border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Červen 2006 arrow Romantické začátky turistiky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Romantické začátky turistiky Tisk E-mail
Theodor Lokvenc (lc)   

Nedaleká minulost Krkonoš dokládá rychlý nárůst návštěvnosti až k současnému stavu dosahujícímu řádu milionů lidí ročně. A to je pouze strohý statistický údaj, za kterým se skrývají stoupající nároky návštěvníků, velmi často překračující možnosti přírody, ohrožující její rovnováhu a kvalitu životního prostředí. Je proto zajímavé, ale i účelné, ponořit se hlouběji do minulosti turistiky, která je toho hlavní příčinou, až k jejím kořenům.
     První publikace určené návštěvníkům hor, zejména průvodce dr. Berndta, přinášejí zajímavý pohled do doby, kdy se zde rodila turistika, do rozhraní 18. a 19. století. Údaje tohoto intelektuála jsou velmi cennou kostrou poznání, poněvadž lze právem předpokládat, že vycházejí i z jeho osobních poznatků a prožitků. Ideály doby, do které se s ním vracíme, výrazně posunuly poznání Krkonoš, obohatily společnost o nový typ zábavy, využití volného času i zaměstnání spojené nezbytně s využíváním přírody – bohužel s trvale sílícími negativními dopady!

 


