border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Jiří Bartoš, fotograf Jizerských hor
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jiří Bartoš, fotograf Jizerských hor Tisk E-mail
Ctibor Košťál   

Loni 18. března oslavil osmdesátiny Jiří Bartoš, fotograf a později i galerista v Hejnicích. Liberecké muzeum uspořádalo jubilantovi velkou retrospektivu Krajina znějícího ticha a ve vydavatelství Fotorenesance mu vyšla výpravná monografie Fotografie. Rozhovor s fotografem vede nejlépe zase fotograf – a za Jiřím Bartošem se vypravil náš dlouholetý spolupracovník Ctibor Košťál.

¦ Jirko, dnes si spolu budeme povídat o tobě a hlavně o tvém fotografování. Jen si ještě vezmu brýle, blbě totiž vidím.
No to je dobrý. Já zase nic neslyším, takže jeden slepej a druhej hluchej…

¦ Jak to bylo na začátku? Kdy a proč jsi začal fotit?
Našel jsem po otci fotoaparát Voigtländer Bessa. Vůbec nevím, kde ho kdy sehnal. Co vím, tak on ani nefotografoval. Vlastně ano, jen fotky mu dělal někdo jiný. Pro mne to ale byla možnost prvně dělat kontaktní kopie 6 × 9 cm.

¦ Kdy to asi tak bylo?
Mé fotografické počátky spadají do období studií na gymnáziu. Tam jsem k fotografování čuchnul. Po škole jsem si podal přihlášku na vysokou školu, kam jsem se ale z kádrových důvodů dostal až na odvolání. Otec byl totiž národní socialista a poštmistr k tomu… Tam mi hned na úvod řekli, že ve škole dlouho nevydržím. A měli pravdu. Po prvním semestru nás 50 % vyloučili. Nastoupil jsem do Česa­ny – přádelen česané příze v Raspenavě. No, a když jsem se zabýval fotografií, a tím pádem jsem něco věděl i o chemii, udělali ze mne vodohospodáře. Vlastně po šesti semestrech strávených dálkovým studiem jsem ho ze sebe udělal sám. Přidali mně 200 Kčs měsíčně. Pak už mě voda provázela celým mým životem.

¦ Máš na mysli fotografování jizerskohorských bystřin?
Nejen to. Klasická fotografie je totiž na vodě a jejím chemickém složení postavena. Není voda jako voda. Solnost vody určuje její tvrdost a ta pak zase ovlivňuje vyvolávací procesy. Ideální pro mě byla voda s neutrálním pH. To splňovala pouze voda destilovaná. To všechno musíš vědět, jinak nejsi nikdy schopen dosáhnout maxima.

¦ Chceš říci, že pro přípravu negativních i pozitivních roztoků jsi používal pouze
destilku?
Ano, pouze ji. Hlavně pro vyvolávání negativů. Tam nebyl prostor pro experimenty. Stabilní vyvolávací časy, ředění, teplota. Ta musela být 19,5?°C, což v zimě při vyvolávání v plastovém tanku představovalo přihřívání lázně a v létě naopak. Teplotu jsem průběžně sledoval během celého vyvolávacího procesu.

¦ Takže sis sám míchal vývojky?
Samozřejmě! Negativní vývojku D76d. To malé „d“ tam je důležité, protože to prezentovalo ještě jednu chemikálii navíc, už ale nevím jakou… Tu jsem pak ještě ředil 1?:?3. Výsledkem pak bylo jemnější zrno, pozvolnější gradace, měkčí podání, takže jsem pak mohl používat tvrdých papírů, které měly větší šťávu.

¦ Ty ses, Jirko, narodil v Kladně, ale tvé
 fotografické počátky patří Jizerkám. Omezil ses pouze na ně, nebo byl tvůj fotorádius větší?
Jizerky v mé tvorbě pochopitelně dominují. Jsem tady doma a mám je u nosu. Rád ale třeba vzpomínám na časy, kdy jsme se na týden „odstěhovali“ do Českého ráje a tam každý den s turnovskými kolegy řádili. Možná ani nikdo takové fotky z Prachovských skal nemá. Nebo jsme s německými fotografy jezdili fotit k Baltu, učarovala mně Skandinávie a italské Toskánsko. Všude jsem fotil ale krajinu a její detaily charakteristické pro tu kterou lokalitu.

¦ Byl jsi normálně zaměstnán, takže jak jsi to dělal s focením přes týden?
Měl jsem nadstandardní dohodu s ředitelem závodu, který mně moc fandil. Když bylo počasí, které mně vyhovovalo, tak jsem svému tolerantnímu šéfovi nahlásil, že teď nemám čas jít do práce. Podepsal mi propustku a já měl zase co nadělávat.

