border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Zálesní Lhota květen 1945
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Zálesní Lhota květen 1945 Tisk E-mail
Josef Bajer   

Zdá se, že poměrně rozsáhlá anonce knihy Výsadek Chan se nehlásí (P. Sajenko, V. Boldaňuk, S. Bursa) v tomto měsíčníku již skončila, a tak nastal čas doplnit obsah, aby téma působení J. A. Frolova (Chan) na území Kalenska a především Zálesní Lhoty bylo úplné. Kniha je psána čtivě, ale špatně se čte, neboť leccos bylo jinak.
V úvodu publikace je zdůrazněno, že autoři čerpali z dosud nezveřejněných ruských archivů, a v tom je také její hlavní problém – jednostranný pohled, který sděluje: hod­ní parašutisté a partyzáni a zlí sudetští Němci. Zaráží například neustálé démonizování Volkssturmu. Jak asi taková domobrana před koncem války vypadala, když každý Němec od 15 let výše, který měl dvě zdravé nohy a ruce, musel obléknout uniformu a byl odeslán na frontu? Skutečnost v dubnu a počátkem května 1945 byla přece jen trochu jiná než v roce 1939.
Obce Kalenska (Horní a Dolní Kalná, Slemeno, Ždírnice, Bukovina a Čistá u Horek) se po říjnovém záboru pohraničí v roce 1938 ocitly doslova v říšském sevření. Podíváme-li se na tehdejší mapu, tvořily tyto obce jakýsi pytel, jehož hrdlem a jediným bezproblémovým spojením s českým vnitrozemím byla bukovinská silnice do Studence. S tímto vědomím také v dané oblasti žili, snažili se neprovokovat a se sousedními Němci pokud možno vycházet. Ostatně do nástupu Konráda Henleina mezi nimi panovaly normální sousedské vztahy. Díky dlouholeté praxi výměny dětí za účelem naučení se druhému jazyku – tzv. handlu – se dokázali i slušně domluvit. Co se pak týká německé správy během protektorátu, pamětníci mi tvrdili, že pokud jste dali Němcům pokoj, téměř si vás nevšímali. Proto vzbuzuje v publikaci údiv následující protimluv „kdo udával za okupace, udával i po ní“ a o pár řádků níž následuje písemné svědectví „za války jsme v Horní Kalné měli obrovské štěstí, že se mezi námi nenašel žádný udavač“. Stejně tak v Dolní Kalné – kdo koho udal, kro­mě autorů publikace nikdo z pamětníků neví.
Počátek roku 1945 je ve znamení blížící se válečné fronty a tím i konce války. 27. ledna i další dva dny projíždějí Dolní Kalnou vozy s německými uprchlíky ze Slezska (nikoliv Pobaltí), obsazené především starými lidmi, ženami a dětmi. Kronikář zaznamenal: „Ačkoliv jsou to příslušníci národa nepřátelského, nakonec převládne soucit a na jejich žádost o něco jídla se jim od obyvatel Kalné, Slemena i mlynáře Hrušky nedostane odmítnutí a troškou jídla se jejich úděl přeci jen zmírní.“
27. března 1945 vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek seskočí průzkumný výsadek ruských parašutistů jinde, než chtěl, v prostoru Horní Kalné. Jeho úkolem je zmapovat bezpečnostní situaci pro případný průchod Rudé armády při postupu na Prahu. Na blízkém statku se výsadku dostane přístřeší. Příslušníci plní různé úkoly, spolupracují s nimi i ruští zajatci, zaměstnaní u hospodáře, z kterých se rychle stávají partyzáni. Jeden z nich, kterému opatrnost či obezřetnost nic neříká a nosí u sebe dokonce fotografie dcer svého ubytovatele, se jmenuje Kuzmenko a je skutečným viníkem prozrazení parašutistů a následných krvavých událostí v Zálesní Lhotě v dubnu a květnu 1945.
Paní Irena Benešová ze Zálesní Lhoty vyzpovídala koncem 90. let pamětníky tehdejšího poválečného vraždění v obci a toto svědectví zveřejnila v knize Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě. Zajímalo mě to, navštívil jsem ji a nechal si vyprávět, co předcházelo:
„Místní trafikant Hamatschek při pochůzce mimo vesnici narazil na Kuzmenka. Ten se s ním dal ochotně do řeči, i k veliteli jej zavedl. Poté, co byl propuštěn, vrátil se Hamatschek do své trafiky, a protože byl upovídaný, záhy půlka vesnice věděla, že v okolí obce jsou partyzáni. Z toho důvodu starostovi Scharfovi pak nezbylo nic jiného, než to nahlásit na velitelství německé posádky ve Vrchlabí – nahlásit to zkrátka musel, vědělo o tom příliš mnoho lidí. Přijeli vojáci, pročesávali lhotecké lesy, ve kterých 2. dubna 1945 nalezli a obklíčili radistu Jozefa Segeně, který v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě.“ Lhotečtí pak jeho tělo naložili na vůz a pohřbili na lhoteckém hřbitově. Velitel Frolov (Chan) Kuzmenka podle autorů publikace později potrestá tím, že mu dá rozkaz, aby si svého informátora osobně popravil.
