border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2007 arrow Květen 2007 arrow Archeologické objevy na hradě Kumburku
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Archeologické objevy na hradě Kumburku Tisk E-mail
Petr Hartman   

Dominantu severního okraje jičínské kotliny tvoří majestátní vrch se zříceninou hradu Kumburku, který ji z výšky 642 m nad mořem dnes pomyslně, dříve však skutečně poskytoval ochranu. Hrad leží ve vzdálenosti cca 7 km jihovýchodně od Lomnice nad Popelkou a 5 km západně od Nové Paky. Jde o strategické umístění s dalekým výhledem, neboť z hradu bylo možné přehlédnout nejenom celou jičínskou kotlinu, ale také širší oblast Podkrkonoší. V nevelké vzdálenosti od hradu též vedla severní odbočka z tzv. polské cesty (ta mířila z Prahy do Vratislavi a v našem regionu procházela Hořickem a dále pokračovala směrem k Jaroměři a k Náchodu). Severní odbočka propojila dvě souběžné komunikace – polskou cestu se stezkou pojizerskou, která přecházela hraniční hvozd nejspíše v Novosvětském průsmyku.
     Hrad založili nejspíše počátkem 14. století Markvartici. V písemných pramenech je poprvé zmiňován k roku 1325; toto datum nám však neudává dobu vzniku, nýbrž svědčí již o hradu existujícím. Přesnou dobu založení proto neznáme. Roku 1406 prodali Markvartici hrad Krušinům z Lichtemburka, kteří jej drželi nejspíše až do konce 15. století. K roku 1500 byl vlastníkem Kumburka Jan Žehušický (na Kolmburce). V roce 1512 je v písemných pramenech jako pán na Kumburce uváděn Bartoloměj (vnuk Jiřího z Poděbrad). Po jeho smrti (r. 1515) odkoupil od potomků zboží Jindřich Berka z Dubé. Od roku 1528 (nejpozději od 1529) drželi Kumburk Trčkové z Lípy. Ti jej vlastnili až do května 1607, kdy zboží s Kumburkem zakoupil Zikmund Smiřický ze Smiřic. Po konfiskaci majetku Smiřických v roce 1621 se v držení Kumburku uvázal Albrecht z Valdštejna. V roce 1636 získal část majetku (Kumburk s Jičínem) Rudolf z Tiefenbachu, který roku 1653 ustanovil za univerzální dědičku svou manželku Marii Evu Alžbětu ze Šternberka. Konec hradu nastal v 50. letech 17. stol. po třicetileté válce, kdy byl zařazen mezi pevnosti určené k rozboření. V roce 1658 obhlídl hrad císařský inženýr František Pieroni de Galliano; podle jeho projektu bylo odstřeleno opevnění a stavby opuštěny. K prvnímu pokusu o „vzkříšení“ došlo ve 20. a 30. letech 20. století, kdy se o jeho záchranu pokusil Klub českých turistů, který jej po léta trvajících sporech získal od ústřední kanceláře trauttmansdorfských statků. K jeho „uvedení do života“ však došlo až v roce 1992, kdy se o hrad na profesionální úrovni začalo starat Sdružení pro záchranu hradu Kumburku.
     Dnešní podoba hradu včetně jeho velkorysého opevnění pochází z 50. let 15. století za Hynka Krušiny a jeho syna Viléma z Lichtemburka – do současnosti se, byť v torzu, dochovaly i čtyři hradní brány a vnější dělostřelecké opevnění se šesti baštami. Stavební vývoj hradu byl do značné míry určován spirálovou komunikací, která ústila na vrcholu kopce. Ten zaujalo nevelké jádro, které se dnes jeví jako značně nesourodý komplex stavebních reliktů, a kde lze identifikovat nejméně čtyři stavební fáze. Detailní stavebně historický průzkum pochází od Tomáše Tomíčka a Jiřího Úlovce, kteří rozdělili stavební vývoj na jednotlivé fáze: po roce 1300, po roce 1355, období 1360–1370, kolem roku 1400, období mezi lety 1420–1440, závěrečná stavební etapa pochází z let 1454–1460.
