border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2017 arrow Zásoboval jsem horské boudy-Ladislav Bucek
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Zásoboval jsem horské boudy-Ladislav Bucek Tisk E-mail
Libor Dušek   

Ladislav Bucek patří ke generaci, která skutečně naplno prožila bezmála všechny společensko-politické změny divokého 20. století se vším, co k nim patřilo. Rodák z Popovic u Jičína se v deseti letech přestěhoval do malebného Adršpachu, již tehdy turisticky velmi atraktivní německé obce v českém pohraničí. Psal se rok 1934 a Ladislav, syn českého nádražáka, denně jezdil do trutnovské menšinové školy, kterou stihl dochodit krátce před okupací. Poté to šlo rychle: protektorát, totální nasazení v Německu, zkušenost z bombardování Drážďan, návrat domů, vojenská služba v poválečném Československu. V druhé polovině 40. let osud pana Bucka zavál na krkonošské cesty a hřebeny, na něž takřka dvacet let nahlížel převážně přes přední sklo nákladního automobilu.
¦ Rodina Buckova je původem z Krkonoš?
Původně jsou Buckovi vod Jičína, z Popovic. Otec Josef (* 1895) se vrátil z války pozdě, až ve dvacátym roce, páč bojoval na Slovensku proti Maďarům, který chtěli „osvobodit“ Slovensko. Na pohledu, kterej tatínek poslal mamince roku 1919 ze Slovenska, je ještě napsaný „slečna Růženka Březská“, pak se vzali a v jednadvacátym se narodila sestra Růžena a v září 1923 já. Rodiče maminky měli v Popovicích hospodářství, ty si ještě pamatuju, maminka byla o pět let mladší než otec. Ten byl zaměstnanej na dráze. V Popovicích jsme měli domek, taky jsem tam chodil prvních pět let do školy, do dvoutřídky. V čtyřiatřicátym, to mně bylo už deset, jsme se odstěhovali do Adersbachu, tatínek dostal definitivu – už nemoh bejt propuštěnej, a i kdyby byl bez práce, dostával by plat. V Adersbachu jsme bydleli na nádraží, žili tam samí Němci a několik českejch rodin, většinou nádražáci: výpravčí Barnet, ten měl děti, se kterejma jsem se kamarádil, a taky Aust, ten byl svobodnej, občas mi půjčoval kolo. Jezdil jsem do český menšinový měšťanky v Trutnově, protože v Adersbachu ani v Teplicích nad Metují česká škola nebyla. Sestra chodila do dívčí třídy, já do chlapecký, tam učil třeba Poláček, Kovář, Kovářová, Reisig, ten nás učil dějepis, těsnopis a psaní na stroji.
Vlak vždycky jel v 6.10 ráno a vraceli jsme se navečír – vlak jezdil až o půl čtvrtý a jel hodinu a půl, protože tenkrát nejezdily samostatné nákladní vlaky, tak se nakládalo uhlí z radvanickejch dolů a písek z Adersbachu a posunovaly se vagony. Na nádraží bylo pořád živo, hlavně v létě, jezdilo tam hodně Němců, i horolezci už tam byli. Pamatuju si, jak „znásilnili paní Starostovou“ (smích) v sedmatřicátym roce, lezli to dva dny a přespávali pod hlavou, pak nahoře zapálili oheň, byla to velká sláva i s muzikou. (Prvovýstup na tuto skalní věž provedli však již 19. června 1923 němečtí lezci O. Dietrich, W. Fiehl, O. Rülke, pozn. aut.) Němci otce naučili kouřit, ale dával si jednu cigaretu týdně, vždycky v neděli jsem mu chodil pro noviny, ty stály 70 halířů a 30 halířů egyptka, kterou kouřil, když čet noviny (smích). Taky tam jezdila pravidelná autobusová linka z Breslau (Vratislavi). Byly prohlídky ve skalním městě, střílelo se z hmoždířů u východu a byla tam sedmkrát ozvěna jako bouřka, ale ptáci tam žili pořád (smích). Jedna rána stála pět korun, když byla velká výprava, tak to bylo ran! Jako děti jsme to tam prolízali v létě i v zimě, to bylo krásný.

