border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2003 arrow Červen arrow Víchovské vodopády
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Víchovské vodopády Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Víchovský vodopád.

Také jste již někdy podlehli iluzi, že už máme matičku Zeměkouli zmapovanou se vším všudy? Přes všechny satelity, GPS a další vymoženosti techniky to zdaleka není pravda. Spíš se s tím smiřujeme někde v zapadlých nebo téměř neobydlených koutech vzdálených zemí, ale ono to kupodivu platí i v naší malé, hustě osídlené a skrz naskrz prochozené zemi. I mnozí turisté o tom vědí své: stačí porovnat mapy staré pár desetiletí s dnešními a vidíte, kolik tam přibylo všelijakých zajímavostí - nejčastěji to jsou různé skalní útvary - které dříve znalo jen pár místních obyvatel. A věřte nevěřte, takové objekty máme i v Krkonoších, navzdory tomu, že jsou to naše nejnavštěvovanější hory s dlouholetou turistickou tradicí. Ostatně pravidelné čtenáře našeho časopisu o tom nemusím nijak zvlášť přesvědčovat. Dokazuje to i případ Víchovských vodopádů, které teprve v minulých letech pro širší veřejnost našel Jiří Dvořák, a to vlastně náhodou, při zoologickém a botanickém průzkumu. Pravda, nejsou nijak impozantních rozměrů, Labskému vodopádu rozhodně konkurovat nebudou, ale na druhé straně největší z nich svou sedmimetrovou výškou docela zapadá do běžné výšky našich vodopádů. A od těch samozřejmě nemůžeme očekávat parametry vodopádů alpských nebo skandinávských. Jejich význam však nespočívá ve výšce nebo vodnosti (dosahují průměrně pouze několika vteřinových litrů, a v suchých obdobích dokonce krátkodobě i zcela vysýchají), ale v geologických a geomorfologických podmínkách, v nichž vznikly, a v jejich současném dalším vývoji. Nejvyšší z nich je totiž v tomto směru výjimečný mezi všemi našimi vodopády a nemá u nás obdobu.

Vodopády se nacházejí v intravilánu obce Víchová nad Jizerou nedaleko Jilemnice, v místní části zvané Kout. Chlumský potok protékající po celé délce Víchovou přijímá krátký levostranný potok, do něhož ústí z levého svahu ještě další, kratší svahový přítok o velkém sklonu, na němž jsou i naše vodopády. Nejlépe přístupné jsou od silničky, která nad nimi traverzuje svah. Zářez potůčku silnička v horní části dokonce přímo protíná, ale v místě jejího můstku je již nepříliš výrazný a málo nápadný. Nejlepším orientačním bodem je kravín, od kterého je vodopád vzdálený asi 250 m na západoseverozápad. Ze silnice však vodopády neuvidíte, neboť zářezy obou potoků jsou ukryté v lese, i když na okolních svazích jsou převážně kulturní louky. Ze silnice musíte sestoupit do spodní části svahu, kde se po vstupu do lesa teprve otevře pohled na strmé erozní zářezy obou potůčků včetně skalnatého amfiteátru s hlavním vodopádem. Žádnou turistickou značku, ba ani chodníček tu nečekejte, musíte jít přímo terénem. Pro vodopády, dříve bezejmenné, zavádíme společně s nálezcem název Víchovské vodopády a ve shodě s tím i jejich rokli označujeme jako Víchovskou. Krkonoše mají nejvíce vodopádů ze všech našich pohoří, ale právě tento benjamínek v jejich galerii je z nich nejodlišnější. V první řadě je to již geologickým podložím. Všechny ostatní krkonošské vodopády jsou na podloží žuly a krystalických břidlic (svory, fylity, ortoruly), zatímco tento jediný je na podloží karbonských sedimentů, konkrétně slepenců a pískovců, které tvoří úzký pruh na jižním okraji Krkonoš a geologicky patří již k tzv. podkrkonošskému permokarbonu. A ještě jeden detail musíme upřesnit: exaktně horopisně vzato se Víchovské vodopády nacházejí již na území Krkonošského podhůří a jeho podcelku Železnobrodské vrchoviny, byť v těsné blízkosti hranic vlastních Krkonoš. Pokud bychom však chápali území z obecně regionálního a turistického hlediska, nelze Víchovou řadit jinam než ke Krkonoším.

