border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2007 arrow Březen 2007 arrow Liberecká kašna řečená Metznerova
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Liberecká kašna řečená Metznerova Tisk E-mail
Jan Mohr   

Když se v březnu roku 1904 otevřely vstupní dveře výstavního pavilonu Vídeňské secese na Naschmarktu, aby si návštěvníci mohli prohlédnout již XX. výstavu tohoto spolku, vstupovali tehdy Vídeňané do strohé předsíně, za kterou se v záři světla vynořovala socha sedícího mužského aktu, schoulená do koule, obklopená prostorem centrální haly, nahoru prosvětlené do nebeské kupole z kovaných zlacených vavřínů Olbrichovy architektury a na stěnách po obvodu střežená poloakty atlantů. Dvě čtveřice chlapeckých postav v podélných výklencích předsíně lemovaly vstup do onoho vesmírného prostoru, kterým se jako „nový muž“ prezentoval sochař Franz Metzner, ve svých třiatřiceti letech jmenovaný na podzim roku 1903 ve Vídni profesorem dekorativního sochařství na uměleckoprůmyslové škole. Socha schouleného aktu nesla název „Země“ a energie, která z ní při bližším pozorování zářila, měla přispět novou silou do výtvarného úsilí spolku, se kterým o rok dříve Franz Metzner poprvé vystavoval ještě jako host. Ale to, co oslovilo četné výtvarné kritiky, nevzbudilo veřejnou odezvu jako na XIV. výstavě roku 1902, kde Klingerův Beethoven v pestrosti různobarevných mramorů a s pozadím Klimtových vlysů nejenže vyzařoval stejnou silou, ale navíc se okolo výstavy rozpoutal skandál v návaznosti na Klimtovy malby, a to bylo to pravé pro širokou popularitu. Socha Země ze savonierského vápence byla pro publikum šedou popelkou. Pro Franze Metznera však tato socha představovala jedno z prvních významných děl v jeho prozatím krátké umělecké kariéře. Již samotný námět byl na svoji dobu nepříliš obvyklý. Většinou symbolistní tematika sochařství okolo roku 1900 se soustředila na lidské vášně a snové vize plné hybnosti a jemné valérovosti povrchů. Mladé umění Jugendstilu vycházelo z mladé generace, plné energie a svěžích nápadů, těžících z bezprostředního pozorování přírody ve všech aspektech, které mohla poskytnout. K filozofii umění a k jeho psychologizaci tíhnoucí vídeňské prostředí poskytlo Metznerovi tematiku k dílům vymezeným dvojicí soch, z nichž Země stojí na počátku a liberecká kašna na druhém konci tohoto nedlouhého tvůrčího vzepětí.
     Pražská Moderní galerie koupila roku 1905 sochu Země do svých sbírek, když byla krátce předtím vystavena v rámci velké výstavy umění v Rudolfinu. V téže době však již Franz Metzner pracoval na daleko monumentálnějším díle. V Liberci se připravovala na rok 1906 velká reprezentativní výstava, která měla představit veškeré aktivity českých Němců a vlastně o patnáct let později vytvořit jakousi protiváhu k Zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891. V rámci tohoto ambiciózního projektu se počítalo i s prezentací českoněmeckého umění a v tomto směru se stala hlavním garantem Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Z jejího popudu byl na výstavišti postaven pavilon umění a v čele hlavní řady výstavních pavilonů od architekta Maxe Fabianiho, ve kterých se prezentovalo především strojírenství a spotřební průmysl, měla být umístěna monumentální kašna. Obě aktivity zaštiťovala osobnost Franze Metznera, který díky prudce vzrůstající popularitě se v té době stal nejvýraznějším českoněmeckým umělcem. Projekt pavilonu umění byl svěřen tehdy mladému architektu Josefu Zasche, který pocházel z Jablonce nad Nisou, ale své trvalé působiště přenesl do Prahy. Obdobně jako na XX. výstavě Vídeňské secese vytvářel centrální prostor pavilonu prostředí pro skulpturu Země a teprve v přilehlých sálech se prezentovalo umění dalších výtvarníků. Metznerovo dílo se tak uzavřelo uvnitř budovy, zatímco vnější sochařská výzdoba Zascheho pavilonu byla svěřena Franzi Thielemu. Jestliže Země dotvářela iluzi vesmíru v uzavřeném architektonickém prostoru, pak monumentální kašna dominovala otevřenému prostranství, umístěna při hlavní podélné komunikaci výstaviště a směrem od přehradní nádrže završující pohled v ose širokého schodiště. Měla být jakýmsi symbolem schopností