border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow Přijde na povahu...(Marie Košťálová)
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Přijde na povahu...(Marie Košťálová) Tisk E-mail
Libor Dušek   
Během svého života, rozhodně bohatého na všemožné změny a zvraty, se Marie Košťálová setkala s řadou různých lidských charakterů. Zřejmě proto má od většiny věcí zdravý odstup a necítí přílišnou potřebu hodnotit události, které ji v průběhu devíti dekád potkaly. Narodila se v roce 1922 ve Vrchlabí do smíšené česko-německé rodiny. Ve městě tehdy Češi tvořili přibližně dvacetiprocentní menšinu. Základní téma rozhovoru je tedy dané. Prostřednictvím vzpomínek paní Košťálové máme jedinečnou možnost přenést se do meziválečné brány Krkonoš a seznámit se s dalšími pozoruhodnými osudy obyčejných lidí.
Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v prosinci 1922 ve Vrchlabí na Lánovský, kousek vedle jatek. Byt byl babičky a dědy Řehořových, proto tam bylo málo místa, tak jsme se brzo přestěhovali do „kasáren“ (současná čp. 570, 571 a 577 v Žižkově ulici ve Vrchlabí), jak se tomu tehdy říkalo, to měl každej továrník svoje ubytování pro dělníky, bylo to hned u fabriky. Tatínek pracoval jako dělník v Menčíkově fabrice, v tkalcovně. Ještě měl Menčík fabriku v Rudníku, tam táta taky vozil výrobky, nejdřív s koňma, pak nákladním autem. Maminka tam dělala taky, Menčíka měli rádi, ale to ubytování bylo takový ubohý.

Představila byste, prosím, stručně vaši rodinu?
Maminka mýho tatínka pocházela z Černýho Dolu, z německý rodiny, za svobodna Schmidtová, tyhle příbuzný jsem ale neznala. Děda Řehoř byl z Horní Branný. Tatínek František (* 1898) z Branný měl pět bratrů a pět sester, třeba jeho bratr Pepa dělal po válce školníka ve škole ve Vrchlabí u kostela, jeho syn potom taky, za první republiky bydleli „Na Bohdance“ mezi Jilemnicí a Horní Brannou. Sourozence jsem neměla, ale naši vychovávali hocha vod maminčiný sestry. Maminka sem přišla z Jugoslávie, ze Srbska. Dědeček Němec Viktor Erber tam sloužil vojenskou službu, a když se vracel, tak si tam namluvil babičku Bezoc (* 1883), měli spolu pět dětí, nejstarší byla maminka Anna (* 1901), potom syn Josef, Marie, Berta a nejmladší Frieda. Bydleli v Chorvatsku v Blagorodovaci, ale neměli se moc rádi. Děti lpěly víc na tátovi a ten se chtěl vrátit domů, do rodných Hynčic u Broumova, tak se z Jugoslávie vrátil do Hynčic s mojí maminkou a postupně do jeho rodiště přišly i jeho další děti. Za dědou jsme s maminkou jezdili na prázdniny do Hynčic. Babička v Jugoslávii zůstala a znova se vdala za evangelickýho faráře a po jeho smrti přišla za dětmi do Čech a vdala se potřetí. Babičku jsem viděla jednou v Poděbradech, když se za náma byla podívat ve válce. Po válce pak bydlela u dcery Berty ve východním Německu. Teta Berta sloužila v Jugoslávii u nějakýho plukovníka, ten ji v šestnácti přived do jinýho stavu, neměl se jí kdo starat o dítě, tak s miminkem odcestovala do Čech za maminkou. Pokřtili ho Vinzenz, to se mu nelíbilo, tak jsme mu říkali Čeněk, rozenej byl v roce 1927 a po válce emigroval do Austrálie. Čendu vychovávala maminka s tatínkem, ale zůstalo mu jméno Erber po mámě.

