border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Naši laureáti: Roman Odvárko
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Naši laureáti: Roman Odvárko Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   

Již šestkrát bylo udělováno výroční ocenění osobnostem, které se významně zasloužily o rozvoj krkonošské oblasti, zvláště pak Krkonošského národního parku. Cena ředitele Správy KRNAP je udělována pěti osobám, vybraným z většího počtu nominovaných. Za rok 2015 byla cena udělena geobotaničce Mileně Kociánové, ekologu a geobotanikovi Janu Jeníkovi, dlouholetému dobrovolnému členu Horské služby Krkonoše Romanu Odvárkovi a organizátorům Paseckých hudebních slavností, manželům Jarmile a Josefu Waldmannovým. In memoriam byl cenou poctěn Vladimír Šatný, bývalý vedoucí odboru ochrany přírody Správy KRNAP. Tentokrát vás seznámíme s panem Romanem Odvárkem.
Roman Odvárko
¦ Pan Roman Odvárko se narodil v roce 1936 v Teplicích-Šanově – tenkrát to byly Teplice-Schönau. Jeho otec tam pracoval jako kantor, a protože pocházel od Jičína, po Mnichovu v osmatřicátém roce se s rodinou vrátil k rodičům. Malý Roman vyrůstal a chodil do obecné školy v Ostružně u Jičína, v Jičíně do jednotné střední školy, pak studoval v Hradci Králové na pedagogickém gymnáziu. Po maturitě, s aprobací učitele pro prvních pět ročníků základní školy, dostal umístěnku do Špindlerova Mlýna.
To byl docela zázrak, protože většina spolužáků musela nastoupit na sever, do Mostu, Duchcova, prostě tam, kde vůbec nebyli čeští kantoři. Ale okres Trutnov byl vlastně taky pohraničí. Předtím jsem byl ve Špindlerově Mlýně snad jen jedinkrát v životě, když jsme tam byli jako študáci na výletě na Davidovkách, to bylo moje první seznámení s Krkonošemi. Pětadvacátého srpna 1955 jsem tedy nastupoval na školu do Špindlu. Po asi dvou měsících jsem dostal povolávací rozkaz a šel jsem na vojnu. Vracel jsem se před Vánoci 1957 a 3. ledna 1958 jsem podruhé nastoupil do špindlerovské školy. Když jsem se pak bavil se spolužáky z Hradce, byli jsme snad jen tři nebo čtyři z ročníku, kteří jsme celou kantořinu prožili na jediné škole – ostatní pendlovali po různých místech. Jaká byla moje první vzpomínka na Špindl? Když jsem tam přijel s papundeklovým kufrem a podíval se od hotelu Hradec nahoru ke škole, říkal jsem si: „Panebože, jak já to tady přežiju!“ Kolem Jičína je jen pár kopečků a já se objevil tady… Moje první místo v horách, které jsem poznal ještě při prvním pobytu před odchodem na vojnu, to bylo sedlo Kozích hřbetů – a je to dodnes moje zamilované místo. Měl jsem štěstí, že rodiče dětí, které jsem učil, byli z devětadevadesáti procent fantastický lidi. Já byl učitelskej kandrdas, nevěděl jsem o horách nic – díky nim jsem se s prostředím seznámil velmi rychle. Oni moji první žáci jsou už vlastně taky důchodci, je jim skoro sedmdesát. Život ve Špindlu byl tehdy úplně jiný než dnes, to se nedá srovnávat.

¦ Jak škola ve Špindlerově Mlýně vypadala – byla to už od války
devítiletka?

Původně tam byla základní škola, první až pátý ročník. Aby nemusely děti dojíždět do Vrchlabí, v roce 1961 se postavila přístavba Lesního domu. Měla nelichotivou přezdívku „teletník“. Stavělo se brigádnicky v Akci Z, podle toho taky kvalita vypadala, ale děti aspoň nemusely jezdit do Vrchlabí. Dětí bylo hodně, nejvyšší stav byl přes tři stovky dětí, některé ročníky měly i dvě třídy. Abych mohl učit i na druhém stupni, doplňoval jsem si vzdělání dálkovým studiem na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, to bylo v letech 1961–64. To už jsem byl od r. 1960 ženatý, manželka Milada byla kolegyně kantorka. Moje plná aprobace tedy nakonec byla: chemie, přírodopis, práce na pozemku. Ale jak to tak na malých školách bývá, učil jsem taky tělocvik, no, kromě hudební a výtvarné výchovy vlastně všechno! U toho tělocviku to bylo tak, že k dobré fyzičce mi pomohla vojna, nemusel jsem se před žáky stydět. S lyžováním to bylo horší, o lyžích jsem věděl, že jsou vepředu zahnutý, a to bylo tak všechno… ale při tělocviku jsem nemohl stát na svahu a koukat, jak děti lyžují – to se mi trochu eklovalo. Musel jsem se to naučit. Moje první lyže byly artisky, dva metry dvacet, pochopitelně s kandaharem, na tom jsem se učil lyžovat.

