border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Mezi Prahou, Vídní a Římem
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Mezi Prahou, Vídní a Římem Tisk E-mail
Jan Luštinec (jl)   
Krkonošské muzeum v Jilemnici se snaží v cyklu výstav představit nejvýznamnější členy hraběcího rodu Harrachů. Nejdůležitější osobností zůstane jistě Jan Nepomuk hrabě Harrach (1828–1909), s Krkonošemi asi nejvýrazněji spojený. V roce 2014 jsme představili Františka M. Harracha (1863–1937; viz Krkonoše – Jizerské hory č. 6/2014) a v letošním roce zacházíme podstatně hlouběji do minulosti: Výstava Mezi Prahou, Vídní a Římem přibližuje osobnost pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha (1598–1667).

Třináctý pražský arcibiskup se v odborné literatuře objevuje velmi často, neboť v církevním a politickém dění Čech hrál nezastupitelnou roli (mimo jiné korunoval tři české krále, dvě královny a třikrát volil papeže, přičemž se dokonce jednou sám stal horkým kandidátem). Přesto o něm byla v českém prostředí vydána pouze jediná monografie. Napsal ji dr. František Krásl, nazval ji Arnošt hrabě Harrach, kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský a vyšla v Dědictví sv. Prokopa v Praze roku 1886. Jakkoli se jedná o materiálově spolehlivé dílo, lze je dnes považovat za zastaralé. Aktuální je vynikající monografie od italského badatele Alessandra Catalana La Bohemia e la ricoquista delle coscienze. Ernst Adalbert von Harrach e la Controriforma in Europa centra e (1620–1667). Do češtiny byla přeložena pod názvem Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách (nakladatelství Lidové noviny v roce 2008). O zájmu svědčí fakt, že české vydání monografie je dnes beznadějně rozebráno. Catalano prokázal nejenom důvěrnou znalost českého prostředí první poloviny 17. století, ale zároveň nebyl vázán starými tradičními českými schématy, jež – byť v oslabené míře – ještě leckde dožívají. Rozpoznal, že na straně bělohorských vítězů se rozvinul složitý vnitřní boj o podobu katolické reformy, vztahu církve a světské moci i vnitřního uspořádání české církevní provincie. Kardinál se v tomto boji ukázal jako bystrý diplomat a silný hráč na církevním i politickém poli. Byl nepochybně přesvědčeným stoupencem katolické reformy (protireformace). České církevní provincii ale naznačil umírněnou cestu, jež mohla při důslednější aplikaci přinést (a často i přinesla) velmi dobré ovoce. Sympatická je nesporně i jeho snaha o mravní očistu církve i o její alespoň částečné odpoutání od závislosti na světské moci. Narazil však mnohdy na tvrdý odpor radikálního křídla – císařského dvora ve Vídni, části české šlechty i kléru – a byl nucen ze svých pozic nejednou ustoupit. (Opakovaně proto uvažoval i o odstoupení z arcibiskupského stolce.) Mnohý z jeho záměrů se proto nepodařilo uskutečnit. Přesto vytvořil v katolické církvi v Čechách organizační a ideový zárodek, kolem nějž začal krystalizovat proud, který českému prostředí přinesl řadu osobností, cenných podnětů a s jistou nadsázkou i první semínko budoucí názorové plurality.

Kardinál Harrach a Jilemnicko
V roce 1639 se po smrti svého bratra stal arcibiskup poručníkem jeho syna Ferdinanda Bonaventury (1736–1706). Svou úlohu nebral na lehkou váhu a na rodových statcích musel řešit řadu problémů ekonomických, náboženských a hospodářských. V roce 1642 vydal pro branské panství, a tedy i pro polovinu městečka Jilemnice, nový poddanský řád s řadou tvrdých trestů za různé hospodářské delikty, za nemravný život, ale také za nedbalou školní docházku chlapců. Nemáme ovšem doklad o tom, do jaké míry se tresty skutečně používaly. Jednotlivé články řádu směřují k morální i ekonomické obnově rozvráceného panství. Za pozoruhodné a v Harrachově době poměrně vzácné lze považovat jeho úsilí o školní docházku: „Kteří máte syny k učení liternímu hodné, ti obzvláštně k témuž učení na gruntech J(eho) hr(aběcí) milosti dávali a dadouc je do školy, jakž máte obyčej letního času, odtud abyste je nestrhovali a času i také dobrého počátku jim nemařili pod přísným trestáním a pokuty 10 sáhův dříví hvozdového udělání.“
Nechme alespoň velmi stručně promluvit autentické dopisy adresované arcibiskupu Harrachovi, jež nám umožní nahlédnout do problémů, které musel na Jilemnicku řešit. Dopisy jsou uloženy v Arcibiskupském archivu. My jen dodejme, že kardinál Harrach se snažil problémy řešit systematicky, pečlivě a poctivě.

