border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Květen 2006 arrow Krakonoš v literatuře II
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře II Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

Než začneme od příštího pokračování sledovat podoby Krakonoše v česky psané krásné literatuře, dnešní díl věnujeme přehledu nejvýznamnějších odborných a popularizačních pojednání a knih. Články se začaly ve větší míře objevovat koncem 19. století v časopise Český lid a jsou pod nimi podepsaní významní odborníci té doby. Zvláště to byl Václav Tille se svým rozsáhlým textem vycházejícím na pokračování v průběhu roku 1898 pod názvem Rýbrcoul, v němž byla tematicky utříděna krakonošovská vyprávění J. P. Praetoria. V roce 1896 byla otištěna stať Josefa Koláře O Rybecoulovi, obsahující komentované shrnutí dosavadní české a německé krakonošovské literatury spolu s pokusem o vlastní výklad vzniku postavy Krakonoše a jeho jména. Třetím autorem byl Čeněk Zíbrt, který v 90. letech 19. století napsal celou sérii kratších krakonošovských textů s rozličným zaměřením.

Další vlna článků přišla až těsně po druhé světové válce, kdy byly otištěny tři s převážně literárněhistorickou tematikou v časopise Horské prameny, jmenovitě to byly: A. M. Tuma-Patry: Báje o Krakonoši-Rybrcoulovi (1945), František Cuřín: Krakonoš a Krkonoše u V. Kl. Klicpery (1946) a František Krčma: Máchův Krákonoš a Kollárův Řepočet (1946). Ani pozdější léta mnoho nepřinesla, zmiňme aspoň článek Miroslava Kubáta Rýbrcoulové a Krakonoši publikovaný v roce 1969 v časopise Krkonoše a od téhož autora rozsáhlý seriál Od Rýbrcoula ke Krakonošovi, který vycházel ve Víkendovém čtení Krkonošských novin v roce 1998. Nemůžeme opomenout často citovanou stať Miloše Gerstnera Beseda s Krakonošem, otištěnou r. 1974 v časopise Krkonoše, pojednání Ivana Honla Několik příspěvků k představám o Krakonošovi ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší z roku 1970 a pak několik kratších textů různých autorů roztroušených po novinách, časopisech a sbornících. Je to žalostně málo, zvlášť vezmeme-li v úvahu úvod svrchu zmiňované klasifikace povídek J. P. Praetoria od Václava Tilleho. Autor v něm napsal: O Rýbrcoulovi napsáno bylo již tolik článků, brožur a sbírek, že se téměř ostýchám vraceti se k látce tak se všech stran již ohmatané a promrskané.

Co měl V. Tille svými slovy na mysli, je zřejmé. Je to bezesporu velice hojná krakonošovská literatura německá, kde bychom našli bez nadsázky mnoho desítek článků a pár desítek knižních publikací. U nás, jak jsme si uvedli, nebyla v Tilleho době situace nijak uspokojivá, ale o mnoho lepší to nebylo ani o sto let později. Jak málo víme o postavě Krakonoše, o jeho mýtu, vzniku jména, o krakonošovských vyprávěních, ať už literárních, nebo folklorních, dokázala na jaře roku 2001 široce vedená diskuse na stránkách Lidových novin, již vyprovokoval publicista Emanuel Mandler svou reakcí na oblibu televizního večerníčku o zlém Trautenberkovi a jeho protihráči Krakonošovi.

Pokud jde o české knihy výhradně věnované postavě Krakonoše, existují pouze tři; dvě vyšly tiskem, třetí, nejrozsáhlejší, zatím už mnoho let čeká, zcela dokončená, na svého vydavatele. Přibližme si je.

 

Artur M. Tuma-Patry: Báje o Rybrcoulovi ve svém historickém vývoji a ve světle pravdy (Praha 1931)

Autor velmi detailně sleduje vznik krakonošovského mýtu, genezi jména Rybrcoul, přičemž připojuje vlastní hypotézu, již uvádíme v dnešní ukázce, dále se zabývá lidovými pověstmi a snad až neúměrně hodně prostoru věnuje J. P. Praetoriovi a jeho souborům vyprávění o Krakonošovi. Pokud jde o Praetoria, Tuma-Patry si stanovil několik otázek, na něž odpovídá: Odkud Praetorius čerpal zprávy o Krakonošovi? Jak s nimi naložil, jak psal své povídky a do jaké míry je spolehlivým tlumočníkem skutečné lidové pověsti o krkonošském duchu? Které nekrakonošovské živly vnikly do jeho díla a v jakém poměru jsou ke skutečným krkonošským vyprávěním?

