border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Mojmír Stuchlík
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Mojmír Stuchlík Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   

V loňském roce odešla celá řada významných lyžařských osobností: František Šimon, Petr Honzl, Josef Prokeš, Vašek Mečíř, Jarda Mazánek, Drahoš Jebavý a Mojmír Stuchlík, kterého si nyní připomeneme.
Mojmír Stuchlík
Pořád zůstával závodníkem
Průbojnost, houževnatost, otevřenost, skrom­nost, poctivost, ochota komukoli pomáhat – to jsou rysy charakteru skokana na lyžích Mojmíra Stuchlíka. V polovině září 2016 nás opustil, když aktivitou sršel celých šestaosmdesát roků.
Hned zkraje ho doprovázela voda, ať zmrzlá, či tekoucí. Bítouchovský občánek se v rodině jez­ného vyloupl poslední červnový den 1930 v technickém domku za galerií na Riegrově stezce. Pár decimetrů nad hladinou Jizery. Záhy se v ní naučil plavat, přidržuje se nejdříve ocelových mříží česel. Odvaha a odolnost pasovala hošíka Mojmíra do funkce, jakou v jeho věku neměl žádný jeho vrstevník. Ještě než začal školní roky v obecné škole Bítouchov, nosil tatínkovi obědy do elektrárny ve Spálově. Kudy? Štolou přivaděče, kudy Jizera pádila 1,5 km pod zemí na turbíny hydroelektrárny. Po úzkém chodníčku, vedle sebe řítící se proud, v absolutní tmě štrádoval denně maličký Stuchlík s blikající karbidkou v jedné a s bandaskou s obědem v druhé ruce tam i zpět. Poctivé 3 km v nehmatné černotě. Brr! Ale možná i to byl element risku, který později zdobil skokana Stuchlíka na všelikých skokanských šancích.
Otec Břeťka, graciézní sokolský nářaďovec, zálibně kvitoval synkovy plavecké pokusy u jezových propustí. Přirozený pohyb ve vodě zvládl s bravurou a pokorou Stuchlíkům vlastní. Trochu se mu zajídalo každoroční navážení uhlí do sklepa; náklaďáček pokaždé vyklopil fůru u ústí Riegrovy stezky a školák pak drandil s naloženým kortoučem po 500 metrů se táhnoucí trase přes galerii až k rodnému domečku. Třicetkrát, to je 30 km, z toho polovinu s půlmetrákovým kolečkem. Grunt k pozdějším maratonským chodeckým výkonům? Dost možná.
Prudké stráně v blízkosti školy byly každou zimu posety sněhovými můstky. A hoši školou povinní je trápili denně až do soumraku. Posléze jim byly malé, tak šupajdá na třicítku do Příkrého a k cihelně v Jílovci. Mojmír si skákání vychutnával; výkony byly parádní. Tatínek pořídil nové ski, a prý až na závody. Co by to bylo za skokana, kdyby si je tajně nezpruboval?! Samo sebou, zákon schválnosti, skokačky v utajeném testu zlomeny. Doma okázalý výprask!
Budoucí olympionik chodí v Semilech do měšťanky, načichne atletikou a sokolstvím. Zničehonic je tu nevídaná kombinace – v létě oštěpař, v zimě skokan. Teď i později, v reprezentaci. Lyžař Sokola Semily, kamarád Zdeňka Remsy, se kterým se titulovali „brácho“, je zařazen do vojenského týmu ÚDA (Ústřední dům armády), o pár sezon později už ATK (Armádní tělovýchovný klub). Cvrkot náročných kondičních a speciálních soustředění. A že to byly tréninky! Opakovaně snožmo přeskákat fotbalové hřiště, v každé ruce medicinbal s jedním poutkem. Zkuste si to párkrát navazovaně, bez přerušení… Kolotoč závodů, medaile na československém mistrovství 1957 v Harrachově; jen Jebavý a Remsa jsou lepší. K tomu závody v cizině. Mojmír Stuchlík 8. ledna 1956, pár týdnů před olympiádou, na německo-rakouském turné v Bi­schofsho­fenu bere stříbro – kromě jiných po­rá­ží Rakušana Seppa Bradla (prvního skokana planety, který skočil přes 100 metrů), který je pátý, zatímco „brácha“ Remsa jedenáctý. Excelentní výsledek znamená, že skokan ze Semil se jedním vrzem stává olympionikem.
