border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Listopad 2006 arrow Krakonoš v literatuře V
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře V Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

     Postava Krakonoše se neobjevovala jenom v próze. Svým založením byla totiž vděčným námětem i pro divadelní ztvárnění, a tak pohádkových divadelních her o Krakonošovi existovaly desítky, a nebyly to jen hry loutkové, jak by se dalo předpokládat. Divadelní hry vznikaly oproti próze o něco později, jejich největší produkci jsme zaznamenali až v době první republiky a těsně po válce. Z loutkových her zmiňme například Krakonoše (1902) od F. Jaroše, Krakonoše (1920) od V. Havlíka nebo do třetice Krakonoše (1948) od V. Baldessari-Plumlovské. Všechny tyto báchorečné hry byly plné rázovitých postav typických pro horské prostředí, ale hlavně je třeba uvést pro tuto produkci příznačného vlasteneckého ducha.
     Platí to i pro divadelní hry neloutkové, které ani nebyly primárně určeny dětem, ale spíše mládeži. Zmiňme heslovitě aspoň dvě z pera ve své době v regionu renomovaných autorů. První z nich byl J. K. Hraše, jehož Krakonoš (1886) se dočkal několika knižních vydání. Hra se poněkud vymyká z toho, co bylo u krakonošovských her uvedeno jako převažující trend, protože je zaměřena na sociální problematiku. Dalšího Krakonoše napsal F. Jaroš (1902) a typologicky už zcela zapadá mezi hry s tímto námětem.
     Předchozími dvěma tituly se dostáváme k dílům, jež už nelze zařadit do literatury pro děti a mládež, i když pro první z nich to neplatí zcela. Mám na mysli pohádkovou divadelní hru A. Jiráska Pan Johanes, která byla sice pro svoje naléhavé ústřední téma původně určena dospělým divákům, ale sám autor ji později přepsal pro loutkové divadlo, jež bývá více spojováno s dětským divákem. Pro svou tematiku však zůstala i tato loutková úprava spíše dílem pro dospělé diváky. To platí i pro druhý titul, román Jana Weisse Přišel z hor, který ač je motivicky také kontaminován pohádkou, je jednoznačně čtením pro dospělé. Oběma dílům je navíc společná jejich jinotajnost, jejíž rozšifrování vyžaduje zkušeného, vyspělého vnímatele.
Napsání i uvedení Pana Johanese od Aloise Jiráska (1851–1930) časově spadá do období, které si libovalo v pohádkách na divadle, a netýkalo se to jen oblasti činohry. Lze ji postihnout také v baletní a operní tvorbě. V souvislosti s postavou pána hor zmiňme zpěvohru Krakonoš (1889) J. R. Rozkošného na libreto J. Boreckého.
Pan Johanes je jinotajná pohádka, symbolizující lidové úsilí o záchranu vlasti. Vlast tu představuje princezna Kačenka, která uprchla ze zajetí v kraji za krkonošskými horami. Na útěku ji pronásledují její věznitelé a na území poněmčeného pohraničí se jí chce zmocnit další silný nepřítel, symbol vnitřního německého živlu – Rybrcoul, neboli Pan Johanes. Princezna je za pomoci bájných svatováclavských rytířů a statečného salakvardy zachráněna prostými českými venkovany v čele se studentem Tomášem.
     Rybrcoul, tedy Pan Johanes, není v Jiráskově pojetí dobráckým Krakonošem pomáhajícím lidem. Je to násilný uchvatitel svobody, který před nikým a před ničím neustoupí. Právě na postavě Pana Johanese jsou nejpatrnější Jiráskovy ideové snahy, navazující na tylovskou tradici lidovýchovného divadla. Rybrcoul je chápán jako zosobnění nepřátelské moci, jež by byla schopna ujařmit národního ducha, pokud by jeho ochránci, vzešlí z lidu, jacísi svatováclavští rytíři ducha, umdleli ve své snaze a zápalu.
     Postava Krakonoše je u Jiráska jednoznačně záporná, je to ztělesnění zla, což bylo jistě cíleným záměrem. Z důvodů přímo politických Jirásek potřeboval kontrastní postavu ke své vlastenecké Kačence. A tu se nabídl Rübezahl-Rybrcoul, postava svým jménem německá.
     Jirásek velmi pečlivě dbal na to, aby se oba protagonisté pohybovali v prostoru, do něhož je umístila tradice. Děj hry je lokalizován do Krkonošských a Kačenčiných hor, jež tu symbolizují německý a český živel. Užší místopis hry je velmi konkrétní, nebo snadno odhadnutelný. V prvním jednání Tomáš vypravuje, že princezna Kačenka byla zajata nepřítelem kdesi cestou k Zemské bráně, když tam prchala do nedobytného, nepřístupného hradu v tajném koutu Kačenčiných hor. Zemskou branou bude pravděpodobně průsmyk Branka u Náchoda, tajným hradem spíše symbolicky Náchodsko, které, ač těsně u německých hranic, vždycky bylo a zůstalo české.
     V průběhu druhého jednání se hovoří o Turovu, což je bájná hora Hronovska, místní Blaník, v jehož nitru dříme svatováclavské vojsko, a hranicí Rybrcoulovy říše je zřejmě národnostní hranice bývalých sudetských Němců, která vedla po severním svahu Turova.