Pouze jedna z celkového počtu sedmi kapitol knihy se zaměřuje na literární tvorbu po Praetoriovi, snad proto, že Tuma-Patry právě Praetoria považoval za mezník ve vývoji krakonošovských vyprávění, odkud vše další vychází a kam se zase vrací. Knížku doplňuje velmi cenný, i když nekompletní soupis dosavadní literatury o Krakonošovi. Z celé monografie je patrné, jak její autor tuto literaturu důkladně zná, což také dokládá mnoha citacemi z ní.

 

ed. Eva Koudelková: Čtení o Krakonošovi. Sborník studií (převážně) o literárních podobách vládce hor (Liberec 2002)

Soubor, jenž obsahuje příspěvky 12 autorů, byl vydán při příležitosti desátého výročí úmrtí významného slovesného folkloristy Jaromíra Jecha. Měl připomenout tuto osobnost, jež zásadně zasáhla do krakonošovských bádání, jak uvedeme dále, a zároveň byl reakcí na již zmíněnou debatu na stránkách Lidových novin.

Editorka do sborníku shromáždila nejvýznamnější pojednání o Krakonošovi, jež už byla vydána (jsou to texty výše zmíněných autorů F. Cuřína, M. Gerstnera, I. Honla, F. Krčmy, A. M. Tumy-Patryho) a přidala další, dosud neotištěná: D. Klímová: Krakonošovské pověsti v Musäově sbírce německých pohádek; E. Koudelková: První česká knížka o Krakonošovi, Krakonoš v literatuře pro děti; J. Ort: Doslov k výboru Krakonoš podle J. P. Praetoria; J. Rodr: Všudybyl Krakonoš; M. Sládek: Krakonoš vytrestá tři zamilované důstojníky aneb Na okraj Jechovy krakonošovské antologie; I. Vodseďálek: Mácha, Rýbrcoul a Krakonoš. Editorka sborník ještě doplnila soupisem česky psané literatury o Krakonošovi.

Připomeňme v této souvislosti, že E. Koudelková chystá v letošním roce vydání ještě jedné krakonošovské publikace, již nazvala Literární Krakonoš. Zahrnuje autorčiny studie o literárních podobách vládce Krakonoš, kdy se vedle pojednání převážně o české literatuře objeví i souhrnné stati o literatuře v němčině a polštině. Kniha bude obsahovat bohatý dokumentární materiál.

 

Jaromír Jech: Krakonoš. Vyprávění o vládci hor od nejstarších dob až po dnešek (rukopis, 1992)

Monumentální rukopis o více než 500 stránkách strojopisu je pojat jako komentovaná čítanka sledující proměny obrazu Krakonoše od počátků až do současnosti. Soubor je cenný především množstvím německých pramenů a sekundární literatury, s nimiž J. Jech seznamuje, mnohdy těžko dostupných a velmi často jím vůbec poprvé přeložených do češtiny. Poslední dvě kapitoly nejsou zaměřeny literárně, obsahují výběr z lidové tradice a upozorňují na další krakonošovské souvislosti (výtvarná a hudební díla, místopisné názvy, názvy výrobků, významných akcí atd.). Každá z osmi kapitol je uvedena zasvěcenou předmluvou, v níž autor uvádí základní údaje o příslušných literárních dílech, jež jsou poté představena ukázkou. Podrobné obsahy jednotlivých kapitol mohou zájemci nalézt v soupisu monotematických krakonošovských knih ve shora uvedené knize Čtení o Krakonošovi.

Svůj rukopis J. Jech připravil pro královéhradecké nakladatelství Kruh. Než publikace mohla vyjít tiskem, dostalo se nakladatelství do finančních problémů, navíc J. Jech těsně před závěrečnou redakcí zemřel. Rukopis je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví spolu s další písemnou pozůstalostí Jaromíra Jecha a čeká na své vydání. Jedná se o zcela zásadní titul, protože však je vydavatelsky velmi náročný, bude možná svého vydavatele hledat obtížně.

      V dnešní ukázce si uvedeme úryvky z naší dosud jediné autorské monografie o Krakonošovi, Báje o Rybrcoulovi ve svém historickém vývoji a ve světle pravdy. Její autor Artur M. Tuma-Patry, vlastním jménem Artur Maria Tůma, se narodil r. 1884 v Praze a zemřel v roce 1938 tamtéž. Pracoval jako právní referent bývalého státního pozemkového úřadu. Měl velmi široké zájmy, literatura ho zmiňuje dokonce jako svobodného zednáře. Byl to ale zvláště muž pera, psal historické povídky, dramata a spolupracoval s novinami.