¦ Měl jste i německé kamarády?
Do osmatřicátýho roku jo, ale pak se Němci začali dost vymezovat. Už koncem sedmatřicátýho byli některý zfanatizovaný a mysleli si, že můžou všechno. Párkrát jsem vod německejch kluků ve vlaku dostal pár facek, nesedali jsme si už společně a nejhorší bylo, že po nás stříleli „rákosákama“, skobičkovejma prakama. Už jsme se pak moc nekamarádili. Na jaře v roce 1938 byla taková polární záře, jako kdyby hořelo celý Německo. Říkalo se, že k něčemu dojde, a taky došlo.
Do Trutnova do český školy jezdilo hodně Němců, až z Teplic, aby se naučili česky. Třeba kluci Barnetovi zas chodili do německý školy, aby se naučili německy. Já taky částečně uměl, ale na handlu jako jiný děcka jsem nebyl, už byla špatná doba. Zámek a panství měl v Adersbachu baron Nádherný. U něj sloužil kočí, ten mi říkal, že u něj slouží dvaatřicet let a nenaučil se německy (smích). Starej Nádhernej se s náma bavil česky, měl tam i veliký zahradnictví. Z Moravy mu přišli vlakem třeba raci, v koši v kopřivách, my jako zvědaví kluci jsme se na ně chtěli podivat a utekli nám (smích). Měl tam velký honitby, tak třeba na svátky jsme od něj měli půl srny, byl to veselej člověk. Jeho syn Jenda byl o rok starší a už jezdil na motorce tenkrát, taky jsme se kamarádili.

¦ Z měšťanky jste tedy vyšel v červnu 1938…
Ano, už v květnu 1938 byla částečná mobilizace a přišli jsme do školy s velkym zpožděním, protože vod Trutnova nahoru bylo samý opevnění a zpozdil se ranní vlak, vojáci měli přednost. V září už šlo do tuhýho, začátkem října nás přišli zatknout henleinovci, tak jsme byli dva dni schovaný v jednom hotelu ve sklepě. Nejhorší na tom bylo, že jeden ze synů barona Nádhernýho, ačkoliv sloužil jako důstojník v český armádě, nás přišel zatknout s německou bandou. 8. října jsme opouštěli Adersbach posledním vlakem, už bylo všechno prázdný. Měli jsme dvě hodiny, co se stihlo naložit, se vzalo a jeli jsme. Asi dva měsíce jsme v tom vagonu byli v Hořicích na nádraží, protože jsme neměli kde bydlet. Od konce října jsem se tři roky učil zámečníkem v Jičíně, kde naši v listopadu 1938 sehnali byt. Ve dvaačtyřicátym v dubnu jsem byl nasazenej do Německa. Přišlo nařízení, že mám jít do Narviku v Norsku, jenže Němec, co o tom rozhodoval, měl manželku Češku a dobře se znal s otcem, tak mně přepsali papíry do Görlitz. Ve Zhořelci jsem měl krásný místo, stavěli jsme jeřáby, v zimě se připravovaly ve fabrice a v létě se stavěly v přístavech – v Brémách, Hamburku. V partě nás bylo třicet, bydleli jsme v lágru, kde nás bylo asi padesát, spali jsme v patrových postelích a dělalo se 68 hodin tejdně, v sobotu 8 hodin, jinak dvanáctky a neděle volno, tak jsme mohli chodit volně po městě, jako i zajatci, jenom Rusové a Židi byli hlídaný. Ve fabrice byly všechny možný národnosti, i Židi, ti museli chodit v pruhovanym a s hvězdou. Měli jsme výbornýho mistra, žádnýho fanatika. V třiačtyřicátym, když byli Němci u Stalingradu, se mě ptal, jestli bych tam po válce nezůstal, já na to, že kdyby to bylo český, tak jo, a on už tenkrát říkal, že přijdou Rusové. Upozorňoval nás na Němce, na který si máme dát pozor, Němci moc neměli rádi Sudeťáky, dávali jim za vinu, že rozdmýchali válku. Taky se tam vyráběly polopásový vozy, na nich pracovali ti Židi.
Pak se blížila fronta a začátkem února jsme ustupovali na západ. 13. února 1945 jsme se dostali do Drážďan, tam prožili tu strašnou noc a votamtaď šli pěšky až do Jičína. Kdybysme byli o čtvrt hodiny rychlejší, tak jsme se dostali do toho nejhoršího: když začlo bombardování, byli jsme na východním předměstí, nejhorší byla tlaková vlna, tak jsme sebou plácli na ulici a kryli se, nejbližší bomby od nás padaly asi 500 metrů. Pak jsme šli hodně v noci, cestu si přesně nepamatuju, kde jsme přešli hranice ani nevim, byl ještě protektorát, ale první český místo si vybavuju někde u Liberce. Do Jičína k rodičům jsem dorazil 16. února, otec akorát slavil padesátiny (smích).