8. května 1945 Německo kapituluje a v Evropě nastává tolik očekávaný mír. Fotografie německých uprchlíků, jedoucích se svými povozy Dolní Kalnou, svědčí o tom, že na tento den se těšili ti i ti. Všichni. Ovšem pro německé obyvatele Zálesní Lhoty to nejhorší mělo teprve přijít. Místo očekávané spravedlnosti a práva nastupuje bezpráví, smrtící rozsudky bez soudu… Autoři píší: „Nyní na samotném konci hrůzovlády fašistické hydry se toto obyvatelstvo stále hlásilo k hodnotám, které fašistický režim vyznával, a i v samotném závěru války se velice aktivně podílelo na pronásledování odpůrců fašismu. Okupační orgány a fašistická snaha o světovládu ponížily neárijský lidský život na nulovou hodnotu. Trest smrti se stal pro obyvatele okupovaného Československa, později protektorátu Čechy a Morava, ale i Evropy, běžnou součástí života. I za naprosto bezvýznamné malichernosti, jako třeba poslech cizího rozhlasu, poskytnutí stravy či přístřeší uprchlému člověku. Za šestileté trvání okupace byli občané protektorátu nuceni se s touto skutečností sžít a trest smrti přijmout jako obecnou normu.“ Frolov (Chan) tuto obecnou normu přebírá beze zbyt­ku s tím rozdílem, že sám se stává soudcem, neboť jak autoři pokračují „žádný jiný vhodnější trest proto nepřipadá v úvahu pro ty, kteří se nejaktivněji podíleli na akcích proti Frolovově skupině.“ Chan nařizuje provést zatčení představitelů nacistického zřízení pro obec Zálesní Lho­ta. Nařizuje zatknout starostu, velitele Volkssturmu a vedoucího člena SA. K provedení tohoto rozkazu jsou určeni členové oddílu Nikolaj.
A tak se pátý den evropského míru 12. května za ranního mrazivého rozbřesku z německých civilistů v Zálesní Lhotě stává lovná zvěř. Paní Inge Prochaskova vypráví: „Je otřes­né, když v tak malé vesnici jako je Zálesní Lhota došlo k tolika brutálním činům a vraždám nevinných lidí. A to ne z důvodu osobní pomsty – vždyť sot­va někdo z pachatelů oběti znal nebo měl důvod vyřídit si s nimi osobní účty. Ztratila jsem v těchto dnech svého otce, který neměl nepřátele, byl učitelem tělem i duší a pomohl kdekoliv a kdykoliv bylo třeba. On a další muži byli tehdy – 12. května 1945 – ve 4 hodiny ráno vyvlečeni ze svých domovů na křižovatku, kde jim bylo poručeno běžet směrem ke hřišti a pak zezadu do nich stříleli. Pět jich padlo mrtvých, můj otec byl mezi nimi. Podobně jsem přišla v následujících dnech o přátele i spolužáka, z nichž nikdo se žádného zlého činu nedopustil, přišli neprávem a nevýslovně krutým způsobem o život a pachatelé nebyli Rusové, jak jsme se předem obávali, ale Češi z okolních vesnic. Pokud dával někdo tyto vraždy do spojitosti se zabitím partyzána, který byl zastřelen ještě za války ve lhoteckých lesích, tak neprávem, protože celou akci proti partyzánům vedla vojenská posádka z Vrchlabí. Lhotečtí muži se této akce vůbec nezúčastnili.“
Následující den 13. května časně ráno opět po celonočním soustředění v hostinci Bosna v Horní Kalné si zdivočelí partyzáni jdou pro starostu Scharfa. Podle vyprávění Ireny Benešové a svědectví Inge Prochaskové si přišli pro starostu do jeho domu za ranního rozbřesku. Doma jej ovšem nenalezli – zmizel. V domě byla pouze jeho manželka a neteř Magda, u starosty zaměstnaná. Ti, kteří později do opuštěného domu přišli, strnuli hrůzou. Všu­de na podlaze, nábytku i stěnách byla krev, obě ženy byly po krutém mučení svlečeny a ještě než byla jejich nahá těla rozstřílena dávkou ze samopalu, byly brutálně znásilněny a oběma byly vypíchnuty oči.