     Vlastní jádro hradu, vymezené 2 m širokou hradbou, bylo tvořeno oválem o rozměrech cca 30 x 14 m. Původně šlo o hrad s plášťovou zdí, jehož obytná budova se nacházela ve východní části pozdějšího paláce. V této stavební fázi (po roce 1300) byla k plášťové hradbě vně připojena vstupní budova a hradbou bylo opevněno zřejmě i předhradí. V další fázi (po 1355) byly staticky zabezpečeny stávající budovy masivními opěráky. Mezi lety 1360 a 1370 došlo k první radikální přestavbě – v místě původní východní budovy vznikl nový podsklepený palác zaklenutý v suterénu valenou klenbou (cca 8 x 8 m), přízemí paláce bylo zřejmě plochostropé. Vstupní část v západní části jádra byla přestavěna na čtvercový objekt, pravděpodobně šlo o drobnou věž (5,3 x 5,3 m). Hradní jádro mělo zřejmě dvoupalácovou dispozici doplněnou o menší čtvercovou věž přizděnou zvenčí k „malému“ paláci. V této době existovala za tehdejší třetí (dnes čtvrtou) bránou budova strážnice (7 x 9 m). Vznikla i nová obvodová hradba o síle téměř 2 m, která pokračovala od čtvrté brány ke skále na severu. Těsně za třetí bránou se nachází zvenčí přistavěná půlválcová bašta. V rámci této stavební fáze byla vystavěna i okrouhlá věž s druhou (tehdy první) hradní bránou. Druhou branou se v této fázi vcházelo do hradu, před ní se nacházel hluboký, ve skále vylámaný a dnes již téměř zanesený okružní příkop. Okrouhlá, též „Panenská“ věž proto plnila s ohledem na své umístění nad přístupovou komunikaci funkci hlásky. K výrazné přestavbě hradního jádra došlo kolem roku 1400. Zřejmě statické důvody podnítily přestavbu severního nároží hradního paláce, dále došlo k výstavbě patrové hranolové věže o rozměrech 8,8 x 9 m. Do stavební etapy 1420–1440 patří zvýšení druhé brány na dvojnásobnou výšku (cca 12–13 m), stavba zemního opevnění v západní části okružního valu a předsunuté opevnění pod dnešní první bránou. Opevnění bylo dokončeno mezi lety 1454 až 1460, kdy bylo na místě valového opevnění vystavěno nové vnější opevnění, které se stávalo z poměrně slabé hradby o síle 1,05 m a šesti půlválcových bašt (včetně jedné dělové). V této stavební etapě byla vystavěna i první brána s brankou pro pěší a dvou nebo trojprostorová budova, která na první bránu navazovala. Byla vybudována jižní hradba mezi první a druhou bránou. Tato stavební etapa představovala završení stavebního vývoje hradu. Paradoxem je, že hrad přes svou velmi kvalitní obranu nebyl nikdy dobýván.
     Hrad Kumburk představuje pro stavebního historika a archeologa velice zajímavou lokalitu. Zatímco stavebně historický průzkum již byl proveden, k jeho první konfrontaci s archeologickým výzkumem došlo až v roce 2006. Veškeré stavební a terénní zásahy v novodobé historii hradu se prozatím obešly bez detailnějšího archeologického výzkumu. Z povrchových a přípovrchových vrstev vzniklých až po zániku hradu sice byly získávány zlomky keramiky a železné artefakty, ale teprve v loňském roce statické práce postihly i úroveň historických terénů. Archeologické oddělení Muzea Českého ráje v Turnově proto přistoupilo k záchrannému archeologickému výzkumu, který se uskutečnil v měsících srpnu, září a listopadu. Záchranný výzkum se zaměřil zejména na prostor druhé hradní brány (sonda 2/06), kde měly následně proběhnout konzervační práce reliktů zdiva této brány a v souvislosti s tím též statické zajištění torza okrouhlé (tzv. Panenské) věže (sondy 1 a 4/06). Stavební práce provádělo Sdružení pro záchranu hradu Kumburku pod vedením stavitele Tomáše Šimůnka. Další záchranné práce proběhly u první hradní brány (sondy 3, 3A – 3C/06). Při vybírání stavebního materiálu pro dozdění velkého průlomu (kaverny) v hmotě jižní hradby došlo k odhalení reliktu objektu navazujícího na jižní pilíř první brány.
