border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2006 arrow Prosinec 2006 arrow Krakonoš v literatuře VI
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš v literatuře VI Tisk E-mail
Eva Koudelková (kou)   

    Poválečná dětská krakonošovská literatura se rozvíjela poměrně pomalu. I když se vyprávění o horském vládci objevovala, byla nečetná a izolovaná, a dokládala spíše jen jakousi setrvačnost. Skutečně nový vývoj krakonošovských vyprávění je spojen až se dvěma autorkami, s matkou a dcerou – Amálií Kutinovou a Marií Kubátovou. Obě přinesly nový přístup ke zpracování krkonošských příběhů zvláště tím, že jejich zdrojem byla autentická lidová vyprávění, zapsaná přímo v terénu, od vypravěčů v krkonošských chalupách. Kromě toho, že z těchto vyprávění vytěžily několik souborů krkonošských „poudaček“ pro dospělé, napsaly i soubory pro děti.
     Reprezentativní sbírkou pohádek Amálie Kutinové (1898–1965) s krkonošskou tematikou je kniha Krkonošské pohádky (1957), jež obsahuje 36 vyprávění v naprosté většině s postavou Krakonoše. Všechny pohádky vznikly na podkladě vyprávění lidových vypravěčů, jež se A. Kutinová snažila stylisticky sjednotit.
    Přístup Marie Kubátové (*1922) k folklornímu fondu je podstatně volnější. V jejím případě se nejedná o převyprávění lidového podání, ale o zcela osobitou, samostatnou autorskou tvorbu. Její zájem o krkonošský folklor se projevil hned na začátku její tvorby, kdy psala nejrůznější „poudačky“, určené především dospělým čtenářům (Daremný poudačky, 1956; Krakonošův hernec, 1972; Hořký bejlí, 1981 aj.).
    Mezi krkonošské pohádkáře se zařadila několika pohádkovými soubory. Nejstarší Pohádky o Krakonošovi (1971) obsahují čtrnáct pohádek, u nichž je souvislost s lidovým podáním nepřímá. M. Kubátová přebírá některé prvky z lidových vyprávění (postavy, určité obraty, reálie), avšak tato vazba je téměř nepostřehnutelná, protože autorka napsala pohádky, jež vytvořila její nevšední fantazie. Společné postavy a místa děje knížce daly podobu cyklu, mezi jednotlivými příběhy je jenom volná souvislost. Její druhý pohádkový soubor s názvem Krakonošovo čarobejlí (1998) vychází ze staršího poudačkového cyklu o bylinkách s názvem Hořký bejlí a je koncipován jako Krakonošův kalendář, protože vyprávění o jednotlivých bylinách jsou řazena v takovém pořadí, jak tyto bylinky vykvétají v průběhu roku. Roku 2000 vyšel M. Kubátové soubor Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, a jak naznačuje název, jedná se o volné pokračování Pohádek o Krakonošovi. Nejnovější autorčinou pohádkovou sbírkou jsou Pohádky z Krkonoš (2001), kde se každé z vyprávění vztahuje k jednomu z typických horských řemesel.
    Krakonoš jako centrální postava vstoupil ještě do několika dětských knih. Soubor s názvem Šibal Krakonoš (1962) vzešel z dílny nakladatelské redaktorky Jaroslavy Reitmannové (1908–1995), která se během své dlouholeté praxe zřejmě dobře seznámila s obvyklými krakonošovskými vyprávěními. Originalita její knihy spočívala v tom, že v atmosféře dobového rozkvětu moderní pohádky se vrátila ke způsobu podání lidových vypravěčů, látkově jsou však její příběhy převážně originální, i když známé motivy se v nich objevují poměrně často.
    Sbírka Náš Krakonoš (1972) od Josefa Spilky (1899–1986) je dokladem autorského postupu tvůrce, který je zároveň spisovatelem, ale také sběratelem. Proto lidový základ svých vyprávění respektoval v maximální míře, ale autorsky je dotvářel tak, aby byla schopná oslovit dětské čtenáře. Pohádky v uvedeném souboru zasadil do společného rámce besedních večerů, kdy se v jedné horské chalupě scházejí při dračkách milovníci tajuplných příběhů.
    Také Jaromír Jech (1918–1992) byl folklorista, jeho nejvýznamnější krakonošovský soubor pro děti s názvem Z Krakonošovy mošny (1982) je však čistě literární. Vyznívá jako kniha pohádková, protože i látky, které svým sepětím s konkrétními místy připomínají spíše pověsti, zdůrazňují pohádkové prvky (především protiklad dobra a zla, zobrazení Krakonoše jako ideálního vládce, využití ustálených pohádkových úvodů a závěrů).