První turisté a budní hospodářství
     Vstup člověka do hor můžeme rozdělit do tří etap. V mlhavých počátcích někdy ve 13. století sem osídlence, horníky, dřevorubce, uhlíře a skláře zavedl zájem o ukrytá a nedotčená přírodní bohatství hor, rudy a dřeva. Do druhé poloviny 16. století můžeme umístit nástup další etapy, zemědělské využívání. Přinesli ho sem alpští kolonisté, povolaní k těžbě dřeva, kteří svoji nedobrou hospodářskou situaci zlepšovali chovem dobytka, známým z jejich domoviny. Ten se postupně rozvinul a přetvořil do charakteristického krkonošského budního hospodářství, limitujícího tvorbu koloritu krkonošské krajiny. Dostáváme se tak do doby, kdy vývoj společnosti, politické a hospodářské proměny (zejména zrušení nevolnictví) život v Krkonoších významně změnily. Do této historické situace druhé poloviny 18. století vstupuje myšlenkové hnutí romantismu, hlásající ústy J. J. Rousseaua kult přírody, vyvolávající zájem o putování do panenských hor – turistiku. Nastartoval novou historickou etapu, etapu cestovního ruchu, ve které žijeme a jejíž problematiku musíme řešit.
     Bylo to krátké období před dvěma sty lety, na rozhraní 18. a 19. století, za vlády císaře Františka II. u nás a Friedricha Wilhelma III. v sousedním Prusku. V této době se mezi prvními návštěvníky hor setkáváme s umělci, zejména malíři, jejichž romantickou duši sem přitahovala touha po krásné, divoké, dosud neztvárněné přírodě. Byli mezi nimi významní slezští malíři Carl Theodor Mattis, Fridrich August Tittel, Christoph Nathe, Ernst Wilhelm Knippel i první český vyznavač rousseauovského kultu, pražský mědirytec a malíř Antonín Karel Balzer. Jejich díla mají značnou dokumentární a vypovídací hodnotu a zachytili i postavičky prvních poutníků. Probudil se nevídaně i hlubší zájem o přírodu. Po desetidenní první vědecké výpravě Královské České společnosti nauk z Prahy v roce 1786 se řada botaniků zabývala studiem a odkrýváním pokladů krkonošské květeny. Mezi nimi i známá vrchlabská lékárnice Josefina Kablíková, nazývaná „kněžkou krkonošské flóry“.
     Vycházejí rovněž první publikace snažící se podat prvním zájemcům o putování po horách základní informace, odhalit tajemství přírody a propagovat jejich výjimečnost. Nejvýznamnější z nich, monografie od pražského lékaře Josefa Karla Eduarda Hosera (1770–1848), vychází ve Vídni v roce 1803 (druhé, rozšířené vydání vyšlo v Praze roku 1841). Jedinečná publikace podává informace o Krkonoších v celé šíři, od přírodních poměrů a historie po současný stav života jejich obyvatel. Není to však turistický průvodce v pravém smyslu slova. Některé z dalších brožurek a knížek jsou již jako průvodce koncipovány (Fritsch 1816, Schmidt 1817 aj.); mnohé z nich zejména pro potřebu náročných lázeňských hostů ze slezského Warmbrunnu (Cieplice Sł.). Mezi nimi vyniká německy psaný Průvodce sudetskými horami Johanna Christiana Gottlieba Berndta (* 1795), vydaný ve Vratislavi v roce 1828. (Na něj jsem upozornil v Krkonoších č. 7/1993.) Byl to významný intelektuál, doktor medicíny, c. k. profesor soudního lékařství a policie na vídeňské univerzitě. Ve své publikaci se zabývá nejen Krkonošemi, ale i rozsáhlou oblastí Sudetské soustavy od Jizerských hor až po Jeseníky, zasahující hluboko do slezského, českého i moravského podhůří. Vychází ze zkušeností, které získal během čtrnáctiletého putování jako voják i jako výletník (Luftreisender). Využil i poznatků řady informátorů a literárních pramenů. Jak o něm píše pan doktor Hoser, který jeho dílo vysoce hodnotí, putoval od domu k domu, od místa k místu. Všímal si přitom chudoby horáků a vyzýval venkovské „ranhojiče“, aby se snažili o nápravu jejich nedobré situace a sám se na jejím zlepšení značnou měrou podílel. Vedle cenných rad turistům a detailního popisu jednotlivých výletů po celých Sudetech je z našeho pohledu nejcennější komentovaný, abecedně řazený popis hor, řek a zejména míst a bud, umožňující vytvoření přesnějšího obrazu počátků krkonošské turistiky.
     V době, kdy vstupujeme do života a dějů Krkonoš, to znamená ke konci 18. století, dosahovalo budní hospodářství největšího rozsahu. Existovala již převážná většina dnes známých bud, jejich skupin i rozloha jimi obhospodařovaných lučních enkláv. Soudobé prameny uvádějí 2,5–3 tisíce bud rozptýlených po celých Krkonoších. Mnohé z nich byly známé pod jiným jménem než dnes. Jinde se jejich počet a zejména charakter postupně změnil. Řada tehdejších tak zvaných letních bud, primitivních a využívaných proto pouze v letním období, se změnila na celoročně, tedy i v zimě obývané – zimní. Předpokladem jejich existence, náplní jejich práce, byl chov dobytka i koz, možnost jejich pastvy a zajišťování sena na dlouhé zimní období. Je známé, že nejvyšší oblasti hor navštěvovali velmi ojediněle již dříve zvídaví jednotlivci, ale i náboženská procesí směřující snad již od pravěku k prameni Labe, nebo později od konce 17. století ke kapli na Sněžce. Nová motivace návštěv hor za poznáním drsné přírody i primitivního života lidí přivedla nezbytně návštěvníky, většinou z majetnějších vrstev obyvatel, do jejich horských obydlí, bud.


