border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Příběh pytláka Hennricha
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Příběh pytláka Hennricha Tisk E-mail
Petr Záděra   

Již mnoho bylo napsáno o Hennrichovi, nejslavnějším pytláku Jizerských hor. Pokusili jsme se s přítelem Františkem Mrvou o trochu reálnější podobu legendární postavy, dnes již opatřené jistým romantickým nádechem a připomínkou starých časů, které předznamenávaly leckdy tragické události, příběhy a pověsti v našich horách.
Tak tedy, „padouch, nebo hrdina“? Na tom již nesejde, každopádně, a za tím si stojím, to byl tvrdý chlap znalý místních poměrů. A právě zde začíná naše vyprávění. Bylo by bláhové domnívat se, že Hennrich sídlil nahoře v horách po celý rok. Napadne-li totiž větší množství sněhu, spárkatá zvěř se instinktivně vydává na zažité ochozy, po nichž přechází dolů do údolí za potravou, takže Hennrichovo působení na hřebenech se v ten okamžik stává zbytečným. Nejpravděpodobněji tedy zimu trávil v některé z příjemně vytopených chalup svých soukmenovců.
V době Hennrichova aktivního loveckého života byl platný řád císaře Josefa II. z konce února 1786, který byl z hlediska myslivosti považován za velmi moderní, nicméně opravňoval v § 25 doslova zastřelit „pytláka“. Ještě před ním císařovna Marie Terezie (Josefova matka) vydala 9. prosince 1754 na Pražském hradě patent, ve kterém výslovně povoluje myslivcům právo první rány proti ozbrojeným pytlákům, kteří se staví na odpor. Dále pak v patentu hrozí pytlákům, kteří si při lovu maskují tvář, opakují pytláctví nebo se protiví jakýmkoliv způsobem myslivcům, vystěhováním i s rodinami do Uher a zabavením majetku. Pro ty, kteří při pytláctví poraní nebo usmrtí myslivce, stanovila trest ztráty hrdla. Soudní spisy z této doby dokazují, že těchto opatření a trestů bylo skutečně používáno. Po odpykání trestu na svobodě býval pytlák často odveden k dlouhodobé službě ve vojsku. A tím se dostáváme znovu k loveckému řádu Josefa II., který opravňoval k přímému zastřelení pytláka. Tehdejší zákon byl velice restriktivní, z dnešního pohledu až brutální. Apelační soud v Čechách v roce 1800 rozhodl, že noční krádež zvěře nesmí být trestána jako hrdelní zločin. Až v roce 1842 bylo nařízeno, že se nesmí střílet na toho, kdo se při pychu – tedy i při pytláctví – dává na útěk.
Možností k získání zvěřiny bylo tehdy minimum, horalé se museli spoléhat jen na znalost terénu a vlastní schopnosti, kterých náš hrdina dozajista využíval. Ten, kdo zná Střední Jizerský hřbet, mi jistě dá za pravdu, že příležitostí k úkrytu měl víc než dost. Skalních puklin, výchozů a polojeskyní nabízí oblast mnoho. Solitérní skála mezi Pytláckými kameny a Jelení strání v nadmořské výšce 966 m, daleko a spolehlivě rozeznatelná hlavně z jizerské silnice, přímo vybízí k pojmenování „Hennrichova skála“ na počest slavné postavy Jizerských hor.
Hennrich se měl stát po roce 1800, po zmírnění zákona, neozbrojen a ve dne, obětí vraždy. Jednoruký revírník Vinzenz Hub na nic nečekaje vypálil po Hennrichovi a ten na následky zranění nedaleko zemřel a stal se legendou. Drama hodné filmového zpracování, tak živě a poutavě se vryl příběh do paměti lidí především zásluhou Miloslava Nevrlého.
Tím se dostáváme k meritu věci o reálnějším vypodobnění osoby a příběhu. Existuje dobový překlad oněch událostí z pera Antona Clemen­ta Huba, vnuka bratra Vinzenze Huba, který vyvrací hypotézu o Hennrichově jiném než tak řečeno domácím původu. A nejen to, zásadní skutečností je podle něj chronologická posloupnost událostí. Fatální střet mezi Hubem a Hennrichem se měl odehrát již v roce 1785, kdy ještě obouruký Hub měl v přítomnosti nadlesního Johanna Stefana z Jizerky v sebeobraně pytláka Hennricha, tehdy považovaného za nebezpečného, zastřelit. Alespoň tak vypovídá kronika rodu Hubů. K našemu velikému překvapení je objevení jeho skutečného a celého jména, Wilddieb Heinerich řečený Hennrich, který od jara do zimy v lese žil. Přídomek za jménem vypovídal o schopnostech dotyčného vyniknout v lovu, práci v lese či všudypřítomném pašeráctví, zkrátka ve všem, na čem byli tehdejší obyvatelé hor životně závislí. Velká obliba Hennricha mezi domorodými obyvateli Jizerky a Velké Jizery svědčí o mimořádném loveckém talentu a doslova nenávisti lesnického personálu. V dobách pušek předovek musel být střelcem téměř neomylným a nadmíru znalým všech loveckých praktik a umů, chtěl-li býti úspěšný.
Příběh nabírá na obrátkách v okamžiku, kdy se z kroniky dozvídáme, že ani Vinzenz Hub neunikl dramatickému osudu. O šest let později, tedy v roce 1791, byl na hranicích svého revíru v pozdním podzimu za přítomnosti svého šestnáctiletého bratra postřelen pytláky do pravé paže, která mu byla následně amputována. Tehdy dospívající Hub podal heroi­cký výkon, když zraněného bratra nesl na zádech až do hájovny Hinterborn, tedy Zadní Studánka, která stávala pod horou Quarre nedaleko dnešního Předělu. Nabízí se smělá hypotéza, zda se revírník nestal obětí vendety ze strany Hennrichových souputníků – nebo šlo jen o náhodný incident? To lze jen těžko posoudit, pravdou zůstává, že hory i lidé si málokdy zůstávají něco dlužni.

Poznámka redakce: připravujeme pokračování o Hennrichově kříži

 

Oprava z 4/2017: V březnovém čísle (i v lednovém) se v článku o pytláku Hennrichovi objevila nepřesnost. Nesprávně je uvedeno, že jeho celé jméno je Wilddieb Heinerich, ačkoli údajné křestní jméno ve skutečnosti znamená pytlák. Omlouváme se čtenářům a především spolupracovníkovi článku Herbertu Endlerovi, který na omyl upozornil, leč redakční šotek způsobil, že zpráva nedorazila.

Aktualizováno ( Neděle, 30. duben 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border