border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Září 2006 arrow Měla jsem výborného „domácího učitele“
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Měla jsem výborného „domácího učitele“ Tisk E-mail
Pavel D. Vinklát (pdv)   

Jablonecká etnografka PhDr. Jana Scheybalová společně s manželem Josefem věnovala svou celoživotní výzkumnou práci oboru folkloristiky našeho kraje. Na knižních pultech se nedávno objevila jejich nová kniha – Lidová kultura severních Čech –, což byl dobrý důvod k setkání a rozhovoru.
 

Existuje nějaký životní moment, který vás svedl k etnografii čili národopisu?
     Na počátku byl vlastně úřední dopis, který přišel ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody na odbor školství a kultury ONV v Jablonci nad Nisou na podzim 1961. Řešilo se tehdy mnoho problémů souvisejících s územní reorganizací. Také památková péče se snažila rychle zorientovat v nových územních podmínkách. Ještě před vydáním pokynů pro zpracování návrhu památek, jež měly být zapsány do státního seznamu chráněných objektů, byla zahájena výrazná propagace státních hradů a zámků a historických městských celků. Ústav požadoval, aby jablonecký odbor zajistil fotografie a text k desetistránkové brožurce, jedné z mnoha, které budou krajská střediska ve spolupráci s muzei vydávat. Působila jsem necelý rok ve funkci inspektorky pro kulturu na ONV a tak jsem dostala příkaz vše potřebné zařídit, hlavně rychle napsat text. O lidové architektuře jsem nevěděla zhola nic. Požádala jsem o pomoc ředitele jabloneckého muzea PhDr. Stanislava Urbana. Ten mne odkázal na autora textu velmi úspěšné, nedávno vydané knížky Lidové stavby v Pojizeří, jehož snad mohu zastihnout na Sychrově. Moje cesta na Sychrov byla počátkem čtyřicetileté společné cesty životem s etnografem, kreslířem a skvělým člověkem PhDr. Josefem V. Scheybalem. I když jsem právě úspěšně složila přijímací zkoušky na institutu žurnalistiky, studium jsem nezahájila. Na jaře 1963 jsem byla přijata k dálkovému studiu na katedře etnografie a folkloristiky FF UK v Praze. Měla jsem výborného „domácího učitele“, a tak to byly sice náročné, ale krásné roky živých výkladů a „praxe“ v terénu, kde jsme dokumentovali lidovou architekturu a lidové kamenné skulptury.
 

Společně jste se cíleně věnovali území horního Pojizeří, Českého ráje, Podještědí, podhůří Jizerských hor a Krkonoš. Co vás přitahovalo právě sem?
     Já jsem rodačka z Lomnice nad Popelkou. Z oken našeho rodinného domku jsem se dívala na nádherné panorama Krkonoš, které jsem toužila poznat. Blízké okolí jsem procestovala na kole: Železnici, Novopacko, Libuň, Semilsko a pak samozřejmě Turnovsko, kde jsem čtyři roky studovala a bydlila v podnájmu. Josef přišel s rodiči do Turnova v roce 1938, po záboru Sudet. Zakrátko ke svému druhému domovu získal hluboký vztah; do rodiště na Frýdlantsku se zajel podíval až po 27 letech! Již za studií na turnovském gymnáziu chodil s otcem po vesnicích Českého ráje a kreslil. Podještědí si zamiloval v době, kdy se připravoval na ilustrování sebraných spisů Karoliny Světlé (projekt nebyl realizován). Když jsme se poznali, skrývala skříň v pracovně již úctyhodnou řadu skicáků. Byl v té době „na volné noze“, já pracovala v Jablonci. Ten se stal před čtyřiceti lety naším domovem a Jizerské hory místem našich krátkých vycházek i celodenních výletů. Na Vysocko jsme se vydávali „po stopách Raisových románů“ a dokumentovali zbytky lidových staveb a lidové soch.

Je nějaké období, které je vám např. z hlediska atmosféry doby, tehdejší úrovně kultury či národní mysli nejbližší?
      Je to poslední čtvrtina 19. století a těch pár „secesních“, i když národnostně vyhrocených let před první světovou válkou. Na univerzitě působí filozof Masaryk, jazykovědci Gebauer, Polívka, vynikající historikové jako Goll, Emler, Rezek. Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě 1891 odstartovala nadšení pro sběr předmětů lidového umění, jejich prezentaci na krajinských výstavách a soustřeďování do vznikajících muzeí. Je zachraňován lidový nábytek, podmalby na skle, krojové součástky, fotograficky i kresebně se dokumentují dochované lidové stavby. S nadšením je přijat návrh na uspořádání samostatné národopisné výstavy v roce 1895. Její úspěch byl obrovský. Češi si hmatatelně uvědomili, na jak skvělou tradici dovednosti svých předků mohou navazovat. V té době už nastupuje také nová generace historiků, pevně zakořeněných v rodném kraji, například Josef V. Šimák a „cordatus Bohemus“ Josef Pekař. Česká nakladatelství produkují neuvěřitelné množství knih – od lidových vydání po náročné umělecké publikace, rostou náklady časopisů Světozor, Zlatá Praha, Lumír atd. Je to doba národního sebeuvědomění, v němž z české strany není národnostní nesnášenlivost, a to ani v místech na národnostním rozhraní, kde ale Češi začínají urputněji prosazovat české školy, ochotnické a čtenářské spolky, cvičí v Sokole, pořádají výlety do Prahy a českých historických měst.
 

