border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Září 2006 arrow Krakonoš v literatuře IV
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře IV Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

Od chvíle, kdy se Krakonoš jako postava objevil v krásné literatuøe, byla vyprávìní o nìm psána pro dospìlé ètenáøe. Jeden z nejslavnìjších krakonošovských autorù, J. K. A. Musäus, v pøedmluvì ke svým Volksmärchen der Deutschen (1782) dokonce pøímo uvedl, že nejsou urèeny dìtem: „Lidové pohádky ale vùbec nejsou pohádkami pro dìti, neboť lid (…) se neskládá z dìtí, nýbrž hlavnì z dospìlých lidí, a s tìmi se pøece hovoøívá jinak než s onìmi.“
     I první soubory pohádek a povìstí, které u nás zaèaly vycházet v dobì romantismu, nacházely své adresáty z valné èásti mezi dospìlými. Odpovídaly jejich zkušenostem, názorùm i potøebám. Ze stylu a zvláštì volby nìkterých témat lze však usuzovat, že leckterá už mohla smìøovat i k mladším ètenáøùm. Snad i pod vlivem bratøí Grimmù, jejichž pohádky byly urèeny „pro dìti a dùm“, se i naši editoøi pohádek a povìstí snažili získat širší vrstvy ètenáøù.
     Literatura zamìøená na dìtské ètenáøe se u nás zaèala formovat zhruba v 70. letech 19. století a jejím prvoøadým cílem bylo vštìpovat mladým ètenáøùm estetické a mravní zásady. Tìmto pøedstavám dobøe odpovídaly pohádky a povìsti, a proto byly jejich edice mezi prvními tituly urèenými dìtem. Krakonošovské pøíbìhy, podobnì jako kterákoliv jiná literatura pro dìti, se však dlouho nemohly zbavit chyb, které jim cestu k dìtským ètenáøùm znesnadòovaly. Byly to hlavnì výrazné didaktické a moralistní prvky, schematismus, extrémní vlastenèení, vypjaté náboženské cítìní, malé pochopení pro psychologické zvláštnosti dìtského vìku, ve výstavbì textu pøílišné rozmìlòování látek, a pokud jde o vlastní dìj, jeho statiènost.
     Vznikající literatura s jasnou orientací na dìtské ètenáøe, jež skýtala možnost nenásilnì vychovávat, strhla k psaní desítky a snad stovky autorù, v pøevážné vìtšinì uèitelù. Z nich psali krakonošovská vyprávìní napø. J. K. Hraše, F. V. Kodym, J. Kvìtnický, J. Pøibík, I. Prokeš, F. A. Sedláèek, ale i jiní.
     Monotematických publikací, zamìøených jen na krakonošovské pøíbìhy, nebylo na konci 19. století mnoho. Uveïme Pohádky o knížeti Krakonošovi (1884) od literárního historika Jana Václava Nováka nebo ètyøi svazky originálních vyprávìní pøevážnì o Krakonošovi Ignáce Prokeše, nazvané Povídky z Krkonoš (70. a 80. léta 19. století) èi knížku Jaroslava Kvìtnického Krakonoš, tajemný vládce v Krkonoších (1894). Nejúspìšnìjším a rozhodnì nejoriginálnìjším krakonošovským souborem konce 19. století byl Mandel šelmovství a kouskù Krakonošových (1. vyd. 1895) od knihovníka Národního muzea Václava Øezníèka.
     Uvedení autoøi 19. století, ale i mnozí jiní, zde nezmínìní, znamenali pro krakonošovskou literaturu jeden obrovský pøínos, a tím bylo rozšíøení prostoru pro vyprávìní o Krakonošovi. Zaèali totiž èerpat z folklorních pohádek, kde Krakonoš buï nahradil pùvodní postavu (mnohdy èerta nebo vodníka), èastìji se pro nìj vytváøel nový prostor. V tomto ohledu je napø. zajímavá pohádka Františka V. Kodyma s názvem O Krakonošovi a chudé i bohaté ženì, což je ve své podstatì legendární pøíbìh známý i z cyklu Boženy Nìmcové O Pánubohu. V tìchto pøíbìzích vystupují Kristus a svatý Petr, zatímco v Kodymovì variantì nahrazuje Krista „mocný král hor Krkonošských“.
     Pro vývoj krakonošovských vyprávìní byla druhá polovina minulého století velmi dùležitá – zatímco po urèitý èas vedle sebe žily èeské a nìmecké verze, zpracovávající ty samé námìty, v té dobì se od sebe oddìlily, protože folklorní zdroje byly paralelnì vznikající nìmecké literatuøe zcela uzavøeny. Ta se totiž stále pohybovala v pùvodním, nijak neobmìòovaném okruhu, nastoleném už Praetoriem èi Musäem.
     Zamìøení èeských krakonošovských vyprávìní na dìtské ètenáøe mìlo ještì jeden dùsledek, a tím byl pohled na postavu Krakonoše. Podle toho dosavadního, nìmeckého, byl Krakonoš pøísný, nìkdy až nelítostný vládce, který když se mu zachtìlo, mohl také chránit dobré a potøebné, ale velmi èasto se na úkor lidí pouze bavil. S postupným pøibýváním knih urèených dìtem zaèala v èeském kontextu vyprávìní se záporným Krakonošem ubývat a vrchu nabýval Krakonoš jednoznaènì kladný. Krkonošský vládce získal nové vlastnosti – byl moudrý, majestátní, velebný. Jeho vzhled lze nejlépe vyèíst z dobových ilustrací, právì tehdy se zrodil Krakonoš, jak ho známe dnes – vysoký až obrovitý, s dlouhými bílými vousy.
     Nové století pøineslo nejobsáhlejší èeský krakonošovský soubor, jehož rozsah nebyl dodnes pøekonán. Jeho autorkou byla Ludmila Grossmannová-Brodská (1859–1935), která ho nazvala prostì Krakonoš (1905). Zahrnula do nìj 79 pøíbìhù rùzného žánrového založení a rùzné provenience, pøièemž byla vedena snahou shrnout vše podstatné, co o krkonošském vládci pøineslo 19. století.
     Témìø souèasnì s ní psal pohádky o Krakonošovi jilemnický uèitel Antonín Pochop (1862–1949). Objevily se ve dvou jeho souborech: Pirvan (1926) a Krakonošova mísa a jiné pohádky a povìsti z horního Pojizeøí (1929). O oblibì jeho krakonošovských vyprávìní svìdèí i nová vydání z let 1982 a 1984.
     Pro rozvoj dìtské kultury bylo dùležité meziváleèné období. Dìtská literatura si nacházela cestu ke stále vìtšímu okruhu ètenáøù, stále zøetelnìji se stávala samozøejmou souèástí dìtského svìta. Produkce dìtských knih rostla, rostl i odbyt na knižním trhu. Kvalitativnì však tato produkce byla velmi pestrá, což platí i pro vyprávìní o Krakonošovi. Mezi ta lepší patøí s vìtšími èi menšími odchylkami napø. Kratochvilné vypravování o Krakonošovi (b. r.) od Julia Košnáøe, Pohádky z koše vládce Krakonoše (1929) od Václava Mírovského, Z království Krakonošova (b. r., 2. vyd. 1945) od Eduarda Elpla, Pohádky o Krakonošovi (b. r.) Jožy Toucové-Mettlerové èi Povìsti z èeského Podkrkonoší (1939) od Františka Kárníka.
     Na dva z tehdejších souborù se sluší upozornit pro jejich zodpovìdný pøístup a snahu o poctivé hledání nových postupù a výrazových prostøedkù. Na prvním místì to je knížka Stanislava Javora (1872–1933) s názvem Krakonoš, strážce hor (1934), vùbec první krakonošovský soubor, kde se v dialozích objevilo krkonošské náøeèí.
     Velkého úspìchu dosáhl titul Luisy Šebestové (1878–1949) s názvem Krakonoš, pán lesù a hor. Dokladem zájmu byla tøi vydání této knihy (1937, 1946, 1948), v nìkolika ohledech naprosto originální. Autorka v ní ani v nejmenším nenavazovala na tradièní krakonošovské pøíbìhy, veskrze prosazovala vlastní fantazii.
     Náš výèet by nebyl úplný, kdybychom neuvedli osobnost, jež oblast námi sledované tvorby meziváleèného období poznamenala nejvýraznìji – Josefa Štefana Kubína (1864–1965), pøestože, jak èasto hlásal, nepsal pohádky pro dìti, ale pro dospívající mládež. V jeho tvorbì nenajdeme jedinou ucelenou knihu o Krakonošovi, jednotlivá vyprávìní o vládci Krkonoš jsou však rozptýlena v jeho rozsáhlém díle folklorním i literárním a zcela logicky se objevila i v souborném vydání jeho pohádek, nazvaném Zlatodol pohádek (1948–1952).
     V meziváleèném období jsme vìnovali pozornost knihám neotøelým, zvláštním až jedineèným. Takto ohranièená výseè by však mohla vést ke zjednodušenému pohledu na celkovou produkci. Ta, jak jsme již naznaèili, totiž ve své naprosté vìtšinì kráèela ve vyjetých kolejích – ve staré nebo jen trochu obmìnìné podobì se opakovaly stále tytéž pøíhody, pøebírané z nìmeckých pramenù, vìtšinou však už z druhé ruky, tedy z èeských textù z nìmèiny pøeložených. Výraznou zmìnu kvalitativní i kvantitativní pøineslo až pováleèné období.