¦ Měl jsi nějaké fotografické vzory?
Josefa Sudka. Jeho nepřekonatelný klasický pohled na fotografii. On nejprve viděl a pak fotil. Od jeho smrti se u nás prakticky někdo podobný nenarodil. A asi ani nenarodí, je jiná doba, vše se mění. Mám pocit, že paradoxně díky zlepšujícímu se ovzduší se vytratily ty jedinečné, magické šerosvity a vzdušná perspektiva. Dříve se ze všech komínů čoudilo, dnes jedou všichni na elektriku nebo plyn.

¦ Co ranní mlhy? Ještě tě vzrušují?
Jako všechno v mém životě, tak i tohle už není, co bývalo. Ono i těch mlh už ubylo. Tam, kde dříve pravidelně bývaly, tak dnes nic. Mně to už ale tak zase moc nevadí, už se za nimi nehoním. Znamenalo to vždy kolem čtvrté hodiny ranní kouknout ven, jak je, a případně vyrazit. Jen když se dnes dívám na ty moje fotky, tak mě z toho bolí nohy…

¦ Jirko, tys tady v Hejnicích založil v roce 1960 Jizerský fotoklub, ale byls i členem
celkem prestižního uskupení v Liberci.
O co šlo?
Už si fakt nepamatuji, kdo stál na počátku vzniku Studia výtvarné fotografie v Liberci. Vím ale, že členy byli pánové Jirka Plátek, Vilém Boháč, Ladislav Postupa, Vladimír Hanzl a ještě další fotografové. Viděli jsme se několikrát do roka a mimo jiné připravovali výstavy po celém Československu. Časem vznikla reprezentativ­ní fotografická kolekce Studia, uložená ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci.

¦ Na počátku tvé dráhy byl již zmíněný
středoformátový měcháč. Pak jsi ale přešel ke kinofilmu, což není pro krajináře příliš
obvyklé.
To je fakt. Kinofilm s různými objektivy mi totiž nabízel daleko širší možnost využívání dokonalých krajinných výřezů. Nosil jsem však s sebou v batohu i Hasselblad 6?×?6, mnohdy jsem s ním vyfotil širší celek s tím, že požadovaný motiv z velkého negativu vyříznu. Byla to ale spíš kom­plikace, takže jsem zůstal věrný kinofilmu. No a díky již zmiňované alchymii jsem nikdy neměl problém s rušivým zrnem, což mi umožňovalo dělat i z kinofilmu odvážné zvětšeniny. Tím ale nechci říci, že bych zrno odsuzoval. V opodstatněných případech jsem ho využíval jako základní stavební kámen. Člověk musí vždy dopředu vědět, co vlastně chce. Jak má výsledná fotografie vypadat a hlavně působit.

¦ Jedinečné, něžné a křehké bučiny patří k tvým charakteristickým motivům. Dá se o nich hovořit jako o tzv. „bartošovinách“?
Přesně tak. Budeš se možná divit, ale já za deště a mlhy v lesích nikdy žádného fotografa nepotkal. A když bylo hezky, tak jsem o ně zakopával. Říkal jsem jim: „Chlapi, co chcete z tohohle světelného zmatku udělat?“ Zkrátka chaos. Chci-li udělat strom, jako strom – já a ti druzí, pak ho musím nějakým způsobem vypíchnout. To ale při běžné atmosféře udělat nelze. K rozdělení jednotlivých plánů přispěje až mlha.
¦ Jirko, řada tvých snímků vznikla panoramatickým přístrojem Horizont, který jsi ale navzdory názvu používal převážně vertikálně.
První podobné fotky jsem viděl u kolegy Jiřího Platenky. Ten mě také pro Horizont nadchl. Sehnal jsem si ho a než začal zadrhávat, udělal s ním řadu parádních věcí.

¦ Co ty a minimalismus ve fotografii?
To je dost těžký dělat. Nebo spíše vidět. Realitě se totiž málo podobá. Zřídka najdeš takový minimalistický motiv, aby tomu reálná předloha bez dalších rušivých prvků odpovídala. Musel jsem pak tomu trochu pomoci třeba maskováním pod zvětšovákem. Maximální jednoduchost jsem ale vždy vyhledával.

¦ Při našem rozhovoru si pomáhám listováním v tvé nové publikaci. Co třeba tyhle
kravaty?
Tak tyhle umělohmotný khaki kravaty jsou z jednoho krámku v Soči. Prodávala je tam jed­na stará baba. Měla tam jen tuhle jedinou slabou žárovku, aby snad viděla do kasy, nebo co. Já šel okolo, a když si ta baba šla kousnout nějakého suchého chleba a nepřekážela, tak jsem to cvaknul.

