border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Duben 2006 arrow Krkonoše odkud a kam - po třiceti letech
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krkonoše odkud a kam - po třiceti letech Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Třicet let je dlouhá doba – kdo by to neznal z díla Alexandra Dumase. Ale velké změny se za tu dobu odehrají i jinde, dokonce i u tak neporovnatelně věcnějších oborů, jako je orografie neboli horopis. Právě před 30 lety přinesl náš časopis článek o horopisném vymezení Krkonoš. Od té doby však pokročilo mnohé. Jak na samotném horopisném členění Krkonoš, tak na typografických vymoženostech, které nám umožňují předvést tuto tvář Krkonoš – širší veřejnosti nepříliš známou – v úplně novém světle.

Co to je vůbec orografie? Oros je řecky hora – takže horopis je doslovným překladem. Je součástí geomorfologie, vědy o tvarech zemského povrchu, a zabývá se charakteristikou, vymezením a členěním reliéfu (přesněji georeliéfu) podle vnějších tvarových znaků na základě kvantitativních znaků a dat (tzv. morfometrie). Jednoduše řečeno, rozhoduje o vymezení a rozsahu určitých horopisných jednotek, nebo, chcete-li, pohoří a jejich případném dalším dělení. Rozhodující je přitom rozložení výšek (relativních i absolutních) a sklony svahů, exaktně vzato bez ohledu na vývojové aspekty a geologické poměry a souvislosti. V praxi to však bývá složitější a proto zvláště ve sporných případech se mohou pomocné faktory geologické, tektonické i genetické stát jazýčkem na vahách.

Horopis sám je oborem dosti letitým, ale nutno říci, že v minulosti byla jeho kritéria často nejednotná a subjektivní a proto se i výsledná dělení často v detailech rozcházela. Navíc se jimi často zabývali, spíše v neprospěch věci, i kartografové. Teprve poslední desetiletí povýšila orografii na vědeckou disciplínu, vycházející ze skutečně jednotných a exaktních a tedy i srovnatelných hledisek.

Orografie nám tedy slouží k základnímu vymezení jednotlivých horských celků. Jenže ty mohou být vymezovány i z jiných hledisek: geologického, fytogeografického (tj. z hlediska rozšíření vegetace), zoogeografického (rozšíření živočichů), ale také i z hlediska společenskovědního, zvláště etnografického, nebo historického. To bychom se však nějakého společného hlediska nikdy nedobrali a každý by mohl chápat horopisný celek odlišně. Proto orografie, která vychází převážně z číselných a tedy objektivních dat, je tím nejspolehlivějším společným jmenovatelem, nebo chcete-li základem, jak budeme to které pohoří závazně a hlavně jednotně chápat. I když s ohledem na Krkonoše říkáme pohoří, jsou samozřejmě myšleny jakékoliv jednotky (tabule, pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny, stupně, hřbety, ale i úvaly, brázdy, pánve, kotliny, nížiny aj).

Jak již bylo řečeno, orografie se k exaktnímu pojetí „propracovala“ teprve v posledních desetiletích. Ke cti české geografie slouží fakt, že v tomto směru patří k zemím, kde bylo orografické dělení a členění vypracováno vůbec nejdokonaleji, nejdetailněji a nejpřesněji a patří ke světové špičce. I mnohé jiné vyspělé země nám mohou v tomto směru co závidět. Rozsáhlý úkol celostátního orografického systému byl zpracován v první verzi kolektivem pracovníků někdejšího Geografického ústavu ČSAV v Brně a publikovaný ve dvou podobách (editorem první byl T. Czudek, druhé J. Demek). Ani pak naše geografie neusnula na vavřínech a zásluhou B. Balatky a J. Kalvody z Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze se tato problematika dočkala ještě dalších upřesnění a zdokonalení. Široká veřejnost se bude moci seznámit s detailním orografickým členěním celé republiky v chystané publikaci obou autorů, a to včetně mapek.

