border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2005 arrow Srpen arrow Jizera - řeka s dvakrát ukradeným pramenem
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jizera - řeka s dvakrát ukradeným pramenem Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Myslíte, že pramen řeky nejde ukrást? Ale jde. A hned dvakrát? I to lze. Právě Jizera, největší řeka našeho regionu, je dokladem této neobvyklé „loupeže“. Jednou se o to postarala sama příroda v dávnověku čtvrtohor a podruhé, to již docela nedávno, člověk.

K vysvětlení té první loupeže musíme do dávné geologické minulosti, až do třetihor. V té době měl celý Český masiv a tedy i oblast pozdějších Jizerských hor, v důsledku dlouhodobého zvětrávání v teplém a vlhkém klimatu, podobu paroviny, tj. reliéfu jen velmi mírně zvlněného, se širokými a mělkými údolími s nepatrným sklonem (odborně jim říkáme úvalovitá údolí) a mezilehlými, plochými hřebeny či pahorky s mírnými svahy. Celé území se sklánělo mírně k severozápadu a proto i zdejší toky tekly někam do povodí dnešní Lužické Nisy. Předchůdkyně dnešní Jizery pramenila tehdy zhruba v prostoru vrchu Krogule nad Jakuszycemi a tekla již ve svém dnešním údolí, ale úplně opačným směrem.

VELKÝ ZDVIH

V mladších třetihorách se vše změnilo. V důsledku vrásnění Alp byl Český masiv rozlámán mohutnými zlomy a svislými pohyby podél nich se začala zvedat naše pohraniční pohoří. Jizerské hory a Krkonoše byly postupně vyzdviženy o celé stovky metrů. U Jizerských hor to ale mělo ještě jeden „háček“ – tektonický zdvih byl mimořádně asymetrický. Výrazně největší byl na samém severním okraji pohoří, kde tak vznikla nová nejvyšší horská hrana a tím i nové rozvodí. To znamenalo naprosto zásadní změnu. Řekám a potokům sice zůstala jejich původní mělká a široká údolí, ale musely v nich udělat úplný obrat a začaly téci opačným směrem, k jihu. Ale pozor, nebyl to žádný obrat za jeden den – proběhlo to typicky geologicky, zvedání probíhalo miliony let. Na konci tohoto procesu však měla Jizera nové prameny na úbočí Smrku a začala si probíjet zcela novou cestu mezi horami do České kotliny. Onen velký zdvih na samé hranici Jizerských hor také způsobil, proč jejich říčky nepramení někde uprostřed pohoří, jak bývá obvyklé, ale vlastně úplně excentricky na jejich severním okraji.

Neobvyklost tohoto zdvihu však vyvolala novou protiakci erozních procesů. Pramení-li řeky uprostřed hor, snižují je víceméně rovnoměrně ze všech stran. Zde však měly krátké, ale nesrovnatelně strměji spadající potoky severního, příkrého zlomového svahu mnohonásobně větší erozní sílu než hlavní říčky na jihu. A ta se usilovně snaží onu asymetrii opět vyrovnat. Proto jejich krátká, ale hluboce zaříznutá údolíčka s vodopády postupují zpětnou erozí proti toku na úkor jižních toků a získávají tak zpět území, o která kdysi přišly.

ŘÍČNÍ PIRÁTSTVÍ

V místech, kde se tak výrazně liší dynamika vývoje dvou sousedních povodí, dochází dosti často k jevu označovanému jako říční pirátství. Při něm vodní tok, který se rychleji zahlubuje, přetne linii sousedního toku a strhne, neboli načepuje jeho vody a celé výše položené údolí připojí ke svému povodí. Může se to stát u malých potůčků, ale i celých řek. Pro říční pirátství je typické, že v místě načepování se tok ostře lomí, často i více než v pravém úhlu.

Zdrojnice Jizery nepramení v prostoru „čela“ svého hlavního, úvalovitého údolí, ale stékají do něj z postranních svahů Smrku, nejvyšší hory české části Jizerských hor. Na jeho širokém, plochém dně, kde probíhá údolní rozvodí, se stávají předmětem boje o rozvodí mezi Jizerou a dynamičtější a dravější Smědou, přesněji řečeno jejím přítokem Hájeným potokem. A ten přitom jasně vítězí.