Detailní geologická situace vodopádu je velmi zajímavá. Nachází se na samém okraji permokarbonského útvaru; protější svah hlavního zářezu, do kterého rokle s vodopády ústí (vzdálený jen několik desítek metrů), je již budován fylity krkonošského krystalinika. Pánvovitě uložené permokarbonské sedimenty Podkrkonošské pahorkatiny se zvedají svými vrstevními čely k severu, proti Krkonoším. V tomto případě to současně znamená, že vystupují směrově zhruba kolmo k rovině svahu s vodopádovým potokem a proto jsou v korytě i v celé rokli obnažená vrstevní čela karbonských slepenců a pískovců. Tři ze slepencových vrstev jsou tvrdší než ostatní a právě jejich větší odolnost proti erozi podmínila vznik tří vodopádů, které přes ně přepadávají. Nejvýraznější je to u prostředního, nejvyššího vodopádu. Zde je horní, tvrdá lavice slepence, tvořící přepadovou hranu, poměrně tenká a hned pod ní je uložená podstatně mocnější vrstva měkčích slepenců, které rychleji zvětrávají a stěna amfiteátru je proto místy převislá. Na samém úpatí vodopádové stěny vystupuje poloha ještě podstatně měkčích, drobivých jílovců. Ta patrně představuje iniciální faktor vzniku celého vodopádového amfiteátru. Jakmile dosáhla hloubková eroze potoka k její úrovni, urychlil se i postup zpětné eroze v rokli. Ta se "zarazila" až v místě, kde příčně protíná rokli výrazná svislá puklina, která současně předurčuje linii vodopádu. Na vzniku romantického, zčásti i skalnatého amfiteátru se vedle hloubkové eroze podílel i dešťový ron (splach) a svahové procesy (sesuvy a řícení). Nejvýznamnějším specifikem tohoto vodopádu je však jeho překotný geomorfologický, erozní vývoj a terénní změny v těsném okolí, které s tím souvisejí. I když jsou i jinde zaznamenány případy, kdy jediná povodeň pozměnila vzhled některého vodopádu, to, co se děje zde, nemá u nás obdobu. Zdejší vodopád se za poslední tři roky přemístil zhruba o pět metrů ve smyslu horizontálním (přičemž ještě další posun až o 2 m nelze vyloučit) a jeho výška se přitom zmenšila z původních 8,8 m na dnešních 6,9 m. Jeho boční erozi přitom podlehla část svahu nad vodopádem o ploše asi 10 x 4-6 m, tvořená odlišnou vrstvou málo soudržných drobivých slepenců a jílovců. I když ji na horním okraji zatím drží kořenové systémy vzrostlých buků, lze tu očekávat další postup eroze, tj. obnažování a trhání svahu.

Tyto procesy jsou podmíněny tím, že geologické vrstvy vystupují sice sklonově zhruba kolmo k rovině svahu, ale jsou směrově šikmo ukloněné k západu, tj. ve shodě se sklonem hlavního údolíčka, do kterého ústí Víchovská rokle. Voda tekoucí nad vodopádem po ukloněné, tvrdé lavici slepence se tak logicky tlačí k levému svahu (ve směru toku) a podemílá ho. Těsně před horní hranou vodopádu tento trend výrazně převládl a vodní proud se ostře stočil vlevo po vrstevní ploše oné tvrdé lavice. Opustil tak původní koryto s vyšším vodopádem a nový vodopád se tím, že voda stéká pět metrů po ploše ukloněné okolo 30°, logicky snížil. Tendence vodopádu stáčet se nad horní hranou vlevo byla patrná již před třemi léty, kdy jsme vodopád poprvé navštívili. Ještě před námi to zaznamenal i někdo z místních obyvatel a ve snaze zabránit snižování vodopádu vysekal v horní hraně vodopádu do slepencové lavice umělý žlábek, který měl potok udržovat v původní linii. Bohužel erozní síla několika větších povodní v posledních třech létech byla větší a navzdory tomuto umělému zákroku se potok stočil v souhlase se sklonem vrstvy vlevo. Za zmínku stojí, že u tohoto největšího vodopádu se - na rozdíl od vrstevnatosti - méně projevuje vliv puklin. Mimo jedné, výše zmíněné, příčné a svislé pukliny (nebo spíše její puklinové plochy), podél níž vznikla vodopádová stěna, jsou ostatní, navíc nepočetné, pro genezi vodopádu zanedbatelné. Zajímavá je i skutečnost, že pod vodopádem není žádné tůňkovité vývařiště, jak tomu jinak často bývá. I to souvisí s výše popsaným erozním vývojem vodopádu. Díky němu sem voda transportuje nadměrné množství zvětralin, které se na úpatí vodopádové stěny naopak hromadí. Navíc k tomu přispívá i odtrhávání (převážně mrazové) a řícení bloků z vlastní stěny. Největší, téměř třímetrový blok je vpravo od vodopádu (ve směru toku). Posun toku způsobil ještě jednu změnu - původní vodopád byl v místě, kde stěna tvoří až 1,5 m hluboký převis, voda tedy dopadala daleko od stěny. V místě dnešního vodopádu je stěna svislá, bez převisu, proto voda za nízkých stavů pouze stéká po skále. Jen v období, kdy je vody více, teče rychle a vytváří pak parabolickou křivku, takže dopadá také až 1,5 m od stěny.