Naše čtenáře však budou zajímat hlavně Krkonoše. Ty jsou součástí horopisné provincie České vysočiny a v jejím rámci Sudetské soustavy a v dalším členění Západosudetské podsoustavy. Tyto názvy se staly v dobách normalizace nežádoucí a na podnět „shora“ byly změněny na Krkonošsko-jesenickou soustavu a Krkonošskou podsoustavu. Nová doba by měla přinést i rozumnější pohled na tuto problematiku a bylo by na místě se vrátit k původním „sudetským“ názvům. Ty totiž mají svůj dávný geografický i historický obsah a krátkodobé politické události, které do nich zasáhly v minulém století a dodaly jim pro Čechy hořkou příchuť, by měly skončit v propadlišti dějin. Jen pro doplnění – Poláci, se kterými se o toto území dělíme, a tedy i polská geografie používají názvy Sudety a Sudetská soustava jako jediné a nemají s tím žádné problémy.

Když už byla zmínka o polské geografii – jak vidíme z mapky i tabulky, v detailnějším členění Krkonoš jsou rozdíly mezi českým a polským pojetím, nejvýraznějším v oblasti Slezského hřbetu, o který se dělí obě země. Polské členění je obecněji geografické a rozlišuje na něm tři dílčí jednotky, zatímco české je exaktně orografické a dělí ho pouze na jednotky dvě, ale na zcela jiném principu. Tento stav je z velké části následkem umělých překážek bývalých komunistických režimů, které sice slovně propagovaly„internacionalismus“, ale ve skutečnosti stavěly bariéry mezi spolupráci vědců, která jedině může takové rozdíly odstraňovat. Proto je i na mapce vidět, že v prostoru státní hranice na sebe tyto dílčí jednotky nenavazují.

Vymezení Krkonoš jako celku i jejich sousední jednotky jsou dobře patrné z mapky i tabulky, je proto zbytečné je nějak detailně popisovat. Dobře patrná je skutečnost, že hranice jsou přímější a „jednodušší“ tam, kde jsou Krkonoše ohraničené zlomy. Nejčlenitější jsou na západě, kde přecházejí poměrně plynule do Jizerských hor a Železnobrodské vrchoviny. Zde také bylo nejobtížnější je objektivně stanovit. Pro některé návštěvníky Krkonoš, kteří je znají spíše z hlediska historického a národopisného, je asi největším překvapením, že území podél Jizery mezi Rokytnicí n. J. a Jilemnicí (Hrabačovem) již není součástí Krkonoš. Zde je také na místě vyjasnit názvoslovný zmatek kolem hřebenů a hřbetů. V odborné geomorfologické terminologii je hřbet protáhlá vyvýšenina se zaoblenou, nebo dokonce plochou vrcholovou částí (temenem), zatímco hřeben má výraznou, ostrou vrcholovou část, někdy i skalnatou. Jak je tedy zřejmé, v Krkonoších jsou podstatně častější reliéfovou formou hřbety. Potíž je v tom, že v lidové mluvě se oba termíny běžně zaměňují a používají bez rozlišení jako synonymum. To se projevilo i v pomístním názvosloví vznikajícím již v poměrně dávné minulosti, a tak je naprosto běžné, že elevace, které mají v názvu „hřeben“, jsou geomorfologicky hřbety a stejně běžná je i opačná situace. Snaha uvést tyto názvy do stavu odpovídajícímu odbornému hledisku je dnes již nereálná a vedla by k úplnému zmatku. Proto se u pomístních jmen již ponechaly původní názvy, i když jsou v rozporu s odborným pojetím.

Z mapky názorně vidíme i rozdíl mezi dvěmi hlavními podcelky českých Krkonoš: nejvyššími Krkonošskými hřbety, podélnými ve smyslu směru celé Sudetské soustavy, a nižšími Krkonošskými rozsochami, které mají naopak na ně kolmý, příčný průběh. Krkonošské hřbety se dělí na dva okrsky: Slezský (též označovaný jako hlavní, pohraniční nebo vnější), totožný s rozvodím i státní hranicí, a kratší Český (též vedlejší nebo vnitřní) hřbet. Oba jsou podmíněny pruhy tvrdších, odolnějších hornin (v obou případech ale jiných) a vzájemně jsou odděleny podélnými údolími Mumlavy, pramenného Labe a Bílého Labe zaříznutých v měkčích horninách. Příčně se oba dělí na východní a západní podokrsek. Slezský v prostoru Slezského sedla (úplně přesně v sedle Dołek, 1 km západně od Špindlerovky, které je vůbec nejnižším bodem centrálního úseku hřbetu), Český ještě výrazněji průlomovým údolím Labe nad Špindlerovým Mlýnem. Orografickou součástí (odborně řečeno částí podokrsku) Slezského hřbetu je i malá, ale výrazná Harrachovská kotlina, jediná tektonicky (poklesem podél zlomů) podmíněná sníženina v českých Krkonoších.