    Další výraznou krakonošovskou pohádkářkou je Božena Šimková (1935), jejíž příběhy o Krakonošovi vznikly v sedmdesátých letech v podobě televizních scénářů k dětským večerníčkům. Protože nemohla publikovat pod svým jménem, bylo autorství těchto večerníčků zaštiťováno jmény Marie Kubátové jako autorky námětu a Zdenky Podhrázské jako scenáristky. Po roce 1989 se Božena Šimková vrátila ke své práci redaktorky a následně vydala dvě knížky, jež z populárního večerníčku vycházejí – Krkonošskou pohádku (1991) a volné pokračování Anče a Kuba mají Kubíčka (1993), jež už je více zaměřeno na osudy Ančete a Kuby.
    V knižní podobě Krkonošské pohádky autorka vychází z předpokladu, že čtenář bude znát večerníčky. Proto se až příliš těsně drží televizního scénáře, ale také se například vůbec nezdržuje popisem a bližší charakteristikou postav. I to, že jako ilustrace knihy slouží fotografie z televizního provedení, hovoří dostatečně jasně.
    Kromě sbírek výlučně zaměřených na Krakonoše je zapotřebí zmínit ojedinělá vyprávění o něm, která se objevují v obecněji orientovaných knížkách pro mládež, např. Pohádky do ouška jehly (1984) Luboše Zeleného nebo dva soubory Václava Horyny Perly mezi kamením (1980) a Lžíce medu – špetka pepře (1989).
    Ani v posledních dvou desetiletích krakonošovská produkce neustává. Za zmínku jistě stojí látkově zcela originální soubor Ludmily Pelcové (1922) s názvem Než Krakonošovi narostly vousy (1993). V něm jsou osudy horského pána sledovány od jeho narození až po okamžik, kdy se stane vládcem hor. Knížka připomíná příběhovou prózu, už i tím, že Krakonoš ztrácí vlastnosti nadpřirozené postavy a je zasazen do obyčejného světa horalů. Vládcem hor se stává teprve vlastním přičiněním, především pilnou prací, a tím získává výrazně lidský charakter.
    Další dvě sbírky poněkud vybočují z trendu nastoleného po válce. Zatímco druhá polovina tvorby 20. století byla charakteristická neotřelým, originálním pohledem na postavu Krakonoše, s níž se výrazně experimentovalo, oba uvedené soubory se naopak vracejí ke starým příběhům, známým už z Praetoriových a Musäových knížek. První z nich napsal Werner Fiala a v roce 2001 vydal pod názvem Krakonošovy příhody (v mé knize Krakonoš v literatuře je na str. 132 omylem uveden stejný název jako u knížky následující). Je to útlý svazek o devíti vyprávěních, jež jsou v kratičké předmluvě prezentována jako ta nejzajímavější. Zmiňme ještě, že soubor vyšel také v německé mutaci. Autor druhé ze sbírek, nazvané Krakonošovy pohádky (2002), František Lev, se v předmluvě rozepisuje o svém osobním vztahu ke Krkonošům, který byl zřejmě hlavní motivací pro vydání této knížky. I když F. Lev svá vyprávění prezentuje jako pohádky, žánrově jde spíše o útvar na pomezí povídky a pověsti. Pro dětské čtenáře bude knížka náročná ke čtení pro svůj výrazně archaizující jazykový styl. Tematicky obě knížky spíše osloví dospělého čtenáře.
    Klasická pohádka by dnes mohla být pro mnoho dětí těžko srozumitelná, protože realita, z níž vychází, zanikla. Proto lze i na příbězích o Krakonošovi vystopovat jasnou tendenci k autorským vyprávěním, vytvářeným do jisté míry právě pod tlakem nových životních skutečností. Dnešní doba si žádá přitažlivý a hlavně ucelený děj, volá po vytváření gradujících, dynamických příběhů s pointou. Skutečně kvalitní práce však má několik předpokladů – vedle autorského vkladu bezpečnou znalost látkových variant a také pietní vztah k folklornímu odkazu. Ani klasické pohádky však nelze z dětské četby vyloučit, mohou totiž své čtenáře vybavit schopností, jak rozpoznat a přijmout odvěké a stále platné pravdy o vítězství dobra a o smyslu boje za toto vítězství. Když nic jiného, právě toto výrazné etické poselství je, přes veškerou propast času, stále živé.