A co o této dechberoucí krutosti píší autoři publikace Výsadek Chan se nehlásí? „Zatýkací akce se ale nezdaří dle přepokládaného plánu. Nejvíce žádaný lhotecký starosta není doma zastižen a není k nalezení. Druzí dva, velitel Volkssturmu a SA jsou sice zajištěni (zavražděni), ale lhotecký starosta představuje v očích odbojářů největší zlo. V domě je jeho manželka a s ní jejich chráněnka. Kde je starosta, dle svých slov nevědí. Nikdo jim však nevěří a dům je proto několikrát prohledán. Přitom dojde k nálezu dvou pistolí, dochází k prudké roztržce a k příliš unáh­lenému rozhodnutí. Za neodevzdání zbraní a jejich ukrývání trestaném trestem smrti je tento trest vykonán na ženách okamžitě.“
Takováto zlá zpráva se šíří rychle, slušní lidé v Horní Kalné jsou zděšeni. Po staletí tyto obce spolu sousedily, lidé se znali, spojovala je několik kilometrů dlouhá hranice. Až do nástupu Konráda Henleina žili v dobrém sousedství, lhotečtí mladí chodili tančit do Bosny v Horní Kalné a opačně. Pak se vše obrátilo ve zlé, následovalo připojení obce k Říši. A i když mají lhotečtí navrch, příliš si nevyskakují a snaží se nakonec žít v pokud možno slušném sousedství – viz svědectví poválečného předsedy MNV v Zálesní Lhotě pana Kuříka o pokynech starosty Scharfa, jak se chovat během protektorátu k okolním českým obcím. Ostatně v obci žije i po jejím připojení k Říši několik smíšených manželství a nejméně tři české rodiny, kterým starosta slibuje, že mohou zůstat. Během války nikdo z obce nebyl udán, ani Němec, ani Čech. S probíhající válkou jsou spojené odvody mužů do armády, nouze na obou stranách hranice, kterou každá válka přináší. Koncem války nastává opatrné sbližování, způsobené především výměnným obchodem nedostatkových potravin a společným přáním, aby už všechna ta hrůza skončila. Přesto v prvních svobodných dnech květ­na 1945 Zálesní Lhota sčítá a pohřbívá zavražděné spoluobčany. Nakonec jich je 12. A zlou ironií doby je sčítá obec, která dala naší zemi hudebního skladatele Jiřího Šlitra, který spolu s Jiřím Suchým přinesl po dlouhých letech do naší písňové tvorby a tím i do našich životů radost.
13. května po dopoledním slavnostním pohřbení ostatků Jozefa Segeně probíhá podob­ný obřad v Černém Dole a jako jeho součást inscenuje Frolov (Chan) nejodpornější středověké divadlo, které si lidstvo dokázalo vymyslet – veřejnou popravu. Naštěstí oba hlavní aktéři si vezmou život dříve, než budou přivedeni na jeviště.
Krátce po válce byla snaha potrestat alespoň brutální vraždu obou lhoteckých žen. Nakonec to skončilo do vytracena, amnestie prezidenta Beneše o rok později to stvrdila, takže i na medaile došlo…
V roce 2000 se v Zálesní Lhotě zásluhou paní Ireny Benešové uskutečnila slavnost Smíření, na kterou byli pozváni dosud žijící rodáci z Německa a jejich potomci. Promluvil zde vnuk zavražděného majitele továrny Müllera a mši sloužil Dominik Duka. Vzhledem k výměně generací jsem přesvědčen, že ke smíření mezi sudetskými Němci a Čechy nejen v Zálesní Lhotě došlo a ani publikace Výsadek Chan se nehlásí na tom nic nezmění.
Neboť jak v závěru knihy Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě paní Irena Benešová píše: „Rozumný člověk nedělí lidi podle národnosti, státní příslušnosti, náboženského vyznání nebo barvy pleti. Ten je dělí na slušné a ty druhé. Moje víra mi přikazuje mít ráda i ty druhé. Jde to někdy ztuha, ale člověk se o to má, lépe řečeno musí celý život snažit a tak si aktivně chránit svůj nejcennější životní poklad. A tím bylo, je a vždy bude čisté svědomí.“
A ještě malá poznámka: přijdete-li prvně do nějaké vesnice a chcete-li se o ní rychle něco dozvědět, zajdete obvykle na hřbitov. Přijdete-li však na hřbitov v Zálesní Lhotě, zjistíte, že v této vsi Němci „nikdy nežili“. Nikdy… I tam, kde jsou pohřbeny obě umučené ženy, je dnes louka.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border