Vodopády Úpské jámy a Rudné rokle
Vlastimil Pilous (ils)   
     Vedle obou vodopádů Úpy se nacházejí v Úpské jámě ještě dva samostatné stupně na jejich přítocích, a to vodopád Úpičky a Lavinový na Lavinovém potoce (strouze). Posledně jmenovaný i jeho přítok Sněžná strouha tvoří výše ve svazích karu větší počet málo vodných drobných skoků až soustav peřejových kaskád, ale žádná již nemá podobu samostatného, významnějšího vodopádu.
     Vodopády Úpské jámy (včetně Horního a Dolního Úpského, o nichž pojednávají předchozí díly) ukazují názorně na nereálnost jednotného typu „karových vodopádů“, který užívá M. Janoška (2008). Vodopádů s odlišnou genezí totiž může být v karech pět typů, mezi nimiž jsou zastoupené dokonce i principiálně odlišné primární (konsekventní) a sekundární (subsekventní) vodopády (viz 1. díl seriálu). Jen v samotné Úpské jámě jsou zastoupené čtyři z nich; z toho primární: visuté ze zarovnaných povrchů, na ledovcových stupních mezi karem a ledovcovým údolím (trogem) a posléze na svahových stupních podmíněných jednotlivými fázemi zalednění; k sekundárním patří ty, které jsou podmíněné lokálními odlišnostmi v odolnosti hornin, tj. strukturními i tektonickými příčinami. Chybí zde jen ještě jeden další primární typ, a to na prazích vzájemně oddělujících jednotlivé stupňovité kary. Ten tu být nemůže, protože je typický pro velehory s podstatně vyššími svahy.

Vodopád Úpičky
     Úpička je malý, ale první pojmenovaný levostranný přítok Úpy spadající severním svahem Úpské jámy mírně zahloubeným Žlabem Úpičky. Názvy zavedl až v poválečné době botanik J. Šourek. V horní části karových svahů tvoří širokou a mělkou amfiteátrovitou depresi, jejíž dno je vyplněno balvanitými zvětralinami a kterou lze považovat za dílčí karoidní formu. Dolů se zužuje a v místě, kde vyznívá, vystupuje žulové skalní podloží, na kterém potok o nepatrné vodnosti (průměrně okolo 8 l/s, s plochou povodí zhruba 0,2 km2) vytváří peřejovitě kaskádovou soustavu, ale i s mírnějšími, pouze peřejovitými úseky. Její celkovou výšku je obtížné stanovit pro extrémně obtížně dostupný terén a zapojené porosty kleče na obou březích, ale lze ji odhadnout až na 50 metrů. Jako celek není příliš efektní, ale je významný z vědeckého hlediska, neboť je jediným typickým vodopádem podmíněným dílčí stupňovitostí karových stěn u nás. Tyto svahové stupně vznikly v důsledku jednotlivých různě intenzivních fází zalednění, ale lokálně jsou silně ovlivněné i charakterem puklinových systémů horniny. Na rozdíl od obou nedalekých vodopádů Úpy (geneticky výrazně primárních neboli konsekventních) je tedy spíše přechodného primárně-sekundárního původu. Vedle něj nelze vyloučit podobnou genezi (nebo její podíl) již jen na některých vodopádech ve Velké Kotlině v Hrubém Jeseníku, ale v méně typické podobě.
     Podobu vodopádu výrazně ovlivňuje charakter rozpukání žuly; v místech, kde se dominantně uplatňují konformní exfoliační puklinové plochy, se voda roztéká do šířky v podobě tenké vrstvičky, v místech vícesměrně rozpukaného podloží jsou dílčí skoky na příčných svislých puklinách, a naopak žlabovitá, úzká koryta na podélných strmých až svislých puklinách.
     V soustavě lze rozlišit dva výraznější dílčí stupně. Horní je splývavý až kaskádovitý, vysoký okolo 7 m, vzhledem k roztékání body v tenké vrstvičce široký 3–5 m a se sklonem 45–50 °. Jeho plotny jsou členěné drobnými skoky podél příčných, svislých puklin. Dole bez vývařiště přechází do soustavy úzkých peřejí podél puklin, na něž navazuje spodní vodopád splývavého typu, stékající po hrbolatých plotnách. Ten je vysoký 8 m, široký 1–3 m a se sklonem 60 °. Na úpatí potok vtéká do krátkého (4 m) balvanitého úseku, pod nímž soustava končí 14 metrů vysokou peřejovitou kaskádou s výrazně klikatým tokem na skalních plotnách se sklonem okolo 40 °. Tok se v ní stáčí podél šikmo příčných puklin vpravo. S ohledem na malou vodnost je vodopád nejatraktivnější v zamrzlé podobě za holomrazů.
