border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2005 arrow Květen arrow Včelaři na horách
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Včelaři na horách Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   

Včelařství je obor, který se stále vyvíjí. Kdo chce, může hledat nové cesty, ale také se vracet zpět k osvědčenému. Jde o práci se živáčky, hmyzem, kterému nic nevysvětlíte a nenařídíte, jenom musíte poznat a využít jeho instinkty a zvyklosti. Dalším důležitým faktorem jsou přírodní podmínky místa, kde jsou včely chovány, a k tomu se ještě navíc přidává vývoj počasí v průběhu toho kterého roku. Včelaření, zvláště u nás na horách, je tedy poněkud ošemetnou záležitostí, zvláště chtěl-li by ho někdo provozovat jako hlavní zdroj příjmů. Velká část včelařů ke včelařině přistupuje jako ke krásnému koníčku; snaží se kvalitním medem zásobit užší či širší rodinu a nějaká ta koruna utržená za přebytky je jen ozdobou na koláči celoroční práce. Ovšem i v horách se dá včelařit relativně ve velkém.

Vypravili jsme se za dvěma krkonošskými medaři s rozdílnými způsoby včelařského hospodaření. Než však k jejich včelínům dorazíme, připomeňme si pár údajů z historie včelařství obecně a v Krkonoších zvlášť.

Možná nejstarší řemeslo

Včelařství je staré tak jako lidstvo samo a lze ho bez váhání zařadit mezi nejstarší řemesla. Brtnictví – tedy vybírání pláství od divokých včelstev, sídlících v dutinách stromů – však ještě nebylo skutečným včelařením v dnešním slova smyslu. Až od konce středověku začali medaři včely chovat v uříznutých dutých kmenech (klátech) a úlech pletených z proutí a slámy (v košnicích a slamácích). Vznikaly včelařské cechy se značnými privilegii; med i vosk byly velmi ceněným obchodním artiklem. Vždyť med byl po dlouhá staletí jediným sladidlem, medovina oblíbeným alkoholickým nápojem na panských stolech a voskové svíce tím nejkvalitnějším svítidlem, zvláště v kostelích (obyčejným lidem musely stačit louče nebo svíce lojové). „Prkýnkové“ úly s tzv. rozběrným dílem – což jsou plásty na dřevěných rámečcích – se prosazují od poloviny 19. století. Práci se včelstvy významně usnadnil vynález mateří mřížky, která odděluje část s matkou (plodiště) a medník, do kterého mají přístup jen dělnice a ukládají tam zásoby. Ještě v minulých desetiletích se uplatňovaly úly rozdílné konstrukce – stojany i ležany, úly přístupné jen zezadu, kombinovaně nebo vrchem. V dnešním moderním včelařství zcela převažují nástavkové úly, kdy se velikost vnitřního prostoru mění přidáním nebo ubráním dalšího totožného nástavku, což je bedýnka bez dna a víka. Jednotný není ani rozměr rámků s plásty – nejčastější rámkovou mírou je v Čechách 39×24 cm.

Včelaři drží pohromadě

Stejně jako včelstvo je přesně uspořádaným hmyzím společenstvem, rozlišeným do tří kast (matka, dělnice, trubci), tak i včelaři se odjakživa sdružovali. Již zmíněné včelařské cechy měly přísná pravidla, brtníci byli vážení a podporovaní i panovníky. Chránit duté lípy nařídil již Otec vlasti Karel IV., o rozvoj včelařství se v 18. století se svými patenty, osvobozujícími včelaře od všech daní, starala i prozíravá Marie Terezie. Dnešní Český svaz včelařů (ČSV) přímo navazuje na práci Zemského ústředí včelařských spolků (na Moravě založeno 1867, v Čechách 1873). Jedním z vůbec nejstarších včelařských krajinských spolků, jak se jim ještě za první republiky říkalo, je stále činná základní organizace ČSV v Jilemnici. Jilemnický spolek byl založen jen tři roky po vzniku Ústředí v roce 1876, mnohem dříve než ve většině mnohem větších měst. Ještě o něco starší však byl Místní včelařský spolek křížlický, zřízený roku 1872. Tehdy bylo v Křížlicích chováno 60 včelstev, nebo jak byla tenkrát označována, včelích čeledí (podrobně viz KRKONOŠE 5/1988). Více než stoletou tradici mají také podkrkonošské včelařské spolky z Lomnice nad Popelkou (1891), Jablonce nad Jizerou (1893), Pasek nad Jizerou (1902) a Roztok u Jilemnice (1904). Předsedy nebo jednateli včelařských spolků byli velmi často místní učitelé (včelnice bývaly součástí zahrady mnohých škol), ale také truhláři (kteří úly vyráběli) nebo rolníci. Každopádně v našich horských a podhorských podmínkách bylo včelaření vždy jen doplňkovým zdrojem zisku a ušlechtilou zábavou.

