border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Zčervenají Krkonoše aneb co se děje s fialkovým kamenem?
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Zčervenají Krkonoše aneb co se děje s fialkovým kamenem? Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Každý, kdo se trochu zabýval historií Krkonoš, narazil jistě na pojem fialkový kámen nebo německý Veilchenstein (popřípadě i Veilchenmoos, i když mech to přirozeně není). V raných dobách krkonošské turistiky to býval oblíbený upomínkový předmět – drobný úlomek kamene s červenohnědým povlakem, který po navlhčení a případně ještě po­mnutí v prstech voněl po fialkách. Žádné zprávy o tom nejsou, ale logicky se musel získávat pomocí kladívka a majzlíku. Suvenýr byl nabízen samostatně nebo v dřevěných krabičkách, vyřezávaných ze silnějších kmínků kleče. Vůně to však byla slabá, a tak se proslýchalo, že obchodní efekt zvyšovala dodatečně přidaná fialková voňavka.
Ten „povlak“ byla řasa Trentepohlia iolithus. S ní je spojeno hned několik zajímavostí a také jeden zásadní krkonošský omyl. Traduje se totiž, že její místní název je odvozený od názvu Violík (nebo to bylo naopak?), na kterém měla růst. Tak to ale rozhodně není – tato řasa vyžaduje velkou vzdušnou vlhkost, proto naopak roste na dně horských údolí, nejdál několik metrů od vodního toku, nejraději na balvanech v březích či přímo v korytě. Na Violíku, jednom z nápadných skalnatých suků na hlavním krkonošském hřbetu, Trentepohlia růst nemůže a nikdy nerostla. Vrchol je po většinu roku vystaven větrům. I poměrně studený vítr, v této výšce běžný, dokáže vysoušet! Jedno z vysvětlení je, že fámu záměrně šířili „producenti“ tohoto suvenýru, protože turistická atraktivita nepřehlédnutelného Violíku byla samozřejmě zcela jiná než balvany v jakémsi anonymním řečišti.

Rod Trentepohlia
Co se týče botanické charakteristiky, rod Trentepohlia má okolo 35 druhů. Nejvíce je rozšířený ve vlhkých tropech (dokonce jsou známy případy červeného deště, například v indické Kérale, způsobené výtrusy jiných druhů této řasy), ale některé druhy rostou i v mírném pásmu. Obývají nejčastěji kmeny stromů a kameny, dokážou růst na betonu, a dokonce i kovu. Růst je ovlivňovaný teplotou, vlhkostí vzduchu a intenzitou slunečního záření. U některých druhů je prokázáno, že obývají výhradně svislý podklad, konkrétně kmeny stro­mů a zdi (někdy i historických objektů a památek – známé je to například na mayských stavbách v Mexiku). Rozmnožují se pomocí stékající vody, a proto obvykle vytvářejí na podkladu celé svislé pruhy. Tento rod řasy uvádí již Linné – ještě pod jménem Byssus a druhové jméno ve formě jolithus. Rod byl dříve zkoumaný podle morfologických znaků, ale jelikož dnes již víme, že některé druhy jsou velmi varia­bilní a polymorfické, popřípadě procházejí tvarovými změnami v závislosti na prostředí, je to kritérium značně problematické. Druhy se proto velmi často obtížně určují. Studium podle moderních molekulárně-fylogenetických metod je u rodu Trentepohlia teprve v počátcích a již nyní je zřejmé, že přinese velké změny nejen v rodu samém, ale i v celé čeledi Trentepohliaceae.
