible. Nechlastal však při práci, byť jen skicoval; v ateliéru byl vždy střízlivý jako nemluvně. Klíčový v jeho tvorbě je rok 1961, kdy podle teoretiků a kritiků umění přišel s metodou souběžného sdružování a prostupování časově vzdálených událostí. Málokdy uměl dát zpátečku, nedařilo se mu to ani u démona alkoholu. Poprvé se dobrovolně léčil ze závislosti v roce 1969; z prostředí léčebny vzešla řada obrazů, mořil se s náměty bezdomovců, vyspávajících v parčíku a na lavičkách před Wilsonovým nádražím. Jsou to působivé věci s obrovským nábojem. Sedmdesáté roky – epocha očí a gest – to byl ten opakovaně potíraný chlast a jeho nevyléčené následky. Snad v těch tématech leží i jistá forma pokání.
Při práci experimentoval, jako kreslíř a rytec zpracovával do koláží rozličný materiál – listy z deníků, fotografie, jízdenky, šmelc. Jíra byl extravagantní, což je vlastnost mnoha velikých umělců, a samo sebou býval rád středem pozornosti. Býval hostitelem veskrze velkorysým, chutnalo mu vše a ve faldech jeho povahy byla i vzteklost a umanutost. I v tom byla divokost sjezdových svahů. Názory, nápady, motivy, po­hnutky, postřehy – o tom disputoval s kolegy Vladimírem Komárkem, Jindřichem Tocksteinem i s Bohumilem Hrabalem. Svou pravdu hájil jazykem velice jadrným! Výtvarno mu bylo vším, jeho krédo je výmluvné: „Malování je nerozlučnou milenkou!“ V 70. letech se vroucně věnoval grafice. Při tom se mu hodila zručnost vystudovaného středoškolského oboru.
Mistrův šatník měl osobitosti v šátku, ležér­ně uvázaném; provázel ho na lyžařských trénincích, výcvikových táborech, závodech. Také to byla řeznická, zlatočerně károvaná kamizola; tu nosil i na výstavy. Snad jen on sám by dokázal osvětlit fakt, že mezi stovkami, možná tisícovkami obrázků z cest, české krajiny a portrétů nejsou žádné se sportovní tematikou. Byl velkým milovníkem jazzu, přečasto si pouštěl Armstronga. Ani ve zralém věku ho neopouštěla soutěživost, rád ve společnosti kumpány hecoval. S pokorou, a dost možná ho to i nabíjelo, chodil na Horka, kde žili prarodiče. Údolíčko s několika chalupami, plné dynamiky, je posazené jako polosamota mezi Voděrady a Ondříkovicemi v těsném sousedství Záborčí nad Malou Skálou, je obklopené návršími s roztroušenými pískovcovými balvany v řídkém borovém lese.
Tvoření v ateliérech, a že jich Jíra měl, bylo horečné s citovým nábojem. Jako předstartovní stav se projevoval vztek, sem tam do něčeho kopnul, jak pučel nápad. Při malování se spoléhal na prsty – jimi zpracovával hroudy barev – a výsledkem byly pastózní tvary. Hod­ně používal špachtlí, štětce spoře. Uměl se i na tři dny zavřít v ateliéru a nikdo ho nesměl rušit. Vše nepodstatné šlo stranou – spánek, jídlo, pití. Místy dřel jako zapřisáhlý cholerik. Když nebyl s výsledkem spokojen, chtěl obraz rozšlapat. Druhá manželka Ivana mu zručně napínala plátna. Vyprávěla, že velkorozměrový autoportrét (na protější straně, pozn. red.) třikrát špachtlí srovnala a ukecala ho k novým pokusům. Tři roky po revoluci vymyslel a vybudoval galerii v Boučkově statku, kde shromáždil sedm desítek prací našich předních umělců.
