border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2016 arrow 40 let v čele Koletovky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
40 let v čele Koletovky Tisk E-mail
Michaela Dědková   
Podhůří Krkonoš bylo v minulém století velmi silně spjato s těžbou nerostných surovin. Především městečko Rtyně v Podkrkonoší patřilo k hlavním centrům hornictví. Právě zde také vzniklo jedno z největších hudebních těles východočeského regionu – Koletova hornická hudba. „Koletovka“ je dnes pojem, který neznají jen lidé v našem okolí, ale také po celé republice, a řadu úspěchů slaví dokonce i v zahraničí. Letos je tomu přesně 40 let, co v jejím čele působí kapelník Zdeněk Tlučhoř.

■ Letos slavíte kulaté výročí svého působení v kapele, jak vzpomínáte na své začátky?
Kapelníkem jsem v Koletovce od počátku, co bydlím ve Rtyni. S manželkou, která je místní rodačkou, jsme se sem přistěhovali v roce 1976. Takže letos je tomu přesně čtyřicet let. Tehdy tu byla malá kapela, která zrovna procházela krizí, protože bylo málo hráčů. Především se tu dříve nikde v okolí nevyučovala hra na dechové nástroje, takže muzikanti přicházející z hornického učiliště kapelu vlastně zachraňovali před ukončením její činnosti. Takový osud potkal například kapely v Malých a Velkých Svatoňovicích.

■ Dnes kapele něco podobného nehrozí? Mají mladí muzikanti zájem o hraní v „Koletovce“?
V současné době je situace daleko lepší, protože v základních uměleckých školách, hlavně v Úpici a ve Rtyni, vedou děti ke hře na dechové nástroje, takže o hráče dechových sekcí není nouze. Já jsem přes třicet let působil jako ředitel úpické ZUŠ, takže jsem viděl mnoho dětí, jak vyrůstají a stávají se členy Koletovky. Většinou nejprve prošly mládežnickou kapelou, kde získaly potřebné návyky a nasávaly kamarádskou atmosféru, která je velmi důležitá. Jde o kolektiv lidí, kteří si musejí vzájemně vyhovovat, aby kapela dobře hrála. Ovšem řada vychovaných muzikantů později odchází za studiem nebo za prací do velkých měst a my znovu doplňujeme naše řady. Je to takový nekonečný příběh, jakýsi koloběh. Z některých mých žáků dokonce vyrostla generace dnešních učitelů hudby.

■ Koletovka si vybudovala jméno nejen na české scéně, ale i v zahraničí, v čem byla tak výjimečná?
Jako jedna z mála kapel měla své vlastní zpěváky. Dlouhá léta v ní působili například František Rak, Jiřina Dobešová, Petr Krista, Libuše Nováková a další. V roce 1977 vznikly mažoretky Koletovy hornické hudby. Byli jsme teprve třetí kapela v republice, která měla své vlastní mažoretky, což je dnes také velká tradice. Zaznamenávali jsme velké úspěchy doma i za hranicemi. Postupně jsme se podívali do Německa, Rakouska či Švédska. Od 90. let se možnosti ještě rozšířily a zájezdů přibývalo. Zavítali jsme například do Francie.
■ Co považujete za její největší úspěch?
Za největší úspěch považuji účast v Norsku na festivalu v olympijském městě Hamaru, kde kapela získala zlatou medaili za koncertní hru. Tehdy jsme přišli se zvláštním programem, kdy se nehýbaly jenom mažoretky, ale také hudebníci. To mělo tehdy velký úspěch.

■ Málokdo si dovede představit, co všechno práce kapelníka obnáší. Jak byste ji popsal Vy?
Je důležité, aby měl kapelník jasnou představu o repertoáru, který by v dané době měla kapela umět. Protože v průběhu času se požadavky obecenstva samozřejmě mění. Ne vždy jsou však všechny sekce dostatečně zastoupené, a to se na repertoáru odráží.