V čem měl život v oblastech, kde se potkával německý živel s českým a vzájemně se ovlivňoval, největší pozitiva a jaké byly negativní stránky?
     Pro příslušníky obou etnik to nebyl život lehký. Drsné podnebí pohraničních oblastí, málo úrodná půda, kruté pracovní podmínky v manufakturách a prvních textilních továrnách. Vesničané se nedělili podle národnosti, nýbrž podle majetkových poměrů či společenského postavení. Sedlák hledal nevěstu ze statku na české nebo německé straně, hostinský si bral především dobrou kuchařku, ať té či oné národnosti, český učitel se oženil s dcerkou německého pana řídícího. Lidé, žijící na národnostním rozhraní, většinou ovládali oba jazyky, mohli snadněji cestovat do sousedního Saska nebo Pruska, do Vídně. Tovaryši se na vandru seznamovali s novými možnostmi svého řemesla, zapojili své „zlaté české ručičky“ a z jejich dílen pak vycházely dokonalejší výrobky, které nekopírovaly cizí vzory a navazovaly na domácí tradici. Nedochází k nivelizaci kulturních hodnot, ale k vzájemnému prolínání a obohacování. Jiné to bylo ve městech, kde byl český živel v menšině. Tady od roku 1848 sílí germanizační tlaky, pramenící již v josefínské době.

Vracíte se na místa, kde jste dokumentovali lidovou architekturu a pískovcové sochy lidových tvůrců, i když jsou léty a jistě i nevhodnými zásahy značně pozměněna?
     Po manželově odchodu jsem z citových důvodů tři roky do známých míst chodit nemohla. Když jsem pak vzala batoh a vydala se po stopách našich výzkumů, bylo mi smutno z jiné příčiny. Z bratříkovského sousoší zmizel Pastor Bonus, v Držkově Anděl strážce, zloději našli i sv. Františka v Lučanech, chyběli buclatí putti na římsách mnoha mariánských skulptur. Byl by to dlouhý výčet ztrát. Sochy, které přežily vlnu obrazoborectví po roce 1918, která byla vyvolána stržením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, i čtyřicet ateistických let, na jejichž počátku vojsko a zemědělci svou technikou likvidovali drobné církevní památky, neobstály před lidskou hamižností. Těší mě ale, když v Jizerských horách vidím paseky zarůstající zdravým smíšeným porostem a na stráních dobře udržované rekreační chalupy. V duchu děkuji všem, kteří se starají o obnovu kapliček, křížových cest, studánek a kovaných či litinových křížů na jednoduchých kamenných soklech.

Nedávno jste vydala knížku Lidová kultura severních Čech. Co nám její obsah sděluje?
Vím, že si kreslířského díla mého manžela mnoho lidí váží, že shánějí každou knížku s jeho „obrázky“. V antikvariátech existují záznamy dokonce i na kalendáře s kolorovanými kresbami, které jsem, ve spolupráci s grafičkou Marcelou Poloprutskou, připravila na léta 2001–3. Knížka dává čtenáři nahlédnout do skicáků Josefa V. Scheybala. Neklade si za cíl „vědecky“ řešit problém soužití Čechů a Němců v severním pohraničí. Je to, jak píši v závěru, jen malé nahlédnutí do života našich předků, kteří společným úsilím po generace vzdělávali severní část České kotliny. Oba národy až do druhé poloviny 19. století žily vedle sebe mírumilovně. Vznikala dobrá smíšená manželství, příslušníci obou etnik spolupracovali v řemeslnických dílnách, v manufakturách i továrnách, scházeli se v hospodách, na jarmarcích, na poutích, uměli se společně bavit, pro vtipy na adresu svého původu se poprali, ale národnostní nepřátelství nevznikalo. V lidovém stavitelství, sochařství, v řemeslech i v bytové kultuře nedocházelo k nivelizaci, ale naopak k většímu bohatství forem podmíněných odlišnými hospodářskými i kulturními tradicemi.


PhDr. Jana Scheybalová (Cermanová) se narodila 17. dubna 1940 v Lomnici nad Popelkou. Absolvovala Vyšší hospodářskou školu v Turnově a pracovala jako účetní, vychovatelka mládeže, od prosince 1960 na odboru školství a kultury ONV. Dálkově vystudovala fakultu etnografie a folkloristiky na FF UK v Praze. Po prověrkách v létě 1970 musela z kultury odejít, ani publikovat nesměla. Po několika marných pokusech sehnat zaměstnání byla přijata do jablonecké pobočky ČSOB, kde se postupně seznámila s celou bankovní agendou a v letech 1990–96 byla ředitelkou pobočky. Spolupracovala s manželem na výzkumech a dokumentaci lidové architektury a lidového umění. První publikace, která mohla s jejím jménem vyjít, byla v roce 1985 společná práce Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách; v 90. letech vydalo nakladatelství Jakoubě knihy Kraj kolem Jizery a Krajem skla a bižuterie.

Aktualizováno ( Pátek, 15. červen 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border