Cesty okolo hranice
     Výchozí základnou výstupu do hor se staly dřevorubecké a hornické osady v horských údolích s prostými hospodami a krčmami původních obyvatel. Již tehdy je známá Pecká krčma ve Velké Úpě, poskytující skromné venkovské pohoštění s noclehem, hospoda ve Vítkovicích, v Novém Světě a další.
     Na slezské straně hor, kde větší osady a vesnice byly rozloženy blízko pod příkrými, méně členitými svahy hor, byly hospody téměř v každé z nich. Byly hlavními východisky do severní části hor, která na rozdíl od strany české byla méně rozlehlá, s menším počtem bud.
     Byla tu však řada atraktivních, zejména lázeňskými hosty z Warmbrunnu hojně navštěvovaných, lehce dostupných objektů – vodopády Kamienczyka (Zackel), Szklarky (Kochel) a Podgornej (Hain), hrad Chojník (Kynast), kaple sv. Anny u Sosnówky (Seidorf).
     Turisté přicházeli jak po starých, historických stezkách, známých snad již ze 13. století, západní České a východní Slezské, ale i po tehdy používaných hustších sítích obchodních, takzvaných komerčních cest, které na ně většinou navazovaly. I když byly celkem neudržované, ve špatném stavu, bylo jejich předností, že na nich bylo omezeno bloudění, hlavně v zimě značením tyčemi. Na západě to byla cesta ze Szklarské Poręby do Rokytnice, přes Rokytenské Dvorské Boudy s odbočnou od Staré Slezské boudy do Harrachova a z Labské louky do údolí Mumlavy a nalevo ke Krausovým Boudám. Druhá spojovala Cieplice Sł. s Bedřichovem. Přecházela hranici u Petrovky, scházela k Jelením (Leierovým) Boudám a údolím Bílého Labe mířila do Bedřichova. Třetí trasa spojovala Kowary (Schmiedeberg) s Bedřichovem. Napojovala se na starou Slezskou stezku, přecházející od Hamplovy boudy Bílou loukou k Výrovce. Ta klesala dále přes Rennerovky, Strážné do Vrchlabí a komerční cesta z ní odbočovala po Liščí hoře dolů a do Bedřichova s jednou odbočkou směřující po Liščí hoře na Lučiny a do Černého Dolu a další nalevo Zeleným Dolem do Maršova a do Svobody. Cesty procházející ze Slezska do Čech protínaly hřebenovou cestu vedoucí od Pomezních bud přes Sněžku na západ až ke Staré Slezské boudě pod severním svahem Violíku. Sledovala z větší části státní hranici, od roku 1742 mezi německým Pruskem a rakousko-uherskými Čechami, po hraničním Slezském hřebeni. Ta nebyla pouze formální, umělou hranicí dvou států, ale byla téměř totožná s hranicí dvou geomorfologicky značně rozdílných částí hor, menší severní slezské s příkrými, málo členitými svahy spadajícími do jelenohorské kotliny a jižní, rozsáhlejší, české, rozčleněné do řady rozsoch vybíhajících daleko do podhůří. To významně ovlivnilo rozdílnost historie obou částí, a to zejména budní hospodářství a turistiku na něj navazující.
     Za krátkou dobu si turisté našli a oblíbili řadu přírodních výtvorů a úchvatných scenérií po obou stranách hor. Součástí přírody pro ně byli i horáci, „domorodci“, jejichž život považovali, a to dost naivně, za romantický, idylický a božsky přirozený; stejně tak i jejich obydlí. Jejich obyvatelé jim tu a tam jistě poskytli skromné občerstvení a v případě nouze i střechu nad hlavou, na seně (zatím ještě bez publicity). Někteří boudaři využili příležitosti a snažili se výhodně zpeněžit produkty svého hospodářství a poskytnout jim v případě potřeby i přístřeší. Bohužel zároveň turisty začali obtěžovat početní žebráci, zejména děti, nezřídka nahé.

Zemědělství a pašování
     Mezi první náhodně navštěvované boudy patřily asi Mísečky, Pudlova bouda, mající výhodnou polohu blízko hřebenové cesty, ve Slezsku boudy na Polaně na frekventované Slezské stezce a jiné. V tomto ohledu za vyspělejší byla považována nedávno, v roce 1824 bedřichovským rychtářem ve Slezském sedle postavená Špindlerova bouda i níže pod ní ležící Leierovy Boudy (Jelení Boudy). Ty byly pro svoji polohu považovány za vhodné východisko do hor. Jejich enkláva byla zajímavá tím, že byla jednou z mála, kde klimatické podmínky dovolovaly pěstování řepy, zelí, brambor a ovsa. Další bouda, ležící dva a půl kilometru západně od Špindlerovky, byla Petrovka. Měla výhodnou polohu na hřebenové cestě a v roce 1811 byla přestavěna pro zimní provoz. Menší lokál poskytoval zejména hospodářské produkty, ale i kávu, a samozřejmý byl i nocleh na seníku.
     Vyhledávaným útočištěm před nepohodou byla Výrovka na důležité křižovatce několika cest, odbočujících ze Slezské cesty. Byla sice poměrně primitivní, ale byla jediným lidským obydlím v této oblasti, vzdálená daleko od ostatních bud. Poskytovala dobrý rozhled po okolní krajině, a tak ji vyhledávali rakouští financi, „krencáci“, číhající na pašeráky, což vyjadřovalo i její jméno Geiergucke. Poněvadž pašeráci se rekrutovali převážně z místních lidí, majitel ji raději opustil, snad ze solidarity, a ponechal svému osudu.