31. července 1650
Nejvýtečnější a nejdůstojnější kníže, pane, pane nejlaskavější!
Když byli svoláni rychtáři, konšelé a ostatní obyvatelé všeho panství Branského, bylo jim dost obšírně vyhlášeno přísné nařízení Nejvýtečnější Vznešenosti, že jest jim připomenouti víru katolickou, avšak čím víc usiluji kázáními i hojnými pobídkami se snažím je vyvésti z bludů kacířských a pan hejtman, jakožto rameno světské se namáhá je přinutiti, tím víc se zatvrzují, takže není žádné naděje přivésti je na dobrou cestu prostředky tak chabými; ano mnozí z nich zjevně prohlásili, neustanu-li před katolíky a jinými zlehčovati náboženství lutherské vyvracováním písma (řkou: útočiti na pravdu), že nebudou choditi ani do odbojná pobouření strojí, a prý se již tak zapřísáhli ve svých piklech, že – nebude-li jim možná pokojně doma pobývati neb své náboženství lutherské, bude-li třeba, statečně obhájiti – nejzazších hor a tam se budou brániti všemu násilí a nátlaku, jakž jejich rebelie zřetelněji a šíře se objeví ze zvláštních odpovědí každé obce na vybídku k přijetí víry katolické. Tímto svým odporem stali se tak drzými, že se osmělují mne i hejtmana napadati a každým násilím ohrožovati, neboť my proti nim ničeho nepodnikáme. A tak, nebudu-li následovati důraznějších prostředků k potlačení těchto hořlavin, dřív nežli vzplane požár, vyznáváme, že ani já, ani hejtman, nestačíme a nejsme schopni způsobiti, aby byli donuceni, přivedeni a přesvědčeni u víře katolické, tím spíš, když ani písař, ani purkrabí Nejvýtečnější Vznešenosti (Vaší) neposlouchají rozkazu, anobrž, jak se zdá, stiženi touž nákazou svým příkladem poddané jaksi rozněcují. Měl jsem za to, že jest nutno (Vaši) Nejv. Vznešenost o těch věcech co nejstručněji zpraviti.
Vaši Nejv. Vznešenosti ponížený tvor:
P. Salomon Ries, místní farář, v. r.
[In tergo:] Nejvýtečnějšímu a nejdůstojnějšímu knížeti, pánu panu Arnoštovi Albertovi S. R. E. tit. S. pražskému, vyslanci urozenému, S. C. královského veličenstva tajnému radovi, primasu království Českého a rovněž i řádu Křižovníků s červenou hvězdou pro Čechy, Moravu, Slezsko i Polsko, nejvyššímu a generálnímu mistru, pánu, pánu svému nejlaskavějšímu nechť se dodá.
Dne 15. března 1662 psali jilemničtí konšelé a purkmistr (J. Říha?) arcibiskupovi takto:
My, purkmistr a konšelé městečka Jilemnice na straně hořejší nejvýš nad Jizírkou etc., majíce sobě od V. Mti poručeno, abychom zprávu toho učinili, kterak jest se na panství tomto Jilemnickém v příčině záduší a vychování kněží předešlých chovalo, a tabely [!] a kterak jest kostel farní na gruntech panství Jilemnického držán byl: tuto zprávu nám povědomou V. Mti přednášíme: že jsme to od našich rodičův a předkův slejchávali, že jest při městečku Jilemnici kostel farní býval, do něhožto se těla mrtvá (byvše tehdáž jedno panství) až do rozdělení ze vsi Valtěřic, tím způsoben ze vsi Víchový, kteréž nyní obě dvě k panství Branskému přináležejí, schovávaly, kteréhožto farního kostela ještě až posavad zahrada kněžská se jmenuje a zůstává, a na též zahradě též fara stála. I že pak pro veliký mor zemrouce lidé, málo jich zůstalo, a tudy potom farní kostel ve vsi Roztokách, majíce tam lepší vychování, z nařízení vyšší a snad duchovní toho času vrchnosti přenešení se stalo a z týž fary při městečku Jilemnici škola učiněna byla, do kteréž jsme z nás mnozí chodívali, a kněz vždyckny na Roztokách býval, až do vypovědění náboženství lutheriánského; tu teprve kněz roztocký, jako i branský vedle vypovědění jsou se preč odebrali. A zatím po některých časích do Branný páter katolický od J. Eminencí dosazen jsouce (1649–1700 náležela Jilemnice k