     Soubor Mandel šelmovství a kouskù Krakonošových od Václava Øezníèka (1861–1924) je v mnoha ohledech tím nejzajímavìjším, co vzniklo v literatuøe pro dìti 19. století. Kniha vyšla ve ètyøech vydáních (1895, 1904, 1922, 1930). Øezníèkova vyprávìní promlouvala k širokým vrstvám ètenáøù, nìkterá pøešla i do ústního podání. Autorovým cílem bylo pøedevším bavit ètenáøe.
     Látkovì není vìtšina pøíbìhù pùvodních, více než polovina vychází z Praetoria. Ať už však je pùvod pøíbìhù jakýkoliv, autor jde cestou dùsledné aktualizace, kdy pozoruhodnì mísí prvky tradièní s moderními.
     Øezníèek usiloval o to, aby jeho vyprávìní byla ilustrací života v regionu, jenž stojí v centru jeho pozornosti, pouèením o práci, øemeslech, stavbách, krojích atd. S tím také souvisí výbìr jeho postav, jež jako by pøímo vypadly z tradièních lidových vyprávìní.
     Nápadným rysem Øezníèkových povìstí-povídek je možná neuvìdomìlý posun do humornìjší roviny, jakési nadnesení, odlehèení vyprávìní, a také zcela ojedinìlý obraz Krakonoše. Ten je obyèejným èlovìkem, dokonce chodí do školy, aby se nauèil èesky, a je to pøedevším èlovìk pokrokový, jdoucí s duchem doby. Jediné, co ho odlišuje od ostatních lidí, jsou jeho nadpøirozené schopnosti. Tìch však nevyužívá pøíliš èasto, když trestá nebo odmìòuje, je to nenápadné, tak aby odmìna nebo trest vyplynuly jaksi samy z podstaty vìci. Pøíkladem Øezníèkova pøístupu je ukázka z povìsti Nejlepší lidé na Èertovinì:

