border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Lužická porucha
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Lužická porucha Tisk E-mail
Jan Zeman   
Když se lámalo tisíciletí, nedovedl jsem si představit, jaké to všechno bude. Zvyknu si psát tu dvojku na začátku, když jsem celý život psal jedničku? A najednou je to 16 let! Jenže klínové písmo v říši Chetitů se užívalo přes 4 000 let a kde je mu dnes konec.
Moje vzpomínky jsou poněkud krátkodobější. Na Smědavu se chodilo od pily (Bože, kde té je dnes konec!) po zkratkách a největším dobrodružstvím byl zpáteční sjezd na starých práskačkách s rezavým vázáním Kandahar, pečlivě natřených parafinem, aby rychlost byla co největší. Pokud bylo sněhu opravdu hodně, dalo to pár dní práce, než jsme cestu projeli tak, že jsme se nahoře u Hemmsteinu opravdu rozjeli. Ale pak to stálo za to. Teprve o mnoho let později jsem se pokoušel o nějaké obloučky, ale teď šlo jen o to, co nejdéle se udržet na nohou. Rychlost se stále zvyšovala a většinou v místech, kde zkratka křížila silnici, opouštěly lyže pevnou zem a následoval skok. Nějaký čas praskaly větve a poté, co se pohybující objekt zastavil, ještě dlouho si sedal zvířený sníh. Boulí a modřin bylo vždy požehnaně, ale nepamatuji, že by se někdo nakonec neodplazil po svých. Na pasece proti chatě na Smědavě jsme vždycky pečlivě stavěli sněhový můstek, ze kterého se dalo skočit až 10 metrů. Většinou to nebylo na nohy, ale o to nám tehdy příliš nešlo. Promočení, zmrzlí, ale spokojení jsme pak zašli do chaty na poctivou bramboračku a voňavý bylinkový čaj. Až k večeru, když se začínalo stmívat, jsme nastupovali poslední sjezd do Bílého Potoka.
Vzpomínky z raného dětství zvolna přikrýval prach lenosti a pohodlnosti, ale nestačil je zadusit docela. V lednu roku 1978 jsme na geologickém oddělení Uranového průzkumu v Hamru na Jezeře vymysleli lyžařský přejezd po Lužické poruše. Unikátní geologický zlom a neméně unikátní sportovně-společenská událost. S úžasným sportovním nasazením a smyslem pro humor jsme 23. ledna vyráželi ze sedla Na Výpřeži po Ještědském hřbetu do husté mlhy a poměrně hlubokého sněhu beze stop. Nouze nebyla ani o historické kostýmy, každý měl povinně píšťalku a lavinovou šňůru a hrůza z ďábelských sjezdů (třeba z Vápenného vrchu) se zaháněla kalorickou bombou, které se tehdy ještě smělo říkat rum. Všechno to vypadalo, že bude jenom legrace, ale když v dálce utichly motory aut a kolem nás se zavřela hustá mlha, zbývala dřina s prošlapáváním stopy, náročná orientace a časté pády v krkolomných sjezdech. Trasa se držela co nejvěrněji Lužické poruchy a během čtyř dnů jsme museli nejen překonat 62 600 m na běžkách do cíle v Jetřichovicích, ale naplno se účastnit i společenské části (se zpěvem a tancem) každé etapy. Při sjezdu z Hvozdu si jeden ze závodníků zlomil obě lyže, a ač holý život zůstal zachován, samotný fakt nezbytnosti dorazit do cíle etapy pěšky s otýpkou rozštípaných lyží Visu Extra byl pro něj natolik šokující, že jsme se rozhodli v následujícím roce na místo neštěstí umístit pamětní tabuli. Protože to bylo na hranicích, byl text v obou jazycích a pečlivě vyveden frakturou. Jaké bylo naše překvapení, když jsme příštího jara u pomníčku našli dušičkové věnečky a čerstvé květiny. Místo bylo německými turisty hojně navštěvováno. I my jsme tedy v dalších ročnících u pamětní desky pořádali pietní obřad s kladením věnců a kytic, ke kterýmžto účelům jsme s sebou v batozích vláčeli společenský oděv.
Sám Bůh ví, kde by to všechno skončilo, kdyby se mne jednoho dne nezeptal Míla Nevrlý (který sloužil jako zdroj informací pro vznikající knihu o pomníčcích Lužických hor), zda o tomto pomníčku něco nevím. Inu, něco jsem věděl a příliš jej to nepotěšilo. Tak skončila doba největší slávy našeho pomníčku. Přestože jsme jej po této rozmluvě pečlivě odstranili, ještě párkrát se na zmíněném místě věnečky a květiny objevily. Inu, tradice je tradice. Ještě jednou jsme se k Lužické poruše vrátili s turistickým oddílem Plejády. Mladá krev si troufla na víc a mezi léty 1992 až 1998 jsme trasu postupně prodlužovali, až dosáhla přes Rýchory, Krkonoše, Jizerky a Lužické hory do vytoužených Jetřichovic. Na vrchol Sněžky jsme tehdy vyjeli od východu po ledu na běžkách k velkému úžasu Poláků, kteří přišli od západu s mačkami a cepíny!

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border