¦ V Jičíně jste se musel schovávat?
Nemusel, otec byl na dráze, měl známý a zaměstnali mě u autodopravy a tam jsem byl v podstatě až do důchodu. Do roku 1952 to bylo ČSD a pak ČSAD. Do konce války jsem byl ve skladě. Když přijeli Rusáci, jeden na mě mířil, že chce benzin, ale my ho moc neměli, páč nákladní vozy byly na dřevoplyn, benzin byl jen na nastartování, ale v sudu trochu benzinu bylo, tak si natankovali (smích). Po válce jičínský ČSD vobsazovalo garáže v Hostinným, Vrchlabí a na Horkách u Paky. Jezdil jsem autobusem na dřevoplyn linku Jičín–Trutnov, jezdili jsme ve dvou, jeden řídil, druhej vybíral. Mě chtěli nechat ve Vrchlabí, ale já chtěl bejt u rodičů, otec po válce hned v květnu dostal místo v Janovicích u Trutnova. Já neměl nic, jen pár věcí v kufříku, co jsem si přines z lágru. Tři měsíce jsem byl u autobusů v Trutnově a pak jsem musel na dva roky na podzim 1945 na vojnu, tam jsem byl do června 1947.

¦ Kde jste sloužil?
Narukoval jsem do Jičína. Vojnu jsem měl hezkou, ale nebezpečnou – měli jsme na starost sběr válečnýho materiálu v hradeckym kraji, byly toho plný příkopy, sbírali jsme i vraky aut. Jezdil jsem s pyrotechnikem a vozilo se to někam do Kolína. ČSD nás dost podpořilo, dostával jsem v době vojny i 30 % platu. Přísahu z roku 1945 nám pak komunisti neuznali (smích), tak jsem ji v třiapadesátym musel dělat znova. Po vojně jsem byl chvilku v Trutnově a před Vánocema 47 jsem šel do Vrchlabí, kde potřebovali nutně lidi k autobusům. Rychlík Krakonoš přijížděl v půl jedenáctý večer a bylo třeba cestující vodvízt do Špindlu. Tak už jsem pak ve Vrchlabí zůstal. Na autech jsme měli „A“ jako státní podnik. „B“ měla bezpečnost, „C“ měla pošta a „D“ hasiči, soukromé osoby měly značku okresu, třeba Vrchlabáci „VR“.

¦ Tak začalo vaše působení v Krkonoších…
Velmi brzo jsem přešel na nákladní dopravu, protože se mně nechtělo tolik cestovat. Můj první náklaďák v roce 1948 byl výborný Dodge vod UNRRA. Změny v únoru 48 se mě nějak moc netýkaly, větší změna přišla až o pár let pozdějc, když zavedli ČSAD, z nejhoršího šoféra z Hostinnýho udělali vedoucího ve Vrchlabí, že byl komunista. V devětačtyřicátym jsem začal jezdit po horách, zásoboval jsem boudy, člověk musel jezdit vopatrně. Třeba Obří bouda: povozníkům s koňma z Pece platila docela dost a jim to trvalo celej den a naložili tři metráky a my naložili třicet metráků za poloviční cenu.

