border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2007 arrow Leden 2007 arrow Lavina č. 1000 dojela až do podzimu
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Lavina č. 1000 dojela až do podzimu Tisk E-mail
Milena Kociánová (koc)   
Krkonošské laviny. Malé ve srovnání s masami sněhu, valícího se světovými velehorami, ale největší a nejpočetnější v naší nevelké a po všech stránkách umírněné středoevropské zemičce. Co není jinde ve světě obvyklé je přesnost a pečlivost, s jakou jsou pády lavin již více než čtyři desetiletí zaznamenávány a zvláště v posledních letech i pečlivě zkoumány. To proto, že se stále víc potvrzuje, jak významně spolupůsobí při formování horské přírody. Pravdou je, že toto působení je omezeno jenom na relativně malou plochu v několika údolích, většinou ledovcových karech. Naštěstí téměř nikde (s výjimkou Modrého dolu) nezasahují do člověkem obydlených končin, a tak je jim odpouštěno občasné poškození turistických chodníků nebo prokácení okrajů lesních porostů. Nebo naopak, přiměřeně destruktivní činnost lavin je dokonce přijímána jako důkaz příslušnosti Krkonoš k opravdu „velkým“ horám.
        Jedním z míst, kde laviny padají prakticky inkognito a vědí o nich jen lavinoví odborníci z řad Horské služby a Správy KRNAP, je Pramenný důl, údolí zaříznuté do jihozápadního svahu Luční hory a z boku vyúsťující do Dlouhého dolu. Nápadnější jsou pouze tehdy, když lehká prachová lavina vyjede až do Dlouhého dolu a přetne zeleně značenou turistickou cestu. To se v poslední zimě nestalo, ale přesto byl po pádu několika lavin o Pramenný důl zájem nebývalý. Skoro neznatelná přístupová stezička, po které jindy nikdo neprojde celé týdny, zažila neobvyklý provoz a tiché údolí pravidelné návštěvy přírodovědců. O to se zasloužily lavinové akumulace, které vzdorovaly slunečním paprskům až do prvních podzimních dnů. Což je v Krkonoších jev výjimečný a pozornosti odborníků hodný. Pokud se i vy chcete dozvědět, jak se stalo, že poslední loňský krkonošský sníh roztál až 20. října, otočte list.

Proč tu laviny padají?
     Celkový počet lavin zaznamenaných za 46 zimních sezon, po které je na české straně Krkonoš lavinový katastr systematicky sledován, v poslední zimě 2005/6 už přesáhl tisícovku; s poslední dubnovou lavinou se jejich součet zastavil na čísle 1007. Shodou okolností ta tisící určitě vstoupí do „lavinové historie“ Krkonoš nejen pro své přelomové pořadí. Byla jednou ze čtyř velmi zajímavých lavin spadlých na jaře v Pramenném dole. Pro většinu místních obyvatel je údolí známo spíše pod jménem Červenkova mulda (podle mladého českého lyžařského reprezentanta Oldřicha Červenky, který zde roku 1951 zahynul v lavině), nebo zkomoleně jako Červinkova mulda. Laviny zde sjíždějí téměř každou zimu, často i opakovaně. Vhodným terénem pro jejich vznik jsou tři široké travnaté žlaby na jižním svahu Luční hory, strmě spadající k Pramennému potoku. V tzv. lavinovém katastru jsou vedeny pod čísly 11, 11A a 11B. Podle charakteru sněhu pak laviny buď projedou celé jeden kilometr dlouhé esovitě se stáčející údolí až ke Svatopetrskému potoku a v případě prachového sněhu mohou přejet do protisvahu a vrátit se zpět k Pramennému potoku, nebo, jsou-li tvořeny těžkým jarním firnem, se zastaví zhruba po 400 m v zářezu potoka. Ty loňské, které si opravdu zaslouží pozornost, patřily k jarním, navíc to byly laviny základové, při kterých sjede celý sněhový profil. Dvakrát po sobě, 10. a 14. března a pak 1. dubna, se na téměř stejných místech dvou žlabů uvolnila celá až čtyři metry mocná vrstva sněhu. Březnové laviny byly víceméně pouze sněhové (v té době na hřebenech dosáhla výška sněhu loňského maxima 285 cm), dubnové se však zakously i do podloží a strhly s sebou okolo 1 200 m3 hlíny, drnů, kamení, části velkých polykormonů kosodřeviny i několik rodin zakrslých smrků. Kdybychom tuto hmotu rozložili souvisle po ploše každé dráhy – tj. dvakrát v délce kolem 300 m a šířce 20 m, vznikla by vrstva vysoká asi 10 cm. Ve skutečnosti na mnoha místech byla vyšší, některé drny byly vysoké až 40 cm. Zvláště kleče bylo strženo na krkonošské poměry neobvyklé množství a valy ze schnoucích keřů svým rezavým jehličím v létě ostře kontrastovaly s okolní svěží zelení.
       Laviny s tak rozsáhlým a objemově velkým destrukčním účinkem nebyly v Pramenném dole zaznamenány po celé sledované období, tj. od roku 1961. Příčiny pravděpodobně spočívají v kombinaci vodních poměrů na svazích v období jarních tání, charakteru geologického podloží, navětrání jeho povrchu a typů rostlinstva, které na svazích roste. Vrstvy svorů a kvarcitů se tu sklánějí k jihovýchodu (tedy právě po svahu), vrstva zvětralin je cca 20–30 cm mocná, náchylná k murovým sesuvům. (Mury na této lokalitě podrobně popisuje a jejich příčiny rozebírá Vlastimil Pilous ve sbornících OPERA CORCONTICA č. 12–14). Ve vrcholové části Luční hory leží rozsáhlá suťová pole vázaná na kryoplanační terasy. Na jejich JV okraji se pak při severním proudění větru tvoří několik metrů mocné převěje sněhu. Za jarního tání pravděpodobně vody z tajícího sněhu prostupují zmiňovanými suťovými poli a po ukloněných vrstvách hornin se dostávají na jihovýchodní svahy Pramenného dolu. Zde v horní třetině lavinových svahů, tj. v odtrhové zóně, voda plošně vyvěrá, vytváří drobné stružky, které se na dráze 11B v dolní části svahu spojují v souvislý tok.
     Při souhře kritického stupně navětrání skalního podloží, mnohačetných nátrží v drnové pokrývce, silného nasycení vodou a tlaku sněhových převějí pak může dojít k pádu tak objemných základových lavin.