    Trochu symbolicky bych ráda ukončila seriál o postavě Krakonoše ukázkou z knihy Jaromíra Jecha, který připravil dosud nejrozsáhlejší krakonošovskou monografii, jež zatím bohužel nevyšla, jak bylo zmiňováno dříve. Jeho pohádkový soubor Z Krakonošovy mošny vydal Albatros roku 1982. Kniha je komponována jako jakýsi román pro děti, který obsahuje sice pohádky, jež lze číst samostatně, bez přímé dějové souvislosti, ale všechny jsou propojeny postavou Krakonoše, jehož příběh nenásilně graduje až k závěrečnému spánku. Proto lze soubor považovat za nedělitelný celek. Jazyk knihy je přizpůsoben dětskému čtenáři užitím spisovné češtiny, do níž jsou, podobně jako u J. Spilky, vkládána lidová rčení, pořekadla a říkadla, řečnické otázky, velké množství zdrobnělin a zvukomalebných výrazů.
    Na knížce je patrná Jechova dobrá znalost folklorních vyprávění, jejichž atmosféru evokuje nejen zmíněnými jazykovými prostředky, ale i způsobem vyprávění, které v lidovém prostředí žilo z potřeby vyprávět a radosti poslouchat. Naše ukázka přináší konec poslední kapitoly nazvané Proč Krakonoš tak tvrdě usnul a závěrečné verše, plnící funkci epilogu. Jelikož Krakonošův spánek uzavírající poslední kapitolu naznačuje spánek věčný, snaží se autor tuto skutečnost svým dětským čtenářům učinit přijatelnou. Proto se ve finální básni Až se Krakonoš probudí ostří definitivního konce otupuje.
    V poslední kapitole Proč Krakonoš tak tvrdě usnul nacházíme parafrázi Praetoriova vyprávění o záměně dvou nebožtíků. Jech tuto historku místně zasadil do Hradce Králové, odkud se Krakonoš chce po vyřešení záležitosti se zesnulými vrátit domů do svých hor. Jenže se mu stane, že zabloudí a postupně obchází všechna pohraniční pohoří. My ho nacházíme v Krušných horách:

    A tak teprve z Krušných hor dovandroval do Krkonoš. Celý utrápený a usoužený a umučený a uondaný a utrmácený a unavený a vyčerpaný a vysílený. Proč tolik slov najednou? No abychom pochopili, v jakém stavu se dostal tam, kam patří. A přece jsme neřekli úplně všechno: Dokolíbal se do svých krkonošských hor ospalý, na oči neviděl. Vždyť tu celou velkou štrapác zvládl bez přestávky. Ani chvilku si neschrupnul. Neboť věřil, že dojít domů je pro něho totéž jako pro člověka jednou fouknout, dvakrát dupnout a třikrát mrknout.
    Konečně byl tedy doma, radujme se, veselme se! Ihned se natáhl jak široký tak dlouhý do horské trávy, balvan obrostlý mechem pod hlavu. Nejinak než dřív i tentokrát v minutce chrunděl jako břeně. A opět prospal celou noc anebo spíš dva tři dny bez přestání?
    Dva tři dny bez přestání? Opravdu? Tohle je mi ale otázka! Jako bychom mu po těch dlouhých bezesných nocích a po té dlouhé namáhavé cestě přáli jenom takový krátký odpočinek. Nu a poněvadž nikdo nic neví, co bylo dál, a poněvadž by vědět chtěl, posvítím holou a čistou a ryzí a nefalšovanou pravdou:
    Krakonoš tehdy usnul a až dodneška spí. Spí spánkem hlubokým a tvrdým, spánkem poctivým a spravedlivým.

Zda dalších sto let bude spát?
Tohle by každý věděl rád,
no ne, co vám mám povídat!

Až omrzí ho dlouhý sen
pak bude každý jen a jen
navýsost opět spokojen.

Prý stane se to v poledne,
kdy Krakonoš zas procitne
a vyleká se: „Spát? Ach ne!“

Však v který den, vám nepoví,
mí kamarádi bláhoví,
snad nikdo, třebas jste to vy.

Vy proto taky jděte spát.
Potom vám znovu budu rád
pohádky o něm povídat.

Aktualizováno ( Středa, 3. listopad 2010 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border