Vedle nejtvrdší slepencové vrstvy s největším vodopádem však vystupují ve Víchovské rokli ještě další dvě, které též vytvářejí menší vodopádky na stejném principu. Jsou však nižší, neboť pod nimi nebyla mocnější měkčí vrstva, která by umožňovala rychlé zahlubování. Horní, asi 15 m nad hlavním, je též svislý s ostrou horní hranou. Je vysoký rovné 3 m a v jeho stěně se, na rozdíl od hlavního, výrazně uplatňují i pukliny. Liší se i typickým tůňovitým vývařištěm na úpatí (horní stupeň na snímku vlevo). Poslední vodopádek je naopak dole, přímo na vyústění vodopádového potoka do hlavního toku. Je vysoký 1,5 m a čelo tvrdší vrstvy je tu formováno obloukovitě, bez ostré horní hrany. V horní části proto stéká po skále, zatímco v dolní převisovitě padá, a to též do vývařiště s průměrem asi 1,5 m. Hlavní potok přes svůj velký sklon vodopády nemá, neboť na rozdíl od předchozího teče rovnoběžně s čelem vrstev a neprotíná je.

Zato na další ze zdrojnic potoka, tentokrát pro změnu pravostranné, je asi o 200 m výše ještě jeden třímetrový vodopád. Je v poměrně mělké, ale strmě spadající strži s příkrými svahy za domkem čp. 68. Ta spadá od druhého, menšího kravína v tomto prostoru a podle názvu zdejší osady Kout ho označujeme jako Koutský vodopád. Vznikl též na podloží permských slepenců, ale jelikož je na "protisvahu", rovina svahu je zde totožná se sklonem vrstev, což je situace zásadně odlišná od předešlých vodopádů. To se projevuje i v tom, že vznikl na puklinách několika směrů, z nichž pro jeho genezi nejvýznamnější jsou příčné ke směru toku. Jeho horní polovina je kaskádovitá, spodní svislá. Vrstevnatost tu naopak nehraje prakticky roli, ale o několik metrů níže vystupují v korytě na povrch vrstevní plochy, po nichž potok stéká. Jeho vodnost je ještě menší než u Víchovských vodopádů.

Víchovské vodopády ve Víchovské rokli mají však jeden velký handicap. Do jejich potůčku vyúsťují splašky z výše ležícího kravína, které naplňují zvláště v teplejších obdobích celou rokli nepříjemným zápachem a koryto i vodopádové stěny povlékají nevábným povlakem z organických nečistot. Po jednání Správy KRNAP s vedením zemědělského družstva se stav sice dočasně zlepšil, ale při poslední návštěvě jsem musel konstatovat návrat k původnímu stavu. Lokalizace rokle v těsné blízkosti obce způsobuje také to, že si ji mnozí pletou se smetištěm a házejí do ní odpadky. Unikátnost Víchovských vodopádů z geomorfologického hlediska i hojný výskyt obojživelníků (především silně ohroženého mloka skvrnitého) v tomto prostoru vedly k tomu, že Správa KRNAP, v jehož ochranném pásmu se objekt nachází, chystá jeho vyhlášení za přírodní památku. Aby však plnila svůj účel, je potřeba také informovanosti a věříme, že i spolupráce místních obyvatel s ochranáři, která by pomohla při odstranění výše uvedených nedostatků a zabránila jejich opakování v budoucnosti.

Vlastimil Pilous, foto Jiří Dvořák a autor
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border