člověka na počátku 20. století, jak se to ostatně snažila dokládat i celá výstava. Nad zkrocenými přírodními živly – klečící figury uprostřed oceánů – dva bazény nad sebou, na architektonickém sloupu, tvořeném reliéfními pásy stylizovaných postav držících se okolo ramen, se tyčila hrdá figura atletického muže, sklánějícího hlavu k symbolu energie v podobě svíce, kterou postava držela v pokrčené pravici. Umístění kašny v nice centrální budovy sice bránilo jejímu sochařskému působení ze všech stran a víceméně jednopohledovost byla určena natočením hlavní figury, bylo však zřejmé, že kašna je již svojí kruhovou dispozicí tvořena pro volný prostor. Franz Metzner zřejmě počítal s takovým umístěním a již v prosinci 1905 nabídl městskému magistrátu v Liberci odprodej své kašny, zhotovené v kvalitním materiálu a mírně redukované podobě oproti exempláři určenému pro výstaviště. Jako nejvhodnější umístění navrhoval střed náměstí před radnicí. Návrh byl celkem vlídně přijat a sochař byl vyzván, aby předložil konkrétnější nabídku. Franz Metzner zřejmě věděl o iniciativě libereckých stavitelů a umělců, kteří již roku 1904 založili fond na postavení nové kašny na náměstí a vložili do něho 1 000 zlatých. Z jejich strany také záhy přišla velmi negativní odezva. I když si mohli obyvatelé Liberce prohlédnout v létě roku 1906 kašnu provedenou ve štuku na výstavišti nad přehradou, neminula se dobře připravená kampaň proti Metznerově kašně účinkem. Městští radní odložili celou záležitost ad acta. Za své vzala i štuková kašna na výstavišti, realizovaná pražským štukatérem a sochařem Jacobem Kozourkem, když se po ukončení výstavy začalo s bouráním jednotlivých pavilonů. Zdálo se, že dílo Franze Metznera již v Liberci místo nenalezne, zvláště když i jeho projekt pomníku Heinricha von Liebiega provázely četné problémy. První světová válka a vznik nové Československé republiky mohly vyvolat dojem, že všechny metznerovské projekty v Liberci jsou nenávratně ztracené, zvláště když v březnu roku 1919 zemřel i samotný sochař.
     Přesto nakonec Metznerova kašna v Liberci byla postavena. Roku 1922 získalo město sto tisíc korun z odkazu dvou libereckých měšťanů Karla Erlebacha a Josefa C. Meissnera, určených na vybudování kašny. Jednání s vdovou po sochaři Else Metzner proběhlo úspěšně a v Berlíně se počala připravovat realizace celého díla. Else Metzner požádala o realizaci kamenosochařských části někdejšího spolupracovníka svého muže Romana Schletterera, který pro realizaci architektonických částí z travertinu dojednal jejich zhotovení v dolnofranckém Marktbreitu u kameníka Andrease Hartnera. Hlavní kovovou sochu odlil v Berlíně Martin Piltzing. Celá práce byla hotova během dvou let a jen díky sporům mezi Else Metzner a Romanem Schlettererem se dodávka protáhla. Mezitím byla v roce 1923 na stávající Neptunovu kašnu instalována kašírovaná silueta budoucího díla. V roce 1925, po demontáži a transferu Neptunovy kašny na Hrnčířské (dnešní Nerudovo) náměstí, byla Metznerova kašna postavena před radnicí. Ústřední bronzová socha byla na podstavec vyzdvižena 8. září 1925 a do listopadu se dokončovaly kamenické práce. Druhého dubna 1926 se pak mohl dočkat radní Felgenhauer, který se roku 1906 ptal F. Metznera, proč štuková kašna na výstavišti nevydává zurčivý zvuk, potvrzení sochařovy odpovědi, který mu sdělil, že pouze kvalitní materiál, kámen a bronz, může dopadající voda rozezvučet.
     Dvacet let mělo být dopřáno kašně k existenci. Jako mnoho jiných symbolů poraženého Německa nebyl brán zřetel na její skutečný umělecký i lidský smysl, byla označena za Siegfrieda, symbol germánské rozpínavosti, a záhy po osvobození stržena. Kamenné články byly rozebrány a nejprve uskladněny v Technických službách města a po roce 1948 spolu s jinými sochařskými díly rozbity a zavezeny jako podklad nově dlážděných ulic. Zmizela jedna z nejhodnotnějších prací secesního sochařství z okruhu tvorby českoněmeckých umělců, sochaře Franze Metznera, rodáka ze Všerub u Plzně, v rámci střední Evropy jedné z impozantních osobností umění počátku 20. století.

Aktualizováno ( Pondělí, 26. listopad 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border