Dnešní pramen Jizery je v turistické mapě vyznačený v jihovýchodním svahu Smrku, mezi asfaltovou silničkou, tzv. Smrkovou cestou a hranicí s Polskem, ve výši asi 920 m. Před tisíci léty však byl asi o 1 km severozápadně odtud, a to podstatně výše (asi 1 100 m) ve svahu Smrku. Pramen Jizery se tehdy zhruba ztotožňoval s bezejmenným potůčkem, který dnes stéká svahem severovýchodně od Nebeského žebříku, jak se označuje spádnicový chodník stoupající na vrchol Smrku. Jejím prvním přítokem je další, východnější a paralelní potůček, blíže k dnešnímu pramenu Jizery. Oba tekly původně na jihovýchod do Jizery, ale v prostoru plochého údolního rozvodí byly postupně načepovány Hájeným potokem do povodí Smědé. Jejich horní tok ještě zachovává původní směr, ale v prostoru říčního pirátství těsně nad Smrkovou cestou se stáčejí o 90º k západu. Tak byla Jizera okradena o své prameny poprvé.

ČLOVĚK SE SVOU TROCHOU DO MLÝNA

Pojmenování vodních toků na jejich soutocích má nepsaný úzus, že větší (přesněji řečeno vodnější) z nich si zachovává název hlavního. I když najdeme četné výjimky, obvykle se toto pravidlo zachovává.

U pramenů Jizery je z tohoto hlediska složitá situace. Ze svahů Smrku, nebo Vysokého hřbetu, jehož je součástí, stéká celá řada vodných potůčků a stružek. Navíc toto území protínala odedávna hranice panství ze slezské a české strany, nověji pak ztotožněná se státní hranicí se Slezskem, později Pruskem, Německem či Polskem. A tak se tu situace pořádně zkomplikovala.

Podle pravidla většího průtoku (zde navíc shodně i podle délky a velikosti povodí) by měl být tím hlavním, správným pramenem ten, kterým dnes začíná bezejmenný potok, pramenící na polském území v tzv. Śnieżných jamách na svahu Stógu Izerského (1 105), sousedního vrcholu Smrku. Konkrétní pramen tu sice není (u „naší“ Jizery ale také ne), potok vzniká stékáním mnoha svahových stružek ve zrašeliněném terénu, ale to na argumentu o velikosti nic nemění. Přesto jsme svědky toho, že jako Pramen Jizery se v turistické mapě označuje mnohem menší potůček těsně u hranice, ale na našem území. Česká oficiální topografická mapa 1:10 000 přitom naopak označuje správně jako pramennou Jizeru onu větší polskou. Snad je argumentem pro český pramen zpráva jakéhosi turisty z poloviny 19. století, citovaná Miloslavem Nevrlým v jeho známé Knize o Jizerských horách, podle které byla zdejší „česká studánka“, uváděná „Čechy“ (nebo spíš českými Němci) jako počátek Jizery, hluboký a řádný pramen, zatímco pruský bědnou louží, v létě vysýchající. Dnes však na naší straně žádný takový „řádný pramen“ nenajdeme a tak je i těžko zdůvodnitelné, proč došlo k označení dnešního „Pramene Jizery“ právě u toku na naší straně a také kdo to tak oficiálně stanovil. Zdá se víc než pravděpodobné, že nacionalistické pohnutky v tom hrály podstatnou roli.

K problému však můžeme přistoupit i šalamounsky, jako je tomu třeba u Teplé a Studené Vltavy. Za zdrojnice můžeme považovat obě a označovat je lze jako česká a polská Jizera.

KTERÝ JE TEN PRAVÝ?