Vrátíme se tedy do vašich dětských let…
Chodila jsem do český školky, to byl dlouhej barák ve dvorku nad kostelem. Pamatuju, že ve školce jsme chodili na záchod na nočníky, záchod byl pro velký (smích). V budově školy bydleli Fajstavrovi, pán dělal do politiky a paní nám vařila polivku. Každej jsme měli plecháček, na skobičce na zdi, každej měl svoji. Ve škole už jsme se stravovali doma po škole. Vedle byla i česká škola, dvě dvoutřídky, nahoře druhá a třetí, tam byl vchod z hlavní ulice, a dole čtvrtá a pátá, tam se chodilo dvorkem, zrouna jako do tý školky (v současnosti se v bývalé české menšinové škole v čp. 230 nachází Základní škola praktická a v prostorách dřívější školky školní družina, pozn. aut.). Blízko byl pekař Garbe, tam jsme si chodili pro rohliky. Vod šestý až do devátý jsme byli v Dukle a v první třídě taky v Dukle. Dukla byla taky celá česká, dole v tělocvičně jsem i cvičila se sokolama. Ředitelem tam byl nějakej Kuťák, ten bydlel nahoře v Dukle v podkrovním bytě. V první třídě nám připravil na Mikuláše nadílku, moc hodnej pán. Ve druhý a třetí nás učila Patočková, byla svobodná, tu jsme měli moc rádi. Němci měli školu u kostela (současná ZŠ náměstí Míru, pozn. aut.) a německý gymnázium bylo u Dukly. Od druhý třídy jsme chodili nahoru pěšky, zadem kolem OÚNZ (současná poliklinika), často jsme dělali po cestě lumpárny, třeba jsme se houpali na mostě u domu sedmi štítů (smích). Zámek byl voplocenej, měli tam pávy, a když jsme chodili ze školy, tak jsme je zlobili a voni se čepejřili (smích). Komtesky tam jezdily na koních, tak jsme je vobčas zahlídli, ale nikdo do zahrady nemoh, jenom Czerninové.

■ Jak to vypadalo v „kasárnách“?
My měli jednu místnost, ale dobře se tam bydlelo. Tekla tam struha, náhon k elektrárně Menčíkový fabriky, v ní bylo plno pijavic, jezdili jsme v ní na neckách, vodráželi se pokličkama a mysleli jsme, že jsme na lodi (smích). Takhle jsme si hráli, německý a český děti dohromady. Večer jsme se sešli u krásnýho velkýho stromu, myslim, že to byla lípa, pod ní byla sbitá ze dřeva lavice a stůl a tam seděli Němci i Češi, zpívaly se německý i český písničky a měli jsme se rádi. Dorozumívali jsme se obouma jazykama, teta třeba říkala: „Bude frílink, serou mouchy“ (smích). V baráku bydlely český a německý rodiny dělníků, co pracovali u Menčíka. Třeba Martanovi měli pět dětí, ti měli dvě místnosti, Mikešovi měli jednu místnost.

S německými dětmi jste tedy byla v čilém kontaktu…
Nejlepší kamarádka byla Němka, Lotty Fiedlerová, bydlela taky v „kasárnách“ a věčně jsme byly spolu, až když přišel Henlein, tak jsme byly rozdělený. Vona mě měla teda pořád ráda, ale bála se vostatních Němců, že se kamarádí s Češkou. Německý děti a mládež na český pokřikovaly „Bímáci, Bímáci!“ a my zas na ně: „Němec brouk, hrnce tlouk!“, takhle jsme se hádali, ale za chvilku zase byli spolu (smích); když přišel Henlein, tak byl konec. Ta moje kamarádka Lotty mě pak po letech pozvala do západního Německa a všechno mi platila, vdala se tam po válce za lékárníka. Pak mi napsala „Cos mě Máničko navštívila, tak mi ta půda nepřišla tak cizí“.

Drželi jste tenkrát výroční zvyky?
Na Velikonoce chodila děvčata na Zelenej čtvrtek. Mě­ly jsme šátky, co se nosej na hlavu, svázaný jako raneček a chodily jsme vod krámu ke krámu a dostaly koledu. Nejradši jsme chodily do lékárny k Machytkovi, ten nám vždycky dal bonbón. Koledovaly jsme německý i český holky dohromady v německym nářečí: „Wir kumma am Grien-Donerschtich“ (Wir kommen am Grün-Donnerstag, v překladu: Přicházíme na Zelený čtvrtek, pozn. aut.).
Na mrskavý pondělí chodili kluci. Vánoce probíhaly více v rodině, stavěli jsme betlémek, co chlapi vyřezávali, třeba můj strejda Horáčků z Horní Branný. V kasárnách chodil pan Mikeš vod bytu k bytu a zpíval Narodil se Kristus pán, na to vždycky potom vzpomínala Lotty, že to bejvaly nejkrásnější Vánoce. Obrovská slavnost byla v roce 1933, když bylo výročí 400 let Vrchlabí, jezdily alegorický vozy, ohromná sláva.