V současné době má Český svaz včelařů něco přes 50 000 členů, což je přibližně stejný počet, jaký uvádějí statistiky z roku 1934. Ještě před patnácti lety to však bylo celých 80 000 včelařů a členstvo také výrazně stárne. Vždyť průměrný věk českého včelaře je již přes šedesátku! Staří včelaři jen těžko hledají nástupce, a tak tradiční včelařské oslovení „příteli“ pomalu mizí. Jaké jsou příčiny? Tou nejstarší, která počet včelařů vždy poněkud omezovala, je respekt před bolestivým včelím bodnutím. U včelaření také nejde nic urychlit, životní cyklus včelstva bude vždy trvat celý rok, bez trpělivosti a poctivé práce tu nic nezmůžete. Hlavní příčina současného úbytku včelařů je ekonomická: med je sice poměrně dobře placený (prodá-li si ho včelař sám), mnohý laik si však neuvědomí, že med jsou odebrané zimní zásoby, které se musí včelstvu zase vrátit v podobě cukru, který už dávno nestojí oněch 7,30 Kčs. Ale především: práce se včelami obnáší ročně stovky hodin času, navíc některé úkony odložit nejde – vy nevládnete časem včel, ale ony vaším. Což je pro mnohé překážka největší. I přes citelné státní dotace tak včelařů stále ubývá.

Tradice od Jizerky

Pan Bohumil Pochop včelaří od mládí. Pochází z Křížlic, zkušenosti se včelami sbíral u pana řídícího Macnara v Dolních Štěpanicích a pokračoval brzy po válce, když se v roce 1947 s rodiči přestěhoval do Vítkovic, do údolí Jizerky asi kilometr pod Skelné Hutě. Nadmořská výška 650 metrů, ve které včelaří, není nikterak výjimečná, na Benecku nebo ve Vítkovicích pod Vurmovkou najdete úly možná o dvě stě metrů výš. To jsou však stanoviště slunná, na rozdíl od stinné a tedy i studené polohy včelínku pana Pochopa; až sem hlubokým údolím stéká chladný vzduch z Míseček a Kotelních jam. Milek Pochop, jak mu všichni známí říkají, si však na špatné výnosy nestěžuje. „Včely chovám proto, abych měl med pro rodinu. A pak mám takových čtyřicet lidí, kterým každý rok pár kilo medu nechávám. Letos mi jich několik říkalo, že takový med nikdy neviděli, jestli mi ještě nějaký nezbyl. Je hustý, má trochu jinou chuť a za ten skoro rok vůbec nezkrystalizoval. Za tu dobu, co včelařím, jsem měl takový med jen dvakrát,“ říká pětasedmdesátiletý včelař. Když se ptáme, kdy ho vytáčel a čím to může být, odpovídá: „Řeknu vám to tak. Dokud nemám všechno zavíčkované (to znamená med dostatečně vyzrálý v buňkách včelami opatřených víčkem, na konci snůšky – pozn. aut.), do včel nechodím. Včelařím v malých úlcích na rámkovou míru 29×24 cm, jsou to úzké jarmárky, které se špatně rozdělávají, a tak chci včely co nejmíň vyrušovat. Točím třeba jen jednou.“ Když se ptáme, z jakých rostlin tady v horách postupně přibývá medu, dozvídáme se, že první důležitou pastvou jsou květy borůvky. „Snad jen jednou jsme zjara měli čistý javorový med,“ přidává se paní Pochopová. „Je krásně zelenozlatý a když jsme ho vytáčeli, voněl na deset metrů od medometu,“ rozplývá se při vzpomínce na výjimečný výtěžek. Pan Pochop pokračuje: „Po borůvkách je potom velká snůška z malin. Jako zvláštnost, kterou nikdo v kraji nemá, je snůška ze starčku, který dává světlý běložlutý med. Ten kvete – a včely teda mají co sbírat – ještě na konci srpna a začátku září, kdy už jiní včelaři mají nakrmeno cukrem.“

Také připomene, že se až na vítkovickou Janovu Horu na léto vozívaly včely z kraje, bývalo tam i přes 120 včelstev z JZD Nepolisy u Hradce Králové. To však bylo kdysi, kdy bylo kočování s úly vcelku bezpečné. V současnosti jsou vzdálenější přesuny včelstev vyloučeny, aby se zabránilo šíření zhouby dnešního včelařství – varroázy, což je choroba způsobovaná roztočem Varroa jacobsoni.