Od jara do podzimu
     Raritou loňských lavin v Pramenném dole nebyl jen velký objem hlíny a kamenů, přemístěný o několik stovek metrů, ale také délka přetrvávání sněhu, krytého tímto nánosem. Poslední sníh zde totiž roztál až kolem 20. října, to znamená po sedmi měsících od pádu lavin, a to i přes abnormálně teplé léto. Do napadnutí první várky nového sněhu chyběl týden… A vezmeme-li v úvahu, že v zimě 2005/6 napadl první sníh, který už neroztál, 15. listopadu 2005, trvalá sněhová pokrývka u vodopádu Pramenného potoka ležela více než 11 měsíců!
     Jak se to mohlo stát? Příčiny tak dlouhé životnosti lavinového sněhu jsou dvě: nános sněhu se soustředil do koryta Pramenného potoka, které je místy velmi hluboce zaříznuté – leží totiž v místě tektonické poruchy, podél níž eroze potoka vytvořila zářez se skalními stěnami až 12 m vysokými a s vodopádem. Tento úsek údolíčka se nachází ve střední části lavinové dráhy a mocnost sněhu zde oněch 12 metrů ještě přesáhla. Druhou příčinou je vysoká vrstva nanesené hlíny. Ta – relativně pravidelně rozložená po nepříliš skloněné ploše – bránila pronikání slunečních paprsků k povrchu sněhu a zabraňovala jeho tání. Hlavním činitelem způsobujícím odbourávání sněhu tak až do poloviny srpna byla hlavně voda z potoka, který podtékal pod sněhem a postupně vytvářel řadu dočasných sněhových mostů a tunelů. Nejvyšší, nejdelší a navíc rozdvojený tunel se vytvořil právě v místech vysoké skalní stěny (viz foto z 3. srpna 2006 na úvodní   dvoustraně). Po jejich prolomení pak již slunce působilo na obnažené stěny zbytků sněhových nánosů.

V průběhu půlročního odtávání lavinového nánosu jsme mohli být svědky obdobných procesů, jaké se odehrávají na okrajích ledovců zasypaných podobnou masou hlíny a kamenů. Bylo to např. zvýraznění mnoha nerovností nánosu, který po pádu lavin tvořil při přesunu vlhkého až mokrého sněhu náznaky vln. Díky nestejnoměrnému oslunění a intenzitě tání tak vznikaly výrazné, několik metrů vysoké zašpičatělé útvary, v půdorysu rovněž několik metrů dlouhé a široké. Ty v odborné terminologii nesou označení „dirt cone“. Při postupujícím tání po jejich šikmých plochách sklouzávaly a převracely se nánosy hlíny a kamení. Patří sem i tzv. „backwasting“ – odtávání v místech strmého profilu ledovcové nebo sněhové masy, která není chráněna zvětralinou. Stěna tak ustupuje (odtává) dozadu, ale svou strmost či dokonce převislost si stále zachovává. Tento proces byl tím, který ukončil existenci posledních zbytků sněhu.
     Na bázi mohutných sněhových nánosů se vytvořila několik desítek centimetrů silná zledovatělá vrstva. Povrch vyčnívajících skalek tak byl vystaven působení pomalu se posunující ledové masy, která ho ohlazuje – tady jde o proces nazývaný „polishing“. Je pomalý, dlouhodobý a vzhledem k výrazně ohlazenému povrchu skalek v místech nejhlubšího zářezu koryta potoka lze předpokládat, že k hromadění velkého množství sněhu, tvorbě zledovatělých bází a obrušování povrchu skalek dochází každoročně, bez ohledu na to, jestli nějaký sníh navíc přinesou ještě také laviny.
     Další fenomény spojené s odtáváním lavinových nánosů znečištěných zeminou a kameny jsou pravidelným čtenářům našeho časopisu jistě známy: lavinové sněhové hřiby, rostliny rozkvétající na drnech podložených haldami sněhu, ablační jamky na stropech a stěnách sněhových tunelů.

Celá lavinová oblast Pramenného dolu se po této letošní epizodě může stát dalším z míst, která si zaslouží dlouhodobé sledování a vyhodnocování z pohledu následného vývoje reliéfu svahů a jejich postupného zarůstání vegetací. Je možné, že k podobným sesuvům zde bude docházet častěji, neboť terén je v místech odtrhu lavin hodně narušen. Podchycení počátečního stavu je však velmi důležité – zde se nabízí příležitost terénních sledování pro mladé adepty různých přírodovědných oborů.
     I na příkladu zrakům veřejnosti skrytého Pramenného dolu – vždyť jde o přísně chráněnou I. zónu národního parku – se opět potvrzuje, že krkonošská příroda je v neustálém vývoji a pohybu. A my se můžeme jen tiše podivovat všemu, čím nás znovu a znovu překvapuje.

Aktualizováno ( Pátek, 13. duben 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border