Pokračovala jste ve studiích?
Devítiletou školu jsem končila v osmatřicátym. Naši mě chtěli dát do obchodní školy, ale pak to nějak nedopadlo. Byla jsem i krátce zaměstnaná jako kancelářská praktikantka u firmy Kleining ve Vrchlabí. Tam se mi moc líbilo, Kleining se k nám choval hezky, přestože to byl Němec. Taky jsem jim po válce chodila čtyřicet roků na Dušičky svítit na hrob.

Vzpomněla byste další projevy česko-německého soužití před válkou?
Taky se dělaly naschvály, když třeba na náměstí řečnil českej řečník, tak Němci schválně chodili podloubím a šoupali podrážkama, abysme nic neslyšeli. Když pak zahráli českou hymnu, tak mně tekly slzy a jako dítě jsem si slibovala, že budu do smrti Češkou, jak jsem byla dojatá. Taky jsme chodili v průvodu městem až nad klášter na svátek mistra Jana Husa a tam se hrálo a zpívalo „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna“. Němci, ti se scházeli v městskym parku, tam byla hospoda, měli tam taneční parket a vždycky v neděli jich tam bylo plno. Nevim už, kterej den bejvaly slavnosti ve Vejsplaších, tam zas šli samí Češi, vyhrávala tam naše muzika, byly tam stánky a kolo štěstí. V něm jsem tenkrát vyhrála mašinku na maso, ještě ji mám do dneška na památku (smích). Taky tam sbili boudu a dělali legraci, že tam zavřeli nějakej mileneckej pár. Vejsplacha byly pro Čechy a městskej park pro Němce, to jsme dodržovali. Češi měli Dělnickou tělocvičnou jednotu a Sokol, ti mívali taky slavnosti, vždycky k tomu hrála kapela, děda hrál na buben. Bylo nás tu 20 %, tak jsme s Němcema soutěžili. Sokolové byli vod Němců braný jako větší vlastenci.
Pan Fajstaver, co dělal do politiky, měl koloniál naproti pivovaru, v menšinovým domu. Tam jsme chodili nakupovat, jako většina Čechů. Vedle Fajstavra byl ještě českej řezník Brückner. Jeho syn byl kapelníkem vrchlabský český kapely. Záslužnou práci taky dělal pan Krbal, co měl u nádraží knihkupectví, tam jsem chodila na knížky.

K Němcům jste nechodili nakupovat?
My zas tak často nakupovat nechodili, jednou tejdně, ale myslim, že spíš Němci bojkotovali český obchody, tohleto se dělo. Na menší nákupy jsme chodili k Němcovi Mahrlemu, tomu sme řikali „Mádlik“, ten měl koloniál kousek vod „kasáren“. Další krámek s potravinama měl Box, taky Němec, to bylo vo kousek dál, tam se mně už nechtělo (smích). Tatínek měl chvilku před válkou u sokolovny trafiku, měl nějaký menší zranění, tak mu ji pak dali, tak to Němci bojkotovali a k němu nakupovat nechodili. Sokolovnu taky zavřeli chvilku po votevření, dlouho nefungovala.

Takže v menších skupinkách se národnost neřešila, ale v rámci veřejnosti a slavnostnějších chvil se to dělilo?
Tak, to jste řekl velmi dobře. Jak jsem říkala, když začal Henlein, tak to bylo znát víc a začali se nás stranit. Některý byli přesvědčený a některý se báli těch druhých, tak se k nám radši nehlásili. Pak nám i nadávali a napadali nás, tak jsme se stěhovali, v noci. Už jsme tu nechtěli zůstat, poněvadž by to byl vošklivej život. Pohrdali náma. Stěhovali jsme se do Horní Branný k tátový sestře Horáčkový, tam jsme přespali a druhej den jeli. Tělovýchovná jednota Sokol se starala vo svý členy, tak nám sehnala byt ve Velkém Zboží u Poděbrad. Táta si tam sehnal práci na zámku, dělal skladníka na kolonádě v lázních v Poděbradech. Tam byli i Hitlerjugend za války. Maminka pak měla tuberkulózu, tak nás přestěhovali do lepšího bytu v Poděbradech. Čenda, co jsme ho vychovávali, tam byl s náma, ale za války dostávaly německý matky „mutrkrojc“ (Ehrenkreuz der deutschen Mutter, tedy Čestný kříž německé matky, bylo vyznamenání nacistické strany udělované v německé říši matkám s vysokým počtem dětí. Byl součástí Hitlerova plánu na zvýšení populace árijské rasy, pozn. aut.) a teta Berta, jeho máma, měla další čtyry děti, protože si vzala nějakýho Němce Wonku. Bydleli ve Strážným, tak se k Čendovi hlásila, vodvedli ho jako Němce a musel k Hitlerjugend, přitom neuměl pořádně ani německy. Wonka byl pak v ruským zajetí, potom byli vodsunutý a už v Německu se jim narodila dcera Brigitta.