Na seně a na pryčně
     Zcela v západní části hor, poblíž hřebenové cesty a staré České stezky, bylo možné využít skromné pohostinství na obou stranách hranice. V Prusku boudy Stará a Nová Slezská a v Čechách Nová Česká (Vosecká) bouda byly od sebe vzdáleny pouze asi dva a půl kilometru. Stará Slezská bouda byla postavena jako uzávěr zemské hranice při epidemii moru v roce 1632 a později měla nejrozsáhlejší budní hospodářství na slezské straně hor. Jemu sloužila i Nová Slezská bouda i blízká bouda česká, postavená již na začátku 18. století jako seník. Poskytovala pohostinství náhodným turistům, ale využívali ji dosud hlavně lesní dělníci.
     Na vzrůstající příliv turistů do vesnic v údolích reagovaly i místní „úřední osoby“. Přístřeší a ubytování například poskytoval rychtář v Malé Úpě nebo vrchnostenský lesní v místě dnešního Špindlerova Mlýna.
     Mezi tehdy nejznámější a pro turistiku nejlépe, v té době možno říci přepychově, vybavené boudy patřily v Čechách Pomezní (Hraniční) Boudy, Luční bouda, hospoda v kapli na Sněžce a ve Slezsku bouda Hamplova. Byly již tehdy celoročně obývané, ovšem důvodem jejich vzniku nebylo budní hospodářství, i když se jím, s výjimkou Sněžky, na začátku 19. století hlavně zabývaly. Staly se zákonitě centrem výletů v horách. V každé z nich byla tradičně vedená, nezbytná, velmi oblíbená a čtená pamětní kniha (Koppenbuch). Návštěvníci se do ní nejen zapisovali, ale každý měl právo vyjádřit, co si myslí a cítí, poněvadž na horách, jak doktor Berndt zdůrazňuje, je svoboda projevu.
     Mezi těmito boudami na první místo je třeba zařadit tři z Pomezních Bud v Horní Malé Úpě. Byly založeny snad v roce 1634 rakouskými šlechtici, důstojníky, kteří sem byli vyhoštěni. Začátkem 19. století měly již delší návštěvnickou tradici. Ležely poblíž státní hranice, na cestě z údolí Úpy do slezského podhorského města Schmiedebergu (dnes Kowary) s 3 800 obyvateli. Podnikaví majitelé bud využívali příznivé sněhové podmínky a spád asi 5 km dlouhé cesty, končící ve městě. Zavedli sjíždění na saních, rohačkách, které se brzy stalo oblíbenou zábavou zejména majetnějších schmiedeberských občanů. K boudám je z města za dvě hodiny vyvezly koňmi tažené saně, pohodlně vystlané. Po náležitém občerstvení, někdy i přenocování, sjížděli téměř 20 vzrušujících minut ve dvojicích na rohačkách, řízených zkušeným horalem, do města. O tento první zimní „sport“ byl velký zájem.
     Boudy byly výstavné s čistými, dostatečně prostornými místnostmi. Nápojový lístek nabízel výběr výborných rakouských i uherských vín. Menu bylo pestré, včetně oblíbených pečených pstruhů. Odpovídaly tomu i vyšší ceny vzhledem k obtížnosti zásobování i kapsám měšťanů tvořících převážnou část klientely. V Hübnerově boudě byl prostorný, stylově vyzdobený sál s vídeňským křídlem. Kirchschlagerova bouda, nejmladší z nich, postavená až v roce 1820, měla přepychové stolování s porcelánovým nádobím, broušenými sklenicemi i stříbrnými příbory. Dobrý nocleh poskytoval upravený seník.

dokončení příště

Aktualizováno ( Pátek, 18. květen 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border