Oba úryvky jsou ze čtvrté kapitoly jeho knihy o Krakonošovi-Rybrcoulovi nazvané Horskému duchu krkonošskému dáno jméno. Jak název sám napovídá, jejím obsahem je zvláště rozsáhlý přehled různých pojmenování pro krkonošského horského ducha, včetně pokusů o jejich etymologii. V závěru první ukázky sám Tuma-Patry přidává vlastní pokus o výklad vzniku Rybrcoulova jména.

 

A tu přicházíme k závěru, že všechny výklady etymologické, všecka snaha z nich dopátrati se jádra záhady jsou pochybeny, že jsou příliš učené a umělé.

Vyslovme jen zvolna ono jméno Rübezahl. Slyšíme, jak táhle zní, jak se chvěje, zhluboka vzniká a se nese, zaniká pak mroucí měkkou složeninou hlásek, která volně vyznívá. A vystupme na hory! Nalezneme tam pastevce skotu i bravu a zdálky nás již vítá jejich pověstné halekání. Zavolejme i sami do údolí. Ozvěna našeho hlasu se rozráží a nese, a vrací nám naše zavolání někdy jako rozmarné echo a zase jako zlostné žehrání, jež usíná v lesích temným, jakoby podrážděným mručením. Ejhle, to je ten Filipa Parea („Lebens beschreibung seines Vaters David Pereus“ 1565?) „mugitus quasi bovis“ – bučení jakoby krávy, které se slýchalo z údolí, tak jako by to byla odpověď démonova. Zde jest zárodek pověsti o tom, že horský duch nerad slyší své jméno a se hněvá. A tu se tážeme:

Tak jako šeptun, šeptucha, meluzina, rarach jsou jména onomatopoická, zda i jméno Rybrcoulovo není utvořeno na tomto základě, zda v něm není napodobení táhlé ozvěny, k jejímuž tlumočení Němci jméno Rübezahl bylo vybráno jako slovo přibližně je vystihující, právě tak jako onomatopoické je jméno českého „hejkala“, „hejkadla“, tak v mnohém příbuzného Rybrcoulovi, o němž tvrdíme, že v českých živlech bájí o Rybrcoulovi je tohoto praotcem.

A v tom bylo by tu i bezděčné uznání toho, že jméno toto vystihuje dobře projev jsoucnosti Rybrcoulovy, táhlou, podrážděnou a mnohdy i mstivou ozvěnu.

Onomatopoický = zvukomalebný, napodobující přirozený zvuk (pozn. E. K.)

 Druhá ukázka z téže kapitoly je z části, kde autor sleduje vznik samotného mýtu o Rybrcoulovi. Cituje z časopisu Měsíční spis k poučení a obveselení obecného lidu, ročník 1787. Úryvek slouží jako příklad toho, jak se v době osvícenství cílevědomě brojilo proti předsudkům a pověrám. 

Jeden sedlák, který povídačky o strašidlech, čarodějnicích a podobných potvorách s jinými poslouchal, začal nyní mluviti:

"To byste si nepomyslili, pravil, jak se mi včera večer vedlo! Tu sednu a čtu v historii o Rybrcoulovi. Do smrti na to nezapomenu! Když nejlíp čtu – něco na okna tluče. Všechny vlasy mi vzhůru vstávaly. Já jsem se k oknu přikradl – na mou pravdu! Strašidlo tu, na vraném koni a mělo na sobě červený plášť, a přece chtělo, abych ven vyšel a hospodu mu ukázal. Na mou pravdu! Jak jsem já okno čerstvě zavřel, historii o Rybrcoulovi pod lavici hodil a do postele pospíchal. Tenkrát jsem o Rybrcoulovi četl a do smrti víc ne!"

Všichni s otevřenou hubou poslouchali. Já sem ale, usmívaje se svůj červený plášť na sebe vzal a pravil: "Zda-li pak Rybecol tak vyhlížel?" – "Skoro tak," odpověděl ten bojácný, "jenže ještě rohy měl." – "Ale, když vám nyní řeknu," odpověděl jsem, "že sem já skutečně ten Rybecol byl, který včera na vaše okno tloukl, a že já sem vás velice prosil, abyste mi cestu k hospodě ukázal, co tomu řeknete?" "I já bych tomu skoro věřil," odpověděl, "kdyby Rybecol rohy byl neměl." "Rohy?" pravil sem, ‚to se vám zdálo. Víc vám na mysl přicházelo, než ste viděl. Přestaňte pak již jednou takovým pošetilým věcem věřit. Nejsou ani čarodějnice, ani strašidla, ani Rybecol!"

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17. květen 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border