     „Když svého èasu Krakonoš dospìl k závìru, že ho v Náchodì ve školách nauèili už docela dobøe èesky, vydal se jednoho pìkného dne na zaèátku prázdnin zase domù do Krkonoš. Ponìvadž dlel v Náchodì na podreálce jako chudý žáèek, odcházel odtud pìšky po èervenokostelecké silnici, až pøišel na Èertovinu.“
   
  Dìj pøíbìhu je zasazen do známé zájezdní hospody mezi Èerveným Kostelcem a Náchodem, kde si Krakonoš pøisedne ke tøem chlapíkùm. Velmi brzy zjistí, že jsou to povaleèi, kteøí si vzájemnì líèí své vynikající vlastnosti. Protože tato povìst je prototypem všech ostatních, mùžeme si na ní demonstrovat další znaky Øezníèkových vyprávìní.
     Výbìr postav a prostøedí je typicky lidový, takto napøíklad Øezníèek uvádí své ètenáøe do atmosféry hospody na Èertovinì:

     „U jiných stolù sedìlo pocestných málo. Nìjaká plátenice z Kostelce si tady odpoèívala, potulný dráteník zde døímal, a øeznický chasník, jdoucí do vesnice kupovat telata, posilòoval se na tu tìžkou práci zrovna z mázového plecháèe.“
     Autorùv jazyk je plný hovorových výrazù, nìkdy zabarvených náøeèní oblastí Náchodska:
     „Starý zdejší šenkýø Vitoušek v ‚šenktyši‘ pobrukoval a nestaèil toèiti do korbílkù trojlístku pijanù, kteøí v èele svìtnice v koutì u stolu zasedali a hojnì si popøávali. Poøád mìl nìkdo z nich prázdno.“
     Pøímé øeèi jsou prokládány lidovými rèeními, pøíslovími a pøirovnáními:
     „‚Vejr to zob, srdce bych hned s každým rozdìlil. Každý je mùj bratr a nikoho neposlechnu! A to je mé neštìstí! (…)‘“
     „‚Pes tì snìz!‘ huboval ho druhý, opíraje kozatou svou bradu do hubené dlanì s tenkými prsty.“
     „‚I hrom tì ťuk!‘ litoval ho tøetí, odìný v šedivý moukou uprášený kabát, na nìmž mìl škraloupy neèistoty.“
    
Také zápletka vyprávìní je reálná, kdy se hospodští pijáci trumfují v tom, kdo z nich je nejlepší. Nakonec do jejich dohadování, jež vyústí v hádku, vstoupí Krakonoš a zpùsobí neodvratné vyústìní:
     „Hádka postupnì pøecházela ve køik, køik se mìnil v øev a nakonec se nejlepší lidé pustili do sebe pìstmi. Rvali se o to, kdo z nich je nejlepší èlovìk. Nakonec je rozsoudil šenkýø Vitoušek, když zavolal ze dvora podomka Honzeru. Byl to chlap jako hora, na kterého se staèilo podívat, aby èlovìk pøed ním radìji ustoupil…
     Pak už Krakonoš jen se zalíbením pozoroval, jak se nejlepší lidé ještì chvíli perou pøed hospodou a nakonec se rozcházejí každý na jinou stranu. Mìl radost, že je tak rozehnal, vždyť ten trojlístek nejlepších lidí by mu v Krkonoších natropil mnoho zlého.“

Aktualizováno ( Pátek, 15. červen 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border