border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2005 arrow Říjen arrow Jak viděli Krkonoše: Josef Myslimír Ludvík - Myslimír po horách Krkonošských putující
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jak viděli Krkonoše: Josef Myslimír Ludvík - Myslimír po horách Krkonošských putující Tisk E-mail
Josef Myslimír Ludvík   

Ve středu, když již slunce jasně svítilo a celý den zůstalo ticho a teplo, nastoupili jsme cestu po hřebenu, táhnoucím se k západu. Nedbajíce stezníku, který se tratí v kamenitých místech, kráčeli jsme od jednoho znamenitého předmětu k druhému. Lidé se právě zabývali sušením sena po celém hřebenu. Zarazí do země kůl asi 8 loket vysoký a kladou kolem něho seno do kupy čili stohu, pevně ho stlapajíce. Aby seno zdůli nehnilo, protože ho teprve v zimě na saních lidé dovážejí, nakladou pod kupu chvojnatou kleč. Jindy pustá a prázdná krajina na hřebenu, protože tam není slyšet ani ptáčka, ani hrčící potůček, poskytla nám obzvláštní radosti. Po půl hodině stáli jsme nenadále na strmé skalině a v hlubině asi 700 střevíců pod námi se zrcadlil
Veliký rybník,

nepochybně dle jeho tvaru podobného sopce svědek dávnověkosti. S hřebenu jde téměř kolmo dolů žulová skála, která svírá podlouhlou propast naplněnou vodou. Hrází je přirozená skála. Zdéli má asi 500, zšíři asi 150 kroků. Pohled s hřebenu do tohoto tmavého jezera je děsný a strašný, jako kdyby se nad jeho černými vodami vznášely noční hrůzy a věčné mlčení. Myšlenka, že to jezero je bezedné, zvětšuje vnitřní úzkost. Skutečně jsme olůvkem dna nedostihli. – Vody má skoro vždycky stejně, protože z ledovců, které vydrží v postranních rozsedlinách od roka k roku, voda přibývá a oku nepatrnou trhlinou ubývá. Černota vody pochází snad od jeho položení a nesmírné hloubky. Je přirozené, že to podivné jezero zavdalo potravy pověře. Lid povídá, že ryby do něho vpuštěné a dříve poznamenané vyplouvaly v řece Odře. Ryba v té vodě nevydrží, protože voda je příliš studená a mnoho měsíců do roka zamrzlá: ryby, milující studenou vodu, jako jsou pstruzi, mají rády tekoucí vodu. Jestliže je bouřlivo, ženou poutníka smrtelné úzkosti od místa, kde by staří pohané hledali průchod k podsvětí, jejž se domnívali, že nalezli v jezeru Avernus. S děsnými myšlenkami opustili jsme místo, kam jen někdy přijde horal na sbírání hojících bylinek, a spěchali jsme po hřebenu přes kameny a trávu, zakrnělou klečí k
Poledníku,

osamělé skále, která je velmi patrná ze slezského údolí a obyvatelům prorokuje počasí jako Sněžka. Zde je prostranná vyhlídka daleko do Slezska, na Kynast, Teplice, Jelenov, landhutské, sokolské a jiné hory, pod nimiž teče Bobr. Trochu níže strmí opět jiné velikánské skály. nepatrná cesta močály a křovím trvá asi hodinu, ale zříceniny prapřírody jsou příliš vnadné, než aby poutník nenavštívil místo, na němž stojí
Trojanec,

ohromná skála, jež káže vážnost k přírodě, která ji utvořila, a spolu zve k přemýšlení, jak asi ty visící skaliny vznikly? Skála je ze žuly, základu celých Krkonoš. Že by se byla utvořila v prvodách, nedá se myslit, protože je příliš vysoko. Spíše ale bylo to pohoří před drahnými věky daleko vyšší, až ho povodně, lijavce a silné deště opláchly v nynějšího skalního kostlivce. Vesměs dílo to tvořící a mařící přírody v pustém svém okolí dojímá bolestně poutníka. Trojanec, Poledník i Veliký rybník leží na slezském svahu, neboť hranice jdou po hřebenu, na němž vinoucí se stezička přivedla nás travou, kamením nebo klečí brzy dolů, hned zase trochu vzhůru, jako po mořském vlnění až k
Malému Bouřínu,

osamělému a kamenitému vrchu. Stezník vede podle, my ale s kamene na kámen skákajíce co kamzíci, vylezli jsme lehce na vrch, ale tím obtížněji dolů do hlubokého údolí, lesem řídce porostlého. Zde mi napřed padly do očí ztrouchnivělé a zpráchnivělé kmeny skácené od větru, které mohly mít i 30 loket zdéli a půldruhého objetí v obsahu, přestože jsem nyní v celém tom údolí nespatřil strom, který by byl aspoň 15 loket vysoký a tlustý k objetí. Zde jsou veliká bahniště až nahoru k
Petrově boudě.

V ní bydlí čtyři rodiny, totiž otec, dva synové a dcera, všichni ženatí. Pět nejmenších dětí běhalo nahých. Večer seděl každý muž u své ženy a rozmlouvali. V té boudě mají 27 krav a 15 koz. Na zimu odejdou, až na dva lidi a 4 krávy. Vlevo v údolí je k spatření kostelíček sv. Petra. Kromě této boudy a Běloboudy není žádná na celém, asi 5 mil dlouhé hřebenu. Ostatní všechny jsou mnohem níže v údolích. – Posilnili jsme se kromě chleba a lívanců špatnou kávou a darebným vínem a posel nás vedl klečí vzhůru na
Veliký Bouřín,

osamělý a kamenitý vrch jako předešlý. Přes veliké kameny vylezli jsme nahoru. Sturmhaube se nazývají tyto dva vrchy nepochybně proto, že obyvatelům údolí oznamují bouři (Sturm), když mrakem, co nějakou čepicí (Haube) jsou přikryté, pročež Bouřín jsem je pojmenoval. Hned nad Petrovou boudou před Bouřínem jsou ještě dvě skaliska. První je nazváno Dívčík, protože jistá paní z Čech do Slezska jdoucí u těchto na sobě navrstvených kamenů měla porodit dvě malá děvčátka. Druhé se jmenuje Mužák, protože v něm v září 1781 zmrzli dva mužové. V tom okolí zmrzly také tři ženy v měsíci červnu 1780. Od Bouřína vede cestička přes veliké údolí přímo na
Velkolo

nebo Veliké kolo, kamenitý vrch, ze tří stran oddělený hlubokými údolími a jen k západu spojený s vršinou. Nelze pochybovat, že Velkolo, jakož i Malý a Velký Bouřín byly druhdy mnohem vyšší vrchy, protože kameny mnoho centů těžké se trousí dolů. Vrchy vypadají jako hromady holých kamenů. Na vrchní rovině se nachází ještě stojan ze čtyř krovů, dole rozšířených a nahoře spojených, chvojím propletený, jenž za časů francouzské války měl sloužit co smolan či smolný věnec na znamení povstání lidu proti nepříteli. Velkolo stojí téměř uprostřed hřebenu od Sněžky.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border