border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2007 arrow Únor 2007 arrow Za Milošem Gerstnerem
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Za Milošem Gerstnerem Tisk E-mail
Miloslav Bartoš (art, oš, B)   

Dne 30. července loňského roku, předposlední den horkého měsíce, zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností regionálního vlastivědného bádání a práce v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší, literát a pedagog, čestný občan města Vrchlabí Miloš Gerstner. S jistým zpožděním, v měsíci únoru, kdy by se dožil dvaadevadesáti let, splácíme Miloši Gerstnerovi, našemu pilnému přispěvateli, dluh za jeho celoživotní píli a dílo, které, jak doufáme, ocení stejně jako my i generace budoucí.
     Miloš Gerstner se narodil 22. února 1915 ve Vrchlabí v činžovním domě čp. 603 v rodině šičky kapesníků a kováře Peterovy karosárny. Za války však otce přemístila vojenská správa na práci do smíchovské vagonky. Miloš pak vyrůstal od batolecího věku až do šesti let u dědy a babičky na Benecku a prožitky z prvních let života předurčily jeho další osud, jeho lásku k domovu, rodnému kraji a jeho tvůrčí směřování v dospělosti.
     S Milošem Gerstnerem jsem se poprvé setkal roku 1945 jako žák první (či snad až druhé?) třídy obecné školy ve Vrchlabí. Vzpomínám si, že jsem na jeho naléhání přesvědčil své rodiče, aby mi předplatili Horské prameny, vlastivědný časopis, který začal hned po válce znovu vydávat Josef Krbal – časopis pak brzy zanikl, nikoli však pro nedostatek odběratelů, ale prostě proto, že komunistická moc jeho vydávání nepovolila.
     Když Miloš Gerstner získal učitelské místo ve Vrchlabí, měl již za sebou nejen první pedagogické zkušenosti, ale i zážitky dramatických dějinných událostí. Po maturitě na učitelském ústavu v Hradci Králové roku 1934 zařizoval českou menšinovou školu Matice školské v Brodě nad Tichou u Mariánských Lázní. Po třech prvních letech učitelských nastoupil základní vojenskou službu a v krizových dnech září 1938 očekával u Vranova nad Dyjí útok německých jednotek jako velitel dělostřelecké čety. (Kdykoli se vracel ve svém vyprávění k této epizodě svého života, znovu prožíval zklamání z toho, že vláda nevyužila odhodlání vojáků bránit se německé přesile.) Na Moravě zůstal i za protektorátu a učil v Bližkovicích u Znojma, odkud jej ke konci roku 1944 okupační správa „totálně nasadila“ na obnovu chemičky v Pardubicích. Po dalším náletu spojeneckých bombardérů uprchl a ukrýval se až do konce války v Orlických horách na statku svého tchána. Odtud se vrátil natrvalo do rodného města, které se v krátkém čase stalo z převážně německého českým. Zde začala i jeho tvorba vlastivědná, národopisná, historická a literární. Ve všeobecném poválečném nadšení nad novými poměry se brzy připojil k autorům obnoveného měsíčníku Horské prameny. V obsáhlém článku Obrázky z dějin Vrchlabí, který vycházel na pokračování v letech 1947–1949, vylíčil podrobně historii města do konce války třicetileté a počátku protireformace. Již tento beletristicky pojatý text naznačoval jeho vyprávěcí talent i schopnost literární, dramatické i vlastivědné odborné tvorby. Přišla však obtížná léta padesátá, v nichž mohl Miloš Gerstner projevit především své vlohy pedagogické, zejména při výuce češtiny, dějepisu a zeměpisu. (Na jeho hodiny vzpomínají celé generace žáků a studentů. Nejen pro jeho češtinářskou přísnost, ale i pro jeho sugestivní přednes – dodnes se v mé paměti vybavuje jeho strhující vyprávění o událostech husitského revolučního hnutí.)