     Vodopád nemá žádný turistický význam, neboť se nalézá v I. zóně KRNAP. Navíc je málo atraktivní pro malý průtok, obtížnou dostupnost a v horní části i „utajenost“ v extrémně neprostupném porostu kleče. S výjimkou jediné krátké zprávičky a celkové fotografie žlabu, na níž je vodopád jen málo zřetelný (V. Pilous, Krkonoše – Jizerské hory 10/2004), není zmiňovaný v žádných literárních pramenech ani zanesený v mapách.

Lavinový vodopád
     Název vodopádu je umělý novotvar, odvozený od Lavinového potoka, na kterém se nachází, prvního pravostranného přítoku Úpy v Úpské jámě, který stéká Lavinovým žlabem z Krakonošovy zahrádky v SV svazích Studniční hory. Vzhledem k velkému sklonu svahů karu tvoří téměř celý jeho tok nesouvislou sérii drobných stupňů (peřejí, kaskádek i skoků), zčásti i nepravých na balvanité výplni dna. Jeden z poněkud vyšších je například u staré průzkumné stoličky vysoko ve svahu karu (viz zprávu a fotografie R. Táslera, Krkonoše 11/2000). Nejvýraznější je 24 metrů vysoká, peřejovitě kaskádovitá soustava na spodním konci, kterou celá série končí nedaleko nad vyústěním do Úpy. Její celkový sklon je 23 ° a průměrný průtok okolo 30 l/s. Z větší části je situovaná do mělkého skalního zářezu, v němž se stéká Lavinový potok se Sněžnou strouhou.
     Podobu kaskádovitého vodopádu má však jen nejspodnější a nejstrmější úsek soustavy, vysoký okolo 7,5 m, široký 1–1,5(–3) m, se sklonem 55 ° (úsekovitě až 75 °). V jeho horní části se zvyšuje sklon jen pozvolna, proto je stanovení horní hrany (a tedy i přesné výšky) problematické. Vznik celého stupně i kaskádovitou podobu jeho stěny ovlivňují nejvíce šikmo příčné, strmě ukloněné pukliny. Na úpatí vodopád bez vývařiště přechází do nizoučkých peřejí se skalními tůňkami a jedním drobným skokem, pod nimiž již přechází potok do kamenitého koryta. Na levé straně úpatí hlavní stěny je druhotný zával tvořený jedním velkým (s rozměry 3 x 2,5 x 2 m) a několika menšími balvany, které zakrývají i část vodopádu. Největší z balvanů sem nemohl být pro své rozměry dopravený tak malým tokem a také zřícení z okolních nízkých stěn nepřipadá v úvahu. Lze tedy předpokládat, že sem byl transportován buď některou z dávných zemních lavin z murových severních svahů Čertova hřebínku, nebo základovou lavinou, které pravidelně sjíždějí v celé délce Lavinového žlabu. Vodopádová stěna je z větší části porostlá vodními mechorosty. Lavinový potok má na vodopádu průměrný průtok přes 30 l/s (odvozeno) z povodí 0,8 km2.
     Celá soustava se nachází v I. zóně KRNAP, proto není veřejnosti přístupná a navíc není ani nijak výrazně atraktivní. Z těchto důvodů nemá ani žádný turistický význam. Popisuje ji jediný pramen (V. Pilous, Opera Corcontica 1989) a v žádných mapách není vyznačena.

Rudné kaskády (Kaskády Rudného potoka)
     Název je vytvořený od jména potoka, které je podobně jako sousední svahové žebro Rudník odvozené od několikasetleté historické těžby rud v tomto prostoru. Rudný potok stéká z jihozápadních svahů Sněžky a ústí do Úpy nedaleko pod Dolním Úpským vodopádem. Vytváří nejstrmější údolní žlab v Krkonoších a nejspíše i v celé republice (protékaná část má délku 700 m při spádu 350 m, což odpovídá sklonu 27 °, anebo 500 ‰, tedy hodnotám u nás zcela extrémním). To z něj zároveň činí, spolu s procesy, které se i v současnosti podílejí na jeho modelaci (mimořádně silná vodní eroze, mrazové zvětrávání – zvláště v podobě trhání skal, laviny a mury), nejvýrazněji alpinotypní (tj. s velehorskými znaky) údolní formu v České republice.