Poslední dvě dějství Jiráskova dramatu se odehrávají už za hranicemi Krakonošova království, v oblasti za Turovem. To potvrzuje postava salakvardy, představujícího lokální tradici některých míst, mezi nimi právě Jiráskova kraje. V lidové tradici je to vždycky charakterní, věrný a odhodlaný voják, jenž hlídá zapomenutý post a čeká na zrušení rozkazu, které nepřichází.
     Vedle konkrétní lokalizace použil Jirásek ještě jeden prostředek, jenž Pana Johanese s náchodským regionem spojuje, a tím je jazyk. Zatímco Pan Johanes, Kačenka a Tomáš, který přišel ze světa, hovoří spisovnou češtinou, všichni domácí používají jazyk s výraznými znaky nářečí z okolí Hronova, Jiráskova rodiště.
     Uvedení hry na scéně Národního divadla v Praze bylo dosti komplikované. Postavil se proti ní tehdejší ředitel G. Schmoranz, jemuž vadila zvláště složitá symboličnost hry. Jirásek na protest zadal dílo do plzeňského divadla, kde měl Pan Johanes premiéru r. 1909. Teprve po tamějším úspěchu, a také zásluhou režiséra a dramaturga ND J. Kvapila, změnilo ředitelství ND názor, a začalo Pana Johanesa studovat (premiéra v Praze byla r. 1910).
     Čas však dal nakonec za pravdu řediteli Schmoranzovi. Drama Pan Johanes se přes nadšené ohlasy na premiéře dočkalo na scéně Národního divadla pouhých osmi repríz a jen o málo úspěšnější bylo v podobě pro loutkové divadlo, pro něž ji Jirásek nakonec přepracoval. Ta měla trochu více štěstí díky atmosféře doby, v níž měla premiéru (válečný rok 1917). I tak ale měla jepičí život, protože po vzniku republiky se začaly hledat vhodnější náměty.
     Zcela jinak se postava Krakonoše jeví v románu Jana Weisse (1892–1972) Přišel z hor (1941), jehož tématem je líčení života v malém podkrkonošském městě, vzrušeném událostmi, spojenými s náhle se objevivším pánem hor. Autor tu dal nový obsah starým podáním o Krakonošovi, aniž by však porušil to, co je pro tato vyprávění podstatné, a tak příběh obyvatel podkrkonošského městečka vyzařuje kouzlo lidových bájí, i když je veskrze dílem Weissovy svébytné fantazie.
     Do sídla silné krakonošovské tradice, podkrkonošského městečka Javorku, vlastně Weissova rodiště Jilemnice, se po mnoha letech vrací pan Pošepný, tajemný starý pán s dětskýma očima, podivín a snílek, který za podivných okolností začne narušovat zaběhnutý řád poklidně plynoucího života. Činí tak proto, že místo, které si vysnil, krajinu svého dětství, našel změněnou. Zatouží lidem připomenout čistý a průzračný dětský svět. Ne tak, že by ho chtěl vytvořit, on by jen rád, aby lidé dovedli vidět dětskýma očima, protože pouze tímto pohledem, plným tajemství a kouzla, prohlédnou nesmyslnost všeho, co se děje kolem. Věří, že by mohlo stačit připomenout jim památku Krakonoše, symbolu šlechetnosti a velkomyslnosti. Proto si na něj zahraje, a aspoň několika lidem, těm, kteří uvěřili, vrací víru v jeho moc a spravedlnost. Sám okouzlený vidinou svého dětství však nakonec z městečka odchází, i když zanechává poselství, že se vrátí, až se místní stanou opět dětmi, schopnými věřit pohádkám. Dospělých, kteří jeho poselství pochopili, se ovšem našlo jen velmi málo. Ostatní zůstávají prospěchářští, omezení, duševně staří a nedůvěřiví, protože už dávno zapomněli na prostotu, spojenou s dětstvím, a možná ji ani nikdy nepoznali. Svět, v němž žijí, je příliš nevraživý a egoistický.
     Román Přišel z hor lze bez nadsázky považovat za reprezentativní publikaci dokládající etnografickou svébytnost Podkrkonoší, v obecnější rovině můžeme říci, že je studií mýtu, jeho zrodu, nebo lépe renesance, i jeho fungování. Dokazuje totiž, jak se činy jednotlivců pod jeho vlivem skládají v celek nadosobního smyslu.
     Ve Weissově románu Přišel z hor se obyvatelé Javorku profilují podle toho, zda věří nebo nevěří v krakonošovský mýtus. Jedním z největších obhájců „pravosti“ Krakonoše je Jeník Jahelka, který se stává pomocníkem pana Pošepného a asistuje při jeho kouscích, jež udržují u vytržení celé město. Ukázky z jejich rozmluv s panem Pošepným naznačují jejich vztah:
     „Jednou se mi zdálo,“ začal Jeník, dopíjeje svůj koflík, „jak pan Krakonoš uháněl po obloze na šedivém kozlu. Vlastně seděl na mraku – ale to mračno mělo podobu šedivého kozla. Seděl na něm rozkročen, rajtoval nad Kozí Hůrkou, až mu od holinek odletovaly špičky lesa. V jedné ruce zdvíhal stehno z lichváře a ve druhé mával baňkou se slzičkami sirotků. A za kloboukem měl – jako péro – hořící borovici a za ním táhlo celé mračno supů, skalních orlů a poštolek. Stál jsem u studánky celý vyděšen a cítil jsem ve vzduchu takový zápach, jako když se křeše křemen o křemen.“