     V padesátých letech režim podporoval tzv. osvětovou práci, k níž patřila i „lidová“ zábava, divadlo a tzv. lidová umělecká tvořivost. Ve Vrchlabí vznikly v krátkém čase dva folklorní soubory, které vystupovaly se scénickými národopisnými pásmy. Po pásmu Amálie Kutinové a Marie Kubátové Krakonošův rok uváděl soubor Krakonoš se stejným úspěchem i národopisné pásmo Miloše Gerstnera Krkonošská veselice neboli v Křížlicích u muziky – volný sled scének, dialogů, krkonošských poudaček, písní a tanců. Tento „národopisný obrázek ze života krkonošského lidu“, v němž role horáků přijali členové ochotnické divadelní jednoty Šír, putoval od roku 1958 několik let po jevištích všech větších obcí královéhradeckého kraje i mimo něj a vrchlabští jej hráli i na strážnických národopisných slavnostech. Od scénického pásma s dlouhými monology „poudaček“ zbýval jen krůček k divadelním hrám. Miloš Gerstner již od mládí obdivoval a miloval ochotnické divadlo. Zažil a později také vylíčil jeho rozkvět na skromných, často jen improvizovaných jevištích v českých vsích západních Krkonoš před 2. světovou válkou a sám také „na prkna, která znamenají svět“ několikrát vstoupil (poprvé již na vrchlabské české menšinové škole, kde účinkoval také jako schopný recitátor, vystupoval při oslavách narozenin prezidenta T. G. Masaryka roku 1928 ve hře Tajemný dub v jedné z hlavních rolí jako král skřítků). V roce 1959 nečekaně i jako dramatik pohádkou Ďábelské klíče, kterou s předchozím pásmem spojovalo vesnické prostředí a krkonošské nářečí. Její premiéru uvedli v únoru nejprve vrchlabští ochotníci, ale o rok později již hru nastudovalo profesionální divadlo v Hradci Králové a uvedlo ji v mnoha reprízách. Úspěch Milošovy dramatické prvotiny završily její překlady do němčiny pro ochotníky ve Smržovce a do lužické srbštiny pro divadlo v Budyšíně a později i televizní inscenace (1997). Další hry pak následovaly. V Druhém svatořečení svatého Aloise (Dilia 1968) opět Miloš rozvíjel pohádkový námět, v němž svatý Alois, oživší ze dřeva vyřezaná postava, odhaluje drobné i větší neřesti i zlé činy horáků a vede je k polepšení proti vůli Infama – zástupce pekla.
     Konec let šedesátých – sovětská okupace a její důsledky – zasáhl i do jeho života neblaze. Po stranických prověrkách jej sice nepostihl trest nejpřísnější, „pouhé“ vyloučení z jediné vládnoucí strany znamenalo, že mohl i nadále učit, ale pouze na škole při Domově ze zvýšenou výchovnou péčí ve Vrchlabí, známém jako výchovna či pasťák. Miloš prožíval „bratrskou pomoc“ zvláště bolestně. Jeho vírou v přátelství silného Ruska, jež sahala až k obrozenskému slavjanofilství, vojenský přepad malé země usilující o demokracii a svobodu hluboce otřásl. Upřímný výraz Milošova zklamání – báseň, jež vyšla v září roku 1968 v trutnovské Krkonošské pravdě s názvem Píseň o střele, která dvakrát zabila, označili „pravověrní“ jako jeho největší a neodpustitelný ideový prohřešek.
     Na počátku sedmdesátých let, té doby temna, poznával na novém působišti dojímavé osudy chovanek výchovného ústavu. I zde uplatnil, jakoby navzdory počínající beznaději, svůj pedagogický talent a zkušenosti. Pro ně především napsal divadelní hru Velký motiv. Děvčata nacvičila představení s nadšením a po premiéře na vrchlabské Střelnici v dubnu roku 1971 ji předvedla divákům v Malých Svatoňovicích, Kostelci nad Orlicí a Horní Branné. Vystoupila s ní i na celostátní soutěži Šrámkův Písek, kde získala – také s přispěním herců divadelní jednoty Šír – první cenu.
     Druhou rozsáhlou oblast tvorby Miloše Gerstnera tvoří desítky studií s národopisnou , folklorní, jazykovědnou, historickou a literárně historickou tematikou. Většinu textů publikoval na stránkách našeho časopisu a čtenář získá snadno podrobný přehled nahlédnutím do rejstříku, který je součástí webové stránky Správy KRNAP.
     I do odborné části Milošova tvoření však vstoupila tzv. normalizace. Odehrálo se to, jak bývalo v onom čase obvyklé, v jen stěží předpokládaném okamžiku a předem neodhadnutelným způsobem, v zákulisí místní politiky. Zatímco v první polovině sedmdesátých let zaplňovaly Milošovy články stránky KRKONOŠ s jistou pravidelností, zhruba od poloviny roku 1975 je zde nenacházíme. „Anonymním“ zásahem vyšší politické moci se stal na více než pět let autorem nežádoucím. Publikoval sice nadále např. v deníku Lidová demokracie, avšak pod pseudonymem M. Martin. V druhé polovině let sedmdesátých se dostal na samé dno své dosavadní existence. Někdejší právem vysoce oceňovaný učitel musel s dosažením důchodového věku ze školství odejít a přijal místo vrátného a hlídače. Teprve v roce 1980 Milošovo ponížení, opět souhrou nevypočitatelných okolností, skončilo. Mohl nastoupit v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí jako odborný pracovník. Začalo snad nejplodnější období jeho života. Pilně vyjížděl do „terénu“ za pamětníky a zaznamenával jejich osudy a vyprávění. Jeho terénní deník – objemný svazek „raportů“ (tak své zprávy Miloš nazýval) z let 1980–1984 obsahuje nepřeberné množství folklorních a etnografických informací.