Další ze stránek Jírova charakteru byla autoritativnost, všechno muselo být po jeho, třeba při adjustaci výstav. Vnitřní síla jeho osobnosti se projevovala i v promluvách s panáčky vysoce postavenými – nebral si nikdy servítky před nikým; jedno, zda šlo o rudé, revoluční či porevoluční, ať to byl Milan Knížák, nebo předseda vlády. Možná byl jako jeho řeka řek Jizera – bub­lavá, nespoutaná, šumící a spěchající, burácející i zklidněná. A taky byl Josef trnem v oku některých rádoby kamarádů. Takový František Jiroudek, malíř, napsal komunistickému ministru Chňoupkovi o Jírovi: „Ideologicky nebezpečnější než otevřenej reakcionář, neboť implantuje různý starozákon­ní a novozákonní prvky do svých obrazů a nahlodává tak materialistickou ideologii.“
Složitý komplex osobnosti malíře a šampio­na Josefa Jíry osvětlí lidské sentence z jeho deníků. Bez nich by obraz umělce nebyl pravdivý. Vyznává se: „Občas stojím na maloskalském hřbitově a vím, že dvě třetiny mých kamarádů a přátel jsou už na tom druhém břehu. Pak váhám, do kterýho světa patřím; k Vám, kteří přicházíte, nebo tam k nim? Už mě nezajímají ‚další rozměry‘, po kterých Vy ohromně toužíte. Z toho ale bude bolet hlava Vás, vy se s tím množstvím nadbytečností budete muset vypořádat a obhájit je.“ A také: „Na vesnici, a já vesničanem jsem, se chodívalo do kostela. V první lavici jsme seděly my děti, co spíš chtěly jít na třešně než k přijímání, a dál za námi uprostřed lavic seděli ti čtyřicátníci a za nimi dědečkové, z nichž sem tam některej už nepřišel. Vědělo se tedy, že čas je vyměřenej od tý první do tý poslední lavice. To byla jistota, která určovala život. Každej se viděl tam, kam skutečně patřil. Dneska se člověk může vidět v kině nebo v televizi, svět mu nastavuje různě vypouklý zrcadla, který ho odváděj od jeho podstaty, jeho života i jeho domova.“
A taky obdivuje vlastnosti Keltů – vzdor, hrdost, svébytnost. Jírovi můžeme směle říkat Bohemian – bohém a Čech. V rozsáhlém díle vytvořil zvláštní a originální umělecký svět. Jako by stále unikal do romantických dálek snů a utopií; hravou fantazií a ironií, lyrismem touhy a melancholie a přitom se až úporně přidržoval dané chvíle a dané životní situace a počítal s aktuálními potřebami a zájmy. V osobitém stylu nepřestává diváctvo zaujímat a vzrušovat díky schopnosti navazovat důvěrný a zvídavý kontakt s nejobyčejnějšími věcmi, s jejich poezií a s jejich tajemstvím. Promítá se v něm pokorná úcta, láska a obdiv a neustále zní citově rozjitřená a intelektuálně bystrá úvaha o tom, jak si člověk osvojuje svět, jak se sbližuje s druhými i jak jim může pomáhat.
Jírova osobnost a díla mají od počátku do konce hluboké kořeny v rodném kraji, nesoucím poetický název Český ráj. Samotný Josef se z přímého vztahu k Maloskalsku zpovídal nejednou a pokaždé vyznával, že právě s tím­to krajem pod českými horami souvisí něco podstatného z jeho života a jeho práce. V rozhovorech a monolozích líčil nezapomenutelný vliv na utváření jeho obdivu k přírodě a úcty k lidem, pokory před skutečností i před jejím tajemstvím. Rodný kout se mu stal nejenom obrazem nenávratného zemského ráje, ale i zdrojem jeho motivů, rámcem obsahových období, zkrátka základem, o který se opíraly jistoty, pro něž člověk na tomto světě žije.
Přepěkně pracoval na moderní koncepci, postavené na volné a neklasické kráse. Nutně rozbíjel pevné formy, protože nestačily dynamice tehdejší reality. Barevné škále vévodí modrá; s její aplikací však skrblil, je ale zářivá, provokující a třpytivá; nikdo jiný ji tak neumí.
V roce 2004 si s Ivanou na běžkách objel přehradu nad Josefovým Dolem a rozloučil se s bílými pláněmi, aby ho o půl roku později dekoroval prezident Klaus vyznamenáním Za zásluhy o stát. Odešel v červnu 2005 v místě, kde se narodil – v Turnově.
S vděčností za informace Ivaně Jírové, ing. Olině Vanclové a Zdeňku Remsovi.


 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border