border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Býval to cvrkot…
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Býval to cvrkot… Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   

A nemalý. Pelcův lyžařský potěr zkraje jen nevěřícně zíral, když jim pan učitel poprvé předvedl běžecký styl, snožné oblouky a nakonec skočil z můstku, stojícího za školou. Co se těm capartům honilo hlavou?? Úpěnlivě, s chmurnou představou pádů, ale s očima navrch hlavy zírali na to skijácké požehnání, které jim tělocvikář na svahu servíroval. Průbojnější se už při prvních hodinách výcviku pranic nestrachovali krkolomných meziček a sjezdů; ti rozvážnější už tu a tam vyčarovali kratší sešup bez nářků.
Trénovalo se v hořejší škole, v základce u kostela; nezahálely ani třídy v Dukle. Kantoři Pelc, Hampl, Hanuš a Hruška neopomíjeli všestrannost. V tělocvičně, na hřišti, v přírodě. Jarda Hampl si všechny šikovné lyžaříky stáhl do jedné třídy. Tréninky na škole u kostela, kde Hampl působil, při­tahovaly i lyžaře bydlící ve Špindlu. Jezdilo se jednou týdně autobusem, kam se, samo sebou, musely naskládat i skokačky. Výběrové družstvo čítalo zhruba dvacet dušiček, hoši byli v převaze.
Vyznáním a odkazem lyžaření z časů první republiky bylo souběžné pěstování všech lyžařských disciplín, dnes už nemyslitelné. Školák co školák, všechno to při závodech frčelo v běžecké stopě, mezi brankami, na můstku. Zdeněk Pelc, duše lyžařiny ve městě, šel příkladem, maje za sebou desítky podniků sjezdařských i klasických. Dva roky po válce, v sedmačtyřicátém, byl členem reprezentačního týmu. Strávil v něm dvě sezony.
Pro sjezdařinu objevil svahy v Herlíkovicích. Začalo to v roce 1957 brigádami, vyřezávaly se remízky a meze a už o rok později si to ve všech kategoriích v Herlíkovicích rozdávali stovky závodících ve slalomu a obřáku v okresním přeboru.
Na fotkách páně učitele objevíme jiný moment trenérského čarování: četnost tréninkových prostor; žádná fádnost a jednotvárnost, ale variace kopečků, louček, profilů, můstků. Dnes? Jedna sjezdovka, jeden můstek. Tři generace zpátky vleků nebylo. Při tělocviku na ski bylo střídání terénů jedním z řady pozitivních dopadů na pocity trénujících. Jaképak monotónní hoblování jednoho kopce?! Stráně v Pekle, nad Teslou, na Jankově kopci, v Herlíkovicích, kolem Kamenky, v Čertově (Krejčově) rokli, v Hammrichu. Pestrý výběr míst pro přípravu – jen málo trenérů to umělo. Zdeněk Pelc byl mezi nimi. A kdeže se v padesátých létech odehrávaly bílé soutěže? Školní přebory v blízkosti školy, okres se jezdil v Černém Dole, Herlíkovicích, ve Špindlerově Mlýně. Nejvyšší krajské závody v Janských Lázních a Špindlu, kde fungovaly vleky, a republika na Pustevnách, v Jasné a Špindlerově Mlýně. Janky tehdy nabízely tratě mezi železnými stožáry pod lanovkou.
Ocenění v těch létech bývalo přeskromné; vítězové místních a školních klání obdrželi knížku, penál, pastelky. V okresním přeboru přidali pořadatelé diplom. Vosky byly špičkovou a ceněnou odměnou nejlepším od krajských přeborů výš.
Direktoři vrchlabských škol Bílek (jezdil klasický telemark) a Měšťánek si výkonu svých žáků považovali. Start na školních závodech byl nepsanou a ctěnou povinností. Omluvy se neobjevovaly, a jaké bylo vybavení závodících jezdců, je patrné z momentky přesunu žactva po starém mostě k Tesle. Pamětníci glosují vrchlabské meziškolní závodění: „Fakticky to bylo mistrovství republiky, když tehdejší lídři vrchlabského lyžování byli povětšinou republikovými šampiony.“
Leckteré vzpomínky mají z dnešního pohledu neopakovatelně malebný nádech. Špindlerovský Milan Ponec, bývalý juniorský reprezentant, dnes na odpočinku v Herlíkovicích, líčí: „V tělocvičně u školy mě bavila obratnost, držel jsem rekord ve skoku kotoulem plavmo z pérového můstku – dokázal jsem přeskočit pět žíněnek. Rozbíhali jsme se z chodby, sál byl malý, proto jsme na závěr obvykle holdovali fotbálku vsedě, abychom se vešli. O mé specializaci sjezdaře rozhodla 7. třída, závodili jsme ve čtyřboji, já neměl vytrvalost a na pětikilometrové distanci se pokaždé trápil. A taky se mi povedlo v Černém Dole, kde jsem vyhrál všechny čtyři disciplíny, kuriózním způsobem triumfovat ve sjezdu: závodilo se na lesní cestě, měla snad jen čtyři metry na šířku, anžto jsem padal ze všech nejméně a bystře vstával, po dojezdu vedle můstku jsem vyhrál.“
A že se před šedesáti roky ještě neužívaly podpůrné prostředky? Cha! „Olda Balcar dostal od táty (skokanského trenéra a správce stadionu Svatý Petr, pozn. aut.) tubu pastilek, běžel 5 km a po doběhu se poblil a po…!“
Dva školní můstky s dalšími sněháky za školou by také mohly vyprávět. Špunti skokané se na menší dvacítce, naházené ze sněhu a prken na bubnu čtyřicítky, mající stejné doskočiště, mlátili po škole téměř do tmy. Školní brašny se válely pod můstkem. Nejodvážnější prubli velký můstek, řičíce nadšením po každém ustátém „veleskoku“. Zpočátku měl větší můstek nájezdovku dřevěnou, kterou v pětapadesátém nahradila kovová, převezená z Kukačky.
S jiskrou v oku sděloval svůj závodní příběh ze Svatého Petra syn pana učitele, Zdeněk Pelc junior: „Jel jsem obřák na štefankách z masivního jasanu s umělohmotnými hranami. Start byl nahoře, nad velkým hankem. Všude boule do půl pasu. Říkám si, hochu, je to prďák, to se nedá sjet. A vyšpekuloval jsem taktiku: po třech, čtyřech švuncích sebou praštím a takhle až do cíle. Jak jsem vymyslel, tak jsem udělal. Malý hank jsem dal už bez pádu. Výsledek? Skončil jsem s několika pády devátý.“ Na závěr přidal Zdeněk junior perličku: „V šestapadesátém vyjeli lyžaři LSŠD na mezinárodní mistrovství NDR do Klingenthalu. Dařilo se víc než obstojně, nevýslovně pyšní vítězové z ‚ciziny‘ se do konce sezony stali vrchlabskými hvězdami.“

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border