border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Červenec 2006 arrow Krakonoš v literatuře III
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře III Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

     Dnešní díl věnujeme nejstarším zobrazením Krakonoše v česky psané beletrii. Dalo by se říci, že velmi příznačně se Krakonoš jako postava krásné literatury prvně objevuje v knížce lidového čtení s názvem Rybrcol na Krkonoských horách nebo Zaklený a vysvobozený princ, kterou poprvé vydal v roce 1794 Václav Matěj Kramerius. Podtitul knížky zní Stará smyšlená historie, čímž pisatel všechno v ní obsažené odkazuje do oblasti pohádek. Němečtí literární vědci 19. století krameriovský pohled na Krakonoše kritizovali v tom smyslu, že nemá s tradičním Rybrcoulem nic společného, což je pravda, ale to právě činí tuto knížku zcela originální a nezávislou na německých pramenech. Co se týče jejího děje, lze v ní nalézt mnoho podobností s látkou zpracovanou K. J. Erbenem v pohádce Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, jež je prokládána druhou, zcela samostatnou dějovou linií. Příběh jako celek je velmi složitý s množstvím odboček, námětem je láska, usilování o přízeň ženy, dějištěm horská pustina v krásném údolí plném stromů, květin a zpěvného ptactva, obzvláště slavíků. Právě toto krajinné zasazení je ovšem zcela v rozporu se skutečnou drsnou krajinou Krkonoš.
     Hlavní hrdina Rudolf v knížce podstupuje cestu za třemi vlasy (pery) z Rybrcolovy hlavy, aby tak získal ruku své vyvolené. Rybrcol v autorově podání je synem saské princezny a českého knížete a jmenuje se skutečným jménem Holdekron. Není všemocným vládcem hor, jak ho známe dnes, a ani podobou běžným představám neodpovídá. Je začarován a vypadá jako přibližně dvanáctiletý chlapec se zlatým peřím na hlavě místo vlasů. Naučí se však kouzlům, zamiluje se do princezny Papileny a nakonec je osvobozen a začne vládnout svým horám.
    Rybrcol na Krkonoských horách nebyl jen prvním českým beletristickým dílem s postavou Krakonoše, ale stal se také pramenem pro pokračovatele, z nichž připomeňme alespoň některé. Na prvním místě je třeba jmenovat Václava Krolmuse a jeho knihu s názvem Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské (tři svazky 1845–1851). K převzetí motivů z Rybrcola na Krkonoských horách došlo i v Květomluvě (1833) Karla Slavomila (Slavoje) Amerlinga (1807–1884). V této souvislosti nelze dále pominout dvousvazkovou knihu Lidových pohádek Čechů (Volksmärchen der Böhmen) od pražského Němce Wolfganga Adolpha Gerleho (1781–1846), ta ovšem nebyla česká, ale z Čech, a ani vyprávění podkrkonošského písmáka Věnceslava Metelky (1807–1867) z Pasek nad Jizerou s názvem O Librcolovi (napsáno snad 1844, tiskem však vyšlo až 1977 a 1982). Zpracovává tradiční osnovu, jež se v různých obměnách objevuje u Praetoria a Musäa, ale Metelkova historka s největší pravděpodobností vychází z ústní tradice.
    V období romantismu se postava Krakonoše dostala i do vysoké literatury. Nejprve uveďme Slávy dceru Jana Kollára (1793–1852), kde je Krakonoš pouze zmíněn pod jménem Řepočet. Toto zvláštní pojmenování není nic jiného než doslovný překlad slova Rübenzahl (die Rüben – řepy; zählen – počítat), jež se objevuje v první Musäově legendě. Jeho autorství je přisuzováno F. L. Čelakovskému (1799–1952), který s ním veřejnost seznámil roku 1824, když v časopise Čechoslav vyšla jeho satira Literatura krkonošská.