     Potok sbírá své vody v radiálně sbíhavých, skalnatých svahových zářezech tzv. Krakonošovy rukavice, vyplněných ostrohrannými sutěmi, v dolní části vytváří mohutný náplavový kužel, v němž divočí v míře, která nemá také obdobu v celé republice. Ve střední, nejdelší a skalnaté části zvané Rudná rokle, která se táhne od pramenů, vytékajících nahoře ze sutí, až po vrchol náplavového kuželu dole, vytváří potok sérii údolních stupňů. V úsecích největšího seskupení přecházejí až do soustav, v nichž jsou zastoupeny nerovnosti peřejovitého až úklonného, popř. i kaskádovitého charakteru, ale žádný nedosahuje podoby jednoznačného, osobitého vodopádu.
     Geologické podloží je patrně petrograficky nejpestřejší a tektonicky nejkomplikovanější ze všech vodopádů celé republiky. Je to podmíněné tím, že potok v celé délce sleduje tektonicky silně narušené pásmo kontaktního dvora na styku žulového plutonu a krkonošského krystalinika. V korytě i vodopádových stupních a na jejich březích se střídají v těsném sledu svory, odžilky žuly, krystalické vápence až dolomity, křemence a skarny s výrazným pyrhotinovým zrudněním. K tomu přistupují ve spodní části (mezi bývalými štolami Honza a Helena) výrazné tektonické poruchy, mezi kterými dominuje až 30 metrů široké zlomové pásmo ve výše uvedených karbonátech, které probíhá podélně korytem. V tomto úseku se významně uplatňují i selektivní korozní a erozně-korozní procesy.
     Dílčí stupně Rudného potoka jsou pravé, sekundárního, a to jak strukturního (na kontaktu různě odolných hornin v korytě), tak tektonického původu (podél puklinových systémů, podélných i příčných). Celá série až stupňů dosahuje výšky okolo 250 metrů, ale včetně krátkých úseků balvanitého koryta. Nejdelší z nich, pod modře značenou turistickou cestou od Kovárny k bývalé Obří boudě, je však umělého původu a překrývá skalní podloží druhotně úlomky nasypanými sem při výstavbě cesty i vodovodu (tzv. trkače) v na Sněžku.
     První dva samostatnější stupně se nacházejí na svorovém podloží nedaleko pod prameny potoka, desítky metrů nad zmíněnou cestou. Svou polohou ve výšce zhruba 1 300 m patří také k nejvýše položeným v republice. První odshora je třístupňový a vysoký okolo 9 m (pro zaoblenou horní hranu nejednoznačné), druhý o deset metrů dále 2,4 m. Oba jsou úzké, málo vodné a v celé ploše porostlé souvislým povlakem vodních mechorostů.
     V části pod cestou je jen jeden výrazněji samostatný stupeň, a to na konformních puklinových plochách žulového podloží. Je splývavého typu o současné výšce 3,5 m (dočasně snížený o jeden metr ucpávkou z nanesených kmenů, větví a balvanů na úpatí), dvouramenný, široký 0,4–1 m a se sklonem 40–50 °.
     Také nad tektonicky podmíněným, esovitým prohnutím dna rokle v její nejhlubší (6–15 m) a nejskalnatější části nad někdejší štolou Honza je delší strmý úsek charakteru soustavy. Sestává z několika vícemetrových stupňů převážně splývavého typu, ale natolik problematicky vymezitelných, že je nelze považovat za samostatný vodopád. Jsou i velmi obtížně dostupné kvůli kluzkým skalám.
     Nejzajímavější je nejspodnější, koncová soustava typu peřejové kaskády, která se nachází pod někdejší štolou Honza, jejíž odval tvoří i velkou část pravého svahu nad kaskádami. Její celková výška je 30 m a šířka 0,3–1,5 m. Mírný ohyb a druhotná ucpávka na mírnějším mezistupni v korytě ji dělí na dvě poněkud odlišné části. Horní je vysoká 14 m, má menší sklon (30 °) a její podloží tvoří svory a níže i krystalické vápence. Nejvýrazněji se v ní uplatňují podélné pukliny (20/45–55 ° k VJV) a její nejzajímavější část představuje strmý, dvouramenný kaskádový stupeň vysoký 3 m, který spadá do kotlovité deprese, jejíž pravá stěna je silně prostoupená železnou rudou – pyrhotinem, jehož poloha je zčásti i erozně ohlazená a výše nad kaskádou protíná i samotné skalní dno koryta. Tato část soustavy je více ukrytá v křovité vegetaci. Dole je ukončená zcela kuriózní ucpávkou, která vznikla na vzpříčeném deformovaném důlním vozíku (huntu), který sem byl shozen seshora od štoly Honza, a následně se za ním vytvořila balvanito-kamenitá akumulace, která vzdouvá i tůň. Nad ní v korytě a zvláště spodní části levého svahu vystupují na ploše více než 20 m2 polohy krystalických vápenců, prostoupené tenkými svorovými vrstvičkami, vytvářející dekorativní lišty.