¦ Ale abyste se mohl stát dobrovolným členem HS, už jste přece
musel umět jezdit na lyžích docela obstojně…

Svahy u bývalého hotelu Krakonoš a u Esplanade (bývalá zotavovna ROH Práce – nyní Sněžka, pozn. aut.) by mohly vyprávět. Když jsem se při tělocviku dostal slušně ze svahu dolů, získal jsem v očích žáků dobré body (aspoň si to myslím). Zapojil jsem se do činnosti tělovýchovné jednoty Slovan Špindlerův Mlýn, to bylo v letech 1959–60. A ve Slovanu byli i chlapi od horské služby, protože každý její člen musel být i členem nějaké TJ, protože HS patřila pod ČSTV. Tak jsem se seznámil i s kluky od horské – to byli Jarda Hovorka, Jindra Hartman, Mirek Hladík. Přišla řeč i na to, jestli bych nechtěl jako dobrovolník k horské službě. Nejblíž jsem měl k Jardovi Hovorkovi, a to platí dodnes. Každý čekatel musel po dobu jednoho roku absolvovat základní školení, letní a zimní školu. Já jsem byl čekatelem v roce 1964, základní školu jsme měli na Jestřábích boudách. Každý čekatel měl tehdy někoho ze zkušených členů za patrona, který na něj dohlížel a pomáhal mu. Já měl to štěstí, že jsem dostal Karla Víta. Povoláním elektrikář, velmi dobrý sjezdař, rodák ze Sytové – byl to pro mě vzor horala, za „horskou“ by prodal duši.
Ale moje první setkání s Horskou službou Krkonoše se odehrálo mnohem dřív. Hned na začátku roku 1958, když jsem se po vojně vrátil do Špindlu, jsem absolvoval lyžařský kurs pro kantory na Klínové boudě – vedl ho Ota Hanuš. Na boudu jsem přišel jako jeden z prvních, odložil věci a šel jsem si na svah zalyžovat. Počasí bylo mlhavé, vlhký sníh, nic moc. Dostal jsem se až dolů ke Klínovému potoku, kouknu na hodinky, a ono už bylo dvanáct hodin, kdy měl být sraz na boudě. Táhnu se nahoru, ale předem jsem se nepodíval, která bouda to vlastně byla, šel jsem od jedné chalupy ke druhé, až vidím tu největší, Klínovku. Jsem asi 200 m od ní, když z boudy vyběhnou dva chlapi, nazujou lyže a jedou ke mně. Ptají se, jestli jsem Odvárko, já jim přitakám a oni už na mě: „Pane Odvárko, víte, že vás už hledá horská? Prý jste se ztratil!“ Je pravda, že trochu přeháněli, ale na ústředí už o tom věděli. Ti dva, to byli lesáci a dobrovolní členové HS Lojza Čechotovský a Martin Horák. Rádi na to s Lojzíkem vzpomínáme; Martin už lyžuje na svazích nebeských.
Po přijetí – vyřazen jsem byl v pětašedesátém roce – jsem se stal členem špindlerovského okrsku, a když za několik let skončil jako vedoucí Mirek Čeněk, byl jsem zvolen vedoucím já. Dělal jsem to až do politických prověrek v roce 1971. Řadu let jsem byl ve funkci místopředsedy Oblastního výboru HS a jako předseda organizační komise Českého výboru HS. U horské jsem skončil na podzim roku 1989, když přišly zdravotní problémy, nakonec infarkt.

¦ Tím ale vaše spolupráce s Horskou službou Krkonoše přece ještě neskončila?
Samozřejmě že ne. Pomáhal jsem při soutěžích HS, s kluky jsem byl v kontaktu. S Jardou Hovorkou, když jako profesionál skončil u horské, jsme několik let pracovali v lyžařské půjčovně hotelu Start. Když jsme tam skončili, Jarda začal spolu s Jirkou Erbanem domlouvat spolek veteránů, párkrát jsme se sešli v úzkém kruhu nás ze Špindlu, nakonec jsme se rozhodli ustavit výbor Spolku veteránů, zpracovat stanovy spolku a připravit ustavující schůzi. Ta se konala 12. listopadu 2015, v hotelu Hubertus se sešlo 31 zájemců o členství, oficiální název je Spolek veteránů Horské služby, okrsek Špindlerův Mlýn. Podle posledního zápisu už nás je 45 členů.