¦ Které boudy jste zásoboval?
Nejvíc se jezdilo na Obří boudu – přes Strážný, Lahrbuschem nahoru, okolo shořelý Výrovky, Luční boudy až nahoru. Luční bouda byla do roku 1952 vojenská zotavovna, vojáci si ji zásobovali sami, nějakej šofér Černý; pak jsem ji zásoboval já. Hodně jsem jezdil na Klínovku. Některý boudy měl podnik Hotely a restaurace (pak se to jmenovalo Restaurace a jídelny), jiný byly fabrik a jiných podniků, něco měli sportovci, mládež, něco ROH, různě. Zásobování, potraviny a nápoje, co si kdo vobjednal, se vozily ze Špindlu, tam byl sklad a v něm nějakej Gaboda (viz K+JH č. 2/2014, pozn. red.). Něco se vozilo až do Orlickejch hor.

¦ Slyšel jsem, že jste vozil i populárního komika Vlastu Buriana…
Na Hříběcí boudě, která byla ČSD, byl vedoucí nějakej Pepa Mrázek, byl snad do příbuzna s hercem Fandou Mrázkem, tak snad přes něj tam Burian asi rok v letech 1949–50 bydlel, protože měl problémy, říkal, že shání omilostnění, aby moh zase hrát. V ČSD jsme měli taxika, přepychovej Praga Golden, na kterym jsme se střídali, kdo měl volno, jel. Tak jsem ho vozil z Hříběcích do Prahy nebo do Boleslavi, když tam měl nějaký vyřizování. Měl to levnější, protože benzin byl v rámci podniku bez daní. Bral jsem ho jako každýho jinýho zákazníka. Z Předních Rennerovek chodila mládež s kytarama na večírky s Burianem na Hříběcí, kde dělal i různý představení. Pak mu ty večírky na okrese zakazovali, ale ty se stejně děly a v sobotu před Hříběcí stálo několik aut s vrchlabskou značkou (smích). Byla s nim samozřejmě sranda, třeba vtip, jak hledá klíče, kterej potom předváděl Holzmann, už jsem od něj slyšel v padesátym roce. Když odjížděl, dal mi na rozloučenou svoji fotku a tam napsal: „Bylo to krásné a basta. Burian Vlasta“, ale manželka ho neměla ráda, tak ji spálila. Taxikem se vozili samozřejmě i další lidi. Ve Vrchlabí měl kapelu nějakej Čermák, a že se jich do taxika hodně vešlo, tak jsem s nima jezdil po zábavách po vesnicích. Hodně se jezdilo do Čistý, kde jsem potkal už v osmačtyřicátym roce manželku Boženu Tichou, se kterou jsme se vzali v jednapadesátym, od tý doby bydlim v Čistý.

¦ Celý život jste pracoval ve Vrchlabí a jezdil po horách?
Ne, jen do roku 1966, pak jsem šel do Dvora Královýho na zahraniční dopravu jezdit s kamionem. Nejvíc se jezdilo západní Německo, pak Belgie, Holandsko a Jugoslávie, na tehdejší dobu jsem se leckam podíval. Po návratu vždycky přijel z Hradce estébák, jestli jsme něco neprozradili (smích), ale problémy žádný nebyly. Jezdil jsem až do roku 1978. Ve straně jsem nikdy nebyl – už v padesátých letech, když jsem ještě jezdil občas s autobusem, mi řikali, že nedostanu novej autobus, jestli se nedám do strany, já na to, že jdu radši na náklaďák (smích).

¦ Předpokládám, že jste vystřídal i různé typy náklaďáků…
Ve dvaapadesátym roce nám armáda uvolnila dvě Tatry 805, jednu pro Krkonoše, jednu pro Šumavu; půl metru sněhu pro ně nebyl problém. Po roce 57 nebo 58 byly vétřiesky, ty uvezly až 5 tun. Jezdil jsem taky na Špindlerovku a na Petrovku, na Martinovku, do Pece a na Pomezky a z Hrabačova přes Mísečky na Labskou boudu; Harrachov a východ už vozil někdo jinej. Labská brala hodně pívo z Vrchlabí. 6. listopadu 1965, když Labská vyhořela, bylo krásný počasí. Zrovna jsem vozil pívo a sládek Šimůnek ve vrchlabskym pivovaru se ptal, jestli chci jet nejdřív na Labskou, nebo na Luční. Byla to sobota, tak mu řikám, že nejdřív Luční a vodpoledne Labskou. Přijedu nad Výrovku a koukám na druhou stranu a z Labský to šlo jak z továrního komínu, tak už jsem tam nejel.