¦ Ty jsi, Jirko, také fotil holky. Akty.
No jistě, jsem normální chlap. Ženské tělo je výzva. Třeba tahle fotka vznikla přímo ve výstavní síni. Všechny jsem vyhnal ven, zamkl a udělal to, co jsem udělat musel. Fotil. Jindy jsem zase naložil modelku do auta a vyrazili jsme do lesa. Přísně jsem dodržoval anonymitu modelek, takže co vím, tak si jediná z nich nestěžovala, že by jí někdo připomněl, že chodí k Bartošům fotit.

¦ Co ty a barevná fotografie?
Dlouho jsem dělal pouze fotografii černobílou, protože jsem si ji mohl dělat celou sám. Pak ale po mně začaly různé redakce požadovat fotky barevné, tak jsem musel čuchnout i k ní. Přednost jsem ale dával laboratornímu zpracování na minilabech, zejména mohl-li jsem u mašiny sedět a výsledek ovlivňovat. Mnohdy byly ale výsledky frustrující.

¦ Jirko, co je tohle za bláznoviny?
To jsou chemigramy. Byl jsem melanžérem, pracoval jsem s textilními barvivy. Na velká dia­skla (6?×?6 cm) jsem nanášel různé roztoky barev, které se neměly rády. Neslučovaly se. Nitrolampou jsem pak rychle odpařil vodu a sklíč­ko vložil do zvětšováku. Průmětem na barevný fotografický papír pochopitelně vznik­lo úplně jiné barevné podání. Už jsem ale dopředu věděl, co od které barvy čekat, takže překvapený jsem většinou nebyl.

¦ Jirko, zpět k černobílé tvorbě. V jakých
sériích jsi fotografie zvětšoval?
Téměř vždy po třech kusech. Jedna z těchto fotografií vždy zůstávala doma v „áčkové“ sérii, chceš-li ve zlatém Bartošově fondu. K přidělání snímků docházelo pouze v případě, že se třeba umístily v nějaké soutěži a zůstaly tak pořadateli, nebo se zasekly na celnici. A celníci měli také fotografie rádi, zejména byl-li v kolekci akt. A nemohli vrátit jen ty „neakty“, to bych se hnedle po aktu začal intenzivně pídit. Že bych býval mohl někdy prodat třeba 300 ks od jednoho motivu, to mi věř. Šlo mi ale o to, aby stejnou fotku neměla každá domácnost v paneláku.

¦ Tak to seš frajer.
Víš, Ctibore, já nikdy nedělal fotografie pro peníze. Nikdy.

¦ Logicky mě napadá, jak bys dopadl, kdyby ses dal na profesionální dráhu.
Blbě. Neuživil bych se. Musel bych jistě dělat zakázky na přání klientů a to já neumím. Fotografii musím dělat podle sebe, jak já to cítím. A navíc jsem vždy chtěl dělat fotografii výtvarnou.

¦ Jak vnímáš pojmy profesionál a amatér?
Já bych řekl, buď umíš, nebo neumíš… Je mno­ho amatérů s daleko hlubším vztahem k fotografii a lepšími výsledky. A také naopak.

¦ Na vernisáži výstavy Krajina znějícího ticha jsme Ti předali certifikát čestného členství ve Volném sdružení východočeských fotografů (VSVF). Musím říci, že tam jsi v dobré společnosti a že jsme rádi, že Tě tam máme. Dnes jsme zabloudili i do okrajových spekter Tvé pestré tvorby. A dotazů by ještě bylo. Jirko, dovol, abych Ti do dalších let popřál nejen za sebe, ale i za celé VSVF hlavně zdraví a dobré světlo. A i kdybys už do temné komory nikdy nevstoupil, neteskni, za celý svůj fotografický život jsi toho totiž nafotografoval a nazvětšoval tolik, že by to vydalo na tři fotografické životy. Jirko, děkuji, bylo mně ctí tady dnes s Tebou sedět a bylo mi tu moc dobře.
I mně s Tebou, kamaráde, jsme jedna krevní skupina. Přijeď zase.

¦ Rád.

Jiří Bartoš se narodil 18. března 1936 v Kladně. V roce 1954 maturoval na jedenáctiletce, později studoval na Energetickém institutu (1971). V Přádelnách česané příze v Raspenavě pracoval jako vodohospodář a dispečer závodu. Je fotografický samouk, tvoří od roku 1959. V Hejnicích založil a vedl Jizerský fotoklub (1960). Kromě portrétu, aktu, fotografií žánrových, krajiny a krajinného detailu vytvářel originální fotošperky a chemigramy se zaměřením na použití pro výzdobu interiéru. Mnohokrát vystavoval doma i za hranicemi (Belgie, Francie, Španělsko, Itálie). Za sérii fotografií Jizerské ráno získal hlavní cenu Štítu Viléma Heckela. Je členem SČF. Žije v Hejnicích, je ženatý a má dvě děti.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border