U složiště dřeva v ohybu Smrkové cesty je na okraji lesa dřevěný stojan s tabulí Pramen Jizery. Je ale problematická, nejen z výše uvedených důvodů, ale i pro svůj tvar v singuláru. I kdybychom vzali jako status quo, že je to ten pravý, stejně tu žádný jednoznačný pramen, studánka nebo výtoková roura není. Stékají se tu jen početné stružky z drobných svahových rašelinišť. Při nejlepší vůli se mi nepodařilo stanovit tu hlavní. Ta, která svým poněkud širším, kamenitým korytem vypadala jako hlavní a odpovídá i poloze na mapě (při severním okraji nevýrazné svahové elevace), je nejkratší a za sucha vyschne jako první. Možná by stálo za úvahu upravit největší stružku do podoby studánky, zřídit k ní pěšinu a pramen tak „úředně“ posvětit. Co tomu říkáte, fandové Jizerských hor?

Obě pramenné Jizery – menší česká, i geograficky správnější a větší polská, se stékají v údolním rašeliništi již na našem území, nedaleko od křižovatky červené a modré turistické značky na Smrkové cestě (Na písčinách). Soutok je přímo na hranici chráněného území Rašeliniště Jizery a poblíž je i její hraniční tabule. Je špatně přístupný v podmáčeném terénu a celkem i nezajímavý. Oba přitékající toky jsou z velké části skryté pod převislými stébly trav, a tak ani není příliš zřejmé, který je větší – výše proti toku ale již ano. Zato pod soutokem již začíná mohutnějící Jizera vytvářet výrazné koryto i s tůněmi.

DĚLENÍ ÚZEMÍ ZAČÍNÁ

S prameny Jizery je však spojena ještě jedna hydrografická zajímavost, a to umělá bifurkace, čili rozdvojení toku, byť nepatrných rozměrů. Přírodní bifurkace známe jako geografickou a nepříliš častou raritu, obvykle z různých exotických krajů. U pramenů Jizery máme co do činění s umělou, tedy člověkem vytvořenou bifurkací, která navíc již zanikla a patří historii. Přesto přispěla k dramatickým historickým událostem v tomto území.

V pramenné oblasti Jizery se totiž nachází i tzv. Sporné území, o které (a hlavně o dřevo, které se tu těžilo) se po tři sta let přetahovala obě sousední panství (české a slezské) a později i obě země. Přírodní a hydrografické poměry tu totiž navozovaly složitou a nejednoznačnou situaci. O celé problematice pojednává zevrubně již zmíněná kniha M. Nevrlého. Ten cituje, že podle dávného ústního podání probíhala hranice od Tabulového kamene na temenu Smrku k jizerské studánce (co a hlavně kde to však bylo?) a odtud po Jizeře dolů. To stvrdila i první oficiální komise, která se sešla na vrcholu hory roku 1537, a to slovy, že hranice vede po Jizeře od pramenů až po Bukovec. Což o to, dole je to jasné, ale právě v pramenné oblasti to bylo víc než vágní. Však i dr. Nevrlý hned dál uvádí, že ze svahů Smrku nestéká jeden, ale dva potoky (ve skutečnosti je jich dokonce několik) a tak vzniká majetkový problém, neboť každá strana uznává ten pro sebe výhodnější potok. V tomto případě se jedná o onu polskou Jizeru a ještě dále k východu stékající Hraniční potok (Grenzbach), o němž zatím nebyla řeč.

K vysvětlení umělé bifurkace je třeba nastínit zdejší reliéfové poměry. Polská Jizera i Hraniční potok vznikají z mimořádně husté sítě zdrojnic a stružek v tzv. Sněžných jamách, což je patrné i na turistické mapě. Svah je v tomto prostoru zcela nerozčleněný a proto zpočátku tečou všechny paralelně a blízko sebe, zaříznuté jen ve velmi mělkých rýhách, bez mezilehlých hřbítků. Ve spodní části úbočí však vystupuje mohutná, plochá bochníkovitá elevace, zvaná Suchacz (917 m). Ta jediná člení svah a odtlačuje do stran všechny potůčky, které se z tohoto důvodu začínají stékat dohromady. Ty vpravo (západně od Suchacze) vytvářejí polskou Jizeru, ty vlevo (východně) Hraniční potok; oba toky se pak znovu stékají až o 3 km níže, v Rašeliništích Jizery na Velké jizerské louce.

