border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Březen 2006 arrow Krakonoš v literatuře /Legendy o Krakonošovi - Příběh první/
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře /Legendy o Krakonošovi - Příběh první/ Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

 

Základ vypravěčské tradice o Krakonošovi pravděpodobně vytvořila lidová slovesnost. Která z vyprávění, jež se dochovala, však jsou původem lidová a která umělá, vytvořená v průběhu dalšího vývoje, nelze dnes stanovit. Proto ani nelze oddělit krakonošovská studia folklorní a literární, protože literatura a lidová slovesnost se odedávna vzájemně ovlivňovaly.

Krakonošovský mýtus se postupem času proměňoval. Nejčastěji bývá spojován se specifickým krkonošským podnebím, projevujícím se neustálými, často velmi prudkými změnami počasí, jež si horalé vysvětlovali existencí nadpřirozené bytosti, která přírodu Krkonoš ovládá.

Obyvatelům oblasti se Krakonoš zjevoval v různých podobách, např. jako myslivec, bohatý šlechtic, dřevorubec, mnich, kupec atd., a dokázal se proměnit třeba v trpaslíka, zajíce, kozla nebo v medvěda, aby mohl snáze tropit lidem neplechy. Řídil kroky krkonošských poutníků, a tak dokázal svést z cesty toho, kdo nedbal jeho příkazů, uměl proměnit v kámen zlato, které přes jeho zákaz sebrali hledači drahokamů, byl krutý i dobrý, trestal podvodníky, lakomce a lháře, na druhé straně však pomáhal chudým a potřebným. Mnohdy si s lidmi pouze pohrával, avšak nakonec je za utrpěné příkoří bohatě odměnil. Krakonošovský mýtus, který dal podnět ke vzniku lidových vyprávění, vznikl na půdě, jež byla v minulosti osídlena slovanskými kmeny, Chorvaty a Slezany. Ve středověku byla oblast rozdělena mezi český a polský stát, jenže Polsko ztratilo Slezsko, kde Krkonoše leží, už na počátku 14. století, a polština se sem vrátila až po 2. světové válce. Nejhustěji byla tato místa osídlena Němci, kteří sem přišli jako kolonizátoři, na naší straně už v polovině 13. století. Všichni obyvatelé Krkonoš, bez ohledu na národnost, si však krakonošovská vyprávění předávali, a proto je logické, že je najdeme v češtině, němčině i polštině. Krakonoš německy

Nejstarší krakonošovský text v němčině neměl ještě znaky krásné literatury. Krakonoš v něm zmíněný se však stal předobrazem pozdějších vyprávění, z nějž čerpali mnozí následovníci, a proto ho nelze pominout. Jeho autorem byl protestantský kněz Christoph Ireneus z německého města Eisleben, jenž r. 1566 vydal spis s názvem Wasser Spiegel (Vodní zrcadlo). Tam se objevil náznak pověsti o mnichu Rubezalovi, který v horách zavádí z cesty poutníky a pak se jim vysmívá.

Autorem, jenž natrvalo ovlivnil všechna další vyprávění o Krakonošovi, byl mistr věd na lipské univerzitě J. P. Praetorius (1630–1680). Ten důkladně shromáždil vše, co do té doby o vládci hor existovalo, včetně lidové slovesnosti, a vydal čtyři svazky vyprávění: první tři měly stejný název, avšak každé nové vydání bylo oproti předchozímu výrazně rozšířeno. Toto monumentální dílo se jmenovalo Daemonologia Rubinzalii Silesii a jednotlivé edice vyšly dvakrát v roce 1662, třetí r. 1665. Čtvrtou knihou byl Satyrus Etymologicus z r. 1672. Obecně lze říci, že obraz Krakonoše v Praetoriově díle je převážně negativní. Česky vyšel výbor z Praetoriových vyprávění r. 1970 pod názvem Krakonoš.

V 18. století se objevil autor svým významem pro vývoj krakonošovských vyprávění srovnatelný s Praetoriem. Byl jím vychovatel a učitel z Výmaru J. K. A. Musäus (1735–1787). Ten napsal pětisvazkové Volksmärchen der Deutschen, do jejichž prvního svazku začlenil pět legend o Krakonošovi s názvem Legenden vom Rübezahl, 1782 (Legendy o Krakonošovi). Ty se staly dalším důležitým zdrojem pro následující pokolení literátů, mimo jiné také proto, že autor poněkud rozšířil dosavadní obraz Krakonoše jako všemocného démona. V Musäově pojetí se Krakonoš stává napůl člověkem, mimo jiné se tu vůbec poprvé objevuje milostný motiv.