¦ S vašimi kolegy jsme se už dříve bavili o vybavení profesionálů HS v dobách minulých. Jak jste na tom ale v době vašich začátků
v polovině 60. let byli vy, dobrovolní členové?

Jako čekatel jsem měl nárok pouze na obnošenou větrovku a obnošený služební svetr; ostatní věci jsem měl svoje. Jako člen – to už mluvím spíš o létech 70. – už jsem měl sjezdové lyže a běžky české výroby, dvoje hole, šněrovací kožené sjezdové boty a běžecké boty, šponovky, letní golfky, čepice a rukavice, letní a zimní větrovku. Co se týká záchranářského vybavení, začínalo se kanadskými saněmi, pak přišly z Rakouska akia čluny.

¦ Jak vlastně v době bez mobilních telefonů probíhalo svolávání záchranářů v případě zásahu?
Bylo to docela jednoduché. Ruční (nedá se totiž říct kapesní) vysílačky přišly až později, kolem sedmdesátého roku. Svolávalo se pomocí telefonu podle dobře vypracovaného poplachového plánu. Ten princip byl geniálně jednoduchý. Celý okrsek byl rozdělen na skupiny, družstva. Z ústředí, kam byla ohlášena nehoda nebo jiná událost, volali jen prvnímu z družstva – ten si obvolal další členy. Dřív přišli ti, co bydleli blízko, ostatní později. První družstvo se zformovalo tak, aby co nejdřív mohlo vyrazit do akce. Jedním ze základních pravidel přijetí k horské službě bylo to, že člen musel mít trvalé bydliště v místě působnosti okrsku. Spojení z terénu bylo zpočátku jen prostřednictvím telefonů na boudách; boudaři – pokud nebyli přímo členy HS – byli dobrými spolupracovníky HS. To hlavně díky náčelníkovi Oťanovi Štětkovi, který se prakticky se všemi boudaři znal osobně.

¦ Vy jste k horské přišel těsně po vzniku Krkonošského národního parku. Jak to tehdy vypadalo se spoluprací s národním parkem?
Horská tehdy dělala turistické značení, v menším rozsahu i úpravu cest, dřevěné mostky, hatě přes mokřiny – to dělali přes léto profesionální terénní pracovníci. Když byla větší brigáda, pozvali se i dobrovolníci. Spolupráce s krkonošským parkem tu byla hlavně díky náčelníkovi Oťanovi Štětkovi. U něj byly Krkonoše na prvním místě, a to nejenom záchranářská činnost, ale i příroda, kterou měl nesmírně rád. Na okrscích se pořádaly takové poznávací exkurze, kde se poznávaly kytičky, mluvilo se o historii Krkonoš. Tak, aby členové byli kompletně seznámeni se vším, co mohli vědět o svém okrsku. Což bylo velice dobré. Oťan se velmi dobře znal s prvním ředitelem parku Miroslavem Klapkou a dohodli se, že profesionální členové HS byli zároveň i dobrovolní strážci Krkonošského národního parku. Pak se to postupně rušilo, podmínky se měnily. Ale myslím, že vedení oblasti má dnes s parkem spolupráci dobrou, lepší než před pár lety. Ono to tehdy na začátku všechno bylo mnohem jednodušší, vztahy byly ne úřední, ale spíš kamarádské.

¦ Které události se vám za dobu působení u HS nejvíc zapsaly do paměti – v kladném i záporném slova smyslu?
Z těch smutných to byl jednoznačně v roce 1968 Biały Jar, kde v lavině zahynulo 19 turistů. Tam jsem poprvé v životě viděl tolik mrtvých lidí. Z těch akcí, kdy to skončilo dobře, si nejvíc pamatuju na případ, kdy se ve Špindlerově Mlýně ztratil na procházce babičce vnouček. Byla vyhlášena akce, nakonec jsme ho našli na svahu Kozích hřbetů sedět na pařezu, jak kouká na hvězdičky. Snášeli jsme ho dolů zabaleného do deky, on pořád vyprávěl, bylo to hezké.

¦ A nakonec – co pro vás znamená udělení Ceny ředitele Správy
KRNAP?

Já si toho ocenění nesmírně vážím. Byť jsem původem vlastně kraják, prakticky celý aktivní život jsem strávil v Krkonoších. K přírodě jsem měl vždycky blízko, takže jsem se snažil s krkonošskou přírodou sžít, být s ní v souladu a být užitečný lidem. To platilo ve škole, ve Slovanu, u horské služby. Mým životním krédem byla slova prvního náčelníka HS Otokara Štětky: „Buď právem hrdý na to, že jsi součástí takového kolektivu, jako je horská služba, že si zasloužíš nosit označení HS. Ale zůstaň vždy prostým a skromným horalem.“

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border