     První výklad o postavě Rübezahla podal Antonín Jungmann ve svém článku v Preslově Kroku, odkud čerpal i Josef Jungmann pro vyložení jména Rybecál ve svém slavném Slovníku (III. díl, 1837). Jungmann však do slovníku nepřevzal obludný neologismus Řepočet, radši použil počeštěnou podobu Rybecál, vzešlou z německého Rübezahl. Je však zajímavé, že při své pečlivosti neuvedl pojmenování Krakonoš, které tehdy už bylo zřejmě na světě. Dá se to vysvětlit tím, že se hned neujalo.
     Jeho autorem byl podle všeho Václav Kliment Klicpera (1792–1859), který ho poprvé použil ve své baladě Krkonošská kleč (Čechoslav 1824), jíž asi ne náhodou reagoval na Čelakovského Řepočeta uvedeného v témže časopise o pouhých deset týdnů dříve. Baladu lokalizoval někam k pramenům Labe. Pokud jde o obsah, jedná se o romantizující příběh o veliké lásce a nevěrné ženě Krusce. Pomineme-li kvalitu veršů, zajímavý je obraz Krakonoše. Je to veliký duch ze slovanského bájesloví, mocný vládce přírody. V žádném případě ne tedy ono zlatovlasé pachole, jak ho viděl lidový tisk a jak jeho charakteristiku převzal Jungmann.
Za zmínku stojí, že Klicpera se ke svému novotvaru ještě několikrát vrátil. Nejprve po třech letech v divadelní hře Ženský boj (1827), lokalizované do Krkonoš 12. století. I tady je Krakonoš líčen jako ochránce pravdy, o němž horalé mluví s úctou a bázní. Je to „veliký duch, mocný duch, nohy má bíle oděny, na sobě dlouhý modravě bílý plášť, na hlavě klobouk bílý…“ Přichází v doprovodu bůžků, víl a skřítků, svými zvuky jej provází les, voda a bouře.
     V roce 1847 měla premiéru Klicperova dramatická báchorka s názvem Česká Melusina. Jak napovídá název, hra vychází z mezinárodní látky, původně francouzské, o panně s rybím ocasem, jež se v našem prostředí často objevovala v knížkách lidového čtení. I v této hře postavy hovoří o Krakonošovi jako o velikém duchu, „duchu divotvorném a divomocném“, je to démon, pán hor ve významu božstva, sám živel, představitel odvěkého přírodního řádu.
     V období mezi oběma uvedenými Klicperovými dramaty se Krakonoš v krásné literatuře objevil ještě jednou. Psal se ve tvaru „krákonoš”, tedy s malým k a dlouhým á, a tato podoba je spojena se jménem Karla Hynka Máchy (1810–1836). Vyskytuje se v jeho básni Předlka (1833), napsané na starý lidový námět. Předlkou je míněna pilná přadlena z krkonošských hor, která marně už čtyři léta čeká na návrat svého Milvoje, jenž zatím padl v boji proti Turkům. V jejím zármutku ji bere v ochranu veliký krákonoš. Aby zmírnil její žal, promění ji v modrý kvítek, snad hořec. Umístění básně do Krkonoš nesporně svědčí o básníkově vztahu k těmto horám, o nichž nalézáme časté zmínky v celém básníkově díle, a zvláště v jeho zápisnících. I tady je Krakonoš všemocný démon, který děsí svým zjevem, dokáže však mít soucit s lidským utrpením, a pak využívá všech svým možností, aby pomohl.
     Na Řepočeta se velmi rychle zapomnělo, ale Krakonoš se vžíval poměrně dlouho. Výskyt jména kolísal, neboť se nadále objevovaly podoby odvozené z německého Rübezahl (Rybecál, Rybencál, Rybrcol, Rybrcoul, Ybercol, Librcol, Librcoun).