Praetorius a Musäus rozpoutali následnou rozsáhlou vlnu vydávání krakonošovských příběhů, avšak jejich autoři většinou nepřinášeli nic jiného než více či méně upravené parafráze svých dvou předchůdců. Z pozdějších knih o Krakonošovi jmenujme dvě, jež se vymykají průměru. Je to soubor devíti Krakonošových dobrodružství nazvaný Rübezahlbuch, 1915 (Kniha o Krakonošovi) autora Carla Hauptmanna (1858–1921), žijícího posledních 30 let svého života v městečku Schreiberhau, dnešní Szklarské Porębě. Krakonoš v jeho pojetí je příbuzný vesmírných duchů, který se vtělil do tisíců živých i mrtvých pozemských postav. Hauptmannova kniha umělecky převyšuje veškerou dosavadní krakonošovskou tvorbu.

Nejlepší poválečnou krakonošovskou knihou je Mein Rübezahl Buch, 1993 (Moje knížka o Krakonošovi, česky 1998) od libereckého rodáka Otfrieda Preusslera (1923), nyní žijícího poblíž bavorského Rosenheimu. Příběhy známé převážně z Praetoria jsou tu podány zcela originálním způsobem tak, že představují jakási beletrizovaná místopisná pojednání. Krakonoš tu však, na rozdíl od Praetoria, není zlým démonem, je to většinou moudrý vládce hor a spravedlivý soudce lidských prohřešků. Krakonoš polsky

Vysledovat polskou krakonošovskou tradici je vzhledem k výše zmíněným historickým podmínkám velmi složité. Pro Poláky ležely Krkonoše po mnoho století v cizině, a tak lze jen velmi těžko hovořit o polské národní krakonošovské tradici. V Polsku však byla poměrně rozšířena německá vyprávění o Krakonošovi, protože Poláci v 18. a obzvlášť v 19. století poměrně často do Krkonoš zajížděli, mimo jiné při léčebných pobytech v Cieplicích. Když se německé texty začaly překládat do polštiny, postupně se rodily polské ekvivalenty pro německé jméno Rübezahl. V textech z 19. století nejčastěji najdeme popolštěnou formu Rybecal, později se objevily podoby Rzeplic, Rzepolicz, Rzepiór, Liczyrzepa, Duch Gór a nakonec Karkonosz.

Z knih vydaných v 19. století zmiňme titul Stanisława Bełzy s názvem V Górach Olbrzymich, 1898, nejsilnější vlna vydávání krakonošovské literatury však přišla až po 2. světové válce. Vůbec první poválečnou polskou knihou byl „Liczyrzepa. Zły Duch Karkonoszy a Jeleniej Góry“, 1945, od Józefa Sykulského, což byla sbírka několika volně přeložených starších vyprávění vybavených vlasteneckým komentářem typickým pro tehdejší dobu.

Jak zájem o historii Krkonoš a Krakonoše narůstal, začali tradici tohoto území zkoumat lidé spojení s oblastí vědy, osvěty a kultury, mezi jinými historici, literáti, muzejníci, učitelé místních škol nebo horští průvodci. Zvláštní zásluhu na uchování postavy Krakonoše má působení Tadeusze Stecie. Z knih vydaných po 2. světové válce zaslouží zmínku ještě dvě: Krzysztof Kwaśniewski: Podania Śląskie, 1968 (Slezská vyprávění); Andrzej Paczos: Legendy o Duchu Gór, 1999. Do polštiny byla přeložena Rübezahlbuch od Carla Hauptmanna, jež vyšla jako Księga Ducha Gór, i vyprávění od J. P. Praetoria a J. K. A. Musäa.

Volksmärchen der Deutschen, které vydal v pěti svazcích v letech 1782–1786 Johann Karl August Musäus, o generaci předešly vydání klasického díla německé pohádkové produkce – pohádky bratří Grimmů (1. vydání 1812). Je překvapivé, že Musäovy pohádky nebyly nikdy jako celek přeloženy do češtiny, i když příběhy o Krakonošovi zaujaly ihned po vyjití Musäovy sbírky nakladatele a spisovatele Václava Matěje Krameria. Inspirovaly jej k vydání textu Rybrcol na Krkonoských horách (1. vydání 1794), jejíž autorství je dosud neznámé. Krameriův syn Václav Rodomil pak roku 1830 vydal výbor z některých Musäových krakonošovských příběhů, který nazval Kratochvilné povídky z Krkonošských hor o Rybrcolovi.

