border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2004 arrow Únor arrow Jizerské hory: Kronika - Hermann Löns - básník vřesovišť
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jizerské hory: Kronika - Hermann Löns - básník vřesovišť Tisk E-mail
Marek Sekyra   

Jizerskohorské pomníčky se již dlouho těší značné oblibě. Vzbuzují touhu po objevování a vzrušují nejen tragikou příběhu, který se k nim vztahuje, ale i svými vlastními osudy. Jsou mezi nimi však i takové, jejichž existence je téměř přehlížena a důvod vzniku není považován za nijak důležitý z hlediska historie Jizerských hor. Mezi ně patří paradoxně památky na významné osobnosti, respektive německé literáty. Básník Friedrich Schiller či Theodor Körner, kteří mají v horách pomníčky, jsou veřejnosti do jisté míry známi, hůře na tom je v tomto ohledu Hermann Löns. Kdo to byl? Proč má pamětní desku právě v Jizerských horách? To jsou otázky, které si možná klade zvídavější čtenář, který se nespokojí s větou, že Hermann Löns byl básníkem vřesovišť. Jeho životní osudy nás zaujmou také jistou tragikou.

Narodil se v Chełmnu (Kulm) v Polsku (tehdejším Západním Prusku) 29. srpna 1866. Vychován byl ve městech Wałcz (Deutsch-Krone) a Münster, poté studoval přírodní vědy a lékařství v Mnichově, Greifswaldu a Göttingenu. Po dokončení studií se stal novinářem a občasným redaktorem nejprve ve Falci a pak v Dolním Sasku. Mezi lety 1893–1909 vystřídal listy Hannoversche Anzeiger, Niedersachsen, Hannoversche Allgemeine Zeitung, Hannoversche Tageblatt a Schaumburg-Lippische Zeitung vydávaný v Bückeburgu. Během svého novinářského působení často cestoval, zvláště po Rakousku a Švýcarsku.

Nakonec se usadil v Hannoveru a zamiloval si dolnosaskou krajinu, především oblast Lüneburského vřesoviště. Pod dojmem svých potulek a lovů napsal většinu děl, v nichž se projevil jako skvělý vypravěč. Příroda se mu stala vším také proto, že mu kvůli jeho nepoddajné nátuře a neschopnosti začlenit se do měšťáckého prostředí tragicky ztroskotal osobní život, jak vypráví v románu Das zweite Gesicht (Druhá tvář) z roku 1911 (česky 1942).

Po vypuknutí první světové války se dal naverbovat a padl hned na začátku bojů při útoku na Remeš 26. září 1914 u Loivre. Bylo mu pouhých 48 let. V roce 1934 byly jeho ostatky přeneseny a následujícího roku uloženy u Walsrode, v kraji jeho milovaného vřesoviště, kde má pamětní háj a muzeum. Státní pohřeb mu byl vystrojen z popudu Adolfa Hitlera. Do hrobu byla vložena listina podepsaná samotným vůdcem. Čím si Löns vysloužil takovou „poctu“? Náměty ke svým dílům rád čerpal – podobně jako řada jiných německých autorů – i z germánské mytologie. Hitlerovi a jeho myšlenkovým pochodům, z nichž se vyvinula zvrácená ideologie rasové nadřazenosti, se právě takoví autoři velmi dobře hodili. Píseň s Lönsovým textem „Wir ziehen gegen England“ nabyla během války až oslavné popularity. To všechno samozřejmě není možné vytýkat Lönsovi – vždyť byl v té době dávno mrtvý. Přesto však je jeho jméno spojováno s nacistickou ideologií. Jedněmi je zatracován, druhými veleben, jsou po něm pojmenovány ulice německých měst, jeho hrob je cílem mnoha návštěvníků.

