Stromy hovoří: Na Hořičkách
Josef Rodr (jr)   
Stromy hovoří...

Letopisec a léka. Antonín Rosa vysvětloval za první republiky čtenářům vlastivědného sborníku Od kladského pozemí, že pracovité a „nádherně položené Hořičky“ dělají reklamu i čest východnímu cípu Krkonoš ského podhůří. Učitel Alois •tok tentokrát písemně podotkl, že obec sice svou nadmo řskou výškou 443 metrů nikoho příliš neoslnila, ale už svým názvem se natrvalo přihlásila k horoucímu horalství i ku vřelému spojení s českým vnitrozemímřSnad byla pojmenována podle dávných hořících a zdaleka viditelných strážných, signálních, obřadních i verbovních ohÀů. Z popelnic vykopaných na dvoře statku čp. 5 navíc vysvitlo, že už v pradávnu zde mohlo být docela rušno. Nynější pan starosta Josef Kačer i mnozí jeho sousedé jsou ochotni kdykoli vložit ruku do ohně, jde-li o zdravé zviditelnění obce.

Tradici ranhojičskou, léčitelskou a posléze medicínskou zde patrně založil v roce 1718 všímavý a vynalézavý Jakub Pich. Když prý jednou na louce kosil trávu, náhodou přesekl hada, ale ten se obezřetně doplížil na neposečené, avšak bezpečnější místo, uždíbl si list z jedné byliny, přiložil si jej na ránu a nakonec použil hojivých vlastností oné rostlinky k srůstání obou částí svého těla. Jakub Pich po nějakém čase vyléčil bylinnými obklady, obvazy i přiléhavými destičkami a mastičkami i zlomenou nohu svého bulíka. Vyspěl v mistra nápravných i záchranných akcí i v startéra svérázných, stále zdokonalovan ých léčebných způsobů. Lípy vysazené na Hořičkách u kostela posloužily mnoha zdejším a přespolním lidem, zchlazovaly jim v letním parnu rozpálené údy i hlavy, ale mohly je někdy taky omámit svou vůní, poblouznit, ba i rozlítit, ale pak nechť není shledávána příčina jen ve stromech… Lípový květ zaúčinkuje při nachlazení, při horečce i rozmanité nákaze. Poddajné a oddané lípové dřevo přispěje a prospěje truhlářům i řezbářům, uhlí z lípového dřeva se nabízí zdravotníkům i kreslířům, srdcovitě tvarované lípové listy vybízejí k milování a lípa se vším svým vybavením láká a ponouká literáty.

Připomene se nám zde hořičský pacient Václav Kliment Klicpera i Julius Zeyer, který nemínil po otcově vzoru obchodovat se dřevem, ale jistojistě i za svého trojího letního pobytu na Hořičkách promýšlel pod lípou úděl Mahuleny zakleté do stromu a křísil i jitřil v sobě příběh zahrady mariánské i stromů šepotajících před domem Lazarovým. Před jednou z mnoha „rozhodujících“ bitev o dědictví rakouské prý tudy 30. 9. 1745 projížděl sám generál Ernst Gideon von Laudon… A pod památnou lípou u hlavního hřbitovního vchodu na Hořičkách prý se roku 1759 sešli hned tři rakouš tí generálové, obhlédli si odtud hra- niční horskou hradbu od Rýchor až po Bor a Hejšovinu, načež si Laudon namířil do Broumova, Daun do Îacléře a Beck i Lasci do Îírče. A když se slehl prach rozvířený kopyty vojenských koní, koly povozů a palebn ými zbraněmi, usedli pod lípu veteráni ozbrojení berlami i mladíci, aby zvážili, jestli všecka ta sláva není jen polní tráva a jakou cenu má plíšek připíchnut ý na mundúr.