MALÁ HRANIČNÍ LOUPEŽ

Majitelé panství se během let měnili, ale tahanice, soudy a potyčky o území si předávali dál. Ani řada komisí, které sem v různých intervalech přicházely, nedošla k žádnému řešení. Klíčové místo sporu bylo v prostoru svahu těsně nad nevýrazným sedélkem, které odděluje Suchacz od hlavního svahu. Tam asi komise vždy ztroskotaly, protože se nedohodly, který potok je ten hlavní – pravý nebo levý? A tak uprostřed těchto hádek si nejspíše někdo pozorný z české strany všiml, že by se přírodě mohlo trochu „pomoci“ převedením vody z polské Jizery do Hraničního potoka. V nečleněném terénu s paralelními a zcela mělce zahloubenými koryty to nebyl žádný velký technický problém ani při tehdejších omezených možnostech. Usměrněná voda by pak sama určila, kdo má nárok na celé sporné území na Suchaczi. K převedení vody stačilo vykopat šikmo svahem jen několik desítek metrů dlouhý a celkem nehluboký příkop a zavést do něj vodu přepažením původního toku polské Jizery; k tomu pomohly pouhé 2–3 klády navíc. Chytrácký záměr však asi nevyšel, komise nejspíše lest prohlédla, neboť spor se táhl dál.

Zda je tato „bifurkační“ hypotéza pravdivá, a pokud ano, jak ovlivnila průběh událostí, se již nejspíše nikdy nedozvíme. Zbytky oné strouhy na převádění vody však tu můžeme každopádně vidět i dnes, byť nefunkční. V deštivých obdobích v ní dokonce stojí, nebo i slabě teče voda, ale srážková, nikoliv z potoka. Ten od těch dob povodňovými přívaly prohloubil svoje koryto a tak jsou zbytky příkopu oproti němu ve vyvýšené poloze. V české turistické mapě Jizerských hor je dokonce zakreslený jako funkční vodní tok dodnes, ale neodpovídá to skutečnosti.

I když nemáme přímý důkaz, zda příkop sloužil výše uvedenému nekalému záměru, těžko si lze představit nějaký jiný jeho účel v této neobydlené a odlehlé krajině. O zavodňování nemůže být v tomto vlhkém kraji řeč a odvodňování podmáčeného lesa, jaký je všude kolem na kilometry daleko, je také zcela nesmyslné. Navíc by bylo v rozporu se směrem a polohou příkopu.

KONEČNÉ SLOVO

Nápadné je i to, že celá níže ležící hranice (panství i států) jde korytem Jizery a teprve v místě, kde se stékají oba potoky obtékající Suchacz, začínalo Sporné území. Výše zmíněná umělá bifurkace tak vlastně vytvářela „ostrov“ – území ohraničené ze všech stran vodním tokem. Jeho plocha se kryla s plochou Sporného území. Nakonec obě strany v polovině 18. století pochopily, že musejí dojít ke kompromisu, aby se ukončily nekonečné tahanice, tím spíš, že už se nejednalo jen o dřevo a panství, ale i státní hranici. A tak přišli zeměměřiči a rozdělili celý „ostrov“ po délce přesně napůl. Nová hranice byla zcela umělá a v tomto prostoru nápadně odlišná. Bez ohledu na terén měla totiž úplně přímočarý průběh a nejspíš byla i tehdy vyznačená lesním průsekem. A hlavně definitivně ukončila celý letitý spor.

Umělou bifurkaci v tomto prostoru můžeme však pozorovat i dnes. Vznikla však tentokrát samovolně a necíleně. V příkopu vrstevnicové svážnice ve svahu nad Suchaczí, v místech, kde ji přetíná žlutá turistická značka, můžeme vidět, že voda teče na východ a náhle, bez jakékoliv dělicí hrázky, již naopak na západ, a to do povodí obou již výše uvedených potoků. Marná sláva, to místo si o to prostě samo říká.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border