■ Co se tedy nachází v repertoáru Koletovy hornické hudby?
Koletovka má velmi široký repertoár. Doba se vyvíjí a přicházejí nové směry a nové skladby. Dneska už se málo hraje taková ta klasická dechovka, jak se až hanlivě často říká. Máme spoustu skladeb z populární a taneční hudby – úpravy nám dělají renomovaní aranžéři jako např. Rudolf Koudelka, Vladimír Popelka, Martin Kunžák ze Star Dance nebo Varhan Orchestrovič Bauer, takže máme dost široký záběr. Důležité však je, aby se to líbilo lidem, aby si každá generace, každý posluchač, našel něco, co se mu líbí. Takže mix žánrů je podle mě správný směr.

■ V kapele hraje téměř 70 muzikantů, myslíte si však, že by nějaké sekce mohly být více zastoupené? Jaké nástroje byste rád v kapele viděl?
Před čtyřiceti lety některé nástroje, například flétny, v orchestru vůbec nebyly. Postupně začínaly hrát hoboje, fagoty a přibyla dokonce celá sekce saxofonů. To nám dává ohromné nové možnosti, nejen v taneční hudbě, ale i v transkripcích vážné hudby. Barevnost or­chestru je dnes pestrá. Přibyla sekce elektrických nástrojů, jako například varhany či kytary. Rozšířila se i sekce bicích nástrojů. Dnes hráči na bicí umějí doslova kouzlit. To všechno celou kapelu velmi obohacuje.

■  Jaký je vůbec zájem veřejnosti o hudbu v podání Koletovy hornické hudby? Kde vás vůbec můžeme slyšet?
Po 90. letech zájem o velké orchestry celkem upadal. Dnes ale můžu říct, že se situace výrazně mění. Například letos jsme koncertovali v divadle v Jaroměři, vystupovali jsme také na Hořičkách, v Malých Svatoňovicích, pravidelně zahajujeme divadelní festival Jiráskův Hronov. Jak je vidět, zájem v blízkém okolí se zvyšuje. Například už sedm let pořádáme v prosinci adventní koncert, kdy hrajeme u nás ve Rtyni v orlovně. Ani nevíte, jak jsme za tuto halu rádi. Na koncert můžeme pozvat až 600 lidí. Posledně jsme kvůli velkému zájmu museli uspořádat rovnou dva adventní koncerty za sebou a vždy bylo vyprodáno. Takže si myslím, že máme velkou zásobárnu fandů.

■ Které skladby máte vůbec nejraději? Respektive, kterou skladbu rád dirigujete a těšíte se na ni?
Nejraději mám Dvořákovu tvorbu, takže jsem rád, když občas do programu koncertu zařadíme Slovanské tance.

■ Přihodilo se Vám někdy, že skladba skončila a vy jste věděl, že ne úplně vše šlo „jak po másle“?
Měl jsem asi štěstí v tom, že, jak se říká, „nespadl řemen“ – to znamená, že se zastaví a musí se začít znovu. Za ta léta nastala řada okamžiků, kdy se ne všechno zdařilo, ale hráči jsou naštěstí tak zkušení, že dokázali pokračovat dál a koncert nakonec dopadl dobře.

■ Co vůbec cítíte v momentě, kdy stojíte před tak velkým tělesem, dohrávají poslední tóny skladby a vy máte za sebou povedený koncert?
Určitě radost, že to dobře dopadlo. Je to odměna nejen mně, ale celé kapele. Jsme parta plná převážně amatérských hráčů, kteří hrají pro radost a ne pro peníze, takže pro každého z nich je vydařený koncert obrovskou odměnou. Odraz našeho výkonu jsou diváci. Když jsou oni spokojení a koncert se jim líbí, dají to najevo potleskem.

Z historie Koletovy hornické hudby
První písemná zmínka o rtyňské kapele je z roku 1864, kdy účinkovala při otevření místní obecné školy. Těleso zažilo největší rozkvět s nástupem kapelníka Čeňka Kolety (1879–1967), výborného houslisty, klarinetisty a pedagoga ve vlastní hudební škole ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho bratr Karel Koleta (1887–1948), rovněž výborný houslista, pro hudbu napsal 1 500 skladeb od hudby k tanci přes písně, smuteční pochody, předehry, slavnostní pochody až po symfonii. Hudba rychle získala věhlas a ve 20. letech několikrát účinkovala v živém vysílání Čs. rozhlasu. Kapelník Čeněk Koleta řídil hudbu neuvěřitelných 52 let. V roce 1969 přijal orchestr jeho jméno.


Aktualizováno ( Čtvrtek, 13. duben 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border