Čeleď Trentepohliaceae patří mezi aerofytické řasy, tj. takové, které žijí mimo vodní prostředí. Žijí jen ze srážkové vody a „nečistot“, které obsahuje. Trentepohlia se řadí mezi zelené řasy (Chlorophyta), což je trochu matoucí vzhledem k jejich zbarvení, které je způsobené přítomností karotenů a hematochromu. Zajímavé je, že jsou schopné syntetizovat různé vícesytné alkoholy, které dokonce mohou být využité při určování druhů. Co se týče morfologie, jsou to vláknité řasy s větvenými stélkami. Část vláken se přitom plazí po podkladu a část je naopak vztyčená nahoru. Vlákna jsou bohatě a nepravidelně větvená, často i propletená až vzájemně zamotaná. To vše můžeme vidět jen pod mikroskopem; při pohledu prostým okem se řasa jeví jako povlak, či spíše jen „nátěr“ na podkladu, i když byly zaznamenány i případy, kdy tloušťka dosáhla až 2 mm. Ukazuje se, že některé druhy řas, včetně rodu Trentepohlia, mohou v budoucnosti poskytovat lepší užitek než jako pouhý suvenýr, a navíc nekolidovat s ochranářskými zájmy. Dokážou totiž úspěšně odstraňovat z vody kontaminanty, například nitráty, amoniak nebo fosfáty, které využívají jako součást své výživy.
Co se týče stanoviště, patří Trentepohlia iolithus k výrazně světlomilným druhům, což ale neznamená, že by vyhledávala místa vystavená přímému celodennímu slunci. Velmi dobře je to vidět i v Krkonoších. V úsecích toků, které jsou souvisle zastíněné lesem, se řasa nevyskytuje, tam, kde se porost naopak otevírá, ji najdeme poměrně často. Nejmarkantněji tento rozdíl můžeme vidět v místech, kde jeden břeh toku je osvětlený, a proto je tu řasy poměrně hodně, zatímco druhý, krytý stínem stromů, ji postrádá anebo je jí porostlý jen málo, a navíc je její povlak takříkajíc „řídký“.
Co se týče výskytu řasy, limitujícím faktorem je, že potřebuje ke svému optimálnímu vývoji určitý čas. Nevyskytuje se proto na takových kamenitých náplavech, které jsou v dosahu každoročních zvýšených stavů hladiny, při nichž dochází k častému a pravidelnému přemísťování a omílání kamenů. Ideální stanoviště je sice v blízkosti proudící vody, ale na větších balvanech, které nejsou běžnými povodněmi přemísťované, a na náplavech výše nad hladinou; nevyhýbá se ani umělým podkladům, které jí „připraví“ člověk. Zcela běžně se usazuje na zdech regulací toků, a dokonce také na volných kamenech gabionů (drátokošů), a to i takových, které jsou staré jen několik málo let. S Trentepohlia iolithus je spojená i jedna záhada. Velká ve velké a vzdálené Číně a malá v našich malých Krkonoších. Týká se jejího šíření.

Rudá expanze
V pohoří Da-šue-šan (v překladu Sněžné hory) na západě čínského Sečuanu se začala dít podivná věc. Řasa se tu začala zcela najednou z dosud neznámých důvodů expanzivně šířit. Toto pohoří je spíše známé pod jménem své nejvyšší impozantní a legendární hory – tibetsky se nazývá Minya Konka, čínsky Gongga Šan a je nejvýchodněji vysunutou sedmitisícovkou světa (7 556 m), zcela izolovanou od Himálají a dalších ještě západněji situovaných sedmitisícových velehor. Pro svou neporušenou přírodu bylo pohoří vyhlášeno za národní park. Kameny a balvany říčních náplavů se začaly od roku 2005 masově pokrývat červenými povlaky řasy a nakonec tyto plochy dosáhly v každém ze zdejších údolí rozlohy celých hektarů, někdy i téměř souvislých. Přispěly k tomu nepochybně dvě věci. Tou první je monzunové podnebí, v jehož působnosti se pohoří nachází a které podmiňuje ve vegetačním období prakticky každodenní srážky a tím také časté mlhy či válející se mraky. Je tu tedy permanentně velmi vysoká vzdušná vlhkost, takže řasa zde místy vystupuje i na skály vysoko do svahů, což v Krkonoších neznáme. Druhou skutečností je to, že vysoké srážky a velké převýšení celého silně zaledněného pohoří nad okolím způsobují extrémně silnou erozi a s ní související rozsáhlé a mohutné kamenito-balvanité náplavy na dně údolí, které jsou ideálním prostředím pro růst trentepohlie. V těchto náplavech probíhá intenzivní divočení toků, což je geomorfologický jev, kdy jsou při povodních nebo tání sněhu přemísťované velké objemy těchto náplavů za současného přemísťování toku. Řasa se však vyskytuje jen na výše položených partiích náplavů, přemísťovaných jen v odstupu několika let; ty, které jsou přemísťované každoročně, řasu postrádají, neboť kameny jsou mechanicky příliš často odírané.