Bohumil Pochop má dnes desatery včely a říká, že za ta desetiletí včelařiny se tu mnoho věcí změnilo. Hlavně ubyly louky, důležitý zdroj včelí pastvy. „Včely jsou ale stále stejně pilné – musejí navštívit například 4 600 000 květů jabloně, aby do úlu donesly 20 litrů nektaru, ze kterého „propotí“ 1 kg medu,“ končí své povídání příkladem vpravdě encyklopedickým vítkovický včelař.

Moderně ve Špindlerově Mlýně

Nablýskané horské středisko Špindlerův Mlýn si asi málokdo spojí se včelařstvím, nicméně je to tak. V samotném centru města působí jediný, zato však velmi aktivní včelař pan Alexander Holodniok. Ten je členem trutnovského okresního výboru Českého svazu včelařů, ve kterém má na starosti osvětovou činnost. Dá se říci, že na horské poměry je „velkovčelařem“, a to produkčním a progresivním. Shodou okolností jsme se s ním sešli právě ve výročním roce – před 45 lety (přesně 17. 5. 1960) si tento původem Jihomoravan přivezl z Rudníku do Bedřichova své první včelstvo. Pod lesem poblíž vojenské zotavovny si postavil hezký včelín, který ale musel před šestnácti lety ustoupit nové výstavbě. Od té doby včelaří ve vzorovém zděném včelíně i v úlech volně stojících ve včelnici na slunném západním svahu v sousedství školy.

„Dřív jsem včelařil ve všemožných úlech, ať to byl budečák, ležan nebo klasický nástavkový úl. Dnes to dělám trochu odlišným způsobem oproti všem okolním včelařům,“ vykládá se svým moravským přízvukem neúnavný inovátor. Včely totiž chová v jednoduchých polystyrenových nástavkových úlech – v každém nástavku je 9 rámků klasické míry 39×24 cm. V době největší snůšky jsou na sobě tyto nástavky čtyři nebo dokonce pět. Jak ale získá natolik silná včelstva, že zaplní tak velký prostor? Pan Holodniok se rád pochlubí svým systémem: „Já mám 20 včelstev produkčních a 10 manipulačních, kterými ta produkční zjara posiluji; i záložní matka pak přes léto vytvoří dobré včelstvo. Jinak dělám také to, že na konci léta včely krmím brzy ráno a ony se pak po celý den snaží zpracovat to, co jsem jim dal. Své metody se letos chystám natočit na videofilm, aby je poznali i jiní včelaři.“

Ve včelíně má vše své přesné místo a označení. A co teprve sousední pracovna, kde je vše v nerezu a vykachlíkované jako před návštěvou komise z EU! Velký elektronicky řízený zvratný medomet na vytáčení medu, nerezové dřezy s teplou vodou, kout pro práci s matičkami... Až se trochu vytrácí kouzlo starých včelínů s pomůckami děděnými po předcích. Inu, je vidět, že se tu ročně zpracovává několik metráků medu.

Šestasedmdesátiletý pan Holodniok by se svým včelařením mohl být spokojený, ale jedna věc ho přeci jen trápí. Je to nevhodné kosení, přesněji mulčování luk a trávníků. Rozmrzele o tom říká: „Ať si hoteliéři dělají anglické trávníky u své vily v Praze, ale ne v horách, kde na lukách roste vzácná květena. A když už louky mulčují, musejí to dělat zrovna v poledne, kdy na květy přilétá nejvíc hmyzu?! Zkusil jsem to počítat a na metru čtverečném jsem našel víc jak patnáct mrtvých včel. A kde jsou čmeláci, nebo ptáci, kteří se živí semeny rostlin?“

Včelařství je velmi specifickou lidskou činností. Oproti jiným odvětvím zemědělské výroby, kam vzhledem k produkci potravy patří, vyžaduje značné teoretické znalosti, cit pro přírodu, předvídavost. Nebudeme přehánět, když řekneme, že každý včelař je trochu i výzkumník a ani ten nejzkušenější praktik chovající včely desítky let není čas od času ušetřen překvapení, které mu příroda prostřednictvím včelího národa uchystá. O tom, jakými zákonitostmi se včelstvo řídí a jak široký užitek včely přinášejí, si povíme v některém z příštích čísel.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border