Tréninkové skoky v Cortině (ZOH 26. 1. – 5. 2. 1956), to je jedna velká báseň Stuchlíkova – jeden den je v tréninku nejlepší, skáče 77,5 m a celý svět mu civí na záda. A jak už to bývá, když je fazona, něco se semele. Sněží; žádná z výprav netrénuje. Jen Sověti – a jakmile se objeví na můstku, zavelí trenér našich Milda Bělonožník – jdeme taky. Bez diskuse. Jáchymu Bulínovi a Mojmíru Stuchlíkovi nezbývá než poslechnout. Přes nářky a nenářky – skáče se. Hluboký sníh, neupraveno. Načuřený Stuchlík dopadá poněkud stranou, kde není uplácáno, a pádem si způsobí výron kotníku. Noha jako báň, octan, led. Druhý den je závod! Doktor Mach dává injekci proti bolesti s lakonickým: „Kdyby sis nohu i urazil, vůbec to neucítíš…“ Závodník to rve, skáče v každém kole o tři metry dál než Bulín, přesto ho díky „mrtvému“ kotníku a zbabraným doskokům poráží o pouhých pár desetinek bodu. Dvacáté osmé místo v soutěži 53 skokanů. Výkony v tréninku přitom mířil do první desítky. Od olympiády nemohl Bělonožníkovi přijít na jmé­no; nechat tým skákat v takových podmínkách neměl a nemusel.
Stuchlík skákal ještě čtyři roky. Pak se věnuje rodině, staví dům, ke sportu vede syna (sjezdařina) a dceru (volejbal). Nelže si, že je na sport už zralý, a závodí, nikoli neúspěšně, v motoskijöringu. Sportu v šedesátých letech díky sněhově vydařeným zimám velice populárnímu. Propadá benzinovému boomu, jezdí motocyk­lové okruhy na jawě péráku. Přibližuje se seniorský věk a pan Stuchlík, možná nevědomky a intuitivně potvrzujíc fyziologické zákonitosti, jen tak mimochodem přechází na sport vytrvalostní. Jak bylo nezvyklé spojení hodu oštěpem a skoku na lyžích (dynamika trupu a paží a dynamika dolních končetin), tak teď, kolem šedesátky, přicházejí na pořad chodecké maratony. Stokilometrovek absolvoval 45, k tomu čtyřiadvacetihodinovka, 100 mil a jiné pecky.
Posléze přišla na pořad cyklistika. Jezdil a jezdil. Sám, s dcerou, s kamarády. A neodmyslitelná je profese trenérská, jak jinak než amatérská. Skokanský můstek naproti nemocnici nepatřil ke kdovíjak podařeným šancím, trénovat se na něm ale dalo. K tomu areál v sousední Lomnici nad Popelkou a Harrachově a ruku v ruce s bývalým sdruženářem Jardou Mazánkem vychovali pěknou kupu šikovných skokanů. Ještě před velkým kalupem, kdy zabrousil do politiky a byl prvním porevolučním starostou a pak dvě období místostarostou semilským, stihl do reprezentace připravit Hájka a Podzimka. Dru­hý jmenovaný byl osmý na ZOH 1984 v Sarajevu a do Semil přivezl z MS v Engelbergu bronz za soutěž družstev. Uběhlo 75 roků a Mojmír prožívá závodění dál, divácky se účastní prvotřídních světových soutěží u nás (Harrachov, Nové Město, Liberec). Při televizních přenosech vyžaduje absolutní domácí klid, hlasitě komentuje každý skokanský pokus.
Žil sportem, kterým profrčel tři čtvrti staletí. Mistrně pokoušel foukací harmoniku. Nořil se do nápěvů a melodií a nenasytně těšil každého posluchače. Kamarádi si jistojistě tu a tam vybaví trylek z jeho harmoniky, teď už z výšin nebeských, který připomene přímého chlapa, výjimečného sportsmana, nepřekonatelného parťáka. Dobrý vítr, Mojmíre!

fotografie z rodinného archivu
S díky za informace, poskytnuté dcerou
Blankou v listopadu v Bítouchově.

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border