     Šíře Milošových odborných či populárně odborných textů je takřka bez hranic. Sestává z desítek studií s národopisnou, folklorní, jazykovědnou, historickou a literárně historickou tematikou. Ve všech pracích se zdařile spojují osobní zážitky a vzpomínky s terénním výzkumem a pramenným a literárním studiem. Je jen málo jevů společenského a kulturního života lidu, kterých se Miloš Gerstner nedotkl. Od lidové ústní tradice – poudaček, pověrečných látek a jazykových studií o nářečí zachytil mnoho stránek lidového života – jeho materiální a duchovní kultury. V řadě seriálů psal o lidové stravě, o práci a životě tkalců, o tkalcovském řemesle, spiritismu, historii krkonošských bud a turistiky, pašeráctví, ochotnickém divadle, lidové hudbě a zvycích, pověrách, počátcích plesů a bálů, o Krakonošovi aj. Velmi cenné a objevné jsou studie o významných regionálních osobnostech, např. o vrchlabském rodáku, houslistovi Karlu Halířovi, o Antonínu Pochopovi, tvůrci dětské literatury, o Františku Hnykovi, zakladateli hudebního nakladatelství, i o osobnostech lidových tvůrců, např. o tkalci Matěji Pochopovi, čižbaři Josefu Ďoubovi, truhláři Ludvíku Erlebachovi, o nezkrotném pytláku a odbojáři Joskovi Starců atd.
     Kromě spolupráce s naším časopisem pokračoval Miloš Gerstner až do vysokého věku i v tvorbě literární a literárně dramatické. Spolupracoval i s Českým rozhlasem, pro nějž např. připravil poetická pásma s vyprávěním beneckého bednáře Františka Pitrmanna a svého strýce, již výše zmíněného Ludvíka Erlebacha. V rukopise dosud zůstal Milošův pokus o generační román Hory dávají chléb napsaný originálním poetickým jazykem i slohem a dětská povídka nazvaná Je těžké být hodným chlapečkem.
     Dík a lásku milovanému kraji svých prarodičů vyjádřil Miloš v Cestách po kousku nebe. Netradiční průvodce po Benecku s vyprávěním o lidech, místech zajímavostech a legendách v dědinách pod Žalým, jak zní podtitul, provází čtenáře v sedmi samostatných textech po sedmi různých cestách, které jsou vyznačeny i na k tomu účelu vydaném orientačním plánu Benecka. V tomto básnickém místopisu uložil Miloš mnohé ze svých znalosti historie, pohádek a pověstí a života obyvatel krajiny svého dětství a mládí. V ní se odehrávají i příběhy Vánočního snění, knihy nádherných krkonošských pohádek, která vyšla v roce 1999. V posledních letech, kdy ještě vycházely pravidelně jeho texty v Poslu zpod Žalého, dvouměsíčníku vydávaném Obecním úřadem na Benecku, se znovu vrátil k divadelní tvorbě. 30. září roku 2002 mohl zhlédnout svou vesnickou frašku se zpěvy Chudák strýček Jáchym, kterou sehráli ponikelští ochotníci. Benecký pomístní název „Na městě“ a pověst s ním spojená Miloše inspirovaly k napsání dramatické pohádky o městě, které za hříchy svých obyvatel bylo zakleto a pochováno pod zemí, ale poctivý mládenec a panna, kteří nepodlehli svodům nemravnosti a bohatství, město o svatojánské noci zbavili prokletí. Premiéry hry, kterou nastudoval divadelní soubor Žalý, ani jejího uvedení ve Vrchlabí (22. listopadu 2006) se Miloš již nedočkal.
     Připomínáme-li dnes život a práci Miloše Gerstnera, činíme tak s vědomím, že v jeho osobě odešel nenahraditelný pamětník a kronikář kraje pod Žalým. Věřme však, že to nejcennější nám odkázal ve svém díle.

Aktualizováno ( Pátek, 13. duben 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border