border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2004 arrow Červen arrow Jizerské hory: Kronika - Stará poutní cesta k hejnickému obrázku
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jizerské hory: Kronika - Stará poutní cesta k hejnickému obrázku Tisk E-mail
Jan Heinzl   

Není cesta jako cesta. I tak bych mohl uvést tuto krátkou, leč krásnou vycházku po Staré poutní cestě, která dnes začíná v Oldřichovském sedle, klesá bukovými i smíšenými lesy, vine se loukami Dubiny, pokračuje dál podle Smědé a triumfálně končí před portálem hejnického barokního chrámu.

Při sepisování této drobné studie o cestě, která na sobě pocítila miliony kroků poutníků a turistů, jsem narazil na poměrně závažný problém. Ač se regionální historická literatura ve svém rozsahu věnuje poutnímu místu v Hejnicích dosti podrobně a neopomíjí ani vývoj dopravy, tato důležitá spojnice zůstává bez významnějšího popisu.

O původu a významu cesty

Není pochyb, že Stará poutní cesta patří mezi ty dávné komunikace, které protínaly husté lesy Jizerských hor, a právě proto je jen těžko zjistitelné její stáří. Pokud se přesto chceme dopátrat přesnější datace, je dobré zapátrat v místních kronikách. Bohužel i zde jsou autoři skoupí na informace, či spíše ani oni nenalezli příhodné prameny, dle kterých by mohli o Staré poutní cestě více zaznamenat.

Významnější stať o silnicích a cestách přináší významný regionální historik Anton Ressel. V jeho kronice Oldřichova v Hájích, sepsané v roce 1933, se dobereme určitých poznatků. Z oddílu o dopravě vyplývá celá řada zajímavostí, která se váže ke Staré poutní cestě, avšak zahrnují pouze tu část, která splynula s novodobou silnicí. Původní Stará poutní cesta byla opravdu mnohem delší, než jak ji známe dnes a jak je zakreslována v mapách. A co víc, cesty byly vlastně dvě, přičemž k jejich spojení docházelo právě v Oldřichově v Hájích. Odtud pokračovaly již jako spojené k horizontu Oldřichovského sedla a dál do Hejnic. První z poutních cest vedla z Liberce a vzpomínána je již v roce 1562 jako Pilgersteig – volně přeloženo „poutní stezka“. Užívána byla jako spojnice mezi Libercem a horním tokem řeky Smědé, tudíž vedla přes Hejnice. Postupem staletí název Pilgersteig zanikl a místní začali užívat nového označení Alte Strasse – Stará cesta. Zajímavé je, kde vlastně Stará cesta začínala. Dle Ressela se od prastaré, dnes již neexistující říšské silnice spojující Mladou Boleslav s městem Zhořelec, oddělovala ve Fojtce. Teprve na konci 17. století byla postavena současná silnice z Liberce do Frýdlantu a dál do Zhořelce, a to z důvodu neutěšitelného stavu původní říšské silnice.

Druhá z poutních cest vedla až ze vzdáleného Jablonného v Podještědí. Její trasa směřovala od Jablonného přes Chrastavu, na Novou Ves, Mníšek a v Oldřichově v Hájích se spojila se svou sestrou vinoucí se od Liberce.

I tato cesta nesla v historii dvě jména. Část byla nazývána Kratzauer Wallfahrtsweg – Chrastavská poutní cesta, avšak od Mníšku byla známá pod názvem Haindorferweg – Hejnická cesta. O obou spojených cestách se kronikář Ressel zmiňuje: Tato pěkná a široká cesta stoupala až k Hemmrichu, odkud směřovala dále do Raspenavy a Hejnic.

Z Hemmrichu dolů...

Za staletí, co cesta existuje, změnila svou podobu a dá se říci i účel. Hojná procesí směřující k hejnickému obrázku - sošce Panny Marie - vystřídali výletníci a turisté, ovšem cíl všech byl a je shodný. Nazval bych jej geniem loci, nenahraditelným duchem místa.

