border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2007 arrow Prosinec 2007 arrow 111 let frýdlantské radnice dílo Franze von Neumanna
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
111 let frýdlantské radnice dílo Franze von Neumanna Tisk E-mail
Jiří Vochomůrka   
      Frýdlant po rychlém hospodářském vzestupu v 19. století, vyplývajícím zejména z rozvoje textilního průmyslu, potřeboval pro svoji reprezentaci novou radnici. Ta měla být ukázkou rozkvětu a síly místního průmyslu a frýdlantští průmyslníci ji také financovali. Stavba byla zahájena v roce 1893 na čtyřech sloučených parcelách zbořených domů čp. 37–40 v západním rohu náměstí. Budovu navrhl renomovaný vídeňský architekt, c. k. stavební rada Franz von Neumann. Velký vliv na výběr autora dozajista měla realizace Neumannova návrhu radniční budovy v Liberci v letech 1887–93, která neskrývá určité analogie s radnicí centra habsburské monarchie, Vídně.
     Hlavním investorem, tak jako v Liberci, byla místní spořitelna. Slavnostního otevření se nová radnice dočkala 18. srpna 1896 po třech letech stavby. Stará renesanční radnice, situovaná téměř ve středu náměstí, byla zbourána o rok později.
     Dvoupatrová radnice je postavena ve stylu zaalpské novorenesance z hrubých neomítaných cihel, pouze nádvoří je opatřeno omítkou. Římsy, štíty a další dekorativní prvky fasády jsou vytesány z pískovce. Radnici, jejíž hlavní vstup je situován do náměstí, dominuje 48 m vysoká rohová věž. Nade dvěma balkony a hodinami náměstního průčelí je vložen ochoz, čtyři nárožní vížky a ukončení radniční budovy v podobě tzv. dlátové střechy se dvěma makovicemi. Průčelí budovy tvoří arkádové podloubí nesoucí balkon, nad kterým se nachází sdružené vitrážové okno hlavního sálu a po jehož stranách jsou umístěny nepřehlédnutelné sochy od vídeňského sochaře Theodora Friedla, který je i autorem návrhů plastik situovaných na fasádě liberecké radnice. Vlevo můžeme spatřit alegorii práce a obětavosti, vpravo věrnosti a spravedlnosti. Štítu budovy dominuje městský znak.
     Vlastní hmota radnice je vůči okolní zástavbě náměstí značně předimenzovaná. Je možné, že i samotný architekt doufal, že vbrzku dojde k celkovému zvýšení budov ruku v ruce s průmyslovým rozkvětem města. Ve středu trojkřídlé stavby na půdorysu písmene U je ponechán volný dvůr, přístupný bočním průjezdem. Hlavní křídlo při náměstí je konstrukčně třítraktové a obsahuje v prostoru zvýšeného přízemí velmi reprezentační vstupní halu, zaklenutou křížovými klenbami se dvěma řadami podpůrných sloupů. Ze vstupní haly vede do bočního křídla chodba, k jejíž vnější stěně přiléhají kanceláře. Ústředním motivem je centrální schodišťová hala zrcadlově svázaná s vnitřním dvorem. Z ní stoupá schodiště do pater. Boční průčelí, souběžné s ulicí Míru, je dvoutraktové, zadní dvorní křídlo je jednotraktové.
     V budově se nachází několik desítek místností ve třech nadzemních podlažích. Radnice je částečně podsklepena, na rozdíl od liberecké radnice slouží prostory jako skladovací. Na jednom z dvorních průčelí jsou zazděny kamenné znaky a erby z radnice bývalé.
     Již v projektu radnice se počítalo s výzdobou. Stavbu zdobí především řada doplňků uměleckých řemesel, především práce kameníků, truhlářů, sklářů či zámečníků. Podobně jako u liberecké radnice lze předpokládat, že většina návrhů uměleckořemeslných výrobků pocházela z ateliéru Franze Neumanna.