     Dolní část je 16 m vysoká, poněkud strmější (40 °) a po geologické stránce je vůbec nejzajímavějším a nejkomplikovanějším vodopádem. Podloží jejího spodního úseku jako jediné v České republice tvořené krystalickými vápenci, a navíc tektonicky velmi členité. Kaskády zde seče zhruba uprostřed v ostrém úhlu velmi výrazná porucha (175 °/25 ° k Z), podle které probíhá i kontakt hornin (nadloží svor, podloží krystalický vápenec) a která usměrnila i celý průběh kaskády. Velmi významně se však uplatňují i puklinové plochy 45–65/50–70 ° k JV; skalní zářez, kterým kaskáda spadá, je vlastně v „koutě“ na styku obou jejích puklinových ploch. Významné jsou i puklinové plochy (75/70–80 ° k JJV) mírně šikmé až příčné k toku, přes které přepadává proud bočně drobnými skoky. V místě, kde hlavní porucha seče proud, na ní vznikly v krystalickém vápenci i tři obří hrnce, které jsou po zničení lokality na Jizerce ve Vítkovicích při rekonstrukci silnice jediné u nás v této hornině. V jejich okolí hornina v korytě erozně ohlazená, v jednom úseku i v esovitě žlabovité (tobogánovité) podobě. I zde se v korytě a zvláště v levém břehu navíc hustě střídají početné vrstvičky vápence a svorů, které jsou korozně, popř. i erozně-korozně, vypreparované do lamel a lišt, ale na rozdíl od výše položených silně zvrásněné, takže místy mají podobu celých mikrovrás. Vznikají tak plasticky i barevně odlišené „obrazce“, které u nás také nemají jinde obdobu. Spodní konec soustavy zapadá přímo do balvanito-kamenitých zvětralin, které jsou již součástí náplavového kuželu. V současnosti je zde navíc ucpávka z nanesených kmenů a balvanů, která kaskádu snižuje asi o 2 metry, a navíc se za ní vytváří druhotné vývařisko (2,5 x 3 x 0,4 m).
     Rudný potok je sice stálý, ale poměrně málo vodný s průměrným průtokem u ústí okolo 25 l/s (odvozeno) z plochy povodí 0,6 km2, na středním a horním toku ještě podstatně menším (u nejvyšších stupňů sotva třetinovým). Navíc trpí s ohledem na velké sklony svahů i mělké zvětraliny v povodí mimořádně velkými výkyvy v průtocích. Nejzajímavější spodní soustava je navíc v posledním půlstoletí ovlivněná umělými změnami průtoků. Vedle štoly Honza vyúsťovala přímo v korytě úklonná šachta z 50. let minulého století (z patra Heleny), zabezpečená kovovým roštem. Zpočátku se v ní ztrácel do podzemí celý potok, dnes po zanesení ústí v 80. letech sice již začala protékat voda opět i kaskádou, ale menší část stále prosakuje do podzemí, a zmenšuje tak průtok zvláště v suchých obdobích. Halda štoly Honza navíc dočasně přímo i zasypala velkou část samotných kaskád hlušinou. Ta však byla po obnovení průtoku v dosahu vody povodněmi rychle odstraněna a koryto získalo původní skalní podobu, ale v pravém svahu je materiál odvalu stále ještě dobře patrný.
    Na rozdíl od mimořádně velkého přírodního významu Rudné rokle i jejích kaskád (nejspodnější jsou po geologické stránce vůbec nejpozoruhodnější nejen v Krkonoších, ale nejspíše i celé České republice) je jejich turistický význam nulový, neboť se nacházejí v I. zóně KRNAP, a jsou tudíž veřejnosti nepřístupné. Část spodního úseku kaskád je vidět od Kapličky na dně Obřího dolu, ale na tak velkou vzdálenost (1 km) se jeví jen jako tenký bílý proužek. Horní část Rudné rokle sice protíná frekventovaná, modře značená turistická cesta z Obřího dolu k bývalé Obří boudě, ale bohužel právě v úseku, kde není žádný významnější vodopádový stupeň. O zdejších kaskádách se dosud jen krátce zmiňuje V. Pilous (1971 a Krkonoše 9/1979) a s výjimkou mapové přílohy v knize F. J. Jiraseka (1907) nejsou uvedeny ani v žádných mapách.

Aktualizováno ( Středa, 14. červen 2017 )