Naše dnešní putování začneme v místě, které ve své historii neslo mnoho jmen. V mapách nalezneme oficiální označení Oldřichovské sedlo, ale pro horizont Hemmrichu spolu s bývalou hájenkou se však u starousedlíků a přátel jizerskohorské historie vžilo pojmenování „U Hausmannky“. Pod tímto názvem si připomínáme váženého hajného Franze Hausmanna a jeho ženu Liesl, kteří zde dlouhá léta žili. Pečovali nejen o hájenku, ale mnoho práce a lásky věnovali i drobným památkám Jizerských hor. V současnosti je hájenka po letech opuštění opět plná života. Pro mnohé se stala novým „poutním místem“, když byla ve druhé polovině 90. letech znovu obydlena a přeměněna na rustikální horskou hospůdku „U Kozy“. Pro mnohé poutníky cestující pěšmo i kolmo po Jizerkách tak nabyla statutu slušného výchozího i cílového bodu. Jak ale praví jedno přísloví: nejen chlebem a vodou je člověk živ..., obraťme naši pozornost na místečko naproti přes silnici, kde je první zastavení našeho putování. Kamenná boží muka se vsazeným obrázkem a křížem jsou výchozím bodem na pouti do Hejnic – srdce Jizerských hor.

Od Hausmannky vykročíme po modré značce, první zhruba 2 km poutní cesty vedou souběžně s cestou Viničnou až na křižovatku, kde se cesty dělí. Půvab prvního úseku je umocněn především v zimě, kdy námraza obalí holé větvičky stromů, ale také na jaře, tehdy jak mávnutím proutku pohladí lidskou duši barva mladého bukového listí. Není však důležité, zda je krajina pod nadvládou zimy, jara či dalších ročních období, protože každé má svůj půvab, což v Jizerkách platí do posledního písmenka.

Cesta po modré klesá dosti prudce a naše kroky zbrzdí až po pravé straně boží muka nazvaná Emauzský obrázek. Jejich jméno není nijak tajemné, avšak obrázek, který kamenný pomníček zdobil, je tajemstvím obestřen. Co kolem něho chodívám, vždy chybí, hlavně díky vandalům, kteří se na symbolu Staré poutní cesty nejednou podepsali.

V závěru klesání stojí na pravé straně další pomník nesoucí známky práce kameníka. Vznik „Kamene osvobození“ spadá do roku 1928 a měl kolemjdoucím připomínat založení republiky. Střed kamenného bloku byl zdoben malým státním znakem a pod ním letopočtem vzniku republiky a desátého výročí od jejího založení. Symboly první republiky zmizely v období záboru pohraničí za druhé světové války a od té doby je nikdo neobnovil.

Od Kamene osvobození se strmé klesání hejnické poutní cesty mění v příjemnou lesní procházku uzavřenou z obou stran smíšenými lesy. Zakrátko se nám po levé straně otevře Farská louka, obklopená ze všech stran lesy. Louka s tábořištěm, při jejímž okraji protéká potůček s nezapomenutelnými meandry, je od jara do podzimu symbolem života skautů, trampů i mnoha dalších, kteří touží načerpat nové síly v krásné přírodě.

Širokými lučinami Dubiny...

Naše další kroky nás již vedou na Dubinu. Lesy jsou čím dál tím řidší, až vyjdeme na samou hranici lesa. Zde u můstku přes potůček, na křižovatce poutní cesty s cestami od Šolcova rybníku a Raspenavy, stojí třetí z řady zastavení. Není nijak výstavné, kříž s korpusem vyvstává z kamenného podstavce.

Opustili jsme lesní cestu a před námi se otevřely široké louky Dubiny, kterými se poutní cesta vine dál ke svému cíli.

V létě patří louky dětským táborům. Já mám však raději období, kdy je možné za svitu měsíce pozorovat celá stáda vysoké, jak hledá v zimních měsících obživu.

Cesta nás přivede dál až k mostku přes řečiště Štolpichu, u kterého bylo zasazeno několik mladých lip – „stromů milénia“, v jejichž středu stojí blok kamene. Původní boží muka, která se však časem a zanedbáním změnila v nic neříkající torzo, slouží dnes jako patník pro turistické značení.

Po překročení Štolpichu se přiblížíme k prvnímu obydlenému místu naší pouti. Tři domky na samotě Dubiny zdobí s bohatě členitou korunou staletá lípa. Další zastavení se nalézá po zhruba sto metrech, boží muka stojí opět na pravé straně. Žulový objekt prošel před dvěma roky celkovou opravou, a tak se dnes ve svém okolí vyjímá.

Cesta nyní mírně stoupá, aby dosáhla svého horizontu, z něhož se nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů na panoráma Jizerských hor. Toto místo si zamilovalo mnoho lidí, místní i ti, kteří tudy jen procházeli. Důkazem jsou opět boží muka patřící mezi nejkrásnější, co znám. Zdobí je dva obrázky: madona s Ježíškem a Golgota, drobný kovaný kříž bohužel víc jak padesát let chybí.