     Čistě uměleckých děl v interiéru není mnoho. Raspenavský sochař Heinrich Scholz je znám jako autor busty Albrechta z Valdštejna, umístěné dodnes na schodišti. Autorem vitrážových oken, která se uplatňují na všech exponovaných místech, je Johann Ressel. V obřadní síni můžeme spatřit obraz malíře R. H. Schwinenbaucha či Lederleho obrazy vypalované ve dřevě.
     Součástí projektu byly místnosti pro archiv a byt domovníka, využití tehdy moderních technických prvků, jako např. telefonu, a dodržení hygienických požadavků zahrnující dostatek světla.
     Prostory radnice nebyly určeny pouze pro správu města. Našel v ní zázemí záložní spolek, spořitelna i policie s ohlašovacím úřadem. Více než sto let je s budovou neodmyslitelně spjato městské muzeum, umístěné ve druhém patře. Právě díky všestrannému využití byla radnice občany města kladně přijímána a brzy se stala symbolem Frýdlantu.

Rekonstrukce posledních desetiletí
     Nová výstavná budova sloužila dlouho bez problémů, ale ani ona se nevyhnula stárnutí a potřebě oprav. Tak např. v roce 1973 proběhla generální oprava elektroinstalace. V letech 1985–89 byl rekonstruován balkon nad hlavním vchodem. Původní architektonické prvky nahradil umělý kámen a z menší části hořický pískovec. Kolaudace restaurovaných kamenných částí na západní fasádě radnice byla provedena v září 1992. V témže roce se opětovně předělávala elektroinstalace kvůli zavádění akumulačních kamen, jež nahradila dřívější vytápění ústředním topením napojeným na naftový kotel. Toto řešení se ukázalo jako nevyhovující, a tak už v listopadu 1994 proběhla kolaudace plynového topení s pěti kotli o celkovém výkonu 160,55 kW. Při tom bylo konečně zavedeno ústřední topení i do druhého patra pro muzeum a finanční odbor. V letech 1993–95 byla rekonstruována půda radnice a trámoví ošetřeno proti plísním, věž dostala novou krytinu a fasáda ve dvoře prošla generální opravou. Ve druhé polovině devadesátých let se uskutečnily opravy vitrážových oken a mosazných lustrů v obřadní síni a na schodišti, vymalování všech prostor s ornamentální výzdobou a nátěry oken a dveří, které dostaly zpět historické kování, i když jen v replikách. Od Vánoc 1998 zní z věže radnice zvonkohra, krásně doplňující historický kolorit města. Zatím poslední renovace v roce 2001 se týkaly čištění a oprav kamenných částí věže. Nosné prvky ochozu a balkonů byly opraveny nebo vyměněny, stejně jako zábradlí. Hodiny opět dostaly plechovou stříšku.
     Zajímavým vývojem prošly přízemní prostory u radničního dvora. Od července 1991 zde ve zkušebním provozu pracovala pekárna s prodejnou Jaroslava Mazánka z Liberce. O pečivo byl zprvu velký zájem, a to nejen pro jeho kvalitu a chuť, ale i díky kultuře prodeje v pěkném historickém prostředí. Později však pekař přešel na výrobu podle francouzských receptur, zájem o jeho výrobky klesal a provoz byl v červnu 1994 zastaven. Pekárnu vystřídala výrobna a balírna pařených sýrů, provozovaná libereckou firmou Caseus, s. r. o. Činnost ukončila v roce 1998, údajně pro odbytové potíže. Potřetí už frýdlantští radní pronájem neriskovali a uvolněné prostory upravili pro výstavní síň, která městu dlouho scházela. Ta zahájila činnost 25. března 1999 výstavou fotografií bratří Pikousů, nazvanou Poezie jizerské žuly a věnovanou historii horolezectví v Jizerských horách, s textovým doprovodem Otokara Simma. Síň je dnes spravována městským muzeem. Poslední velkou investicí je nedávno zrekonstruovaný a pro veřejnost zpřístupněný radniční dvůr, jehož architektonickou část zpracovala ing. arch. Ludmila Pražáková. Projekt již počítal s osazením bronzové sochy Albrechta z Valdštejna a s účastí frýdlantských občanů na zde pořádaných kulturních akcích. Součástí zpřístupnění dvora byla i neodkladná oprava vnitřní kanalizace.