Plochy zbarvených skal a balvanů dosáhly takových rozměrů, že pojem „červené skály“ pronikl i do novodobého pomístního názvosloví. Údolí Yanzi, kde jsou vůbec nejrozsáhlej­ší, se dnes už běžně říká Údolí červeného kamene. Vedle již tak nádherné přírody se stal tento úkaz jednou z největších zdejších turistických atrakcí. A připoutal rovněž zájem vědců. Ti zjistili drobné odchylky (morfologické i v sek­venci DNA), a proto pojmenovali zdejší řasu jako samostatnou varietu podle řeky Yajiageng, lemující východní úpatí pohoří (Trentepohlia iolithus var. yajiagengenzis – název vychází z anglické transkripce, takže se to čte spíše jako jadžiagengenzis). Proč došlo za zdánlivě stejných klimatických podmínek najednou k takové expanzi řasy, se nepodařilo dosud vysvětlit. Nejvíce se uvažuje o globálním oteplování či dramaticky se zvyšujícím znečištění ovzduší v Číně (proč ne, když se řasa živí výše uvedenými „lahůdkami“?), případně kombinaci obojího. Někdy uváděné rychlejší tání ledovců a tím i zvýšená akumulace náplavů řek není v tomto případě reálné zdůvodnění. Sám jsem se mohl přesvědčit, že výkyvy stavu zdejších tavných vod z ledovců nejsou zdaleka takové, aby mohly způsobit zásadní kvantitativní přemísťování balvanitých nánosů na dně údolí. To způsobují přívalové deště, jak ukazují mj. výplachové kužely na konci nezaledněných údolí a také mury ze strmých postranních zářezů.

Šíření v Krkonoších
K nápadnému rozšiřování výskytu trentepohlie dochází z neznámých důvodů v posledních letech také v Krkonoších. Do „čínské invaze“ to má ale daleko – nízké a reliéfově zcela odlišné Krkonoše nedisponují podobnými rozsáhlými údolními náplavy a až na plošně nepatrné výjimky ani divočícími toky. Řasa se tu proto musí spokojit jen s malými skupinami balvanů na březích nebo vystupujícími přímo v korytě, popřípadě výše uvedenými objekty vytvořenými člověkem, a to samozřejmě její expanzivní šíření zásadním způsobem limituje.