     Záchranný archeologický výzkum, proběhnuvší při jižním úpatí tzv. okrouhlé věže, odhalil stratigrafickou situaci, která díky nově objeveným reliktům zdiva korespondovala nejenom se stavebním řešením druhé hradní brány, nýbrž i s tělesem okrouhlé věže. V sondě 1/06 byla pod dvěma vrstvami odhalena maltou a kameny zpevněná skála. Tato konstrukce byla na jižním a východním okraji zakončena tarasní zídkou vyzděnou přímo na skálu z druhotně použitých pískovcových kvádrů. Zídka byla na západním okraji přizděna k severnímu pilíři druhé hradní brány. Při výzkumu jsme objevili jak stavební vrstvu této zdi, tak i vrstvy související s její destrukcí. Význam celé zděné konstrukce lze hledat zejména ve statických důvodech – zeď přizděná k severnímu pilíři druhé brány zároveň tvořila taras jižního úpatí skály pod okrouhlou věží. Maltou vylitá vrstva 2 původně tvořila jakési zděné opláštění skály a staticky zajišťovala jižní část základu okrouhlé věže. Podobné konstrukce a úpravy povrchu skály byly objeveny v sondě 2/06, která navazovala na východní straně na jižní pilíř druhé brány. Také zde byl povrch čedičové skály „opláštěn“ a jižní úpatí bylo zakončeno terasovitými ústupky.
     Z celé nálezové situace je zřejmé, že stavitele vedly k těmto složitým zděným konstrukcím zejména statické důvody. Čedičové sloupy, které vystupují na povrch pod úhlem cca 60˚, jsou rozvolněné a přes svou hmotnost nestabilní. Veškeré úpravy povrchu a stavby tarasních zídek souvisely proto s jejich zpevněním. Na základě archeologických nálezů je zřejmé, že tato konstrukce v 15. století již stála. Podle stavebně historického průzkumu došlo ke stavbě okrouhlé věže a druhé brány mezi roky 1360 a 1370. Otázkou však zůstává, zda konstrukce tarasní zdi s touto etapou souvisela, nebo zda byla vystavěna později vzhledem k možným posunům hmoty zdiva okrouhlé věže (statické poruchy trápily tento objekt zřejmě již od počátků jeho výstavby). Jako stavební materiál byly druhotně použity pískovcové armatury z nějaké starší stavby.