¦ Jaký jste měl vztah s boudaři?
Cejtil jsem se na všech boudách jako doma (smích), brali mě jako svého zaměstnance. Vždycky jsem dostal najíst, napít, moh jsem tam i přespat. Taky jsem svážel seno, třeba z Friesovek, kde neměli koně, jsem ho vez na Rennerovky nebo Luční boudu, kde je měli; většinou se to ale vozilo do výkupu do Vrchlabí. Povolení jsem měl jezdit po celejch Krkonoších, byl jsem několikrát i na Sněžce nebo na Sněžnejch jámách. Celý fůry často nebyly na jednu chatu, někdy to platil pivovar nebo Uhelný sklady. Jednou to platila jedna chata, jindy jiná, chataři spolupracovali a byli mezi sebou kamarádi, scházeli se každej tejden na zábavách ROH a fungovalo to.

¦ Před vznikem KRNAP jste musel být v úzkém kontaktu
s Horskou službou…
Ano, s Otou Štětkou a Zdeňkem Pelcem, ten učil na gymnáziu, s nima jsem začal jezdit na hory. Pod Klínovkou měli učitelé boudu (vrchlabské gymnázium má boudu Kantorku doposud, pozn. aut.), vez jsem jim tam palivo. Horoslužebáci si všechno museli dělat sami: na kůlový značení si museli nejdřív pokácet v lese, tak byli rádi, že jsem jim to pomáhal rozvážet po všech kopcích, až na Sněžný jámy. Když tu byli v roce 1955 členové Čínské státní opery z Pekingu, bydleli 14 dní na Luční boudě a vozil jsem je na korbě osmsetpětky po Krkonoších, jinak by se tam nedostali, zvlášť ty holky v lodičkách (smích). Burger, kuchař na Luční boudě, z nich byl nešťastnej, protože moc nejedli a měli stravný 90 Kčs na den, což bylo na tu dobu dost. Dostali svačiny, chleby se spoustou masa, a jak jsem je vozil, pod dekama na lavicích na korbě jsem vždycky našel spousty svačin… v tý době si mě oblíbili všichni psi ve Strážnym (smích). Ne že by jim u nás nechutnalo, ale tolik toho nesnědli a kuchař jim musel něco dát, aby to vyčerpal (smích). Málem mě ještě naučili kouřit, měli hodně cigaret (smích).

¦ Určitě vzpomenete i na perné chvíle ze života řidiče.
Třeba v pětapadesátym, nejhorším roce, už 5. října napad sníh a uvažovali, že uzavřou Lyžařskou boudu – byla bez koksu a zásob píva, to se většinou vozilo až na přelomu října a listopadu. Jezdil jsem vod pátku do neděle do večera v kuse, abych si udržel stopu. Zdřímnul jsem si, jenom když mě nakládali a vykládali, pak i poslali poděkování na výbor. A na Luční neměli brambory, páč je chtěli až v říjnu, tak jsme byli povolaný, ať to tam přivezem najednou, přijely další tři vozy z Chrudimi. První řidič to složil ve Strážnym, druhej pod prudkým stoupáním v Lahr­buschi, třetí se dostal se mnou na Luční boudu, jenže zpátky vůz honil tak, že to vylágroval a měl jsem ještě práci ho zpátky dostat na tyči. Stačil jsem pak ale za dva dny vodvozit ty brambory. V Lahrbuschi se převrátili minimálně tři řidiči, co jsem viděl, párkrát jsem je tam jistil na laně. Nebo 19. prosince 1953 za mnou přišel nějakej stavitel, že jim na boudě na Sněžce utrh vítr střechu, tak jsem tam jel, naštěstí to bylo ještě bez sněhu.

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border