     Například katolický kněz Josef Mirovít Král (1789–1841), příslušník družiny kolem hradeckého kněze Josefa Liboslava Zieglera, napsal báseň Krkonošské hory (1827), kde vystupuje Rybrcol. V črtě Věnceslava Metelky Bál v Potočníku (1843) se objevují obě podoby. Čeští muzikanti tu museli opakovat „Krakonošův kalop“ čili kvapík, za nějž se jim dostalo uznání. O několik řádků níže však čteme: „Librcol nám proklestil od hany k chvále cestu.“ Výhradně jméno Librcol se vyskytuje také v již zmiňované Metelkově vyprávěnce O Librcolovi, vzniklé patrně roku 1844. Hned následujícího roku, 1845, však vyšel soubor Matěje Mikšíčka Národní báchorky, kde v pohádce Sedlákův mlýnek vystupuje Krakonoš. Od druhé poloviny 19. století se v tištěných textech, s výjimkou pohádky od A. V. Truhelkovského s názvem Rybrcoulovy dudy a Babičky od Boženy Němcové, kde je také Rybrcoul, však objevuje už pouze Krakonoš. V ústním podání ale ještě několik desítiletí žila, třebaže ne jednoznačně, ta či ona varianta německého pojmenování.
     Pokud jde o vlastnosti Krakonoše, narazili jsme v literatuře 1. poloviny 19. století na tři jeho podoby. V knížce lidového čtení a vyprávěních z ní vycházejících vystupuje Krakonoš (Rybrcol) jako tvor blízký člověku. Umí sice čarovat, pomáhá potřebným, ale je možné ho oklamat. Takto se projevuje i Krakonoš (Řepočet) Čelakovského. Krakonoš lidových podání, zde v textu představovaný Metelkovým Librcolem, je už mocnější, nemá lidské vlastnosti, objevuje se mezi lidmi, ale nepatří k nim. Klicperův, Máchův a Králův Krakonoš je umocněním lidových představ, ztratil lidské dimenze a stal se přírodním bohem.

 

     Nejrozsáhlejším krakonošovským dílem romantismu byl výše zmíněný lidový tisk s názvem Rybrcol na Krkonoských horách nebo Zaklený a vysvobozený princ, poprvé vydaný roku 1794. Jejím základem je látka známá z Erbenovy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda, ale i odjinud. Splňovala všechny požadavky kladené na zábavnou literaturu té doby: přinášela dramatický příběh se záhadami i tajemstvím, skončila šťastně a uspokojovala touhu čtenářů po exotice svým zaměřením na pestré vylíčení fantastických zážitků a mimořádných scenérií. Cenné na ní je, že to byl jeden z mála lidových tisků, kde dosud nebyl prokázán cizokrajný původ. Jeho autor je dodnes neznámý, což u knížek lidového čtení nebylo nic nezvyklého, ale je několik náznaků, že by mohl žít už v 17. století. To by výrazně změnilo bádání v oblasti české krakonošovské literatury.
Nakonec uveďme ještě dva důležité znaky tohoto vyprávění. Jedním z nich je výchovný prvek – je to vlastně příběh o sebeobětování jedince pro blaho ostatních a příběh o dostání slovu. Druhou podstatnou složkou byl na tu dobu srozumitelný jazyk blízký lidovému vypravěčství, i když dnešnímu čtenáři se bude jevit hodně archaický.
     Naše ukázka provází hrdinu Rudolfa na jeho cestě do Krkonoš, odkud má přinést tři zlatá péra z Rybrcolovy hlavy. Cestou se o Rybrcolovi leccos zajímavého dozvídá.