Odtud sejdeme na křižovatku, kde stojí velký dům hodící se spíše do městské zástavby. Bývalá hospoda zvaná Stolpichsbaude – Chata na Štolpichu, by zajisté byla i dnes příjemným zastavením. Přejdeme křižovatku a půjdeme dál mezi domem a rybníčkem Netíkem do míst, kde božím mukám vpravo dominuje rozměrný kříž s Kristem a velkým červeným srdcem.

Další žulový blok je o zhruba padesát metrů dále. Jeho stav je velmi špatný, i přesto sem byly v 90. letech vsazeny dva obrázky, jeden z nich s hejnickou madonkou. Po chvíli dorazíme na další křižovatku, vlevo pokračuje cesta do Raspenavy, vpravo se vydáme my a záhy se přiblížíme ke Smědé. Cesta nyní pokračuje asi pět set metrů nad korytem řeky a dovede nás k dalším božím mukám.

Tato památka se po loňské rekonstrukci nachází ze všech našich zastavení v nejlepším stavu. Díky tomu se i dovídáme o její historii. Boží muka zbudoval Ignatz Wildner roku 1862, statkář z Raspenavy č. p. 1. Zajímavostí je, že jeho syn Josef, který boží muka roku 1923 opravil, o sedm let později přišel o život pod utrženým pískovým převisem v nedalekém lomu. Po chvíli definitivně opustíme sporadicky osídlenou oblast a navrátíme se do městského prostředí.

Před branami Hejnic...

Závora přes cestu, první dva domky, na které navazuje již souvislá zástavba rodinných domů. Boží muka, stojící hned u závory, uzavírají dosavadní putování, následujícího půl kilometru na žádná zastavení nenarazíme. Stav těchto božích muk je smutný. Jsou opuštěná, bez obrázku i kříže. I přes tento ostudný stav mají velmi poutavou legendu, o které se dovídáme z děl místních kronikářů. Na tomto místě měli být pohřbeni za husitských válek dva husité, v pozdějších dobách jim prý nad místem jejich odpočinku postavili místní pomníček – boží muka.

Další zajímavostí v blízkosti je vlevo neomítnutý domek. Ten, kdo zná historiky Frýdlantska, bude překvapen, že právě v něm dlouhá léta žil Josef Bennesch, mimo jiné autor kroniky Ortsgeschichte von Haindorf z roku 1924.

Jen několik metrů před vstupem na silnici do Ferdinandova je místo, na které nemohu v této exkurzi zapomenout. V lokalitě nad dnešními garážemi po pravé straně stával hotel Zur Sonne – U Slunce a pod ním kaplička s oltářem a datem nad vchodem 1686. Kousek od kapličky pak socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Po roce 1945 se kaple i socha světce dočkaly zvláštní „péče“: kaple zmizela zcela a Jan Nepomucký dlouhá léta ležel povalen v roští... Později byl naštěstí Jan Nepomucký přemístěn do areálu klášterní zahrady a teprve na počátku 90. let 20. století se mu dostalo důstojného umístění na kamenném mostě přes říčku Smědou.

Po odbočení na již zmiňované křižovatce vidíme nad restaurací Kongo předposlední boží muka, o která je celá léta dobře pečováno. K nim je zachována i zpráva v kronice J. Bennesche: Kamenný kříž nechali zřídit prarodiče Christiana Finkeho, sedláka z Hejnic č. p. 71. Roku 1828 bylo v kupní smlouvě na tento dům s pozemkem uvedeno, že noví majitelé se budou o kříž nadále starat.

Mezitím se majitelé opět změnili, ale přání ze smlouvy je dosud naplňováno. Po pár metrech vstoupíme na most přes Smědou, v jehož středu stojí „zachráněný“ sv. Jan Nepomucký, odtud je nadohled cíl naší cesty: poutní basilika s dvojicí barokních věží a portálem a sousední budova bývalého františkánského kláštera.

Pouť skončíme u posledního zastavení – boží muka s velkým křížem a Kristem stojí jen pár metrů před vchodem do kostela.

Pokud se vám malý exkurz do historie i současnosti Staré poutní cesty líbil, není nic krásnějšího, než se vydat touto stopou a osobně si ji vychutnat.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border