Krkonošské rozsochy jsou postranní hřbety vybíhající z Českého hřbetu (čtyři západní) i Slezského hřbetu (dva východní) směrem k jihu. Jsou výsledkem činnosti hlavních krkonošských toků, které je vzájemně oddělily hlubokými erozními údolími. Členitější z nich (Vilémovská, Černohorská a Růžohorská hornatina) se dělí ještě na podokrsky: Vilémovská hornatina na Kapradnickou a Rokytnickou hornatinu, Černohorská hornatina na Stráženskou a Černohorskou rozsochu a Růžohorská hornatina na Růžohorskou a Maloúpskou rozsochu, zbylý Vlčí a Žalský hřbet jsou jednodušší a dále se nedělí. Poněkud specifická je podoba poslední z nich, Rýchor (Rýchorské rozsochy), která je od hlavního masivu Krkonoš nejvíce oddělená. Spojuje je jen úzký hřbet, který se však ve vrcholové části rozšiřuje a vysílá na všechny strany hvězdicovité, svažité a krátké „podrozsochy“.

Úplně odlišný charakter má třetí podcelek českých Krkonoš, dlouhá a úzká Vrchlabská vrchovina, a to nejen svou podstatně menší výškou (to vyjadřuje již to, že je to vrchovina a nikoliv hornatina), ale opět i opačnou orientací – její hlavní elevace mají stejně jako Krkonošské hřbety SZ–JV průběh v důsledku tektonické geneze této úpatní části pohoří.

Polská část pohoří je nejen menší, ale i horopisně jednodušší v důsledku výrazně tektonického původu. Naprosto nejvýraznější částí je zde podcelek Hlavního hřbetu (Główny Grzbiet, ale i zde označovaný jako Śląski Grzbiet). Jeho poměrně malé části (Czarny Grzbiet, Kowarski Grzbiet) na východě jsou z orografického hlediska nelogicky (jsou totiž odlišné pouze geologicky) vyčleňovány jako samostatné podcelky.

Zcela odlišný je však podcelek Karkonoski Padół Sródgórski – úzká a dlouhá, výrazně tektonicky podmíněná sníženina, na jejímž území nejsou žádné elevace charakteru vrcholů. V české terminologii bychom jí charakterizovali nejspíše jako brázdu. Zásadním způsobem se projevila ve vývoji vodní sítě – na jejím území se stéká většina potoků stékajících z Hlavního hřbetu. Také Pogórze Karkonoskie má specifický, i když zase zcela jiný charakter ráz reliéfu, a to vrchovinný nebo dokonce až pahorkatinný, ale vysoký a strmý tektonický svah, kterým spadá do Jeleniogórské kotliny, jí z této strany dodává značnou výšku.

Posledním podcelkem na polském území je Grzbiet Lasocki, kterým pohoří končí na východě. Orograficky je jednoznačně součástí rozsochy Rýchor v českém pojetí. Do Polska však spadá, s výjimkou jediného izolovanějšího masivu Koszuty, pouze svahy anebo krátkými svahovými „podrozsochami“, a proto zde ani není vnímána jako samostatná rozsocha, ale spíše jen jako plynulé pokračování Kowarského Grzbietu.

Samostatnou zmínku zaslouží napojení Krkonoš na sousední horské celky Jizerských hor a Rudaw Janowických. V prvním případě se dočtete ve všech geografických publikacích, že rozhraní prochází Novosvětským průsmykem (sedlem). Ten se však z naší strany obvykle orograficky zcela nesprávně ztotožňuje s místem, kde mezinárodní silnice nad Harrachovem protíná státní hranici. Skutečné sedlo na rozvodí je o více než 1 km severněji v polských Jakuszycích a nazývá se Przełęcz Szklarska (886 m). Tam by se mělo správně klást i Novosvětské sedlo. Sedlo Przełęcz Kowarska nad Kowarami, oddělující Krkonoše na východě od Rudaw Janovických, je naopak zcela jednoznačné, ale i výrazně nižší (721 m).

Aktualizováno ( Středa, 25. duben 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border