     V rámci statického zajištění okrouhlé věže bylo nutné archeologicky zdokumentovat i její interiér. Nejprve zde byla odebrána více než 2 metry mocná destrukce zdiva, která pocházela jak z horního hradu, tak i ze sesuvu jižní poloviny věže v 19. století. Pod touto destrukční vrstvou se objevila hlinitopísčitá výplň. Z ní jsme odebrali pouhých 25 cm; v této vrstvě se však nalezlo více než 750 zlomků vrcholně a pozdně středověké keramiky o celkové hmotnosti přes 12 kg. Podle datace nalezené keramiky je zřejmé, že okrouhlá věž se počala bortit již v průběhu 16. století. Zajímavým nálezem se stala garnitura železných pout, původně propojených řetězem, jenž byl původně zazděn do východního průčelí věže (hmotnost těchto pout se pohybovala okolo 3 kg). Díky tomuto nálezu lze lépe interpretovat dvě stavební fáze registrované v hmotě zdiva okrouhlé věže. Ve starší fázi, tj. v době výstavby věže, bylo první patro plochostropé a věž zřejmě sloužila jako hláska. V mladší stavební fázi, nejdříve kolem poloviny 15. století, přestala věž plnit svou původní funkci a bylo zde zřízeno vězení (temnice, „hladomorna“). O tom svědčí jak nález zazděných pout, tak i klenba v prvním patře okrouhlé věže, kde se nacházel otvor o průměru přibližně 0,7–0,8 m. Touto úpravou vznikl temný prostor oválného půdorysu u rozměrech 2,2 x 1,7 m, který byl vysoký přibližně 6 m. Slovy klasika: „Vskutku nehostinné místo“…
     Záchranný archeologický výzkum dále pokračoval za první hradní bránou, kde se při vybírání kamene na vyzdění kaverny nalezly základy nejméně dvouprostorové stavby, kde první místnost byla zděná a druhá měla pouze kamennou podezdívku s dřevěnou nástavbou. Objekt přímo naléhal na hmotu zdiva první brány. Jde o pravoúhlý objekt obdélníkového půdorysu o celkových vnějších rozměrech téměř 9 x 5 m (zděná místnost měla vnitřní rozměry 4,2 x 3,3 m; místnost s dřevěnou nástavbou 1,85 x 4,2 m). Celková užitná plocha obou místností byla přes 21 m2. Na severní straně zděné stavby se dochoval vápennou maltou omítnutý vstupní prostor o šířce 1,1 m. Ve stěně jižního pilíře první brány je proraženo střílnové okno. Východní zeď je přizděna bez provázání k jižní hradbě, což svědčí o nestejném stáří obou zdí. V jihovýchodním rohu místnosti se nachází podstavec dvouprostorového topeniště, které ve zděné místnosti pokračovalo kachlovými kamny. Druhá místnost, kde se nacházelo otevřené ohniště, sloužila nejspíše jako černá kuchyně. Kouř mohl odcházet štěrbinovým střílnovým okénkem v jižní hradbě cca 1,5 m nad původní podlahou stavby.
Z konstrukce kachlových kamen se nalezlo celkem 25 rekonstruovatelných kachlů s čelní vyhřívací stěnou zdobenou dvěma reliéfy: prostým kruhovým medailonem se schematizovanými trojlaločnými vegetabilními ozdobami a motivem Ukřižování.
     Zděná místnost byla omítnutá a líčená vápenným nátěrem, ve kterém se dochoval negativ po dřevěné lavici s nosnými sloupky. Ty byly napevno ukotveny do lité maltové podlahy. Lavice obíhala vnitřní prostor podél jižní hradební zdi a východní a části severní zdi v celkové délce přes 9 m.
     Výstavbu objektu lze spojovat až s nejmladší stavební etapou hradu. První brána byla postavena spolu s vnějším dělostřeleckým opevněním mezi lety 1454 až 1460. Tato stavba pochází až z etapy následné, kdy došlo k zazdění branky pro pěší, která se nacházela v jižní části první brány. Podle keramiky a dalších artefaktů nalezených v interiéru objektu je zřejmé, že ke stavbě došlo ještě v závěru 15. století. Stavba sloužila i po většinu století následujícího nejspíše jako „objekt správy hradu“, protože v tomto období již hrad přestal plnit sídelní funkci. Šlo zřejmě o strážnici, kterou obývala hradní posádka. Objekt se „dožil“ též konce hradu, který se váže k letům 1658–1659. Jak jsme výše zmínili, Kumburk byl zařazen mezi pevnosti, které měly být po třicetileté válce rozbořeny. Dokladem toho může být například i obrovský průlom ve zdivu jižní hradby hned za první bránou. Tento průlom podle všeho vznikl při výbuchu černého střelného prachu, což dokládá jeho charakteristický vakovitý tvar.
     Objevená stavba strážnice ještě více zatraktivní prohlídku hradu Kumburku. Nejprve však musí dojít ke konzervaci nalezených reliktů zdiva a omítek. Do budoucna se počítá s tím, že by zde byla instalována expozice věnovaná výsledkům archeologického výzkumu hradu.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border