Jako autor loveckých příběhů a povídek o zvířatech a lidech severního Německa patřil k nejoriginálnějším talentům tzv. Heimatliteratur, tedy hnutí, zaměřující se na vlast a krajinu, které tyto pojmy idealizuje a vystupuje proti urbanizaci a industrializaci (na konci 19. století přijímá ideologický program hnutí Heimatkunst, s jehož přeceňováním pojmu vlast se dostalo až k nacionalismu). Löns napsal romány Der letzte Hansbur (Poslední Hansbur, 1909, česky 1944), Da hinten in der Heide (Vzadu na vřesovišti, 1910) a významný selský román Der Werwolf (Vlkodlak, 1910, česky 1941), soubory příběhů Mein grünes Buch (Moje zelená kniha, 1901), Mein braunes Buch (Moje hnědá kniha, 1906), Mümmelmann (Králík, 1909), Da draussen vor dem Tore (Venku před branami, 1912), či oblíbené obrázky z vřesoviště Mein buntes Buch (Moje pestrá kniha, 1913) a další. Výbor čtyř příběhů o zvířatech vyšel spolu s povídkami dalších autorů dokonce v Liberci pod společným názvem Die Zeit der schweren Not (Čas velké bídy). Zajímavé je, že výbor pořídil liberecký učitel a vlastivědný pracovník Josef Syrowatka, otec dalšího významného německého spisovatele, libereckého rodáka Ottfrieda Preusslera. Asi nejvýznamnější sbírkou básní je Der kleine Rosengarten (Růžová zahrádka, 1911) se zlidovělou básní Na Lüneburském vřesovišti, z dalších například Mein goldenes Buch (Moje zlatá kniha, 1901) či sbírka balad Mein blaues Buch (Moje modrá kniha, 1909). Jeho poezie byla často zhudebňovaná (např. Paulem Graenerem), válečné písně (například píseň námořníků Jdeme na Anglii) byly později zneužity nacisty. Lönsova poezie je další z řady, s níž se český čtenář neměl možnost setkat. A přitom přírodní lyrika opěvující vřesoviště a rašeliniště by mohla být blízká každému milovníku Jizerských hor. Snad právě proto se staří liberečtí Němci rozhodli pomníček zbudovat, a ne z nacionalistických důvodů. Věřme tomu. A byl zbudován i přesto, že sám Löns píše v jedné básni: „Blíží se konec, tak mne nechte o samotě, samotného na opuštěném vřesovišti, nechci nic víc slyšet, ani vidět, chci jen zhynout jako zvíře. A proto žádný kříž, žádný kámen, chci zmizet beze stopy.“

Krásný žulový kámen, na kterém je pamětní deska, leží u žlutě značené cesty vedoucí z Lidových sadů v Liberci k Mlynářovu kříži. Samotný pomníček nechala zbudovat liberecká pobočka spolku St. Hubertus a slavnostní odhalení, nad nímž převzal dozor sám liberecký starosta a senátor Carl Kostka, se uskutečnilo 13. září 1936. Pomník sestával z bronzového nápisu Ehret den Schöpfer im Geschöpfe (Chvalme Stvořitele v jeho díle), Dem Heidedichter Hermann Löns a destičky s nápisem 34. Z. V. (Zweigverband) Reichenberg St. Hubertus 1936, které vytvořili profesor Schwedler a akademický malíř Raimund Wiese.

Musela to být tenkrát veliká sláva, pro zbudování památníku vznikla dokonce nadace, po proslovech významných osobností a položení věnce byla uctěna památka básníka minutou ticha a chorálem na lesní rohy. V dobovém tisku je pochvalováno vybrané místo s tehdy krásným výhledem na celou libereckou kotlinu, Ještěd a Lužické hory i vzhled samotného památníku. Cestu k němu označoval již od Strážního buku nádherný ukazatel, dřevěná plastika znázorňující loveckého psa, zpívajícího ptáka na borové větvi, růži a motýla.

Dnes je místo v hustém lese, s nepohodlným přístupem, ukazatel k němu žádný nesměruje a není vyznačeno ani na nových turistických mapách. Pomník byl dlouhou dobu zničen a patrné byly jen výklenky ve skále. Krásně opraven byl až v roce 1995 Eduardem Švajdou, který instaloval nové plechové tabulky s nápisy. V severních Čechách byly zbudovány i další pomníky, například památník s bronzovou deskou v Dubé z roku 1935, u Děčína nad údolím Labe stávala Lönsova chata.

Snad neuškodí, ukončíme-li povídání v uvolněnějším duchu. Stejně jako končí Löns svou pozemskou pouť za výstřelů první světové války, podoben našemu Járovi Cimrmanovi, tak bude i jeho přítomnost v Jizerských horách zahalena navždy tajemstvím. Byl zde, nebyl?

Jak mi v dopise napsal Gerhard Zahmel, jednatel a správce památníků Spolku H. Lönse pro Německo a Rakousko ve Walsrode, „Löns jako novinář velmi často cestoval a nikdo neví, kde všude v životě byl. Známá jsou pouze místa, v nichž žil, a Čechy, potažmo Liberec, mezi nimi nejsou.“

V roce 2004 uplyne 90 let od smrti tohoto významného spisovatele a milovníka přírody. Zapomeňme na národnostní spory, války a přemýšlení o tom, zda Löns byl v Jizerských horách a zaposlouchejme se do hudby slov, inspirované přírodou, krajem vřesovišť a rašelinišť.

odborná spolupráce Otokar Simm
foto Marek Sekyra a archiv
verše přebásnila Alena Sekyrová

Všechny břízy se zelenají
Břízy ve vřesu v zeleň se listí,
zlatě září janovců květ,
struny skřivanů zaznějí radostí,
tetřívci začnou dovádět.


Sem tam těkají mé oči bažinou,
tak černou s bělokvětým lemem,
jak hnědozelené moře zpěněnou,
pak vznesou se modrým nebem.


Obláčky táhnou si vzdušným světem
jak to suchopýru chmýří,
mé srdce zpívá píseň šeptem
a ta k nebi míří.


Píseň šepotavě tichá,
milá jako mráčky,
jichž hejno lehce oblohou spěchá
jak suchopýru chomáčky.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border