     Třetí den byl již mezi hroznými vrchy, kteříž čím dále, tím výše vzhůru vystupovali. Vida tedy, že již v Krkonošských horách bude, všudy se pilně ptal, kde by Rybrcol přebýval. „Ach, milý pane!“ pravili mu lidé, „mnoho se na něho nevyptávejte, neb vám v tom okamžení na krku seděti může. Onť má ovšem na vrchu Kolešci svůj krásný a pevný hrad, kdež obyčejně bydlí; ale my na tom stojíme, že najednou všudy doma bývá. Toť jest u nás něco starého, že ho na dvou i třech místech touž chvílí vidíme. Mezi námi stále chodí a lidem činí mnoho dobrého… Ale běda tomu, kdož by si z něho posměch dělal; jistěť že by se nad ním pomstil, a nechť to jakýmkoli způsobem jest. Mnohý se tomu diví, když blíž sebe na strom vší silou udeřiti slyší. Ale tehdáž znamení jest, že on Rybrcola těžce urazil a že ho Rybrcol proto zastrašiti chce. Jakož se pak i stává, že mnohý takový pocestný velikým leknutím jako bez sebe padne a celý zděšený domů přichází. Také když takoví posměváčkové jeho skrz oudolí jdou, velicí kamenové za nimi se valí a brzo jim přes hlavu neb podle nich padají, a brzo jako střela skrz nohy jim proletí; však přece nikdy žádnému neškodí. Jinde zase lidé pocestní na sebe zpředu neb odzadu volati slyší, a žádného nevidí. …Takových kousků nadělal Rybrcol již na tisíce; ale přece žádnému na zdraví ani na statku neublížil, nýbrž tudy jen strach na lidi pouští.
     Ty věci slyšev Rudolf o Rybrcolovi zhrozil se velice a nemyslilť jináč, než že již Rybrcol u něho stojí. A protož ani slova nemluvil. Však po chvíli připadlo mu, že přece jednou s Rybrcolem mluviti musí, a tak ptal se, kde by hrad jeho byl a kudy k němu přijíti může. „Když půjdete asi dvě hodiny tímto oudolím,“ pravili Rudolfovi, „spatříte mlejn, tu se ptejte. Ale prosíme vás, vždyť snad nechcete opravdu k němu? Toť byste byl syn smrti, kdybyste do hradu jen přes práh páchl.“ „Jáť s ním musím mluviti,“ řekl Rudolf, „a byť mne to život stálo…“
     Všickni ho daleko nahoru podle potoku provázeli a litovali tak, jako by na smrt šel… Jda dvě hodiny, spatří Rudolf mlejn, kterýž v krásném oudolí ležel… Dal se tedy vpravo přes lávku a skrz krásnou štěpnici zrovna k mlejnu přišel. „Zdař Bůh!“ pravil Rudolf chasníkům, již před mlejnicí seděli… „Dovolte, krajánkové,“ řekl Rudolf, „ať si k vám sednu; jsem také vašeho řemesla.“ Sotva to pověděl, musil se mezi ně posaditi a s nimi jísti a píti a jim o své vlasti a cestě vypravovati. Oni se zhrozili, když slyšeli, že k Rybrcolovi jde, řkouce: „Krajánku, tys sobě zle poradil. Co myslíš? Veta jest po tobě, jak tě jen zhlédne; a my bychom ti ani nepřáli, aby nyní tvůj oumysl slyšeti měl, veta by po tobě bylo. Kamaráde, ostaň několik dní u nás a pak se vrať, odkuds přišel.“
     Rudolf tedy dal si říci a u nich zůstal. Druhý den ráno, právě když snídati měli, najednou všecka složení počnou naprázdno běžeti. Stárek vyběhne pohledět, co by chybělo: aj, milý Rybrcol, v bílém kaftánku a na hlavě zelený kulatý klobouček maje, na splavu sedí. Chasníci, již v mlejně zůstali, pravili hned, že to Rybrcolův kousek bude, a vzavše Rudolfa za ruku vedli ho ven, aby se na něho podíval. Rudolf lekl se, když Rybrcola se zlatými vlasy spatřil, neb měl cos neobyčejného na obličeji, že z něho vždycky hrůza šla…


Aktualizováno ( Pátek, 18. květen 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border