farnosti branské) bylo jest nařízeno, abychom se zatím týmž řídili a spravovali, a nemajíc tehdáž dědičné vrchnosti před rukami, a pan hejtman vedle téhož nařízení tak učinil a nás lidi k témuž záduší obrátil. Kdežto by mnohdykráte pro vyučování prostého lidu potřebí bylo, abychom zase jako předešle svým obzvláštním panem páterem opatřeni byli, nebo se nám toliko jako z milosti odtud služebností církevních dostávalo, že jsme ve vejroční svátky a v jiné potřebné dny bez správce církevního zůstávali, a to vše pro nedostatek vrchnosti i času vojenského až do těchto časův zůstati muselo.
Že tomu všemu, jakž výš doloženo, tak a ne jináče jest, přijímáme to k své víře a dobrému svědomí. Na potvrzení a pro lepší důvěrnost toho nepominuli jsme tento list pečetí naší městskou upečetiti a utvrditi. Jehož datum v předepsaném městě Jilemnici 15. dne měsíce Martii anno 1662.
Dílčí pohled na jeho osobnost můžeme uzavřít velmi cenným hodnocením z citované knihy Alessandra Catalana:
Dějiny rády zastírají svou vlastní minulost a přetvářejí na základě pozdějších ideologických potřeb, a tak stejně jako myšlení 19. století zavrhlo a chtělo zastřít katolickou a habsburskou minulost, zavrhla a zastřela katolická habsburská éra nejen revoltu protestantských stavů, nýbrž také zápas, který vedl k znovuzískání duší obyvatel Českého království pro katolické náboženství. Jelikož se historikové začali „dobou temna“ hlouběji a seriózněji zabývat teprve v době nedávné, panuje doposud značně matná představa o tom, co se v Čechách v dlouhém období barokní éry v rovině sociální, politické a ideologické skutečně odehrálo.
Katolická historiografie z důvodů, které jsou nasnadě, vždy dávala přednost jistým směrům bádání a věnovala minimální pozornost zápasům, které se odehrávaly uvnitř katolického světa po vítězné bitvě na Bílé hoře. Je přitom zajímavé, že na některé pozitivní stránky české rekatolizace bylo poukazováno spíše zřídka anebo z dosti vyhraněných ideologických pozic. Nejsem si jist, zda může být (do značné míry) „měkký přístup“ kardinála Harracha a jeho spolupracovníků, který měl dozajista podíl na tom, že v Čechách nedošlo k čarodějnickým procesům (právě v době jeho episkopátu zasáhla jedna z nejhorších vln Slezsko), nazván „tolerancí“, avšak dokladů o jeho skeptickém postoji k podezřelým „kultům“, „pověrám“ a „lidovým tradicím“ je více než dost.
Rozšířená představa o ideologické a doktrinální jednotě panující uvnitř katolického tábora se z velké části zakládá právě na (z části vědomém) potlačení rozporů, které komplikovaly úspěchy protireformace. I když by nemělo smysl význam těchto sporů za každou cenu přeceňovat, je třeba říci, že právě z podobných východisek se rodilo „moderní“ myšlení. Potom také nepřekvapí ani to, že se kolem pražského arcibiskupa pohybovali jedni z nejoriginálnějších vzdělanců 17. století (Schoppe, Magni, Basilius z Aire, Caramuel z Lobkovic), ani pozornost, s níž arcibiskup sledoval aspekty, které se v dlouhodobém horizontu ukázaly být těmi nejživotnějšími z celé protireformace (na prvním místě piaristická výuka).

Na výstavě můžeme nalézt řadu unikátních exponátů, a to v nebývale bohatém výběru. Výstava, nad níž převzal záštitu arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka, potrvá do 29. února.
Opravy z čísla 2/2016
 V čísle 1/2016 si, prosím, v článku Mezi Prahou, Vídní a Římem o kardinálu Harrachovi na str. 38 opravte datum narození jeho synovce. Ferdinand Bonaventura Harrach se narodil 14. července 1637, nikoli 1736.Omoluváme se autorům i čtenářům. 

Aktualizováno ( Sobota, 26. srpen 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border