Musäův způsob vyprávění, jak jej můžeme sledovat v jeho podání pohádek, nezapře, že se mu v průběhu pestrého života dostalo značného vzdělání. Jsou tu obšírné popisy Krakonošových vlastností, seřazených do dvojic nebo do trojic blízkých synonym. Text je postavený na znalosti antických reálií, biblické dějepravy, germánské mytologie i evropské literatury a historie. V toku vyprávění se střídají v pestré směsici školské znalosti o pokroku vědy a přírodních poznatků. Líčí-li Musäus v úvodní pasáži vyprávění Krakonošovo přírodní bohatství, používá záměrně odbornou hornickou terminologii. Neobvyklý je i rozsah používaných výrazových prostředků: všude, kde je to možné, volí autor jazyk vzdělanců, využívá poetismy, archaismy, odbornou terminologii i výrazy z latiny.

Legendy o Krakonošovi – Příběh první

V Sudetech, Parnasu Slezanů, tak často opěvovaných, přebývá v míru a pokoji vedle Apolona s jeho devíti múzami horský Duch zvaný Rýbrcol, a ten proslavil Krkonoše víc než všichni slezští básníci dohromady. Tento kníže gnómů vlastní na povrchu země jen malé území o rozloze několika mílí, uzavřené řetězem kopců, a dělí se o ně s dalšími dvěma monarchy. Ti toto kondominium dokonce ani neuznávají. Několik hornických sáhů pod zemskou kůrou však začíná jeho suverénní vláda, kterou žádný spoluvladař nemůže tušit, a rozkládá se do hloubky osmi set šedesáti mílí až do samotného středu země.

Náš starosta se rád prochází po svém rozsáhlém podzemním panství, prohlíží si ušlechtilé žíly a vrstvy podzemních pokladů, sleduje sbory svých hornických tovaryšů – zemských bůžků, kteří dohlížejí na podzemní plameny, aby zůstaly za pevnou hrází, kde proud třaskavých par, obsahující vzácné příměsi, zúrodňuje skalní hlušinu a vytváří ušlechtilou rudu. Občas se vymaní ze svých povinností vládce, a objeví se na povrchu země, aby si odpočinul. Provádí v Krkonoších své hříčky a kousky, jako onen zpupný vtipálek, který aby se pobavil, ulechtá svého bližního k smrti.

Je totiž třeba vědět, že přítel Rýbrcol má všechny vlastnosti mocného Ducha – je náladový, prchlivý a podivínský; klukovský, bezcitný a nevychovaný; pyšný, sebevědomý a nestálý; dnes nejoddanější přítel, zítra odtažitý a chladný; jednu chvíli dobromyslný, šlechetný a plný porozumění, avšak náladový; je pošetilý i moudrý, na obrátku měkký i tvrdý jako vejce, které spadlo do vřící vody, protřelý i dobromyslný, tvrdohlavý i ústupný; rozhoduje se podle toho, co mu vnukne jeho smysl pro humor a okamžité rozpoložení. Od časů Olimových, ještě dříve, než Jafetovi potomci pronikli tak daleko na sever a utvořili z těchto krajů půdu vhodnou k obdělávání, se tím divokým pohořím proháněl Rýbrcol, popouzel medvědy a tury, aby mezi sebou bojovali, plašil zvěř a shazoval ji ze skalních srázů do údolí. Když se tím unavil, dal se zase na stezku ctnosti a zůstával v podzemí po celá staletí, až znova dostal chuť pohovět si na slunci a pokochat se výtvory země.

Jak se podivil, když při jednom ze svých návratů na zem spatřil s vrcholů Krkonoš, jak velice se krajina změnila. Temné nepropustné lesy byly vykáceny a proměněny v žírná pole, kde dozrávala bohatá úroda. Mezi ovocnými sady prosvítaly doškové střechy útulných vesniček, z komínů vystupoval dým pokojných domácností; tu a tam stála na horském srázu hlídka, aby zajistila krajině mír a pokoj; na lukách posetých květy se pásly ovce i dobytek a ze světlých hájů zaznívaly melodické šalmaje.

Aktualizováno ( Středa, 25. duben 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border