     Monumentální stavba je po stránce umělecké výzdoby a dekoru skutečně vynikajícím dílem a dozajista byla v době svého vzniku chápána jako prezentace německých dovedností a schopností.

Uznávaný vídeňský architekt
     Architekt a stavební rada Franz Ritter von Neumann (16. 1. 1844 Vídeň – 1. 2. 1905 Vídeň), jehož otec Franz a mladší bratr Gustav byli též architekti, vystudoval Technickou vysokou školu ve Vídni. Poté byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal dlouholetým asistentem Friedricha von Schmidta, věhlasného architekta a autora vídeňské radnice. Spolupracoval i s dalšími vídeňskými architekty, např. Eduardem van der Nüllem či s Augustem von Siccardsburgem. Jedna z prvních Neumannových realizací vznikla ve spolupráci s jeho učitelem Schmidtem. Je jí Arkádový dům na náměstí Karla Luegera ve Vídni (1878–83). Neumann je autorem mnoha obytných vil, administrativních budov a paláců, kostelů, rozhleden či hvězdárny. V roce 1889 vstoupil Neumann na pole komunální politiky a jedenáct let působil jako radní rakouské metropole. V roce 1900 byl na světové výstavě v Paříži vyznamenán stříbrnou medailí za celoživotní dílo.
     V Česku je kromě liberecké a frýdlantské radnice autorem novogotické rodinné hrobky podnikatele Gustava Richtera na hřbitově v Raspenavě. Dalším jeho počinem byla mohutná kamenná romantická rozhledna na Pradědu (1 492 m), podobající se hranolové hradní věži vysoké 32,5 m. V přízemí počítal projekt s restaurací, v dalších patrech s pokoji pro turisty. Stavba rozhledny, nesoucí název Habsburgwarte, byla zahájena v roce 1906 a dokončena až v roce 1912. Na objekt byl použit nepevný a nasákavý kámen, který zapříčinil jeho zánik. Stav věže se stále zhoršoval a než se podařilo konzultovat složité asanační postupy, nejvýše položená a nejmohutnější rozhledna v republice se 2. května 1959 zřítila. Její repliku můžeme dnes obdivovat v Německu v Duryňském lese na vrchu Wetzstein (792 m) nedaleko městečka Lehesten. Nechal ji postavit spolek Altvaterturmverein, jehož členové jsou bývalí sudetští Němci z Jesenicka. Rozhledna dokončená v r. 2003 je téměř přesnou kopií, s tím, že je postavena z betonu a vnější plášť je obložen pískovci.
     Dalším příkladem, který dokazuje Neumannovu všestrannost a invenci, je vídeňská sakrální architektura. Velmi zajímavým objektem je románsko-byzantský kostel sv. Antonína (1896–1901) a novogotický kostel sv. Leopolda (1905) s věží vysokou 95 m. Jedná se o třetí nejvyšší kostel ve Vídni. Dalšími významnými stavbami ve Vídni jsou novogotická kamenná válcová rozhledna postavená na Hermannskogel v roce 1889 a novorenesanční Kuffnerova hvězdárna z roku 1890. Příkladem obytných staveb mohou být vily pro zakladatele hvězdárny astronoma Kuffnera ve Vídni či arciknížete Wilhelma v Badenu u Vídně.
     Franz von Neumann byl architekt, jehož styl a rozsáhlá stavební činnost obsáhla vývoj od novorenesančních a novobarokních architektonických forem až k pozdnímu historismu novorománské a novogotické tvorby příznačné pro druhou polovinu 19. století. Ve Frýdlantě a Liberci můžeme obdivovat dvě dominující radnice, které jsou postaveny ve stylu příznačné novorenesance.
Aktualizováno ( Pátek, 14. prosinec 2007 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border