     „Jednou se mi zdálo,” rozpovídal se znovu, „že jsem chodil po Kozí Hůrce po lese, až jsem došel k té skále, co se jí říká Krakonošův trůn. A na té skále opravdu seděl sám Krakonoš, oblečený jako král hor. Kolem sebe měl celý národ skřítků a trpaslíků a lesních víl a rusálek – … a já padl na kolena strachem a sepjal ruce o smilování. Ale Krakonoš se na mne usmál a řekl:
     „Ty jsi Jahelků, viď? Povolal jsem tě dnes k sobě, protože ti něco musím říci. Ty sis asi myslil, že už je se mnou dávno amen, viď? Omyl, chlapče! Neumřel ještě starý Krakonoš a bohdá nezahyne, pokud stojí Sněžka na svém místě – nejstarší dcera má, omývaná sněhy a ošlehaná bouřemi, a pokud se nepřekotí do Obřího dolu…

     Originální genius loci krajiny pod Krkonošemi je v knize nazírán z několika úhlů pohledu. Nejsou tu tedy zobrazeny jen zdejší rázovité postavy a krakonošovský mýtus, Jan Weiss jeho obraz podpořil také jazykem, horáckým nářečím, které vložil do úst svých postav, jak například dokládá scéna, v níž pan Pošepný dostává zpátky ztracenou zlatou kuličku, kterou nechal kolovat mezi trhovci:
     … Ale hned navečer bačkorář Wurm se přištrachal s kuličkou. Že prý mu ji donesl švec Volech, „co stojí na terhu vedle jeho bačkor“ – že se mu to zatím v hlavě rozleželo. Je to taky chudák člověk, ale chce bejt poctivej až do svej smerti, protože – (a bačkorář Wurm se naklonil důvěrně k panu Pošepnému, mrknuv významně očkem) – bojí se Krakonoše, víme – kerej v tom má persty, a tejkonc teprová, když se zjevuje, víme – třás si taky vzpomene a něco kápne –
     O krakonošovské knize J. Weiss zřejmě uvažoval delší dobu, protože už v ročníku 1929/1930 časopisu Plán se objevují některé motivy, s jejichž použitím byl později román Přišel z hor vybudován. Hlavním hybným momentem však byl pro J. Weisse až mnichovský diktát. Rozhodnutím ze září 1938 se staly Krkonoše i Jilemnicko, odkud J. Weiss pocházel, součástí území, jež bylo odtrženo od historických Čech. Brzy potom začal vznikat román Přišel z hor, koncipovaný jako román alegorický. Protektorátní cenzurou prošel, její zásah spočíval jen ve vyškrtnutí nemnoha míst, která pokládala za ožehavá, protože se v nich psalo o sokolstvu, o Rusku nebo o revoluci.
     Aktuálnost románu však nespočívala pouze v několika politických narážkách. Co stále promlouvá, je výrazný etický a s ním spojený sociálněkritický náboj i apel proti odmítání fantazie a snění v dnešním technokratickém světě. Román, vyrostlý z podkrkonošského regionu, tak nabyl celonárodního významu tím, že do obyčejného života vnesl aspekty, které jeho dění povyšují a prohlubují na hledání absolutních životních jistot.

 

 

Aktualizováno ( Pondělí, 9. listopad 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border