Do středních Čech jste se stěhovali ještě před Mnichovem, nebo až v říjnu, listopadu 1938?
Do Poděbrad jsme šli na podzim, už přesně nevím, ale německý vojáky ve Vrchlabí nepamatuju (němečtí vojáci vpochodovali do města 8. října 1938, pozn. aut.). Celou válku jsem byla zaměstnaná v Nymburce u velkoobchodníka Nováka v kanceláři, psala jsem účty. Za války tam byl celkem klid. Zpátky do Vrchlabí jsme se vrátili na nákladním autě, Čenda, já a můj manžel, v létě v pětačtyřicátym.

Vdávala jste se v Poděbradech?
S manželem Josefem (* 1924) jsem se seznámila u kateřinský zábavy ve Velkém Zboží a přijel se mnou do Vrchlabí, brali jsme se až v osmačtyřicátym, protože po válce musel na vojnu. Von byl Poděbraďák, měli řeznictví a hospodářství. Když jsme přijeli do Vrchlabí, tak už byly domy po Němcích dost přebraný. Táta by bejval měl přednost, jako starej Vrchlabák a Sokol, co chodil hrát na všechny slavnosti, ale z Poděbrad jsme nespěchali, protože táta si tam našel novou paní, když maminka umřela v čtyřicátym třetim. Dostali jsme teda barák čp. 24 v Nerudově ulici, po Němcích Bradlerovejch, ale s těma už jsme se nepotkali. Ten pak zbourali, když se stavěl dvanáctipatrák. Zajímavej propletenec: Čenda po válce utek do Německa za tetou Bertou. Táta mu sice vyběhal český občanství, ale nechtělo se mu na vojnu, tak utek za svou mámou, a v Německu se sešel s touhle Bradlerovou, co tu bydlela, i když se předtím vůbec neznali, a byla z toho láska, ale stejně se s ní pak rozešel, utek do Austrálie a vzal si Australanku (smích).

Pamatujete, který měsíc jste se vrátili?
Ještě bylo teplo, některý Němci už byli vodsunutý, ty divoký, ale spoustu jich tu ještě bylo, těch mírnějších, třeba maminka mý kamarádky Lotty byla ještě doma, v „kasárnách“. Dostávali tenkrát jenom malej příděl, tak jsem jí přinesla nějaký to živobytí a Lotty mi pak z Německa psala, jakej jsem udělala dobrej skutek, že jsem se o maminku postarala. Byli mezi nimi hodný lidi i prevíti, jako u Čechů, některý se rádi mstili, přijde na povahu, ale nechtěla bych jmenovat.

S vašimi přáteli z dětství jste se po válce setkala?
Měla jsem tu spolužáky a spolužačky, některý zůstali, jiný vodešli, ale dneska už nikdo z nich asi nežije. Po svatbě jsme chvilku bydleli s manželem v Dolním Dvoře a na přelomu 40. a 50. let manželovi nabídli místo vedoucího zotavovny chrudimský školy v Prostředním Lánově, v bejvalym lágru, tak tam dělal správce a žili jsme tam v tyrolskym domečku jednadvacet roků, já tam vařila. Jezdily tam školky, školy, lyžařský kurzy, krásně tam bylo. Tam jsme vychovávali i dvě dcery Libuši a Hanu. Táta zůstal v Nerudově ulici, a když se barák boural, tak dostali barák tady na Pražský, kam jsme se přistěhovali v roce 1970 s manželem, tak jsme se zase sešli (smích). Ve Vrchlabí jsem nejdřív vařila ve školní jídelně a pak dělala školnici v Partyzánu, až do důchodu, a manžel dělal vedoucího kuchyně v Kable a pak ještě školníka v Dukle.

■ Jak jste vycházeli s komunistickým režimem?

V Lánově jsme byli známí, jako že nejsme moc přátelé komunismu, taky vo nás napsali takovej ne moc dobrej posudek, ale že bysme měli nepříjemnosti, to ne. Akorát když nás chtěli v 70. letechza odměnu poslat na rekreaci do Sovětskýho svazu, že jsme uklidili nepořádek po požáru v Partyzánu, napsali Lánováci tenhle posudek a nejeli jsme nikam.

Aktualizováno ( Sobota, 29. duben 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border