V minulých desetiletích byla tato řasa poměrně málo k vidění, ale podle nezávislého pozorování hned několika kolegů jí nyní stále přibývá. Nápadné jsou však těžko vysvětlitelné rozdíly v jejím rozšíření. Obecně je podstatně hojnější ve východních Krkonoších a nejméně se s ní setkáme na západě. Co se týče větších krkonošských toků, je nejvíce k vidění podél celého toku Malé Úpy, mnohem méně podél Labe pod Špindlerovým Mlýnem a téměř chybí podél Jizery, Jizerky a Mumlavy. Častá je také podél Jeleního potoka (přítoku Malé Úpy), samotné Úpy a Bílého Labe. Největšího rozšíření dosáhla na spodní polovině toku Čertovy strouhy a vůbec nejvíce je jí na rozsáhlých kamenitých náplavech druhé protierozní přehrážky zdola na tomto potoce. Tam lze hovořit o přímo expanzivním šíření, neboť je v různé míře pokrývá téměř celé v ploše celých arů (to můžeme vidět i na obálce k+jh č. 7/2014). Přitom je lokalita celodenně osluněna a řasa na horním toku Čertovy strouhy paradoxně téměř chybí. V západní, podstatně chudší části pohoří ji můžeme vidět nejvíce podél koryta Kamenice nad Harrachovem. V porovnání s expanzí ve výše uvedeném čínském pohoří je to i v případě Čertovy strouhy „troškařina“, ale každopádně to ukazuje nějaké změny, i když zatím nevíme jaké.

Signál k rozluštění
Oba případy ukazují schopnost trentepohlie k velkému kolísání co do kvantitativního zastoupení v závislosti na vnějších změnách. Těž­ko říci, zda jako indikátor signalizuje výstrahu, nebo naopak uspokojení. Teorií, proč řasa expanduje, je více. Jedna z nich vychází ze znečištění ovzduší. Jenže na rozdíl od Číny, kde se ovzduší rapidně zhoršuje, v Krkonoších se jeho kvalita po odsíření polských a německých elektráren naopak zlepšila! Mnohem pravděpodobnější je proto teorie, která to přičítá globálnímu oteplování. Nemáme bohužel srovnatelné úda­je o rozšíření řasy z doby, kdy byla sbírána jako krkonošský suvenýr, a zda se tato doba také nekryla s nějakým klimatickým výkyvem. Aby se sběr řasy vyplácel, předpokládáme, že byla tehdy také více rozšířená.
Dosavadní poznatky o rozšíření řasy v Krkonoších vycházejí spíše z náhodných pozorování. Rozhodně by stálo za to věnovat se systematicky trendům v jejím rozšíření (a to s ohledem na nadmořskou výšku, orientaci lokalit ke světovým stranám, vegetačním poměrům na březích a dalším faktorům) a případně z nich odvodit nějaké obecnější závěry. V tomto případě by měli algologové – odborníci na řasy – posoudit, zda by se jednalo o klasický monitoring, nebo zda by stačila pouze dlouhodobější časosběrná fotografická dokumentace vybraných lokalit. V této souvislosti se jeví jako nejvhodnější lokalita zmíněná nádrž protierozní přehrážky na Čertově strouze – nejen z hlediska množství, ale také proto, že můžeme přesně datovat poslední vybagrování náplavů. V současnosti je aktuální otázka nového odstranění kamenitých náplavů. Nehledě na skutečnost, že se přehrážka nachází v I. zóně KRNAP, kde jsou podobné umělé zákroky zcela nevhodné a nežádoucí (na těch dřívějších již bohužel nic nezměníme), je mimořádně žádoucí pozorování zdejší populace dalším argumentem proti tomuto záměru. Pro objektivní srovnání je však třeba tento monitoring provádět i na dalších, pečlivě vytipovaných lokalitách na celém území KRNAP.
Nástup v rozšíření Trentepohlia iolithus nemusí být žádná náhoda. Svědčí o tom taktéž se zvyšující výskyt spíše hnědého druhu Trentepohlia umbrina (často považovaného jen za va­rie­tu T. odorata – a jen pro zajímavost, odorata znamená v latině také „voňavá“). I když nejspíše chybí obecnější údaje jejím rozšíření, v Podkrkonoší a nižších partiích Krkonoš je to v posledních letech docela nápadné. Tento druh však roste na kmenech stromů, a to nejen v přírodě, ale také v ovocných sadech nebo městských parcích. Podle toho můžeme soudit, že je zcela jistě méně náročná na vzdušnou vlhkost i na osvětlení, neboť ve vegetační době je zastíněná listím.

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border