Sedmiletá válka se ostatně podepsala i na hořičských stromech a příbytcích. Každá vojenská akce proběhnuvší v tomto luzném, ale notně pošramoceném okrsku si vyžádala spoustu operací ranhojičsk ých, neřkuli přímo chirurgických. Vysocí komandanti však zpravidla nemysleli na zadní kolečka, a tak ani nejp řičinlivější a nejvynalézavější zdravotníci nestačili napravit všechny škody způsobené všežravou mašinérií. Jakubův pravnuk Antonín Pich prý ve své špitální jizbě a na své nápravné lavici vyléčil přes dvacet tisíc úrazů, ale jak vyhojit a oflastrovat následky šílených vymknutí, zhmoždění a vyšinutí lidských povah a mravů? Jeden setník ze Schützenau si postěžoval Antonínu Pichovi, že si při službě zlomil paži. Pich ho po čtvrt roku mazal svými různobarevnými mastmi a vochloval svý- mi masážemi tak vydatně, že setník prý odjížděl z Hořiček, jako by se znovu narodil. Ale besedníkům pod lípou zůstavil záhadnou otázku, komu prospěje takové znovuzrození, dokáže-li ruka znovu zasalutovat a stisknout spoušť…

Vláda prý požádala Antonína Picha, aby v Itálii vyléčil zlomeninu pravé dolní končetiny maršálka Jana Josefa Václava Radeckého z Radče. Pich však se nesklonil před sáhodlouh ým jménem a titulem populárního vojevůdce, ale zůstal na Hořičkách, protože před domem mu stál pořád zástup krajanů čekajících na jeho „zázračný zásah“. Zemřel 23. 3. 1865 a na jeho náhrobku čteme, že byl za šťastné léčení zlámanin odměněn 8.2.1853 zlatým záslužným křížem řádu císaře Františka Josefa. Rok po smrti Antonína Picha roztočili vladaři nové kolo nepřetržitého souboje ničení versus léčení. Z roku 1866 ovšem nevyplynulo podstatné ponaučení ani pro stratégy let 1914–1918. Mnozí chlapi rodu Kačerů se narodili takříkajíc v hoblovačkách. Ospravedlňovali truhlařinu jako tvorbu krásných almar, stolů, židlí i kolíbek.

Platí to už o dědečkovi dnešního starosty – o panu Josefu Adolfu Kačerovi z Hořiček. Jeho vídeňský bratr a kolega František Kačer musel chtě nechtě za první světové války vyrábět víc protéz, berel i rakví, než by bývalo bylo zdrávo… „Konjunktura“ vnucená vražednými situacemi ovlivnila i program hořičské truhlářské dílny. – Ve vídeňských novinách byl vyfotografován válečný invalida, jemuž válečná chirurgie a technika obstarala takové náhradní údy, že mohl zase namašírovat do pole. Komentátoři nepřestali rozhlašovat, že medicína stejně jako kterákoli jiná profese vděčí za svůj pokrok jen vzkvétajícímu řemeslu válečnickému. Na Hořičkách si lidé opatrují mramorovou bustu Antonína Picha, umístěnou u fary na žulovém podstavci 6. 7. 1929.

Na jeho praxi navázali Kašpar a Antonín Rosovi. Alois Kutík po nich vybudoval sanatorium na léčení zlámanin. Jako praktický léka. zahájil svou činnost před druhou světovou válkou František Zedník, který si zde dal postavit rozsáhlý dům s ordinací. Na Hořičky právem umístil dobře informovaný Karel Čapek pohádkového pana doktora, který spravil nožičku ratibořické rusálce a uměl si zaprotestovat proti vylomeninám a nákazám zplozeným pustými pustošivci. Uměl to i doktor Galén v dramatu Bílá nemoc. – S panem Josefem Kačerem – a nejen s ním – si tu říkáme, jak by to bylo pěkné, kdyby si lidstvo dokázalo ze samých kořenů vyrvat příčiny válečných tragédií. Památná lípa nedožila konce dvacátého století, ale ani jednadvacáté století nevygumovalo její paměť ani její otázky a výzvy.

Píše Josef Rodr Kreslí Jiří Škopek